JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 273/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2002 dovolání, které podal obviněný V. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 5 To 22/2002, jenž rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 4 T 98/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 10. 2001, sp. zn. 4 T 98/2001, byl obviněný V. V. uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1 tr. zák., protože dne 23. 2. 2001 kolem 04.00 hod. v K. – N. M., okr. K., na ulici M. čp. 1265 na chodbě domu po předchozím požití alkoholických nápojů přitlačil na stěnu chodby Š. P., udeřil jí pěstí do obličeje, tahal jí za vlasy, shodil jí dioptrické brýle, obnažil svůj pohlavní úd, snažil se na ni slovně a škrcením vymoci pohlavní styk, což se mu však nepodařilo, když se mu poškozená vysmekla a utekla, způsobil jí tak zarudnutí nad levým okem a krevní podlitinu, tedy zranění, která si vyžádala léčení v době od 23. 2. 2001 do 2. 3. 2001.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a šesti měsíců nepodmíněně, přičemž pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Š. P., škodu ve výši 1.200,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. zák. byla poškozená R. b. p. v O. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný V. V. a poškozená R. b. p. v O. odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 5 To 22/2002, byl z podnětu odvolání R. b. p. v O. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o náhradě škody učiněný podle § 229 odst. 1 tr. ř. v rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 10. 2001, sp. zn. 4 T 98/2001. Dále za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí a podle 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému V. V. povinnost zaplatit R. b. p., zaměstnanecké zdravotní pojišťovně, M. 108, S. O., škodu ve výši 2.383,- Kč. Odvolání obviněného V. V. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný V. V. prostřednictvím svého obhájce dne 19. 4. 2002 dovolání proti výrokům o vině, trestu a náhradě škody. Obviněný opřel své dovolání o důvody popsané v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný v dovolání tvrdí, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, který se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že skutek za jehož spáchání byl uznán vinným naplňuje skutkovou podstatu trestného činu znásilnění ve stadiu pokusu. Tento názor není dostatečně a beze zbytku prokázán provedenými důkazy. Obviněný toto tvrzení opírá o skutečnost, že z věty „já tě znásilním“ , kterou měl, podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, pronést, nelze bez dalšího dovozovat, že měl skutečně úmysl dosáhnout na poškozené soulože. Namítá, že soudy obou stupňů neprovedly všechny potřebné důkazy a provedené důkazy nebyly dostatečně a všestranně zhodnoceny. Soudy se nezabývaly skutečností v jaké souvislosti měla být shora citovaná věta pronesena. Podle výpovědi poškozené se tak stalo tehdy, co po ní obviněný požadoval, aby uchopila jeho pohlavní úd do ruky. Při takové výzvě, pronesené pod pohrůžkou znásilnění, mohla podle názoru obviněného přicházet v úvahu odlišná právní kvalifikace jednání např. jako trestný čin vydírání nebo trestný čin omezování osobní svobody.

Z těchto důvodů na závěr dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 5 To 22/2002, a přikázal soudu druhého stupně věc znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání obviněného se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru jsou důvody uplatněné v dovolání totožné s důvody uplatněnými v rámci obhajoby a v odvolání, přičemž soudy obou stupňů se s nimi beze zbytku vypořádaly. Ze svého jednání je obviněný usvědčován výpovědí poškozené a dalších svědků a rovněž listinnými důkazy svědčícími o jeho násilnickém chování na místě činu. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. podané dovolání odmítl a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud ve druhém stupni zamítl řádný opravný prostředek podaný obviněným proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v § 265e odst. 1, 2 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z výše zákonem vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V daném případě byl obviněným V. V. uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ale musí být v dovolání nejen formálně, ale i materiálně tvrzen a řádně odůvodněn konkrétními vadami, jež jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí. Z obsahu podaného dovolání ale vyplývá, že námitky obviněného směřují v první řadě vůči úplnosti provedeného dokazování a hodnocení důkazů, v důsledku čehož až následně obviněný zpochybňuje právní posouzení skutku učiněné soudy obou stupňů a poukazuje na možnost jiného pro jeho osobu příznivějšího právního posouzení. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. Soud prvního stupně přitom učinil skutková zjištění popsaná ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, jímž bylo podmíněno právní posouzení skutku jako pokusu trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241 odst. 1 tr. zák. S těmito skutkovými a navazujícími právními závěry se odvolací soud ztotožnil.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání podle § 265b tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně nejsou uvedeny. Předmětem dovolacích námitek se staly nedostatky ve skutkových zjištěních obou ve věci činných soudů a teprve z nich je dovozováno nesprávné právní posouzení skutku. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Protože Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného V. V. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž z jeho podnětu napadený rozsudek a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák

Vydáno: 31. July 2002