JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 200/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. února 2008 o dovolání, které podal obviněný J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 8 To 221/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Plzeň - město pod sp. zn. 3 T 118/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 3 T 118/2006, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným [v bodě 1)] trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a [v bodě 2)] trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. spáchaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž tento obviněný „1) dne 3. 9. 2006 v době kolem 18.15 hod. v P., P. ul. č., v s. D., odcizil ke škodě majitele supermarketu – společnosti D. a.s. se sídlem v R. u P., Z. p. z., 2 kusy lahví destilátu „Moravská švestka“ v celkové prodejní ceně 279,80 Kč, když uvedené zboží uschoval do vlastní tašky a následně bez jeho zaplacení prošel pokladní zónou prodejny,

2) v P. dne 2. 2. 2007 v době kolem 16.20 hod. v prodejně K. M. s., K., v úmyslu něco odcizit vzal z regálu zde vystavenou knihu „Stíny hlubin“ autora R. K. v prodejní ceně 349,- Kč, kterou si ukryl do připravené igelitové tašky, na výzvu majitele prodejny P. B., ke kontrole tašky na prodejní ploše knihu dobrovolně vydal,

a takto v obou případech jednal přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 2 T 42/2003, jenž nabyl právní moci dne 26. 10. 2004, byl uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zákona, krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zákona a pokusu pokračujícího trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. e) tr. zákona, a byl odsouzen jednak k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců nepodmíněně, jednak k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců nepodmíněně, přičemž uložené tresty byly vykonány ke dni 4. 4. 2005, resp. 3. 7. 2006“.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 8 To 221/2007, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný J.S. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se měl dopustit tím, že měl dne 3. 9. 2006 v supermarketu D. odcizit dvě lahve destilátu v celkové prodejní ceně 279,80 Kč, které uložil do tašky a následně prošel pokladní zónou bez zaplacení. S tímto obviněný vyslovil nesouhlas. Prohlásil, že je sice pravdou, že měl původně dvě lahve destilátu u sebe v tašce, nicméně tento nákup si posléze rozmyslel a chtěl je vrátit zpět do regálu na prodejně. V souvislosti s tím vyjádřil přesvědčení, že z jeho strany nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák., neboť chyběl jeho úmysl předmětné lahve destilátu odcizit, a proto nelze jeho jednání právně kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák.

V další části dovolání konstatoval, že v případě skutku popsaného v bodě 2) výroku o vině v rozsudku soudu první instance se měl dne 2. 2. 2007 v k. M.s. pokusit odcizit z regálu knihu od R. K. „Stíny hlubin“ v prodejní ceně 349,- Kč a že soud prvního stupně při rozhodování o vině tímto skutkem vycházel ze svědectví prodavačky P. J., vedoucího prodejny P. B. a z listinných důkazů. Připustil, že knihu skutečně strčil do tašky, dále však zdůraznil, že poté, co zjistil, že u sebe nemá potřebnou hotovost, chtěl knihu vrátit. Tuto verzi podle jeho slov podporuje též další průběh události, když na místo odchodu z prodejny na vyzvání vedoucího dobrovolně ukázal obsah tašky. K tomu dále poznamenal, že kdyby měl v úmyslu knihu skutečně odcizit, tak by na vyzvání svědka B. neukázal tašku ke kontrole, ale opustil by prodejnu. Podotkl ještě, že po prodejně se zákazníci pohybují volně a vybírají si knihy přímo z regálu, na vybrané zboží v této prodejně nemají žádné nákupní košíky a knihy nelze před zaplacením někam uložit. Podle něho ani velikost a prostorové uspořádání prodejny a způsob prodeje neomezuje pohyb po prodejně s vybranými a nezaplacenými knihami, např. pokladní zónou. Dovodil pak, že v tomto směru nenasvědčují žádné skutečnosti, že měl v úmyslu prodejnu s knihou bez zaplacení opustit, takže v daném případě nebyl prokázán úmysl ve smyslu § 4 tr. zák., tak, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák.

S ohledem na rozvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 8 To 221/2007, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 3 T 118/2006, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu, aby ji v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a připomněl uplatněné dovolací námitky, konstatoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). V souvislosti s tím poznamenal, že závěr o existenci úmyslného zavinění je závěrem právním, musí se však opírat o okolnosti zjištěné provedeným dokazováním, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Obviněný ovšem nevytýká, že by na skutková zjištění vylíčená v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí bylo nesprávně aplikováno ustanovení § 4 písm. a), b) tr. zák. upravující úmyslné zavinění, poněvadž svoje námitky směřující proti existenci subjektivní stránky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. opírá o tvrzení, podle kterých si v obou případech nákup rozmyslel a chtěl věci vrátit. Vychází tedy ze skutkových tvrzení, která nejsou součástí skutkového stavu zjištěného soudy, popř. která soudy výslovně označily za vyvrácená. Státní zástupce proto dospěl k závěru, že námitky obviněného směřují primárně do skutkové oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani částečně obsahově neodpovídají. Pro úplnost podotkl, že tvrzení obviněného jsou značně nelogická, když např. nevysvětluje, proč v případě skutku pod bodem 1) výroku o vině s „nákupem“, který měl údajně v úmyslu vrátit, prošel pokladní zónou, kde se podle zjištění rozvedených v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu dokonce musel protáhnout kolem ostatních zákazníků čekajících na zaplacení.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 8 To 221/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům v prvé řadě vytýká de facto vadné hodnocení důkazů a nesprávné skutkové závěry, podle kterých v supermarketu D., odcizil dvě lahve destilátu a následně s nimi prošel pokladní zónou bez zaplacení a dále v prodejně K. M. s., v úmyslu něco odcizit, vzal z regálu vystavenou knihu, ukryl ji do připravené tašky, avšak ještě než s ní z knihkupectví odešel, byl zadržen majitelem prodejny. Přitom prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových závěrů soudů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (prohlašuje, že je pravdou, že měl dvě lahve destilátu u sebe v tašce, avšak že si tento nákup posléze rozmyslel a chtěl je vrátit zpátky do regálu na prodejně, resp. nepopírá, že knihu strčil do tašky, ale podle jeho slov poté, co zjistil že u sebe nemá potřebnou hotovost na zaplacení, ji chtěl vrátit). Až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad a na základě vlastní skutkové verze - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků, když tvrdí, že ani u jednoho z předmětných skutků nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval pouze z tvrzených vadných skutkových zjištění (včetně nesprávného hodnocení důkazů) a z vlastní verze skutkového stavu věci, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V předmětné trestní věci to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se tento obviněný dopustil skutků v podobě popsané v rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 3 T 118/2006. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V prvé řadě je třeba uvést, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nevznesl žádné konkrétní výhrady, které by tento dovolací důvod mohly naplnit, neboť uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů nedopustil.

Nejvyšší soud proto pouze stručně konstatuje, že v posuzované trestní věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Stran druhé alternativy pak nutno uvést, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud dodává, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když shora popsané skutky kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. spáchaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. února 2008

Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 21. February 2008