JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 246/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. července 2002 dovolání, které podal obviněný V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 2 To 156/01, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 13/01, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 63 T 13/01, byl obviněný V. K. uznán vinným:

1. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák.,

2. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.,

3. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zák. byla zabrána pistole stříbrné barvy zn. CZ, vz. 75B, ráže 9 mm Luger s odstraněným výrobním číslem a zásobník. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit K. b., a. s., se sídlem v P. 1, N. P. 33/969, škodu ve výši 1 000,- Kč a K. p., a. s., se sídlem P. 1, T. 5, škodu ve výši 405 600,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný V. K. odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 2 To 156/01, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 63 T 13/01. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí a obviněného V. K. uznal vinným:

1. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., protože dne 23. 10. 2000 v době mezi 10.45 až 10.55 hod. společně s dosud nezjištěnými spolupachateli pod pohrůžkou použití střelné zbraně donutili v pobočce K. b., a. s., v P. 4, M. 4, pokladní H. U. vydat finanční hotovost ve výši 1 015 000,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 6. 1994, sp. zn. 5 T 41/94, byl odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, který vykonal 19. 12. 1997,

2. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., protože v přesně nezjištěné době nejméně od poloviny února 2001 si bez povolení opatřil a až do 12. 4. 2001 v bytě v P. 9, k. S. 992, přechovával pistoli stříbrné barvy zn. CZ, vz. 75B, ráže 9 mm Luger s odstraněným výrobním číslem se zásobníkem a náboji,

3. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., protože přesto, že na základě výše zmíněného pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 6. 1994, sp. zn. 5 T 41/94, byl 19. 12. 1997 vyhoštěn z České republiky, si na území Ukrajinské republiky opatřil cestovní pas znějící na jméno V. Y. a nejpozději počátkem roku 1999 se vrátil zpět do České republiky, kde se zdržoval až do svého zadržení 12. 4. 2001.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. byla zabrána pistole stříbrné barvy zn. CZ, vz. 75B, ráže 9 mm Luger s odstraněným výrobním číslem a zásobník. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu K. b., a. s., se sídlem v P. 1, N. P. 33/969, ve výši 1 000,- Kč a K. p., a. s., se sídlem v P. 1, T. 5, ve výši 405 600,- Kč.

Proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 63 T 13/01 a Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 2 To 156/01, podal obviněný V. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání s poukazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Dovolání směřuje pouze proti výroku o vině z trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a proti výroku o trestu. Obviněný namítá, že rozhodnutími soudů obou stupňů byl porušen zákon, neboť při úkonu odběru jeho krve neměl obhájce, ač jej míti měl a dále, že rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný spatřuje pochybení podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. ve skutečnosti, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně prohlásil za použitelný důkaz, který vychází z výsledku odběru jeho krve, přičemž na vyhodnocení tohoto důkazu postavil svou argumentaci ohledně spojení nepřímých důkazů vedoucích k závěru o jeho vině. Obviněný zdůrazňuje, že tento odběr byl proveden před sdělením obvinění, což považuje za nezákonné, neboť nešlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle § 160 odst. 3, 4 tr. ř. Konstatuje, že orgánům činným v trestním řízení nic nebránilo zahájit trestní stíhání a teprve poté provádět vyšetřovací úkony při dodržení všech procesních práv obviněného. Ustanovení § 114 tr. ř., na základě kterého proběhl odběr krve, se týká osob, které se důsledkem určité situace dostaly do působnosti trestního řádu, který vymezuje jejich práva a povinnosti. Před každým takovým úkonem by tedy měly být poučeny o svých právech a povinnostech, což ve výše zmíněném případu splněno nebylo. Úkon odběru krve, konaný před sdělením obviněným, byl vyjmut z rámce trestního řízení, čímž bylo porušeno právo na obhajobu, neboť obviněný měl právo mít u tohoto úkonu obhájce, což splněno nebylo.

Podle obviněného spočívá pochybení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že skutkový stav vymezený v napadených rozsudcích a zjištěný v předcházejícím řízení neobjasňuje některé potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci. Zdůrazňuje, že na základě provedeného dokazování nebylo zcela jednoznačně prokázáno, že by se dopustil jednání uvedeného v obžalobě. V této souvislosti namítá důkazní použitelnost výpovědi svědkyně, která vypovídala pod utajeným jménem „N. I.“ i nesprávné hodnocení tohoto důkazu soudy obou stupňů, a to z důvodů v mimořádném opravném prostředku podrobně popsaných. Obviněný rovněž zpochybňuje důkazní použitelnost rekognice věci – zbraně. Namítá, že rekognice byla provedena v rozporu se zásadami provádění tohoto důkazu. Upozorňuje na tvrzení svědkyně R. při rekognici a na její kresbu zbraně zhotovenou v přípravném řízení, která neodpovídá zbrani nalezené u jeho osoby.

Závěrem dovolání obviněný V. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výše uvedené rozsudky soudů obou stupňů ve výroku o vině ohledně trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák. a ve výroku o trestu, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný současně požádal, aby bylo rozhodnuto o odložení nebo přerušení nařízeného výkonu trestu odnětí svobody u jeho osoby.

Obviněný dodatečně písemně sdělil, že ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Předseda senátu soudu prvého stupně doručil v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud však ke dni svého rozhodnutí písemné vyjádření neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud rozhodl ve druhém stupni a rozsudkem obviněného uznal vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v § 265e odst. 1, 2 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v konstatovaném ustanovení zákona, jejichž existence je současně podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o posouzení, zda došlo k porušení ustanovení § 36 tr. ř. o nutné obhajobě, což obviněný namítá, a proto zmíněný dovolací důvod je dán.

Obviněný V. K. musel mít obhájce již v přípravném řízení podle § 36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř., jelikož se nacházel ve vazbě a konalo se proti němu řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Počátkem přípravného řízení a tedy i trestního stíhání je sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Z trestního spisu vyplývá, že obviněnému bylo vyšetřovatelem sděleno obvinění dne 13. 4. 2001 a byl poučen, že musí mít podle § 36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. obhájce, přičemž mu byl téhož dne ustanoven. Ještě předtím byl obviněný dne 12. 4. 2001 zadržen a týž den byl u jeho osoby proveden odběr krve. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že trestní řád nestanoví, aby osoba zadržená a podezřelá ze spáchání trestného činu (§ 76 odst. 1 tr. ř.), kterou V. K. od doby zadržení do sdělení obvinění byl, musela mít obhájce. Proto lze uzavřít, že obviněný V. K. měl obhájce v době, kdy to zákon stanovil, a v tomto směru nelze jeho námitky v dovolání akceptovat.

Nejvyšší soud proto dospěl k dílčímu závěru, že dovolání obviněného v části podané na základě důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Dále Nejvyšší soud musel posoudit otázku, zda obviněným uplatněný další dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právně s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném zákonném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci kterého obviněný namítá konkrétní pochybení soudy obou stupňů ve věci. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. § 259 odst. 3 tr. ř.). Proto samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

S ohledem na shora konstatované skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k druhému dílčímu závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než vymezuje ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. a proto v této části by náleželo jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V posuzovaném mimořádném opravném prostředku byl sice citován zákonný důvod k jeho podání podle § 265b odst. 1 tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně nejsou stanoveny. Jak již bylo uvedeno, je podle obsahu uplatněných námitek, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným výlučně spatřován v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu výroku o vině pod bodem 1. napadeného rozsudku, včetně předcházejícího provádění a hodnocení důkazů. Teprve důsledkem tohoto postupu mělo být následně vadné i hmotně právní posouzení věci. V této souvislosti nutno připomenout, že obviněný v dovolání nespecifikoval v jakém ustanovení mělo být v dané věci hmotné právo chybně aplikováno. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu musí skutečně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř., a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného V. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť z obou výše shledaných nestejných zákonných důvodů, týkajících se odmítnutí dovolání, je pro rozhodnutí ve věci podstatnější. Nejvyšší soud proto nemohl z podnětu podaného dovolání přezkoumat napadený výrok a řízení jemu předcházející podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, který učinil v závěru svého dovolání. Podle § 265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, nikoliv dovolatel. Nebylo proto třeba rozhodnout o tomto návrhu samostatným výrokem.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 04. July 2002