JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 25/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2008 dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 11 To 142/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 2 T 78/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 2 T 78/2005, byl obviněný J. S. uznán vinným, že

společně s odsouzeným D. T., a dalším dosud neustanoveným mužem přijel do O. V., kde v době mezi 13 – 15 hod. dne 23. 5. 2004 odsouzený D. T. požadoval po poškozeném R. A., uhrazení částky 10.000,- Kč, a když to poškozený odmítl, namířil obžalovaný ze vzdálenosti přibližně jednoho a půl metru pistoli na tělo poškozeného, což doprovázel výzvou k vydání 10.000,- Kč D. T., případně k alternativnímu nastoupení do přistaveného automobilu a dosud neustanovený muž se snažil zabránit odchodu poškozeného z místa činu zastoupením cesty a náznakem, že má při sobě zbraň.

Takto popsané jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy v trvání tří let. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci: 3 plechových planžet, 1 kovové planžety a 1 klíčku k osobnímu motorovému vozidlu. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2005, č. j. 18 T 10/2005-196, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2005, č. j. 6 To 201/2005-232, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. S. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 11 To 142/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný J. S. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V podání obviněný uvedl, že rozsudkem Okresního soudu Praha – východ i usnesením Krajského soudu v Praze byl v jeho neprospěch porušen zákon, přičemž tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Připomněl, že po celou dobu trestního řízení trestnou činnost popíral s tím, že s ní nemá nic společného. Je pouze skutečností, že se předmětného dne nacházel v obci O. V. se spoluodsouzeným T. Jednání se nezúčastnil a nikdy nevlastnil žádnou zbraň. Soud opřel své závěry pouze o výpovědi poškozeného, které jsou účelové a nepřipustil ani návrh obhajoby výslechem svědka P. M. Obviněný konstatoval, že není možné se ztotožnit se závěry soudů obou stupňů v tom směru, že byly naplněny formální i materiální znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Zopakoval, že se trestného činu vydírání nedopustil.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. obě napadená rozhodnutí zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha – východ přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

Státní zástupkyně konstatovala, že obviněný vyjádřil nesouhlas se zjištěními, k nimž soud po provedeném dokazování dospěl, přičemž nevznesl jiné námitky než skutkové. Vytkl, že soud nesprávně hodnotil důkazy a z těchto vyvodil nesprávná skutková zjištění. V této spojitosti státní zástupkyně uvedla, že se obviněný svým dovoláním ocitl mimo rámec dovolacího důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho dovolací argumentaci nelze uznat za věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu a ani jinému ze zbývajících zákonných důvodů dovolání, jak vyplývají z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podle jejího názoru je zřejmé, že soud po zhodnocení provedených důkazů vycházel z konkrétních skutkových zjištění, jež ve svých rozhodnutích vyložil a odůvodnil, a o která opřel právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Nelze dospět ani k závěru, že by mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením existoval extrémní nesoulad.

Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud při zjištění, že mimořádný opravný prostředek byl podán včas, podle § 265i odst. l písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, než jsou specifikována v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovila ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. S. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný J. S. v mimořádném opravném prostředku vznáší výhrady, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně stanovený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný tvrdí, že s trestnou činností, kterou v průběhu celého trestního řízení popíral, nemá nic společného. Nikdy nevlastnil žádnou zbraň a pouze se předmětného dne nacházel v obci O. V. s odsouzeným D. T. Rovněž vytýká, že soud své závěry opřel o účelové výpovědi poškozeného a nepřipustil, aby byl vyslechnut obhajobou navrhovaný svědek. Nutno zdůraznit, že všechny tyto námitky primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze události až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše uvedeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný skutek spáchal tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná výše), který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud Praha – východ (následně i Krajský soud v Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha – východ plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (vše v podrobnostech na str. 2 až 3 rozsudku soudu prvního stupně). S těmito závěry se v odvolacím řízení ztotožnil Krajský soud v Praze, který v odůvodnění napadeného usnesení na str. 2 též uvedl, proč nevyhověl návrhu obhajoby na provedení důkazu výslechem svědka P. M.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J. S. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. ledna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 24. January 2008