JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 204/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. února 2008 o dovolání obviněného Z. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2007, č. j. 11 To 85/2007-580, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 3/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2007, č. j. 7 T 3/2007-506, byl obviněný Z. K. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zák. Za tento trestný čin mu byl uložen podle § 187 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků a šesti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné protitoxikomanické léčení v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. za použití § 444 odst. 3 občanského zákoníku mu byla uložena povinnost uhradit pozůstalým jednorázově náhradu škody (podrobněji rozvedeno ve zmíněném rozsudku). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené V. z. p. ČR, územní pracoviště S., T. G. M., S., škodu ve výši 1.464,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.

Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2007, č. j. 11 To 85/2007-580, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným Z. K., Z. K. a G. N. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině, výroku o ochranném léčení a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené V. z. p. ČR, znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 187 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. a § 265 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že popis skutku obsažený ve výroku o vině odpovídá právní kvalifikaci trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., nikoliv právní kvalifikaci podle § 187 odst. 1, 4 tr. zák. Domnívá se, že mu nelze přičítat k tíži následek, ke kterému došlo, tedy smrt poškozeného P. K., protože ve skutkové větě nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by svědčily o tom, že obviněný věděl jednak o četnosti aplikace opiátů poškozeným dne 18. 8. 2006, jednak o intenzitě konzumace alkoholu poškozeným téhož dne. Ve vztahu k smrti poškozeného způsobené aplikací psychotropní či omamné látky postačuje nedbalostní zavinění. Pokud by tedy obviněný jednal v rámci vědomé nedbalosti, muselo by mu být prokázáno, že věděl, že tím, že poskytne drogu poškozenému, může při její aplikaci poškozenému dojít k jeho smrti. Ze znaleckého posudku z oboru toxikologie, jakož i z vyjádření znalce u hlavního líčení však vyplývá, že ani sám konzument drogy není schopen účinky opia předem odhadnout, neboť tyto účinky jsou odvislé od řady faktorů, které je nutno vzít v potaz. Obviněný se domnívá, že mu nelze přičítat k tíži skutečnosti, o nichž nevěděl ani vědět nemohl. Ze zjištěného skutkového stavu podle jeho mínění vyplývá, že poškozený ve společnosti obviněného vypil pouze jedno pivo, přičemž v průběhu dne i odpoledne se společně nezdržovali a společně alkohol nepožívali. Sešli se až v odpoledních hodinách, tedy v době, kdy poškozený si již určité množství drogy, která však nepocházela od obviněného, aplikoval a určité množství alkoholu vypil. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2007, č. j. 11 To 85/2007-580, zrušil, a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k převážné části námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Obviněný se v dovolání mj. domnívá, že mu nelze přičítat zavinění ve vztahu ke smrti poškozeného. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by věděl, že droga, kterou poškozenému poskytl, může způsobit jeho smrt. Tuto námitku lze považovat za právně relevantní.

Podle skutkového zjištění se obviněný měl dopustit trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zák. tak, že „v přesně nezjištěné době dne 18. 8. 2006 v době přibližně od 17.00 hod. do 21.06 hod. v katastru obce P., okres S., v prostoru za rozvodnou, v křoví, po společné domluvě s poškozeným P. K., vyrobili z usušeného extraktu makovicových hlavic, který měl k dispozici obžalovaný, neoprávněně opium – omamnou látku, která je dle zákona č. 167/1998 Sb. zařazena do seznamu č. I. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, a to tím způsobem, že usušený extrakt nasypali na lžičku, zalili vodou, převařili, nasáli do injekční stříkačky a tuto obžalovaný poskytl poškozenému P. K., který buď sám či za pomoci obžalovaného si látku nitrožilně aplikoval, a následně v důsledku aplikace opiátu společně s konzumovaným alkoholem, o jehož konzumaci obžalovaný věděl, došlo u poškozeného v důsledku intoxikace morfinem a alkoholem k selhání srdeční činnosti a následné smrti, ke které došlo v následné přesně nezjištěné době dne 18. 8. 2006“.

Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (srov. č. 20/1981 Sb. rozh. tr.).

Jde-li o těžší následek, podle § 6 písm. a) tr. zák. k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby se přihlédne i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.

Pro posouzení zavinění obviněného ve vztahu k následku, tj. ke smrti poškozeného je třeba toliko ve stručnosti uvést následující skutková zjištění:

Obviněný se s poškozeným potkal okolo 16.00 hodiny dne 18. 8. 2006. K jejich setkání obviněný uvedl, že na poškozeném P. K. bylo vidět, že něco vypil. Domluvili se, že drogu – opium si společně vyrobí. Každý z nich si cestou u prodejny P. zakoupil lahvové pivo, které posléze zkonzumovali. Dávku opia připravovali tak, že usušený extrakt z makových hlavic nasypali na lžičku, zalili vodou, převařili a přes filtr nasáli roztok do injekční stříkačky. Takto vyrobená dávka opia byla poskytnuta poškozenému a aplikována jím nebo obviněným do pravé loketní jamky. Po aplikaci dávky opia si poškozený zapálil cigaretu a začal kouřit. Ještě v době než cigaretu vykouřil, upadl do bezvědomí nebo do komatu. Obviněný se pokoušel obviněného probrat, což se mu nepodařilo. Aby celá věc vypadala jako nešťastná náhoda, vzal obviněný další injekční stříkačku a zabodl ji poškozenému do pravé loketní jamky. Následně ještě obviněný vzal poškozenému peněženku a z místa události odešel. Ještě téhož dne ve 21.06 hodin zaslal obviněný na mobilní telefon poškozeného textovou zprávu, jíž obviněný poškozenému sděloval, že ho nemohl vzbudit a že mu poškozený dal „drobáky“ a 100,- Kč za maso. V odpoledních hodinách dne 19. 8. 2006 se obviněný vrátil na místo, kde bylo později nalezeno tělo poškozeného a z mobilu poškozeného učinil dva telefonní pokusy. Ani v jednom případě nedošlo ke spojení. Telefonní přístroj vrátil poškozenému do kapsy kalhot a z místa opět odešel.

Z uvedeného tedy vyplývá, že obviněný věděl o předchozí konzumaci alkoholu poškozeným. Všiml si toho již při setkání s poškozeným P. K.. Spolu ještě vypili každý jedno lahvové pivo. O obviněném bylo známo, že jako dlouholetý toxikoman připravuje dávky o nejsilnější koncentraci. A takovou dávku také v předmětný den vyrobil a poskytl poškozenému. Jak potvrdil znalec z oboru zdravotnictví – odvětví toxikologie, způsob, jakým obviněný drogu vyrobil – tedy ohřevem – dochází ke zvýšení rozpustnosti morfinu a zvýšení koncentrace této látky ve vodě. Věci vydané obviněným obsahovaly stopy omamné látky morfinu, případně dalších alkaloidů kodeinu a thebainu. Morfin je výraznou součástí surového opia, resp. jeho obdobné formy, která se získává ze šťávy z nezralých makovic rostliny máku. Obviněný sám bral drogy dlouhodobě. V tomto směru uvedl, že drogy bral po dobu deseti let, přičemž v posledních pěti letech užívá jen opiáty. Podle názoru Nejvyššího soudu je uvedená doba dostatečná na to, aby obviněný byl seznámen se škodlivými účinky opiátů na lidský organismus. Přestože množství k aplikaci drogy záleží zejména na osobní empirické zkušenosti uživatele a nelze obecně stanovit, jaké množství takto připraveného opia je již schopno vyvolat smrt uživatele, není pochyb, že obviněný věděl, jaké účinky může požití těchto drog vyvolat, a to i v kombinaci s alkoholem. Obviněný je dobře znal z vlastní zkušenosti. Jinými slovy řečeno, určitý počet dávek, množství, koncentrace drogy, stejně jako množství alkoholu v krvi může u každého jednotlivce vyvolat jiné následky, nicméně na tomto základě nelze konstatovat, že by bylo možno spoléhat na to, že ke způsobení těžkého následku nedojde. V těchto případech tomu bývá právě naopak. Je zřejmé, že těmto skutečnostem obviněný nevěnoval pozornost, neboť poskytl dávku opia velmi silné koncentrace osobě, o níž navíc věděl, že je pod vlivem alkoholu. V tomto okamžiku si musel být vědom velkého rizika, totiž že požití takové dávky v kombinaci s alkoholem může u jiného člověka vyvolat smrt. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že obviněný měl možnost svými smysly vnímat výsledek svého jednání, neboť k aplikaci drogy poškozenému došlo v jeho přítomnosti. Obviněný viděl, že poškozený upadl do bezvědomí nebo do komatu. Měl tedy ještě možnost přivolat (i anonymně) poškozenému první pomoc. Místo toho obviněný poškozeného na místě zanechal a dalším svým počínáním (vpíchnutím druhé injekční stříkačky a telefonováním z mobilního telefonu poškozeného) se snažil svůj podíl na smrti poškozeného zastřít. Není rovněž bez významu, že poliklinika se nacházela v těsné blízkosti místa, kde se s poškozeným nacházel. V okamžiku, kdy obviněný upadl do bezvědomí nebo do komatu, obviněný nemohl v žádném případě spoléhat na to, že ke smrti poškozeného nedojde.

Není sporu, že těžší následek – v dané věci smrt poškozeného – vzešel z jednání obviněného, neboť smrt poškozeného nastala v důsledku poskytnutí drogy poškozenému. Jednalo se o dávku drogy velmi silné koncentrace, navíc v době, kdy poškozený vykazoval známky svědčící o předchozím požití alkoholických nápojů. Nejvyšší soud neshledal na straně obviněného žádné přiměřené důvody, na které by tento mohl spoléhat a které by mohly následku zabránit. Obviněný nezavolal poškozenému první pomoc ani v době, kdy bylo zjevné, že poškozený upadl do bezvědomí nebo do komatu. Lze tedy shrnout, že příčinný průběh mezi podáním omamné látky – opia a následkem byl v dané věci z hlediska obviněného předvídatelný. Jestliže poškozený po nitrožilní aplikaci drogy zemřel, je k tomuto těžšímu následku třeba obviněnému přičítat zavinění podle § 6 písm. a) tr. zák., a to ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák. Právní kvalifikaci skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 4 písm. a) tr. zák. lze proto označit za správnou.

Na podkladě všech uvedených okolností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného Z. K. podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 28. February 2008