JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 188/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2008 dovolání, které podal obviněný J. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 4 To 86/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 13/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 52 T 13/2002, byli obvinění J. N. a P. P. uznáni vinnými:

obviněný J. N.

v bodě I/1-4) výroku dílem dokonaným a dílem nedokonaným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1, 4 tr. zák., platného od 1. 1. 2002, částečně spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a v bodě III výroku trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.,

obviněný P. P.

v bodě I/3) výroku trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák., platného od 1. 1. 2002, formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Za tyto trestné činy byli odsouzeni:

obviněný J. N. podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou,

obviněný P. P. podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. N. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Českému státu, zastoupenému Celním úřadem Jihlava, pobočka v Třebíči, škodu celkem ve výši 3.652.978,- Kč a České republice, zastoupené Finančním úřadem v Třebíči, škodu ve výši 1.985.050,- Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. N. a P. P. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit Českému státu, zastoupenému Finančním úřadem v Třebíči, škodu ve výši 1.642.147,- Kč. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený G. N., zastoupený zmocněncem JUDr. J. S., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Naproti tomu byli obvinění J. N. a P. P. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek specifikovaný na str. 6 výroku rozsudku.

Vůči tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a poškozený G. N.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 4 To 86/2006, bylo rozhodnuto:

I. Podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), f), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání obviněných J. N., P. P. a státního zástupce napadený rozsudek ve vztahu k oběma obviněným částečně zrušen, a to v celé jeho odsuzující části.

II. Podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného J. N. uznal vinným, že

1) jako společník a jednatel spol. s r. o. G., jednak sám, jednak prostřednictvím dalších pověřených osob za spol. s r. o. G., v úmyslu zkrátit clo a daň, v období od roku 1993 do roku 1996, při dovozu kosmetického zboží ze Spojených států amerických do České republiky a jeho následném vyclení uváděl na jednotnou celní deklaraci (dále jen JCD) náklady na dopravu zboží nižší, než skutečně byly, a to tak, že při proclení zboží Celnímu úřadu v Třebíči předložil faktury za zboží, kde byly uvedeny minimální náklady, nedoložil souhrnné faktury z USA, které obsahovaly cenu zboží a náklady spojené s dovozem a faktury za manipulaci se zbožím z H. do České republiky, čímž porušil ustanovení § 75, § 76 a § 105 odst. 4 zák. č. 93/1993 Sb., v platném znění a zkrátil clo a daň z přidané hodnoty.

A způsobil České republice, zastoupené Celním úřadem v Třebíči, škodu v celkové výši 3.652.978,- Kč.

2) jako jednatel spol. s r. o. G., v úmyslu zkrátit daň z příjmu právnických osob podal u Finančního úřadu v Třebíči dne 1. 3. 1995 přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 1994, dne 1. 2. 1996 za rok 1995, dne 10. 2. 1997 za rok 1996, v nichž neoprávněně a v rozporu s ustanoveními § 18 odst. 1, § 23 odst. 3 a § 24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., v platném znění, uplatnil fiktivní doklady, a to

- fakturu z 22. 12. 1994, údajně vystavenou společností G. I., za údajné dodavatelské služby v roce 1994 a za reklamní činnost, řízení, marketing a průzkum tržních výsledků na území USA souvisejících s prodávaným zbožím v hodnotě 120.000,- USD, přičemž za rok 1994 uplatnil výdaje ve výši 2.546.018,- Kč a za rok 1995 zbývajících 855.022,- Kč,

- vnitropodnikový účetní doklad z 31. 12. 1996, za údajně provedené služby v hodnotě 1.441.483,- Kč, kdy následně na základě výzvy FÚ v Třebíči doložil fakturu ze dne 1. 11. 1996 na částku 53.527,- USD údajně vystavenou společností G. I. za údajné dodavatelské služby v roce 1996 a za reklamní činnost, řízení, marketing a průzkum tržních výsledků na území USA souvisejících s prodávaným zbožím, byť věděl, že práce, které byly účtovány, provedeny nebyly a faktury nebyly vystaveny společností G. I., a tím zkrátil daň z příjmu právnických osob celkem o částku 1.985.050,- Kč a způsobil škodu České republice, zastoupené Finančním úřadem v Třebíči, v této výši,

3) dne 26. 1. 2000 odeslal nebo nechal odeslat svému bratrovi G. N. do Spojených států amerických, faxové zprávy, v nichž pod pohrůžkami fyzickým násilím bratrovi a jeho rodině požadoval prohlášení o autorizaci předmětných fiktivních faktur a potvrzení vystavených faktur razítkem, přičemž věděl o plánované cestě G. N. do České republiky, k níž však v důsledku výhrůžek nedošlo.

Takto popsané jednání obviněného J. N. vrchní soud ve výroku o vině kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. [v bodech ad II/1) – 2)] a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. [v bodě ad II/3)]. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří let.

III. Podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. bylo zastaveno trestní stíhání obviněných J. N. a P. P. pro skutek spočívající v tom, že

jako zástupci společnosti G., s. r. o. a současně jako zástupci společnosti S., s. r. o., v době od 10. 2. 1997 do 14. 5. 1997, prodávali zboží společnosti G., s. r. o., v celkové hodnotě 3.857.845,27 Kč a DPH 848.726,10 Kč o 70 % levněji, tj. za částku 1.165.719,- Kč a DPH 256.458,40 Kč, čímž došlo ke snížení daňového základu a zkrácení daně z příjmu právnických osob o částku 1.049.880,- Kč a daně z přidané hodnoty o částku 592.267,- Kč, celkem o částku 1.642.147,- Kč.

IV. Podle § 223 odst. 2, § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. bylo zastaveno trestní stíhání obviněného J. N. pro skutek, spočívající v tom, že

jako zástupce společnosti G., s. r. o., v roce 1996 se pokusil zaúčtovat do účetnictví společnosti G., s. r. o., fiktivní účetní doklady – fakturu ze dne 22. 6. 1996 na částku 426.750,- Kč, ze dne 20. 9. 1996 na částku 531.500,- Kč a ze dne 20. 11. 1996 na částku 488.425,- Kč, dodavatele firmy P. – Z. D., a fiktivní pokladní doklady ze dne 30. 11. 1996 na částku 349.445,- Kč a 17. 8. 1997 na částku 1.097.230,- Kč, čímž se pokusil zkrátit daň z přidané hodnoty o částku 260.876,- Kč a daň z příjmu právnických osob o částku 462.540,- Kč, k čemuž však nedošlo.

V. Podle § 259 odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání státního zástupce v napadeném rozsudku doplněn výrok, kterým se obviněný P. P. podle § 226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. 10. 2002, sp. zn. 2 KZv 45/99, pro skutky popsané pod body I/1), I/2) na str. 7 – 8 výroku rozsudku.

VI. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání poškozeného G. N. zamítnuto.

Citované usnesení odvolacího soudu – výroky o vině a trestu – napadl obviněný J. N. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. Obviněný připomněl, jaké námitky uplatnil v odvolání a jak ve věci rozhodl Vrchní soud Olomouci. Podle jeho názoru odvolací soud nepostupoval při plnění přezkumné povinnosti důsledně ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř., neboť se nevypořádal s veškerými uplatněnými námitkami i obhajobou a ani v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování prokázaných skutečností podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Tím, že se omezil toliko na konstatování, že trestný čin spáchal, postupoval v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6, § 125 odst. 1 a § 254 odst. 1 tr. ř.

Pokud jde o skutek pod bodem II/1) napadeného rozsudku obviněný konstatoval, že mu bylo kladeno za vinu, že při dovozu kosmetického zboží z USA uváděl na JCD nižší náklady na dopravu, než byly skutečné a že nedoložil tzv. souhrnné faktury z USA, které obsahovaly cenu zboží a náklady spojené s dovozem a faktury za manipulaci se zbožím z H. do České republiky. Namítl, že právní předpisy pojem souhrnná faktura neznají a soud neoznačil, které listiny za takové považuje. Ačkoliv svědek G. N. uvedl, že posílal společnosti G. s. r. o. faktury i za několik nákladů podle toho, jak byla tato společnost schopna platit, soud se s tímto důkazem nevypořádal. Nebyl hodnocen ani význam JCD z hlediska toho, že první JCD v přehledu skutku ad II/1) neobsahuje doložku INCOTERMS, většina z nich je opatřena doložkou EXW (Ex works) Largo (USA), některé EXW H., jedno CPT H. a jedno CIP V., přičemž tato mezinárodně uznávaná pravidla při uzavírání kupních smluv v zahraničním obchodě a smluv o mezinárodní přepravě zboží upravují rozdílné podmínky pro předání zboží, placení dopravného, pojistného apod. Svědek G. N. potvrdil, že doprava z USA musela být někdy placena předem a platil ji on. I když soud uvedl přehled jednotlivých JCD a jejich čísel, přehled platebních výměrů, cla, DPH a částek v Kč, tak z celkového přehledu ve výroku rozsudku nelze zjistit výši skutečných nákladů a tím ani rozsah krácení povinných plateb. Takto vymezený skutek proto neodpovídá použité právní kvalifikaci. Současně obviněný poukázal na nesprávné uvedení právní normy ve výroku pod bodem II/1) rozsudku, neboť právní předpis označený jako zák. č. 93/1993 Sb. nebyl zákonem, nýbrž vyhláškou ministerstva financí o osvobození zboží od dovozního cla, která se této věci netýká.

V případě výroku o vině v bodě II/2) rozsudku, jímž měl uplatnit tzv. fiktivní (vymyšlené) doklady, obviněný vytkl, že se odvolací soud důsledně nezabýval jeho obhajobou a ve svých závěrech odkázal na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí prvostupňového soudu. Podle obviněného bylo prokázáno, že společnost G. s. r. o. zaplatila na úhradu údajně smyšlené faktury DF 88 na účet G. I. do americké banky v několika splátkách 130.000 USD a G. N. přijetí peněz fakticky potvrdil. Jmenovaný uvedl, že si pouze nepamatuje, ve kterých částkách byly peníze splaceny s tím, že G. s. r. o. nikdy neplatila společnosti G. I. bez právního důvodu včetně případné platby 120.000,- USD. Zjištění, že by obviněný bezdůvodně vynaložil částku celkem 3.401.040,- Kč, v úmyslu zkrátit clo a ušetřit 1.985.050,- Kč, nemá logiku. Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkou obhajoby proti znaleckému posudku Ing. Č., ačkoliv byl hlavním důkazem pro odsouzení. Názor vrchního soudu o použitelnosti tohoto důkazu proto obviněný shledal jako nesprávný. S poukazem na tyto skutečnosti označil právní kvalifikaci skutků pod body II/1) – 2) napadeného rozsudku jako trestného činu podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. za nesprávnou. Dovodil, že mezi vykonanými skutkovými zjištěními a na jejich podkladě přijatými právními závěry existuje extrémní nesoulad, který je výsledkem aplikace hmotně právních ustanovení zejména zákona o účetnictví, celního zákona a zákona o dani z přidané hodnoty, a tudíž i hmotně právním posouzením ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný uplatnil výhrady i proti výroku o vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. s tím, že se tohoto jednání nedopustil. Již v odvolání namítal, že na faxových zprávách není uvedeno žádné faxové číslo a ani svědek G. N. toto číslo nebyl schopen identifikovat. Připomněl, že na rozdíl od prvostupňového soudu nevzal odvolací soud za jednoznačně prokázané, že faxové zprávy sám odeslal, když ze zpráv založených ve spise nebylo možno odesílatele jednoznačně určit. Vrchní soud uvedl, že z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. je důležité, kdo byl autorem těchto zpráv. Současně neměl pochybnosti, že jejich autorem byl obviněný, a to s ohledem na obsah zpráv a časovou návaznost na předpokládaný výslech svědka, o němž byl informován. Podle obviněného vyplývá z porovnání popisu skutku pod bodem II/3) napadeného rozsudku odvolacího soudu a odůvodněním výroku o vině tímto trestným činem na str. 18 až 19 rozhodnutí zřejmý rozpor. Jde o extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právní kvalifikací skutku podle judikatury Ústavního soudu. Přestože ve výroku o vině je uvedeno, že faxové zprávy odeslal nebo nechal odeslat, tak v odůvodnění rozsudku odvolací soud vyslovil pochybnost, že tyto zprávy sám odeslal a vůbec neodůvodnil další závěr, že je nechal odeslat. Žádný důkaz o tom proveden nebyl a ani neexistuje. Závěr soudu, že autorem zpráv byla osoba, která měla zájem na tom, aby svědek G. N. vykonal to, k čemu byl ve zprávách nucen, nepostačuje k rozhodnutí o vině. Rozhodující je, kdo jednal. Podle logiky odvolacího soudu mohla svědkovi zaslat faxové zprávy i jakákoli jiná osoba, ať již ze společnosti G. s. r. o., tak i stojící mimo ni. Obviněný konstatoval, že informace o probíhajícím vyšetřování byly známy nejen jemu. Též svědek G. N. měl předmětné informace a netajil se nepřátelstvím vůči jeho osobě. V případě faxových zpráv jde o podvrh, o čemž svědčí i údajné, ale ničím nedoložené zrušení rezervace letenky jmenovaným svědkem.

Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný dodal, že v souladu se zásadou in dubio pro reo měl být obžaloby zproštěn. Popis skutku neodpovídá příslušnému zákonnému ustanovení (§ 120 odst. 3 tr. ř.), když zmiňuje autorizaci předmětných fiktivních faktur, aniž by tyto faktury byly jakkoliv identifikovány. Faxové zprávy založené ve spise ani neobsahují požadavek na orazítkování faktur. Vzhledem k nesprávným výrokům o vině obviněný shledal za nesprávný a nezákonný i výrok o trestu. S poukazem na popsané skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud:

- podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2007, č. j. 4 To 86/2006-3418, a to ohledně jeho osoby v odsuzující části ve výrocích o vině trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a v celém výroku o trestu,

- podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, nebo aby po zrušení odsuzující části rozhodnutí dovolací soud sám rozhodl a podle § 226 tr. ř. jej zprostil obžaloby.

Současně obviněný požádal, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu, který vykonává na základě dovoláním napadeného rozhodnutí. Rovněž vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K podanému mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že výhrady obviněného jsou totožné s argumentací, kterou uplatňoval v rámci obhajoby po celou dobu řízení a na níž reagoval jak soud prvního stupně tak především soud druhého stupně, jehož závěry je možno bez výhrad akceptovat a na jeho odůvodnění odkázat. Navíc naprostá většina dovolacích námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů, případně proti procesním náležitostem řízení před soudem druhého stupně. Státní zástupce zdůraznil, že tyto výhrady deklarovaný důvod dovolání nenaplňují a nelze je podřadit ani pod žádné další ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Totéž platí i o námitkách proti validitě ve věci podaného znaleckého posudku. Obviněným zvolenému dovolacímu důvodu odpovídají z formálního hlediska námitky zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu a ty, které napadenému rozhodnutí vytýkají pochybení spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými a právními závěry, popř. mezi popisem skutku ve výroku rozsudku a argumentací příslušné pasáže odůvodnění tohoto rozhodnutí.

Pokud jde o tvrzení obviněného, že nebyla u skutku pod bodem II/2) rozsudečného výroku naplněna subjektivní stránka trestného činu, státní zástupce konstatoval, že již z popisu skutku ve výrokové části napadeného rozhodnutí je zřejmé, že takovéhoto jednání se nemohl dopustit jinak než ve formě přímého úmyslu. K dovolací námitce, že v trestním řízení nebyl proveden žádný důkaz týkající se subjektivní stránky trestného činu, uvedl, že důkazy o subjektivní stránce trestných činů (pokud se obviněný k trestné činnosti nedozná) bývají k dispozici jen velmi zřídka a na formu zavinění musí soud zpravidla usuzovat z důkazů, které se týkají objektivní stránky trestného činu, tedy nepřímo, což však nebrání možnosti učinit důvodný závěr o subjektivní stránce. Co se týče tvrzeného extrémního nesouladu, taková vada nebyla v napadeném rozhodnutí shledána. Tuto námitku obviněný konstruoval nikoli na základě skutkového stavu konstatovaného soudem, ale na podkladě vlastní a odlišné interpretace provedených důkazů. Státní zástupce shledal námitky obviněného jako nedůvodné. Rovněž vyslovil názor, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání.

V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyjádřil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas i pro případ jiného rozhodnutí, než je navrhováno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. N. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný J. N. uplatňuje v dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný namítá, že odvolací soud nepostupoval podle § 2 odst. 5, 6, § 125 odst. 1 a § 254 odst. 1 tr. ř., neboť se nevypořádal s uplatněnými námitkami i obhajobou a v odůvodnění rozsudku neuvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování prokázaných skutečností podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Uvádí, že soudy se nevypořádaly s výpovědí svědka G. N., že posílal společnosti G. s. r. o. faktury i za několik nákladů podle toho, jak byla schopna společnost platit a že doprava z USA musela být někdy placena předem a on ji platil. Nebyl hodnocen ani význam JCD z hlediska toho, že mezinárodně uznávaná pravidla při uzavírání kupních smluv v zahraničním obchodě a smluv o mezinárodní přepravě zboží upravují rozdílné podmínky pro předání zboží, placení dopravného, pojistného apod. Odvolací soud sice uvedl přehled jednotlivých JCD a jejich čísel, přehled platebních výměrů, cla, DPH a částek v Kč, avšak z celkového přehledu ve výroku rozsudku nelze zjistit výši skutečných nákladů a tím ani rozsah krácení povinných plateb. Obviněný rovněž tvrdí, že společnost G. s. r. o. zaplatila na úhradu údajně smyšlené faktury DF 88 na účet G. I. do americké banky ve splátkách 130.000 USD a G. N. přijetí peněz fakticky potvrdil. Pouze si nepamatuje, ve kterých částkách byly peníze splaceny s tím, že G. s. r. o. nikdy neplatila společnosti G. I. bez právního důvodu včetně případné platby 120.000,- USD. Zjištění, že by obviněný bezdůvodně vynaložil částku kolem 3.401.040,- Kč v úmyslu zkrátit clo a ušetřit 1.985.050,- Kč, nemá logiku. Vrchnímu soudu vytýká, že se neztotožnil s námitkou obhajoby vůči znaleckému posudku Ing. Č. Přestože ve výroku o vině pod bodem II/3) je uvedeno, že obviněný faxové zprávy odeslal nebo nechal odeslat, tak v odůvodnění rozsudku odvolací soud vyslovil pochybnost, že tyto zprávy sám odeslal a vůbec neodůvodnil závěr, že je nechal odeslat. V tomto směru nebyl proveden a ani neexistuje žádný důkaz. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto i dalších tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze předmětných skutků obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání – tj., že v jeho jednání nejde o žádný trestný čin. Lze připomenout, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby dáno zavinění a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice závěrem právním, který se ale musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětné skutky spáchal tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a rozvedeny v příslušné části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Z velmi obsáhlého odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, z jehož zjištění v odvolacím řízení ve výroku o vině ohledně skutku pod bodem II/1) a v podstatné části též skutku pod bodem II/2) vycházel i Vrchní soud v Olomouci, plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které konkrétní důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a proč neakceptoval obhajobu obviněného. Soud prvního stupně připomněl, že právnická osoba G. s. r. o. dovážela kosmetické zboží z USA. S poukazem na přepravní doklady a faktury v účetnictví uvedl, že doprava se uskutečňovala kombinací lodní a silniční dopravy nebo leteckou nákladní přepravou či kombinací letecké a silniční dopravy, přičemž zmínil, o jaké úseky přepravy se jednalo. Současně ocitoval ustanovení § 66 odst. 1, 2, § 75 odst. 1 písm. e), f) a § 76 odst. 1 písm. a) zák. č. 13/1993 Sb. (celní zákon), ve znění účinném v rozhodné době, jež se týkala celní hodnoty dováženého zboží. Rovněž poukázal na to, jak bylo postupováno při výpočtu cla a daně, a to příkladem u JCD. Prvostupňový soud ke skutkovým zjištěním mimo jiné konstatoval: „…má za prokázané, že souhrnné faktury do účetnictví založil, platební příkazy k jejich proplacení vystavil pouze obžalovaný J. N., když je zřejmé, že vyjma něj jiný neměl ani přístup k účtu, a reálně v žalovaném období ani k podkladům pro účetnictví. Současně citoval ve shodě s výrokem o vině pod bodem II/1) rozsudku konkrétní JCD. Podtrhl, že obviněný uváděl „…náklady na dopravu zboží nižší, než skutečně byly, a to tak, že při proclení zboží Celnímu úřadu v Třebíči (či prostřednictvím jiných osob – např. P. P. – v P.) přeložil faktury za zboží, kde byly uvedeny minimální náklady, přičemž nebyly doloženy souhrnné faktury z USA, které obsahovaly cenu zboží a náklady spojené s dovozem, dále nebyly doloženy faktury za manipulaci se zbožím z H. do České republiky…“. V jednání obviněného jako jednatele firmy G. s. r. o. shledal porušení ustanovení § 75, § 76 a § 105 odst. 4 celního zákona, tj. zák. č. 13/1993 Sb., v tehdy platném znění (ve výroku o vině v rozsudku soudů obou stupňů, ale i v určité části odůvodnění rozhodnutí je v důsledku písařské chyby uvedeno nesprávné označení zák. č. 93/1993 Sb.), přičemž České republice zastoupené Celním úřadem v Třebíči způsobil škodu celkem ve výši 3.652.978,- Kč. (vše na str. 17-19, 35-36 rozsudku soudu krajského soudu).

V případě skutku, jak byl následně popsán pod bodem II/2) výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, prvostupňový soud s odkazem na provedené důkazy k jednání obviněného J. N. uvedl: „…uplatnil v účetnictví spol. G. s. r. o. fiktivní faktury spol. G. I. a to za fiktivní dodavatelské služby v roce 1994 a za reklamní činnost, řízení, marketing a průzkum tržních výsledků na území USA souvisejících s prodávaným zbožím v hodnotě 120.000,- USD. Dále v roce 1996 uplatnil v nákladech výdaj podle vnitropodnikového účetního dokladu z 31. 12. 1996, který následně na výzvu FÚ v Třebíči doložil fakturou ze dne 1. 11. 1996 od dodavatele G. I. na částku 53.527,- USD za fiktivní dodavatelské služby v roce 1996 a za reklamní činnost, řízení, marketing a průzkum tržních výsledků na území USA souvisejících s prodávaným zbožím; za uvedená období tak zkrátil daň z příjmu právnických osob o částku celkem 1.985.050,- Kč…“ (str. 47 a 48 rozsudku soudu prvního stupně). Vrchní soud v Olomouci doplnil u veřejného zasedání konaného o podaných odvoláních dokazování, a to přečtením příslušných daňových přiznání, která obviněný podal u Finančního úřadu v Třebíči. Z nich bylo zřejmé, že předmětné finanční faktury skutečně uplatnil, ve snaze zkrátit daň z příjmu právnických osob. V této souvislosti odvolací soud k činu obviněného zdůraznil: „…věděl, že práce, které účtoval, nebyly provedeny, uplatněné faktury jsou fiktivní a společností G. I. nebyly nikdy vystaveny. Tímto svým jednáním vědomě a chtěně docílil zkrácení daně o celkovou částku 1.985.050,- Kč“ (str. 14 rozsudku soudu druhého stupně).

Pokud jde o subjektivní stránku Krajský soud v Brně k činu obviněného J. N. konstatoval: „…jednoznačně věděl, že jednak v celním řízení nepředkládá a v JCD nesděluje skutečné náklady spojené s pořízením zboží, ale částky pro výpočet cla a DPH mnohem nižší, přičemž takto činil po dlouhou dobu…; dále deklaroval vynaložené náklady na dosažení zisku firmy G., které ve skutečnosti neproběhly…“. V této spojitosti zdůraznil: „Obžalovaný jednak podnikatelskou činnost rozvíjel po delší dobu, jednak podnikal po delší dobu ve více podnikatelských subjektech. Po celou dobu podnikání měl k dispozici možnost získat odborné informace… Přesto obžalovaný jak při podání JCD, tak při podání daňových přiznání, svým podpisem deklaroval, že údaje v nich uvedené jsou správné a pravdivé.“ Soud prvního stupně k činu obviněného podtrhl: „…věděl, že může porušit zájem chráněný trestním zákonem a věděl, že předstírá skutečnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Jednoznačně se tohoto jednání dopustit chtěl, neboť JCD a daňová přiznání podával opakovaně, kdy jednak zamlčel skutečné náklady pro rozhodnutí v celním řízení, jednak v rozporu se skutečností uplatnil fiktivní faktury a další účetní doklady jako nákladové položky – v daňovém řízení.“ Podle krajského soudu byla motivem jednání obviněného „snaha, na úkor celních a daňových povinností, tedy na úkor státu, získat finanční prostředky pro sebe, resp. pro svoji firmu…“ (vše na str. 112 a 113 rozsudku prvostupňového soudu). Vrchní soud v Olomouci k činu obviněného pod body II/1) – 2) výroku rozsudku zdůraznil: „…v obou případech jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák., když věděl, že jeho jednáním dojde k neoprávněnému zkrácení daně a cla a toto zkrácení chtěl způsobit.“ Současně poznamenal: „Do popisu skutku byla doplněna konkrétní ustanovení daňových předpisů porušených obžalovaným, jejichž uvedení soud prvního stupně v popisu skutku opomněl uvést“ (str. 19 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud pouze dodává, že zjištění o úmyslném zavinění je vyjádřeno i v rozsudečném výroku v popisu obou tzv. skutkových vět.

Ohledně skutku pod bodem II/3) výroku o vině napadeného rozsudku Vrchní soud v Olomouci uvedl, že „…v souladu se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že to byl právě obžalovaný J. N., kdo pod pohrůžkami fyzického násilí prostřednictvím faxových zpráv po svém bratrovi G. N. a jeho rodině požadoval prohlášení o autorizaci fiktivních faktur, které jsou předmětem trestního řízení. V návaznosti na to konstatoval: „Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud nevzal za jednoznačně prokázané, že obžalovaný faxové zprávy odeslal sám, a to vzhledem k tomu, že odesílatele nebylo možno ze zpráv založených ve spise již jednoznačně určit. Z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. je však důležité, kdo byl autorem textu těchto zpráv.“ Rovněž zdůraznil: „S ohledem na jejich obsah, jakož i časovou návaznost na předpokládaný výslech svědka, o kterém byl obžalovaný informován, nemá ani odvolací soud pochybnosti o tom, že autorem byl právě obžalovaný J. N. Nikdo jiný totiž neměl zájem na tom, aby svědek konal to, k čemu byl v dopisech nucen“ (str. 18 a 19 rozsudku soudu druhého stupně).

Jestliže Vrchní soud v Olomouci učinil po doplněném dokazování u veřejného zasedání zjištění konstatovaná v předchozím odstavci a v důsledku toho skutek pod bodem II/3) výroku o vině rozsudku vymezil tak, že obviněný „dne 26. 1. 2000 odeslal nebo nechal odeslat svému bratrovi G. N. faxové zprávy, v nichž pod pohrůžkami fyzickým násilím bratrovi a jeho rodině požadoval prohlášení o autorizaci předmětných fiktivních faktur a potvrzení vystavených faktur razítkem…“, nelze shledat rozpor mezi popisem skutku a odůvodněním rozhodnutí, jak je tvrzeno v dovolání. Je též zjevné, že z hlediska subjektivní stránky vyplývá ze skutkového zjištění v jednání obviněného přímý úmysl podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem – konkrétně svobodné rozhodování člověka.

V dovolání obviněný J. N. nenamítá, že předmětné skutky (viz jejich doslovná citace konstatovaná výše) byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Rovněž své tvrzení o extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a právní kvalifikací skutků opírá o vlastní skutkové závěry a o odlišnou interpretaci provedených důkazů. Za pochybení hmotně právního charakteru nelze považovat ani v dovolání namítanou a shora uvedenou písařskou chybu v označení celního zákona. Výhrady obviněného směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Vrchní soud v Olomouci učinil právní závěr, že svým jednáním popsaným v rozsudečném výroku naplnil všechny formální i materiální znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. [v bodech ad II/1) – 2)] a trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. [v bodě ad II/3)].

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J. N. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí (trestu), proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 30. April 2008