JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 196/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. února 2008 o dovolání obviněného J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2007, č. j. 12 To 388/2007-204, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 94/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 9. 2007, č. j. 11 T 94/2007 - 179, byl obviněný J. H. v bodě 1) výroku o vině uznán vinným jednak trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. /pod písm. a)/, jednak trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. /pod písm. b)/ a v bodě 2) výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, když pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr.ř . bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Proti citovanému rozsudku podal odvolání obviněný J. H. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Náchodě ve prospěch obviněného.

Z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Náchodě, Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, č. j. 12 To 388/2007-204, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin, trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. /ad 1. a), b)/, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, mu byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Odvolání obviněného J. H. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že použití pohrůžek bezprostředního násilí lze dovodit ze zakrývání obličeje, uzamknutí dveří a zhasnutí světel a opakované žádosti o vydání peněz. S ohledem na shora uvedené pak ve vztahu ke skutku, který byl kvalifikován jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., spatřuje dovolatel naplnění uplatněného dovolacího důvodu. Obviněný poukazuje na to, že „prokazatelně neoprávněně vnikl do bytu poškozené za použití násilí, avšak nejednalo se o násilí překonávající odpor a obranu poškozené vydat požadované peníze.“ Obviněný sám připouští, že poškozená jako starší osoba se cítila vyděšená, rozrušená, chvěla se, přitom však se odvážila volat na policii z pevné linky a s obviněným přiměřeně komunikovala. Podle mínění obviněného došlo ze strany soudů k příliš extenzivní interpretaci „násilí a pohrůžky bezprostředního násilí“ v jeho neprospěch. Dále vznáší námitku vůči výroku o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, když při úvaze o trestu podle jeho mínění nevzal odvolací soud v úvahu, že sám k odvolání státního zástupce, které bylo podáno ve prospěch obviněného, rozhodl o mírnější právní kvalifikaci, neboť uznal obviněného vinným trestným činem podvodu pouze podle § 250 odst. 1 tr. zák., oproti rozsudku soudu prvního stupně, který jeho jednání kvalifikoval podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Soudům dále vytýká, že nepostupovaly důsledně v souladu s ustanovením § 31 odst. 1 tr. zák., protože v jeho neprospěch přecenily některé okolnosti případu a stupeň narušení jeho osobnosti, kdy pouze jedenkrát se domáhal vydání peněz s dovětkem, že se poškozené nic nestane, tedy svůj požadavek důrazně neopakoval, nespojoval ho s žádnou pohrůžkou násilí, nepůsobil násilným dojmem. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájce, tedy jako osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

V souvislosti s podaným dovoláním považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na to, že podkladem pro výrok o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „dne 12. 1. 2007 v době po 17.45 hodině v N. M. n. M., v ul. N. S., v úmyslu získat finanční hotovost, oblečený v zimní bundě a zahalený kapucí, zazvonil u domu čp. a když mu majitelka domu poškozená M. S., otevřela, strčil do dveří a po přetlačení poškozené ode dveří vnikl do domu, kde uzamkl vstupní dveře, zhasl světlo, odrazil ruku poškozené, která se mu snažila odkrýt kapuci, vnikl do domu a poškozenou vyzval k vydání peněz, poté vešel do kuchyně, kde rovněž zhasl světlo a znovu opakovaně vyzval poškozenou k vydání peněz, přičemž poškozené, která se telefonicky snažila přivolat policii, vytrhl sluchátko z ruky, a tímto jednáním poškozenou M. S. donutil k vydání částky 150,- Kč, přičemž při odchodu z domu ještě obviněný odcizil na stole volně položený mobilní telefon značky Nokia 1600, stříbrné barvy, IMEI s vloženou SIM kartou“.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Ze shora uvedeného skutkového zjištění vyplývá, že obviněný „v úmyslu získat finanční hotovost strčil do dveří, které poškozená pouze pootevřela a po přetlačení poškozené ode dveří vnikl do domu“. Jednání obviněného tedy již od samého počátku směřovalo k získání finančních prostředků, což obviněný i sám připouští s ohledem na to, že byl bez zaměstnání i finančních prostředků, věk poškozené odhadoval na 70 – 80 let, šel za ní z důvodu, že po ní chtěl peníze, znal ji od vidění. Z dikce zákona vyplývá, že násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí musí předcházet zmocnění se věci. To také v případě skutku, pro který byl obviněný uznán vinným, bylo zjištěno a prokázáno. Násilí obviněného nesměřovalo jak se tento snaží dodatečně uvádět pouze k vniknutí do bytu jiného, ale k získání peněz, které potřeboval, jak správně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl již soud prvního stupně. Nelze v tomto směru akceptovat názor vyjádřený obviněným v jeho dovolání, že se „odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že použití pohrůžek bezprostředního násilí lze dovodit ze zakrývání obličeje, uzamknutí dveří a zhasnutí světel a opakované žádosti o vydání peněz“.

V rámci objektivity, na kterou obviněný poukazuje, je nezbytné uvést, že odvolací soud k závěru o naplnění všech zákonných znaků objektivní stránky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. dospěl na základě „všech okolností případu, kdy obviněný v zimní bundě s kapucí, starší a méně pohyblivou ženu zatlačil dveřmi do bytu, vnikl do bytu, uzamkl vstupní dveře, zhasl světlo, odrazil ruku poškozené, vytrhl sluchátko z ruky, když tato chtěla volat o pomoc, vyzýval ji k vydání peněz“ (str. 5 rozsudku). Z uvedeného vyplývá, že obviněným uplatněné tvrzení, že „násilí“ a „pohrůžka bezprostředního násilí ve smyslu trestně právní odpovědnosti nemohou s ohledem na popis skutku obstát“, nelze akceptovat, a to již s ohledem na shora uvedené skutkové zjištění soudu prvního stupně, které popisuje znaky příslušného trestného činu, se kterým se ztotožnil odvolací soud. V takovém případě je pak nezbytné poukázat také na odůvodnění rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě, který na str. 4 - 5 odůvodnění svého rozsudku rozvádí své úvahy k formálnímu i materiálnímu znaku trestného činu loupeže, kdy tento mj. uvedl, že „trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. obviněný spáchal tím, že v důsledku použitého násilí spočívajícího v přetlačení dveří do domu překonal fyzický odpor poškozené a dále použitím adekvátní síly i zmařil pokus poškozené jej identifikovat a posléze přivolat pomoc“. Okresní soud v Náchodě v další části odůvodnění svého rozsudku rozvádí na základě provedených a soudem hodnocených důkazů své úvahy k stavu poškozené, kdy její strach byl dán nejen již popsaným jednáním obviněného, ale dále umocňován výhrůžkami k vydání peněz s tím, že pak se jí nic nestane, kdy stav vzbuzující hrozbu bezprostředního násilí u poškozené vzbuzovalo po počátečním násilném jednání, zakrývání obličeje, uzamknutí dveří, zhasnutí světel a již zmiňované dodatky k vydání peněz.

Soud prvního stupně přesvědčivým způsobem rovněž odůvodnil společenskou nebezpečnost jednání obviněného, kdy dospěl k správnému závěru v otázce úmyslu obviněného. Vzhledem k tomu, že veškeré úvahy soudu prvního stupně v tomto směru se plně řídily ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. (stejně jako v případě odůvodnění rozsudku soudu odvolacího), nelze v tomto směru námitky obviněného k extenzivnímu výkladu pojmu „násilí“ či „bezprostředního násilí“ akceptovat. Ve vztahu k uvedenému nelze ani souhlasit s případnou aplikovatelností rozhodnutí Nejvyššího soudu, která obviněný v podaném dovoláním zmiňuje, neboť tato na uvedenou trestní věc dovolatele nedopadají. Zde pak považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu T 620 publikované v Souboru trestních rozhodnutí sv. 26/2004, k problematice, že ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebrání v posouzení činu jako loupeže, kdy z uvedeného mj. vyplývá, že „není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele“. Za situace, kdy právně relevantně uplatněná námitka k otázce formálního znaku trestného činu loupeže „násilí, bezprostřední násilí“, stejně jako otázka společenské nebezpečnosti, byla shledána zjevně neopodstatněnou, jakož i vzhledem k tomu, že soud prvního stupně i soud odvolací se s nimi řádně vypořádaly (viz výklad shora), musel Nejvyšší soud dovolání obviněného v této části odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Závěrem považuje dovolací soud za potřebné uvést, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými v odvolání, a s těmito se odvolací soud řádným způsobem vypořádal, přičemž již shora Nejvyšší soud upozorňoval, že není možno odvolání zaměňovat s dovoláním.

Pokud jde o výhrady obviněného k trestu odnětí svobody (str. 3 - 4 jeho dovolání), pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto v žádném případě nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný může podat dovolání pokud je názoru, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V daném případě byl obviněnému ukládán trest podle trestného činu nejpřísněji trestného, kterým je loupež podle § 234 odst. 1 tr. zák. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, přičemž ze zákona vyplývá, že mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou do deseti let. Pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, byl mu uložen takový druh trestu, který zákon u tohoto trestného činu připouští a v rámci trestní sazby zákonem stanovené. Dále je nutno uvést, že obviněnému byl ukládán úhrnný trest odnětí svobody. Odvolací soud rovněž způsobem odpovídajícím ustanovení zákona na str. 7 svého rozsudku rozvedl úvahy, které jej vedly k závěry o uložení trestu odnětí svobody ve stejné výměře, byť u trestného činu podvodu dospěl k závěru o nutnosti kvalifikovat jednání obviněného podle mírnější právní kvalifikace. Své úvahy ve svém rozhodnutí odůvodnil mj. také z pohledu ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák., na která obviněný v dovolání poukazuje, avšak pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. je podřadit nelze.

S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 27. February 2008