JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 21/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2008 o dovolání, které podal obviněný J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 9 To 290/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 1 T 36/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 1 T 36/2005, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. [bod 1)] a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. [bod 2)]. První z uvedených trestných činů spáchal podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že „1) v přesně nezjištěné době poloviny roku 2001 v obci Z., okres P., poté, co převzal od E. V., na podkladě dohody o půjčce finanční částku ve výši 170.000,- Kč pro účely jejího využití ke svým podnikatelským aktivitám, spočívajícím v dovozu náhradních dílů na osobní automobily ze zahraničí, když v té době podnikal od 29. 6. 1992 pouze v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, což neučinil, proto došlo dne 10. 2. 2003 k písemné aktualizaci takto uzavřené smlouvy o půjčce na uvedenou částku, kterou měl E. V. vrátit do 30. 6. 2003, což učinil pouze z části, kdy tomuto vrátil celkem částku ve výši 80.000,- Kč, nikoli však k uvedenému datu splatnosti půjčky, tak, jak se smluvně zavázal, ale postupně v měsících září 2003, říjnu 2003, listopadu a prosinci roku 2003 a poté v měsíci říjnu 2004, kdy tak dosud jmenovanému dluží částku ve výši 90.000,- Kč, která tak byla z jeho strany použita v rozporu s účelem svěření těchto finančních prostředků pro potřebu samotného obžalovaného, kdy navíc jeho další podnikatelské aktivity v oboru oprav silničních vozidel měl ukončeny již od 30. 6. 1998“. Druhého trestného činu se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „poté, co v přesně nezjištěné době po datu 10. 2. 2003 do 28. 2. 2003 převzal v obci Z., okres P., od E. V., finanční částku ve výši 212.000,- Kč, pro účely zakoupení v SRN osobní automobil zn. Škoda Octavia Combi 1,9 TDi, kdy jako doklad ohledně jejího předání došlo k vypsání směnky s datem jejího vystavení dnem 16. 2. 2003 a datem její splatnosti dnem 28. 2. 2003, toto neučinil, když peníze rovněž poškozenému nevrátil, tyto tak použil nezjištěným účelem, tedy v rozporu s účelem jejich svěření, svým jednáním tak poškozenému způsobil škodu v uvedené výši“.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému E. V. částku 302.000,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 9 To 290/2007, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1) a dále ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že

1. podle § 248 odst. 2 tr. zák. obviněného odsoudil za jednání pod bodem 2) napadeného rozsudku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu za použití § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost uhradit poškozenému E. V. částku 212.000,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku, pokud jde o úroky z prodlení, jmenovaného poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství Plzeň – sever ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. Zt 393/2004, kterou mu bylo kladeno za vinu, že „v přesně nezjištěné době poloviny roku 2001 v obci Z., okres P., poté, co převzal od E. V., na podkladě dohody o půjčce finanční částku ve výši 170.000,- Kč pro účely jejího využití ke svým podnikatelským aktivitám, spočívajícím v dovozu náhradních dílů na osobní automobily ze zahraničí, když v té době podnikal od 29. 6. 1992 pouze v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, což neučinil, proto došlo dne 10. 2. 2003 k písemné aktualizaci takto uzavřené smlouvy o půjčce na uvedenou částku, kterou měl E. V. vrátit do 30. 6. 2003, což učinil pouze z části, kdy tomuto vrátil celkem částku ve výši 80.000,- Kč, nikoli však k uvedenému datu splatnosti půjčky, tak jak se smluvně zavázal, ale postupně v měsících září 2003, říjnu 2003, listopadu a prosinci roku 2003 a poté v měsíci říjnu 2004, kdy tak dosud jmenovanému dluží částku ve výši 90.000,- Kč, která tak byla z jeho strany použita v rozporu s účelem svěření těchto finančních prostředků již v roce 2001, kdy navíc jeho další podnikatelské aktivity v oboru oprav silničních vozidel měl ukončeny již od 30. 6. 1998“, čímž měl spáchat trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškozeného E. V. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody, pokud šlo o právě popsané jednání, na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesouhlasí se skutkovými, ale zejména právními závěry odvolacího soudu. Odmítl, že by skutek popsaný pod bodem 2) obžaloby byl trestným činem a zejména pak, že by takový skutek bylo možné kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. Následně zmínil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry s tím, že objektem tohoto trestného činu je ve smyslu ustálené judikatury především vlastnictví věci – věc cizí, zpravidla individuálně určené a že předmětem útoku je cizí věc, která byla pachateli svěřena. V této souvislosti poznamenal, že ne každá dispozice s touto věcí je trestným činem zpronevěry. O trestný čin zpronevěry nejde zejména tehdy, pokud dlužník použije vypůjčené finanční prostředky k jinému účelu, než k jakému mu byly věřitelem půjčeny. Přitom namítl, že on (obviněný) jako dlužník v řízení učinil nesporným to, že finanční prostředky ve výši 212.000,- Kč od poškozeného jako věřitele přijal, zpochybnil však účelovost této půjčky. K tomu ještě dodal, že jako potvrzení půjčky jím (obviněným) byla vyhotovena směnka vlastní, kterou se zavázal, že ve stanoveném termínu vrátí poškozenému finanční hotovost ve výši 212.000,- Kč, tj. druhově určené movité věci, které nejsou individuálně určené, ale jsou určeny co do druhu a množství, tzn. že se zavázal ve sjednaném termínu vrátit poškozenému jako věřiteli nikoliv individuálně určenou věc, ale movité věci stejného druhu a stejného množství. Opětovně odkázal na ustálenou judikaturu, podle které je základním předpokladem pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry existence cizí věci účelově svěřené do rukou dlužníka a zdůraznil, že v případě půjčky však finanční prostředky nejsou dlužníkovi svěřeny, aby s nimi stanoveným způsobem disponoval, a poté je poškozenému vrátil, ale jejich předáním dlužníkovi dojde k převodu vlastnického práva k těmto finančním prostředkům z věřitele na dlužníka, který tak poté nakládá s věcí vlastní a má pouze povinnost za stanovených podmínek splnit svůj závazek, tj. vyplatit věřiteli určitou finanční hotovost – tj. převést na něj vlastnické právo k této hotovosti – tj. k těmto movitým věcem určeným co do druhu a co do množství. Uzavřel, že nesplnění takového závazku poté nezakládá trestný čin, neboť ve smyslu čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být zbaven osobní svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Dodal ještě, že nelze přehlédnout i ta již dříve vydaná rozhodnutí, podle kterých, se i za situace, je-li půjčka účelově vázána, a dlužník finanční prostředky užije k jinému účelu, než je sjednáno, nejedná o trestný čin zpronevěry.

Dále obviněný namítl, že o trestný čin zpronevěry by se nejednalo ani za předpokladu, že by se vyšlo ze závěrů soudů obou stupňů (s nimiž nesouhlasí), a to, že částka 212.000,- Kč byla určena na pořízení motorového vozidla, které však poškozenému nepořídil.

Připomněl přitom rozhodnutí č. 23/2004 Sb. rozh. tr., podle něhož, převzal-li obviněný na podkladě kupní smlouvy peníze v podobě zálohy na kupní cenu za věc, kterou měl jako prodávající dodat kupujícímu, nemohl spáchat trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., i když zálohu použil pro svou potřebu, věc kupujícímu nevrátil a zálohu užil ke svým účelům. V souvislosti s tím uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, jakým způsobem měl motorové vozidlo poškozenému obstarat, zda mu měl pouze zprostředkovat jeho prodej či zda měl vozidlo sám koupit a poté jej prodat poškozenému. Podle jeho slov soud v tomto směru nevedl dokazování, a proto je nutné vycházet z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a rozhodnout v jeho (obviněného) prospěch. Dále prohlásil, že k právnímu závěru soudu prvního a druhého stupně, a k jejich právnímu posouzení skutku uvedenému ve výroku 2) obžaloby, nebyl náležitě a řádně zjištěn skutkový stav věci a že oba soudy tento skutek nesprávně právně posoudily. K tomu dodal, že na úhradu dluhu ze směnky dobrovolně plnil, a to ještě před tím, než poškozený podal na jeho osobu trestní oznámení. Odvolací soud jej tedy měl zprostit obžaloby i pro zmíněný skutek.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „zrušil výrok rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2007 č. j. 9 To 290/2007, kterým bylo znovu rozhodnuto tak, že odsouzený se odsuzuje za jednání pod bodem 2 napadeného rozsudku podle § 248 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi (8) měsíců, jehož výkon mu byl za použití §§ 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho (1) roku, a kterým byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu odsouzenému uložena povinnost uhradit poškozenému E. V., bytem Ch., okres P., částku 212.000,- Kč, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.“

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že z výsledků provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplynulo, že ze strany poškozeného byla obviněnému (a to v návaznosti na jeho předchozí dosud neuhrazený finanční závazek vůči témuž) poskytnuta částka ve výši 212.000,- Kč. Podle nezpochybněné výpovědi E. V. mu tato částka byla předána výlučně za tím účelem, aby předmětné vozidlo mohl v SRN zakoupit, poté je přivézt poškozenému, který měl v úmyslu si takto opatřené vozidlo buď ponechat nebo je na tuzemském trhu prodat se ziskem, kterým by byla uspokojena část jeho pohledávky za obviněným. Na uvedeném skutkovém podkladě pak není důvodu přisvědčit takové právní úvaze, že na straně obviněného došlo k nabytí vlastnického práva k vozidlu, a to současně s přijetím závazku, že je kupní smlouvou převede na poškozeného. Dále shledala, že odvolává-li se obviněný na rozhodnutí č. 23/2004 Sb. rozh. tr., podle kterého šlo o zálohu na kupní cenu za věc, kterou měl v pozici prodávajícího dodat poškozenému kupujícímu, pak opět nebere v potaz již shora zdůrazněnou podstatu vztahu s poškozeným, který byl založen na pouhém zprostředkování koupě vybraného osobního vozu. Za stavu, že obviněný potřebnými finančními prostředky na koupi předmětného vozidla vůbec nedisponoval a současně nebylo zjištěno, že by mu poškozený předmětnou finanční částku na zakoupení vozidla do jeho vlastnictví zapůjčil, pak se nestal vlastníkem předmětného vozidla, ale pouze zprostředkovatelem jeho koupě, a tedy nemohl vystupovat ani v pozici jeho prodávajícího. Proto jím namítaný judikát (viz shodně i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 3 Tdo 1449/2005), týkající se převzetí zálohy kupní ceny prodávající stranou, do jejíž právní pozice se nikdy nedostal, není v daném případě použitelný.

K argumentaci obviněného, že ne každou dispozici s cizí věcí lze posoudit jako uvedený trestný čin zpronevěry, státní zástupkyně poznamenala, že mu je možné v obecné rovině přisvědčit ovšem s tím, že v jeho případě došlo k přisvojení si cizí svěřené věci. Jednání ve smyslu skutkové podstaty přisouzeného trestného činu zpronevěry se dopustil tím, že s penězi účelově mu svěřenými poškozeným naložil jako s vlastními, když je na dohodnutý účel nepoužil a ani je svěřiteli nevrátil. Za situace, kdy použití finančních prostředků poskytnutých obviněnému bylo přísně účelově určeno, není na místě ani jeho další úvaha o nutnosti vrácení věcí pouze stejného druhu, která se vztahuje na použití půjčených a nikoliv svěřených peněz.

Státní zástupkyně pak uzavřela, že obviněný při uplatnění výše uvedených námitek nevycházel z přisouzeného skutkového stavu věci a současně svou dovolací argumentací ani neodůvodnil výjimečnost nezbytného zásahu do jeho rámce. Proto jím použitý ani žádný další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. nemohl věcně naplnit a tím ani nevytvořil obecné předpoklady obsahového přezkoumání jeho dovolání.

Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a takto podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 9 To 290/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jež je třeba z hlediska jeho povahy podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká neúplné důkazní řízení a vadná skutková zjištění (že nebyl náležitě a řádně zjištěn skutkový stav věci). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že předmětnou finanční částku si od poškozeného půjčil a následně toliko nedostál smluvnímu závazku tuto půjčku ve stanoveném termínu poškozenému vrátit, příp. de facto zároveň popírá, že by mu tato finanční částka byla poškozeným pouze svěřena za účelem obstarání konkrétního motorového vozidla, resp. namítá, že existovaly takové skutkové okolnosti, jež je třeba interpretovat do závěru, že peníze, jež od poškozeného převzal, byly zálohou na kupní cenu za věc, kterou měl poškozenému dodat jako prodávající). Teprve sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a prohlašuje, že tento nemůže být trestným činem a zejména ne trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se tento obviněný dopustil skutku v podobě popsané v bodě 2) rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 1 T 36/2005. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat stručně následující skutečnosti.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který způsobí takovým činem škodu nikoli malou.

Objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví věci. Nemusí jít jen o věc individuálně určenou, ale může se jednat i o druhově určené věci, jestliže má držitel povinnost vrátit tytéž věci, a ne jen věci určitého druhu a množství, anebo zbaví-li se pachatel při jejich přisvojení možnosti je vrátit. Skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěřila byla jejím vlastníkem. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1443 s., 1444 s.].

Za škodu nikoli malou se v souladu s ustanovením § 89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda v částce nejméně 25.000,- Kč.

Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný „… převzal… od E. V. … finanční částku ve výši 212.000,- Kč, pro účely zakoupení v SRN osobní automobil zn. Škoda Octavia Combi 1,9 Tdi, kdy jako doklad ohledně jejího předání došlo k vypsání směnky s datem jejího vystavení dnem 16. 2. 2003 a datem její splatnosti dnem 28. 2. 2003, toto neučinil, když peníze rovněž poškozenému nevrátil, tyto tak použil nezjištěným účelem, tedy v rozporu s účelem jejich svěření, svým jednáním tak poškozenému způsobil škodu v uvedené výši“.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že: „Obž. Š. shora uvedenou trestnou činnost jak v přípravném řízení, tak i před soudem, zcela popřel. Doznal pouze, že si od poškozeného V. půjčil peníze, ale za účelem podnikání, nikoliv za účelem obstarání vozidla ze SRN, a nebyl dohodnut termín vrácení těchto peněz. Obž. Š. je však ze své trestné činnosti zcela jednoznačně usvědčován zejména výpovědí samotného poškozeného V. Pokud pak se týká skutečností, že přislíbil obstarání vozidla ze SRN pro poškozeného, je pak usvědčován i výpověďmi svědků M. a K.“

Odvolací soud se „okresní soud provedl úplné dokazování a postupem dle § 2 odst. 5 trestního řádu pro své rozhodnutí shromáždil dostatek důkazů tak, aby skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností. Pokud jde o bod 2 napadeného rozsudku, pak také všechny provedené důkazy řádně a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu zhodnotil a dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům. Nepochybil, pokud vycházel z výpovědi poškozeného V., kterou hodnotil jako věrohodnou, i odvolací soud má za to, že tento poškozený vypovídal v celém trestním řízení zcela věrohodně a v podstatných bodech zcela konzistentně. Jím uváděná tvrzení jsou v bodě 2 napadeného rozsudku potvrzována i dalšími důkazy, a to výpověďmi svědků M. a K. Výrok o vině proto zůstal nedotčen, námitky obžalovaného v tom smyslu, že nabyté finanční prostředky se stávají majetkem obžalovaného a nemohlo dojít k naplnění znaků trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona, musel krajský soud odmítnout. Pokud poškozený svěřil obžalovanému finanční prostředky za účelem koupě osobního automobilu, nestaly se jeho majetkem, ale měly být použity právě za tímto účelem. Pokud se tak nestalo, obžalovaný je použil nezjištěným způsobem pro svoji potřebu, naplnil tak všechny znaky trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona.“

Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný převzal od poškozeného finanční částku ve výši 212.000,- Kč výhradně za účelem obstarání konkrétně individualizované věci. Toto neučinil, svěřenou částku poškozenému nevrátil a použil ji nezjištěným způsobem v rozporu s účelem jejich svěření, tedy si ji přisvojil a zbavil se možnosti ji poškozenému vrátit. V příčinné souvislosti s tímto jednáním obviněného byla škoda způsobená na majetku poškozeného, naplňující znak škody nikoli malé ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák.

V návaznosti na uvedené skutečnosti je na místě vyjádřit se k věci z pohledu rozhodnutí č. 23/2004 Sb. rozh. tr. Podle věty první tohoto rozhodnutí převzal-li obviněný na podkladě kupní smlouvy peníze v podobě zálohy na kupní cenu za věc, kterou měl jako prodávající dodat kupujícímu, nemohl spáchat trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., i když zálohu použil pro svou potřebu, věc kupujícímu neopatřil a ani mu zálohu nevrátil. Druhá věta však konstatuje, že o zpronevěru by mohlo jít v případě, že záloha nebyla poskytnuta na podkladě kupní smlouvy, ale smlouvy jiného typu (např. smlouvy zprostředkovatelské, o obstarání věci apod.), podle níž nepřešla do vlastnictví obviněného.

S ohledem na shora uvedená skutková zjištění nalézacího (potažmo odvolacího) soudu však nelze první právní větu výše zmíněného judikátu označit za přiléhavou pro právní posouzení předmětného skutku. Obviněný totiž finanční částku od poškozeného nepřevzal na podkladě kupní smlouvy (nešlo o zálohu na kupní cenu za vozidlo, které by měl obviněný jako prodávající prodat poškozenému jako kupujícímu), po převzetí finanční částky se nestal jejím vlastníkem a nemohl s ní libovolně nakládat. Naopak, za dané situace je třeba odkázat na druhou právní větu předmětného rozhodnutí (kterou obviněný ve svém dovolání necituje), protože podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů obviněný převzal od poškozeného finanční částku výhradně za zcela jednoznačně určeným účelem – zakoupit za ni pro poškozeného v SRN konkrétní osobní automobil zn. Škoda Octavia Combi 1,9 TDi (šlo o příkazní smlouvu). Jinak řečeno, finanční hotovost, kterou poškozený obviněnému předal (svěřil), byla určena k bezprostřednímu nákupu individuálně určené věci a nebyla tedy poskytnuta jako záloha na podkladě kupní smlouvy, ale na základě smlouvy jiného typu (smlouvy příkazní), a nepřešla do vlastnictví obviněného. Obviněný v rozporu s tímto ujednáním poškozenému předmětné motorové vozidlo neobstaral, přísně účelově svěřenou finanční částku si ponechal a použil pro jiné, konkrétně nezjištěné, účely.

Ze zjištěných okolností je zřejmá i subjektivní stránka trestného činu – úmyslné zavinění. K subjektivní stránce lze připomenout tolik, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy.

Lze tedy uzavřít, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. ledna 2008

Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 30. January 2008