JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 287/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2008 dovolání, která podali obviněný R. V. a obviněný B. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 9 To 261/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 232/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. V. a B. F. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 2 T 232/2006, byli obvinění R. V. a B. F. uznáni vinnými, že

obžalovaní R. V. jako předseda představenstva a B. F. jako místopředseda představenstva společnosti V. P., a. s., společně a obžalovaný R. V. sám

ve zdaňovacím období roku 2002 a 2003 zatajili a nezahrnuli do evidence záznamní povinnosti k dani z přidané hodnoty a také do daňových přiznání za příslušné období uskutečněná zdanitelná plnění, ač práce byly vykonány a faktury uhrazeny a zkrátili tak daň z přidané hodnoty, a to

společně

1 a) v období prosince 2002 plnění ze zakázky, uskutečněné pro společnost K. S. s., s. r. o., které byly fakturovány fakturou z 3. 12. 2002 na částku 650.000,-Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 143.000,- Kč a fakturou z 5. 12. 2002 na částku 795.000,- Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 174.000,- Kč, ač úhrada faktur byla provedena a zkrátili tak daň z přidané hodnoty za uvedené období o částku nejméně 317.900,- Kč,

b) v období měsíce listopadu a prosince 2003 plnění uskutečněné ve prospěch společnosti A. F., s. r. o., které byly fakturovány fakturami z 3. 11. 2005 na částku 280.000,- Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 83.600,- Kč, z 10. 11. 2003 na částku 180.000,- Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 39.600,- Kč, z 20. 11. 2003 na částku 245.000,- Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 53.900,- Kč, z 1. 12. 2003 na částku 125.000,- Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 27.500,- Kč a z 4. 12. 2003 na částku 95.000,- Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 20.900,- Kč, ač úhrada byla provedena a zkrátili za uvedené období daň z přidané hodnoty o částku nejméně 225.500,- Kč,

obviněný R. V. sám

2 a) v období měsíce října 2003 a prosince 2003 plnění ze zakázky, uskutečněné pro společnost E. Č. Ú., které bylo fakturováno fakturou z 9. 10. 2003 na částku 179.622,- Kč s daní z přidané hodnoty 8.981,- Kč a na částku 6.750,- Kč s daní z přidané hodnoty 1.485,- Kč, dále fakturou z 2. 12. 2003 na částku 240.220,- Kč s daní z přidané hodnoty 12.011,- Kč a částku 7.826,- Kč s daní z přidané hodnoty 1.485,- Kč, ač úhrada byla provedena a zkrátil tak daň z přidané hodnoty o částku nejméně 24.199,- Kč,

b) v období měsíce listopadu 2003 plnění ze smlouvy o převodu práv za odstupné, uzavřené se společností A. F., s. r. o., dne 30. 10. 2003, které bylo fakturováno fakturou z 4. 11. 2003 na částku 2.300.000,- Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 506.000,- Kč a provedeno, přičemž do záznamní povinnosti k dani z přidané hodnoty bylo pod fakturou stejného čísla zavedeno plnění ve výši 150.000,- Kč s daní z přidané hodnoty 33.000,- Kč od odběratele R. K. A. T. Ř. a zkrátil tak daň z přidané hodnoty o částku 506.000,-Kč.

Takto popsané jednání ve výroku o vině soud prvního stupně právně kvalifikoval:

- u obviněného B. F. v bodě l a), b) jako dva trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.,

- u obviněného R. V. v bodě l a) jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a v bodě l b), 2) jako pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. zčásti ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Za tuto trestnou činnost byl obviněný R. V. odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 24 T 88/2005, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný B. F. byl odsouzen podle § 148 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 9 To 261/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadli obvinění R. V. a B. F. prostřednictvím společného obhájce dovoláními směřujícími proti výroku o vině a trestu, která shodně opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejich názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obvinění namítli, že účetní evidenci nevedli, což ani nebylo náplní jejich činnosti. Byli sice statutárními zástupci společnosti V. P., a. s., společnost však zastupovali pouze navenek. Pro vedení účetnictví a zpracování daňových přiznání měla společnost V. P., a. s. účetní. Pokud některý z nich podepisoval daňová přiznání, formuláře byly jimi podepisovány bianco s tím, že jednotlivé kolonky byly vyplňovány účetní či jinou k tomu zmocněnou osobou. V žádném případě však předseda představenstva společnosti V. P., a. s., či jeho zástupce neměli a nemají v popisu svých funkcí a náplní kontrolu účetnictví společnosti. Obviněný R. V. též odkázal na svou výpověď učiněnou před soudem prvního stupně, kdy se podrobně vyjadřoval ke způsobu, jakým se v rámci společnosti V. P., a. s., shromažďovaly, kontrolovaly a evidovaly jednotlivé faktury.

Podle tvrzení obviněných oba velmi často cestovali mimo území České republiky, a to i v době, kdy byla podávána daňová přiznání, která společnost V. P., a. s., byla vždy povinna podat k 30. 6. toho kterého roku. V další části dovolání obvinění podrobně specifikovali časová období roku 2002, 2003 a 2004, která z důvodů dovolených či služebních cest strávili mimo území České republiky. Podle svých slov se oba snažili v rámci svých pravomocí z pozic předsedy a místopředsedy představenstva společnosti V. P., a. s., sjednávat a realizovat příslušné obchodní kontrakty, jejich průběh a financování měli na starosti vedoucí jednotlivých středisek.

Závěrem dovolání obvinění zdůraznili, že se jednání, pro které byli odsouzeni, nedopustili. Navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 9 To 261/2007, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 2 T 232/2006, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby dovolací soud po zrušení obou soudních rozhodnutí podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a jejich osoby podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. V podrobnostech konstatovala, že oba obvinění se uplatněnými námitkami domáhají změny skutkového stavu věci, čímž však po stránce obsahové nemohli naplnit použitý důvod dovolání. Jejich argumentace není podřaditelná ani pod další důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. a nejsou tak splněny obecné předpoklady věcného přezkoumání jejich dovolání. Zdůraznila, že obviněnými uvedené námitky nejsou v rámci řízení o dovolání přezkoumatelné ani na podkladě výjimečného zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, k němuž by bylo možno přikročit za podmínky jeho zřejmého nesouladu se způsobem jeho právního posouzení. V daném případě by tomu tak bylo pouze tehdy, pokud by právní závěr o způsobu jejich přístupu k plnění povinností statutárního zástupce daňového subjektu, odrážející se v přisouzeném daňovém úniku, nevyplynul z výsledků provedeného dokazování. Taková situace ale nenastala.

Podle názoru státní zástupkyně bylo zjištěno, že se skutky, jak byly oběma obviněným přisouzeny a v popisu tzv. skutkových vět výroku o jejich vině rozvedeny, staly. Z opatřených důkazů bylo soudy obou stupňů zjištěno, že to byli obvinění, kteří v postavení osob ve smyslu § 13 obch. zák. oprávněných za jimi vedený daňový subjekt (plátce daně) jednat, v obou sledovaných zdaňovacích obdobích zatajili a nezahrnuli do evidence záznamní povinnosti k dani z přidané hodnoty a také do daňových přiznání jim přisouzená zdanitelná plnění, ač tato byla uskutečněna, práce v nich uvedené byly provedeny a ze strany jejich obchodních partnerů i zaplaceny. Část předmětných zakázek realizovali společně a část uskutečnil R. V. sám s tím, že v přisouzených případech, po jejich provedení, přijali hotovostní plnění, které však nezahrnuli do účetnictví firmy ani do daňového přiznání, jimi podaného ve zdaňovacích obdobích roku 2002 a 2003, ačkoliv takové plnění vyfakturovali s daní z přidané hodnoty, jejíhož zkrácení v přisouzených částkách také docílili.

Státní zástupkyně podotkla, že při právním posouzení jednání obviněných oba soudy respektovaly skutečnost, že jejich konečný trestný záměr směřoval ke způsobení uvedeného následku, i když k jeho realizaci došlo způsobem uvedeným v popisu skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Proto byli uznáni vinnými pouze trestnými činy zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby ve smyslu shora přisouzené právní kvalifikace, když pro uvedený poměr subsidiarity je jednočinný souběh trestných činů podle § 148 a § 125 tr. zák. vyloučen. Na správnosti tohoto právního závěru nemůže ničeho změnit ani jejich odkaz na možné vyvození trestní odpovědnosti osoby, popř. osob, které v rámci svých pracovních povinností vedly účetní evidenci a na jejím podkladě vyplňovaly daňová přiznání, neboť takové osoby nemohly takto nakládat s těmi účetními doklady, které jim ze strany obviněných nebyly předloženy. Neobstojí ani námitka obviněných, že podepisovali daňová přiznání v tzv. bianco podobě, jestliže věděli, že při jejich následném podání v nich nemohou být zahrnuta ta obdržená zdanitelná plnění, která uvedeným způsobem zatajili.

Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných R. V. a B. F. odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných R. V. a B. F. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obvinění R. V. a B. F. v dovolání uplatnili výhrady, které jimi deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obvinění poukazují na svoji nevinu. Tvrdí, že účetní evidenci nevedli, což ani nebylo náplní jejich činnosti statutárních orgánů, když v popisu svých funkcí kontrolu účetnictví společnosti neměli. Rovněž uvádějí, že často cestovali mimo území České republiky, a to i v období, kdy byla podávána daňová přiznání. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně oba obvinění spatřují vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož oba obvinění předmětné skutky spáchali tak, jak jsou popsány ve skutkových větách výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obvinění nenamítají, že tyto skutky (viz jejich doslovná citace konstatovaná výše), s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jejich výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v Mělníku (následně i Krajský soud v Praze) učinil v rozsudku právní závěr, že svým jednáním naplnili, a to obviněný B. F. v bodě l a), b) výroku všechny zákonné znaky dvou trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a obviněný R. V. v bodě l a) výroku trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a v bodě l b), 2) výroku pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. zčásti ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Mělníku plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněných a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Tyto závěry dále rozvedl Krajský soud v Praze na str. 2 a 3 odůvodnění napadeného usnesení.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných R. V. a B. F. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 20. March 2008