JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 176/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. února 2008 o dovolání obviněného J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007, č. j. 10 To 401/2007-657, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 75/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 8. 2007, č. j. 1 T 75/2007-635, byl obviněný J. Č. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle § 180 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, když pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a podle § 50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl soud o nárocích poškozených na náhradu škody. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Berouně v neprospěch obviněného.

Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2007, č. j. 10 To 401/2007-657, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., když podle § 180 odst. 3 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařadil obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice s dohledem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.

Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně posoudil spoluzavinění poškozených na dopravní nehodě. Podle jeho názoru na skupinu poškozených dívek jdoucích po silnici je třeba pohlížet jako na útvar chodců ve smyslu § 56 zák. č. 361/2000 Sb., o pozemních komunikacích, a podle tohoto ustanovení také klást na tento útvar povinnosti. Jde zejména o povinnost určit vedoucího útvaru, který dohlíží na dodržování předpisů o bezpečnosti provozu na komunikacích a současně svými pokyny zajišťuje bezpečnost útvaru a dále povinnost označení krajních členů útvaru světly či oděvními doplňky s označením z reflexního materiálu. Nesplnila-li skupinka poškozených jdoucí ve dvojstupu po silnici tyto povinnosti, je obviněný toho názoru, že poškození zásadní a rozhodující měrou zapříčinili, že došlo k dopravní nehodě. Dodal, že prvé dvě dvojice nezranil, což znamená, že tyto dvojice provoz před sebou mohly dobře pozorovat, a proto se vozidlu obviněného vyhnuly. Protože dalším dvojicím nebyl dán signál o protijedoucím vozidle, nemohly reagovat tak, jak na protijedoucí vozidlo reagovaly prvé dvě dvojice. Je zjevné, že další dvojice jdoucí za sebou již provoz na vozovce nemohly náležitě sledovat, nebo jen obtížně. Signál o protijedoucím vozidle mohl dát vedoucí útvaru, který ale nebyl ustanoven. Obviněný trvá na tom, že v době nehody se plně věnoval řízení vozidla a jel rychlostí, která odpovídala šíři a charakteru vozovky v daném místě a rovněž odpovídala skutečnostem, které mohl předvídat, pokud by ostatní účastníci silničního provozu dodržovali pravidla stanovená zákonem č. 361/200 Sb. Je přesvědčen, že jel natolik opatrně a obezřetně, aby bezpečně zastavil na vzdálenost, na kterou mohl spatřit alespoň reflexními oděvními součástmi vybavenou osobu pohybující se po vozovce. Obviněný zdůraznil, že jel v noční době po vozovce poměrně široké a přehledné, ale nikoliv vysokou rychlostí. Při této rychlosti nebyl schopen včas reagovat na pohybující se chodce pouze z toho důvodu, že tito chodci či tento útvar chodců porušil zásadním způsobem pravidla silničního provozu pro přesun chodců z hlediska jejich bezpečnosti. Útvar chodců podle obviněného vytvořil překážku, kterou nepředpokládal, ani předpokládat nemohl. Pokud je podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. řidič povinen jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, neznamená to, že musí být schopen před každou překážkou zastavit. Tvrdí, že pravidla silničního provozu neporušil tak, aby to byl on, kdo zavinil dopravní nehodu, neboť rozhodující měrou se na vzniku dopravní nehody podílely poškozené dívky porušením ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. Z tohoto důvodu má za to, že v jeho jednání nelze spatřovat trestný čin podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 10 To 401/2007-657, a sám ve věci rozhodl rozsudkem a obviněného obžaloby zprostil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Uvedl, že argumentace obviněného vtělená do dovolání je víceméně identická s obsahem jeho dosavadní obhajoby a také s námitkami uvedenými v odvolání. K těm se v dostatečné míře vyjádřil odvolací soud, na jehož závěry lze beze zbytku odkázat. Státní zástupce má za to, že odvolací soud se dostatečně zabýval výkladem právní povinnosti řidiče podle § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, přičemž vysvětlil, co se rozumí povinností řidiče přizpůsobit rychlost jízdy mj. svým schopnostem a povětrnostním podmínkám; odvolací soud – na rozdíl od právního názoru prezentovaného v dovolání – uzavírá, že řidič smí jet pouze takovou rychlostí, aby byl schopen vozidlo zastavit na vzdálenost, na kterou vidí. Státní zástupce konstatoval, že soud správně podtrhl, že rychlost, kterou obviněný v daném místě řídil své vozidlo, byla s ohledem na dané okolnosti zjevně nepřiměřená, na čemž se navíc nepochybně podílelo ovlivnění obviněného omamnými resp. psychotropními látkami, což však obviněný pochopitelně pomíjí. Pod vlivem takových látek, které ovlivňují psychiku řidiče a činí ho nezpůsobilým ke spolehlivému ovládání motorového vozidla, obviněný podle názoru státního zástupce vůbec nesměl motorové vozidlo řídit a neuposlechnutí tohoto zákazu bylo primární příčinou vzniku předmětné dopravní nehody. Přestože pochybení lze na druhé straně spatřovat i v počínání chodkyň, podle názoru státního zástupce to nebylo rozhodující příčinou, proč k nehodě došlo. Státní zástupce uzavřel, že se závěry odvolacího soudu je třeba se ztotožnit i potud, pokud jde o právní posouzení skutku, který byl dokazováním spolehlivě zjištěn, a je možno souhlasit i s příznivější kvalifikací jednání obviněného oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to právě s ohledem na nikoli zanedbatelné spoluzavinění poškozených. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Obviněný má za to, že rozhodující podíl na vzniku dopravní nehody měly chodkyně. Domnívá se, že dopravní nehoda nevznikla v důsledku jeho zavinění. Je přesvědčen, že pokud by chodkyně byly řádně - ve smyslu zák. č. 361/2000 Sb. - označeny, mohl na ně bezpečně reagovat a k dopravní nehodě by nedošlo. Zdůraznil, že to nebyl on, kdo porušil pravidla silničního provozu a kdo zavinil dopravní nehodu. Z tohoto důvodu se domáhá zproštění obžaloby.

Otázka posouzení spoluzavinění poškozených na dopravní nehodě má rozhodující vliv na posouzení viny obviněného. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný uplatnil právně relevantní námitku, která má význam pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák.

Trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. se obviněný podle skutkového zjištění odvolacího soudu dopustil tím, že „dne 12. 11. 2006 okolo 17.15 hodin řídil po požití omamných a psychotropních látek osobní automobil Fiat UNO, , po silnici č. II/605 od obce Ž. na obec B. tak neopatrně, že v rychlosti nepřiměřené vzdálenosti, na kterou měl dohled, nestačil reagovat na skupinu šestnácti chodkyň jdoucích ve dvojstupu při pravém okraji vozovky, přičemž prvé dvě dvojice chodkyň stačily před jeho vozidlem uhnout, do krajní dívky ve třetí dvojici a následně do všech zbývajících chodkyň narazil, čímž způsobil….“. Ze skutkové věty dále vyplývá, že obviněný způsobil zranění 11 chodkyním. Jejich zranění jsou ve výroku o vině podrobně popsána.

Těžiště námitek obviněný spatřuje v tom, že na skupinu poškozených dívek jdoucích po silnici v daném případě je třeba pohlížet jako na organizovaný útvar chodců ve smyslu § 56 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že takto jdoucí skupinu dívek po silnici za organizovaný útvar chodců nepovažoval, protože podle názoru obviněného s ohledem na počet osob a způsob přesunu tomu tak být mělo. Dodal, že výčet organizovaných útvarů v § 56 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, je pouze demonstrativní.

Podle názoru Nejvyššího soudu je v dané věci podstatné, že skupina dívek jdoucích po silnici se jako organizovaný útvar chodců nechoval a takové chování s ohledem na okolnosti jejich přesunu nikoli organizovaného nebylo ani § 56 zák. č. 361/2000 Sb. vyžadováno. Tyto neměly svého vedoucího a to, že byly tmavě oblečené svědčí o tom, že byly pro ostatní účastníky silničního provozu hůře rozpoznatelné. Nicméně skupina poškozených dívek nejevila známky organizovaného útvaru chodců, proto na ně takto nelze pohlížet a je třeba jejich účast v silničním provozu posuzovat z hlediska ustanovení vztahující se na chodce obecně. Odvolací soud v tomto směru přiznal částečné zavinění poškozených, neboť při snížené viditelnosti po pozemní komunikaci měly jít pouze za sebou (srov. § 53 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů). Při posuzování viditelnosti přitom soud vycházel z podmínek pro obviněného příznivějších, tedy, že v době dopravní nehody byla již tma. O nepřehledný a nebezpečný úsek silnice nešlo, neboť v daném místě je vozovka široká a přehledná (což obviněný v dovolání také potvrzuje). Obviněnému nic ve výhledu nebránilo, jedná se o přímý úsek vozovky. Poukázat je nutno i na výpovědi poškozených, kdy tyto viděly vozidlo obviněného, předpokládaly, že i když uhnou, tento je bude bezpečně míjet jako ostatní řidiči. Bezpečné míjení je prokázáno nejen výpovědí poškozených. Tato skutečnost tedy dokresluje způsob jízdy obviněného.

Za dané situace je Nejvyšší soud přesvědčen, že odvolací soud zvážil zavinění poškozených zcela dostatečně. Nelze přehlédnout, že u obviněného nebyla zjištěna žádná brzdná reakce, takže první z chodkyň byla zachycena nebržděným vozidlem obviněného. První dvě dvojice chodkyň se střetu vyhnuly jen proto, že stačily uskočit. Tyto skutečnosti mají jednoznačnou vypovídací hodnotu, totiž že obviněný nevěnoval dostatečnou pozornost řízení vozidla, neboť na pohybující se skupinku osob na pozemní komunikaci nebyl schopen vůbec reagovat.

Podle § 18 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.

Vzhledem k ustanovení § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, je proto třeba hodnotit rychlost jízdy obviněného jako nepřiměřenou. Je evidentní, že neodpovídala jeho schopnostem ani jiným okolnostem, které bylo možno předvídat. Pohyb chodců na pozemní komunikaci je přitom takovou okolností, kterou řidič motorového vozidla musí objektivně předvídat. Schopnost obviněného včas reagovat na překážku na pozemní komunikaci byla navíc ovlivněna požitím omamných a psychotropních látek před jízdou.

Podle § 5 odst. 2 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. řidič nesmí řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, kdy by mohl být ještě pod jejich vlivem.

Psychotropní látky methamphetamin a kanabinoidy kvalitativně i kvantitativně ovlivňují schopnost myšlení, vnímání, úsudek a reakční schopnosti jedince a jejich požití obecně vylučuje bezpečné řízení motorových vozidel. Jak uvedl znalec z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie MUDr. M. P., s ohledem na toxikologem zjištěnou hladinu methamphetaminu v krvi obviněného byla schopnost obviněného bezpečně řídit motorové vozidlo a spolehlivě reagovat na situace vzniklé při řízení motorového vozidla rozhodující (podstatnou) měrou snížena. Požití látek, které byly zjištěny v krvi obviněného, tedy methamphetamin a amphetamin pocházející z pervitinu, významně ovlivňuje řízení motorových vozidel, zejména reakční dobu, neboť jemná psychomotorika jedince je v tomto případě narušena a v důsledku toho je nepřesná.

Nepřiměřená rychlost a jízda obviněného pod vlivem požitých omamných a psychotropních látek jsou natolik závažným porušením pravidel silničního provozu, že v konkrétní věci v nich lze spatřovat zásadní příčinu dopravní nehody. Třebaže na straně poškozených došlo také k porušení pravidel silničního provozu, jejich spoluzavinění nebylo takového charakteru (nebylo primární příčinou předmětné dopravní nehody), aby obviněný byl zbaven odpovědnosti v trestně právní oblasti. Míru spoluzavinění poškozených chodkyň odvolací soud náležitě zvážil a vyhodnotil ji jako okolnost, která nikoliv bezvýznamně snižuje míru zavinění obviněného. S tímto názorem odvolacího soudu lze souhlasit. Avšak podstatné je, že porušení pravidel silničního provozu poškozenými není primární příčinou dopravní nehody. Nepochybně zásadnější porušení pravidel silničního provozu bylo zjištěno na straně obviněného. Jestliže by věnoval dostatečnou pozornost řízení motorového vozidla a neřídil pod vlivem omamných a psychotropních látek, nemuselo k dopravní nehodě vůbec dojít, event. nemusely být následky dopravní nehody natolik tragické. V tomto směru je třeba uvést, že obviněný svým jednání způsobil těžkou újmu na zdraví osmi osob. Z hlediska hodnocení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost jde o podstatný zásah do zájmu chráněného trestním zákonem, jímž je podle § 180 tr. zák. zájem na ochraně života nebo zdraví lidí. Lze rovněž konstatovat, že způsobení obecného nebezpečí bylo v příčinné souvislosti s porušením důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona. V dané souvislosti nelze nezmínit, že obviněný je řidič začátečník, u něhož by se právě s ohledem na tuto nezkušenost dala předpokládat větší míra respektu k pravidlům silničního provozu. U obviněného J. Č. byl však zjištěn pravý opak, tedy velmi vysoká benevolence vůči vlastnímu jednání a naopak velice nízká úcta k respektování pravidel silničního provozu, a to zejména proto, že jako řidič usedl do motorového vozidla po užití návykových látek. Při nedostatečných řidičských zkušenostech obviněného se zejména tato skutečnost výraznou měrou promítla do schopnosti obviněného přiměřeně reagovat na vzniklou dopravní situaci.

S ohledem na skutečnosti shora uvedené není sporu, že okolnost podmiňující použití přísnější právní kvalifikace naplnil obviněný nejen z formálního hlediska, ale též z materiálního hlediska podle § 88 odst. 1 tr. zák., protože jím zaviněné porušení důležité povinnosti řidiče pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Na druhé straně spoluzavinění poškozených pak snížilo trestní odpovědnost obviněného natolik, že odvolací soud upustil od použití nejpřísnější právní kvalifikace podle odst. 4 § 180 tr. zák. Z uvedeného hlediska je proto třeba považovat právní kvalifikaci skutku jako trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. za správnou.

Na podkladě všech uvedených okolností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. Č. podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 27. February 2008