JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 165/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. února 2008 o dovolání, které podal obviněný V. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. 6 To 63/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 18/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 42 T 18/2005, byl podle § 37a tr. zák. zrušen ohledně obviněného V. G. a obviněného J. P. z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 32 T 120/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 8 To 117/2006, výrok o vině pod body 2, 3, 4, 6 a celý výrok o trestu ohledně těchto obviněných, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. V návaznosti na to byl obviněný V. G. uznán vinným [v bodě 1) až 4)] pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž

„1) obž. G. a P., po předchozí vzájemné dohodě s odděleně stíhaným V. Z., poté, co Z. a P. vešli v jednání s pracovníkem realitní kanceláře M. Ing. arch. P. M., dostavil se dne 1. 3. 2002 obž. G. prokazující se jako P. T., společně s Z. do realitní kanceláře M. v P., W., kde obž. G. po předložení padělaného občanského průkazu č. , znějícího na jméno P. T., opatřeného fotografií obž. G., vydaného dne 5. 3. 1997, který mu obstaral obž. J. P., uzavřel se zástupcem RK M. Ing. arch. P. M. smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti – domu, nacházejícího se v P., R., zapsaného v k. ú. P. na LV č., jehož vlastníkem je P. T., a to bez souhlasu a vědomí tohoto vlastníka, přičemž v případě prodeje nemovitosti měli obžalovaní obdržet za nemovitost smluvní cenu ve výši 8.000.000,- Kč, k čemuž však nedošlo, neboť prodej nebyl realizován, přičemž obvyklá cena uvedené nemovitosti dle znaleckého posudku činí 10.152.000,- Kč, takto jednali ke škodě pošk. P. T.,

2) obž. G. a P. společně s již odsouzeným V. Z. dne 11. 3. 2002 v P., v sídle společnosti C. – C. a. D. C., a.s., J., P., uzavřel obž. G. po vzájemné předchozí dohodě s obž. Z. a za jeho přítomnosti, jménem P. T., bez jeho vědomí a za použití pozměněného občanského průkazu znějícího na toto jméno, smlouvu o půjčce se společností C. – C. a. D. C., a.s., zastoupenou předsedou představenstva J. H., na základě které obdržel téhož dne obž. G. finanční částku ve výši 1.500.000,- Kč v hotovosti a smlouvu o zřízení zástavního práva ve prospěch spol. C. – C. a. D. C., a.s., k tíži nemovitosti č.p. na pozemku parc. č. zapsané na LV č. pro k. ú. P. vlastníka P. T., přičemž popud k takovému jednání a pozměněný občanský průkaz na jméno P. T. poskytl obž. P., který zde uvedené jednání inicioval a usměrňoval, veden ziskem finančních prostředků z tohoto jednání,

3) obž. G. a P. společně s již odsouzeným V. Z. dne 22. 3. 2002 v R., obž. V. G. po vzájemné dohodě s obž. Z., jménem P. T., bez jeho vědomí a za použití pozměněného občanského průkazu na toto jméno, uzavřel se spol. C.– C. a. D. C., a.s., J., P., zastoupenou předsedou představenstva J. H., smlouvu o půjčce, na základě které obdržel obž. G. téhož dne od J. H. finanční částku 500.000,- Kč v hotovosti, přičemž obž. G. tak jednal na popud obž. P., který zde uvedené jednání inicioval a usměrňoval, veden ziskem finančních prostředků z tohoto jednání, zároveň poskytl obž. G. pozměněný občanský průkaz na jméno P. T.,

4) obž. G. a P. společně s již odsouzeným V. Z. dne 2. 4. 2002, v sídle spol. C. – C. a. D. C., a.s., J., P., uzavřel obž. G. po vzájemné předchozí dohodě s obž. Z. a za jeho přítomnosti, jménem P. T., bez jeho vědomí a za použití pozměněného občanského průkazu znějícího na toto jméno, smlouvu o půjčce se společností C.– C. a. D. C., a.s., zastoupenou předsedou představenstva J. H., na částku 450.000,- Kč, na základě této smlouvy obž. G. obdržel od věřitele dodávkové vozidlo zn. VW LT 46 za účelem jeho prodeje, kdy po realizaci tohoto prodeje měl obž. G. vrátit věřiteli spol. C. – C. a. D. C., a.s. částku ve výši 450.000,- Kč, přičemž obž. G. tak jednal na popud obž. P., který zde uvedené jednání inicioval a usměrňoval, veden ziskem finančních prostředků z tohoto jednání, zároveň poskytl obž. G. pozměněný občanský průkaz na jméno P. T.“.

Při nezměněném výroku o vině trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 32 T 120/2002 (ad 5 výroku o vině), byl obviněný V. G. odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Zároveň byl podle § 35 odst. 2, věta druhá tr. zák. zrušen výrok o trestu uložený tomuto obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 7 T 60/2004, jakož i další výroky na tento výrok obsahově navazující.

Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. P.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění V. G. a J. P., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. 6 To 63/2007, z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle § 37a tr. zák. zrušil u obviněných V. G. a J. P. z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 32 T 120/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 8 To 117/2006, výrok o vině pod body 2., 3., 4. a 6. a celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad a obviněného V. G. uznal vinným [v bodě 1) až 4)] pokusem pokračujícího trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a pokračujícím trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a [v bodě 2) až 4)] pokračujícím trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť

„1) V. G. a J. P. po předchozí vzájemné dohodě s odděleně stíhaným V. Z. poté, co V. Z. a J. P. vešli v jednání s pracovníkem realitní kanceláře M. Ing. arch. P. M., dostavil se dne 1. 3. 2002 V. G., prokazující se jako P. T., společně s V. Z. do realitní kanceláře M. v P., W., kde V. G. po předložení padělaného občanského průkazu č., znějícího na jméno P. T., opatřeného jeho fotografií, vydaného dne 5. 3. 1997, který mu obstaral J. P., uzavřel se zástupcem R. M. Ing. arch. P. M. smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti – domu, nacházejícího se v P., R., zapsaného v k. ú., jehož vlastníkem je P. T., a to bez souhlasu a vědomí tohoto vlastníka, přičemž v případě prodeje nemovitosti měli obžalovaní obdržet za nemovitost smluvní cenu ve výši 8.000.000,- Kč, k čemuž však nedošlo, neboť prodej nebyl realizován, přičemž obvyklá cena uvedené nemovitosti podle znaleckého posudku činí 10.152.000,- Kč, a takto jednali ke škodě P. T.,

2) obž. G. a P. společně s již odsouzeným V. Z. dne 11. 3. 2002 v P., v sídle společnosti C.– C. a. D. C., a.s., J., P., uzavřel obž. G. po vzájemné předchozí dohodě s obž. Z. a za jeho přítomnosti, jménem P. T., bez jeho vědomí a za použití pozměněného občanského průkazu znějícího na toto jméno, smlouvu o půjčce se společností C.– C. a. D. C., a.s., zastoupenou předsedou představenstva J. H., na základě které obdržel téhož dne obž. G. finanční částku ve výši 1.500.000,- Kč v hotovosti a smlouvu o zřízení zástavního práva ve prospěch spol. C. – C. a. D. C., a.s., k tíži nemovitosti č.p. na pozemku parc. č. zapsané na LV č. pro k. ú. P. vlastníka P. T., přičemž popud k takovému jednání a pozměněný občanský průkaz na jméno P. T. poskytl obž. P., který zde uvedené jednání inicioval a usměrňoval, veden ziskem finančních prostředků z tohoto jednání,

3) obž. G. a P. společně s již odsouzeným V. Z. dne 22. 3. 2002 v R., obž. V. G. po vzájemné dohodě s obž. Z., jménem P. T., bez jeho vědomí a za použití pozměněného občanského průkazu na toto jméno, uzavřel se spol. C. – C. a. D. C., a.s., J., P., zastoupenou předsedou představenstva J. H., smlouvu o půjčce, na základě které obdržel obž. G. téhož dne od J. H. finanční částku 500.000,- Kč v hotovosti, přičemž obž. G. tak jednal na popud obž. P., který zde uvedené jednání inicioval a usměrňoval, veden ziskem finančních prostředků z tohoto jednání, zároveň poskytl obž. G. pozměněný občanský průkaz na jméno P. T.,

4) obž. G. a P. společně s již odsouzeným V. Z. dne 2. 4. 2002, v sídle spol. C. – C. a. D. C., a.s., J., P., uzavřel obž. G. po vzájemné předchozí dohodě s obž. Z. a za jeho přítomnosti, jménem P. T., bez jeho vědomí a za použití pozměněného občanského průkazu znějícího na toto jméno, smlouvu o půjčce se společností C.– C. a. D. C., a.s., zastoupenou předsedou představenstva J. H., na částku 450.000,- Kč, na základě této smlouvy obž. G. obdržel od věřitele dodávkové vozidlo zn. VW LT 46 za účelem jeho prodeje, kdy po realizaci tohoto prodeje měl obž. G. vrátit věřiteli spol. C. – C. a. D. C., a.s. částku ve výši 450.000,- Kč, přičemž obž. G. tak jednal na popud obž. P., který zde uvedené jednání inicioval a usměrňoval, veden ziskem finančních prostředků z tohoto jednání, zároveň poskytl obž. G. pozměněný občanský průkaz na jméno P. T.“.

Při nezměněném výroku o vině trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 32 T 120/2002 (ad 5 výroku o vině), odsoudil odvolací soud obviněného V. G. podle § 250 odst. 4 tr. zák., § 37a tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušil výrok o trestu uložený rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 7 T 60/2004, jakož i další výroky na tento výrok obsahově navazující.

Dále Vrchní soud v Praze rozhodl též o vině a trestu obviněného J. P.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný V. G. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že podle jeho názoru Vrchní soud v Praze nesprávně aplikoval ustanovení § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a to především v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., neboť nepřihlédl ke skutkově a právně významným okolnostem (viz níže) a tím dospěl k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Dále rozvedl, že v roce 2002 půjčil A. B. částku ve výši 375.000,- Kč s tím, že tato ji vrátí počátkem roku 2002, což však neučinila. Dostal se tak do značné osobní finanční tísně, protože musel vracet jednotlivé finanční částky, které si k tomu účelu půjčil od známých. O svých finančních problémech se svěřil při náhodné schůzce u piva J. P. a V. Z. a následně využil jejich nabídky na finanční zisk. Přitom poznamenal, že z jejich strany byl ujištěn, že s takovými transakcemi mají zkušenosti, že se to nemůže „provalit“, proto tak jednal, aniž si uvědomil dosah svého jednání. Připustil, že si byl od počátku vědom, že půjde o nezákonné jednání, současně však zdůraznil, že nevěděl, v jakém bude rozsahu. Viděl pouze východisko, jak zlepšit svoji tíživou finanční situaci. Přitom argumentoval, že falešný občanský průkaz dostal do ruky jen před každým jednáním, nevěděl, kdo jej vyhotovil, a po jednání jej musel ihned vrátit J. P. nebo V.. Dodal, že jmenovaní využili jeho finanční tísně a nevědomosti a že duší celé akce byl J. P.

Podle svých slov byl v realitní kanceláři M. v P. pouze jednou s V. Z. (to potvrdil také svědek Ing. arch. M.). Ten mu před realitní kanceláří předal občanský průkaz na jméno T., ve kterém byla jeho (obviněného) fotka, s tím, že má v kanceláři pouze podepsat nějakou smlouvu jménem T., více mu neřekl. Smlouvu podepsal, ačkoliv viděl pouze její poslední stránku. Poté před realitní kanceláří odevzdal občanský průkaz V. Z. a tím pro něho celá věc skončila. Pořádně nevěděl, o co šlo, poněvadž smlouvu ani nečetl a více v tomto případě neudělal. Později se dozvěděl, že mělo jít o prodej nějakého domu za několik milionů korun. Prohlásil, že pokud by to věděl před podpisem smlouvy, tak by to nikdy neudělal. Dále připomněl, že s realitní kanceláří M. přestal posléze komunikovat, nepředal potřebné klíče k prohlídce domu Ing. arch. M., poněvadž si vše rozmyslel a nechtěl již v trestné činnosti pokračovat a tuto dokonat.

V další části dovolání potvrdil, že dne 11. 3. 2002 v P. v sídle společnosti C. – C. a. D. C., a.s. uzavřel smlouvu o půjčce a obdržel finanční částku ve výši 1.500.000,- Kč a dále uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti, vše na falešný občanský průkaz. Taktéž dne 22. 3. 2002 v R. uzavřel na falešný občanský průkaz se stejnou společností smlouvu o půjčce a obdržel tak finanční částku ve výši 500.000,- Kč a dne 2. 4. 2002 opět se stejnou společností smlouvu o půjčce ve výši 450.000,- Kč za účelem získání dodávkového vozidla a jeho následného prodeje, přičemž po realizaci prodeje půjčenou částku nevrátil. K tomu podotkl, že ve všech těchto případech jednal pod tíhou značné osobní finanční tísně a že z těchto jednání neměl žádný osobní prospěch, neboť žádnou finanční částku od J. P. či V. Z. nedostal. Připustil, že nedomyslel následky a dosah svého jednání, kterého upřímně lituje, a prohlásil, že má snahu pracovat a žít řádným způsobem života.

Posléze zmínil, že Vrchní soud v Praze mu sice uložil trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby § 250 odst. 4 tr. zák., avšak podle jeho přesvědčení i přes tuto skutečnost dostatečným způsobem nepřihlédl zejména ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k tomu, že čin zůstal ve stádiu pouhého pokusu, k jeho (obviněného) možnosti nápravy a osobním poměrům (řádně pracuje), ke skutečnosti, že jeho jednáním nevznikla žádná škoda a dopustil se ho ve finanční tísni v důsledku neplnění závazku A. B., nikoliv ziskuchtivosti. Zopakoval, že se nemohl nijak hlouběji orientovat v jednotlivých případech, když občanský průkaz mu byl předán krátce před každým jednáním a v případě smlouvy s realitní kanceláří M. neznal ani obsah smlouvy ani výši částky, kterou podepisoval. Dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze pochybil při aplikaci ustanovení § 3 odst. 4, § 23, § 31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Po zvážení celé důkazní situace totiž nebylo podle jeho názoru zcela jasně bez větší pochybnosti prokázáno, zejména v bodě 1), že věděl, co podepisuje a jakou výši částky. Dodal k tomu, že se jedná jen o tvrzení proti tvrzení, žádný jiný důkaz v tomto směru nebyl proveden a stupeň nebezpečnosti jeho jednání je tím značně snižován. Má za to, že Vrchní soud v Praze nepřihlédl k ustanovení § 31 odst. 2 písm. a) tr. zák., tedy jakou měrou jeho jednání přispělo ke spáchání pokusů trestného činu, když jeho jednání přispělo menší měrou, než u J. P. a V. Z., a nepřihlédl ani k ustanovení § 31 odst. 2 písm. c) tr. zák., když u pokusů trestného činu nevzal v úvahu, do jaké míry se jeho jednání k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i okolnosti a důvody, pro které k jeho dokončení nedošlo. K tomu ještě poznamenal, že je ženatý, je mu 52 let, má dvě zletilé děti, v současné době dobré zaměstnání, řádně pracuje jako samostatný technický pracovník u společnosti C. a.s., z pracoviště je dobře hodnocen a ani z místa bydliště nebyly zjištěny na jeho osobu negativní zprávy.

Obviněný rovněž vyjádřil přesvědčení, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je u něj snižován zejména polehčujícími okolnostmi, neboť se k jednání doznal, v bodě 1) sám ukončil další činnost, když si včas uvědomil nesprávnost svého jednání, napomáhal příslušným orgánům při odhalování jeho trestné činnosti, jednání se dopustil v době tíživé finanční situace, nevěděl, že se jedná o tak závažné trestné jednání, svého jednání upřímně litoval a lituje, přičemž škoda žádná nevznikla a dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody. Přitěžuje mu spáchání více trestných činů a pokusů trestných činů.

Uvedl pak, že ze všech shora popsaných důvodů navrhoval, aby soud prvého a poté i druhého stupně jeho jednání kvalifikoval jen jako pokusy trestných činů podvodu § 8 odst. 1, § 250 odst. 1 tr. zák., trestných činů padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., uložil mu trest odnětí svobody vyměřený v první polovině zákonné trestní sazby § 250 odst. 1 tr. zák. a jeho výkon podmíněně odložil na delší zkušební dobu, případně, aby za použití ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. mimořádně snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby § 250 odst. 4 tr. zák., uložil mu trest odnětí svobody vyměřený v prvé polovině zákonné trestní sazby § 250 odst. 1 tr. zák. a jeho výkon podmíněně odložil na delší zkušební dobu. Soud však tyto návrhy nerealizoval.

V návaznosti na rozvedené důvody obviněný uzavřel, že přes dosud ve věci shromážděné a provedené důkazy nebyl správně uznán vinným, neboť soudy prvého i druhého stupně nesprávně zjistily skutečný stav věci a taktéž právní závěry z toho vyplývající neodpovídají skutečnosti. Vyslovil přitom nesouhlas s tím, pokud byly odmítnuty jím předkládané verze, na něž poukazoval již v průběhu celého dokazování. Vrchní soud v Praze podle jeho slov nenaplnil při zjišťování skutečného stavu věci obecně platné zásady každého trestního řízení, které jsou zakotveny v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., podle kterých se stejnou pečlivostí musí být zvažovány jak okolnosti svědčící ve prospěch tak i v neprospěch odsouzeného, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, tj. zásadu volného hodnocení důkazů, se kterou se v odůvodnění napadeného rozsudku s plnou ctí nevypořádal.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „dle § 265k tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. 6 To 63/2007, neboť výrok o vině a z tohoto vyplývající výrok o trestu jsou založeny na nesprávné aplikaci § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byla nesprávně vyslovena vina dovolatele, potažmo též ust. §§ 37a, 35 odst. 2 tr. zák., a to z důvodu uvedeného v ust. § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu [s ohledem na obsah předmětného dovolání je ovšem zřejmé, že měl na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a dle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“ Dodal ještě, že shledá-li Nejvyšší soud při zrušení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze podmínky pro vlastní rozhodnutí, „nechť sám hned rozhodne ve věci rozsudkem tak, jak je dle ust. § 265m odst. 1 tr. řádu oprávněn.“

Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k tomuto dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. 6 To 63/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují téměř zcela primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutečného stavu věci. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivější) verzi skutkového stavu věci (zejména tvrdí, že nebylo beze vší pochybnosti prokázáno, že věděl, co podepisuje a jaký má nezákonné jednání J. P. a V. Z. rozsah, a de facto bagatelizuje svoji úlohu v posuzované trestné činnosti, resp. prohlašuje, že si nebyl vědom rozsahu trestné činnosti). Převážně až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad a na základě vlastní skutkové verze – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku s tím, že jeho jednání mělo být kvalifikováno toliko jako pokusy trestných činů podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1 tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován téměř zcela v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil především na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadného zjištění skutkového stavu (při současném prosazování vlastní skutkové verze) pak soudům nižších stupňů v tomto směru nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně skutku, jímž byl obviněný uznán vinným shora citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by zásadním způsobem modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění vykonaných soudy, na jejichž podkladě bylo učiněno napadené rozhodnutí. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Namítl-li obviněný, že Vrchní soud v Praze pochybil při ukládání trestu, přičemž se současně domáhal uložení mírnějšího trestu (podmíněného trestu odnětí svobody, a to případně za použití § 40 odst. 2 tr. zák.), považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že výhrady vůči druhu a výměře uloženému trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání uplatnit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný formálně ani věcně neuplatnil. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 27 tr. zák. bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tedy pokud by soud uložil obviněnému za určitý trestný čin takový druh trestu, který v daném případě podle zákona uložit nelze. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestu, které mají takovou sazbu vymezenou trestním zákonem. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Rovněž námitka obviněného, že při ukládání trestu nebylo aplikováno ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. obsahově nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002).

Nejvyšší soud též poznamenává, že obviněný ve svém dovolání namítá, že výrok o vině a z toho vyplývající výrok o trestu jsou založeny na nesprávné aplikaci § 37a tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák., avšak nevznáší žádné konkrétní námitky, ze kterých by taková nesprávná aplikace měla vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká.

V návaznosti na uvedené třeba doplnit a zdůraznit, že obviněný je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Pokud by bylo dovolání podáno pouze z uvedených důvodů, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však také namítl nesprávné posouzení materiální stránky popsaného činu a v důsledku toho i vadnou právní kvalifikaci podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. s tím, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1 tr. zák. Tuto argumentaci lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako formálně právně relevantní, Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

K této námitce týkající se materiální stránky trestného činu je na místě uvést následující skutečnosti. Obviněný v podstatě namítl, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., podle něhož se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Otázka výkladu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. je řešena v současné judikatuře. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval podstatně zvýšeného stupně nebezpečnosti pro společnost, je nutno vycházet ze skutečnosti, že zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).

Rozvedené skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti pokusu pokračujícího trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak, Nejvyšší soud konstatuje, že vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěného skutku, nelze odvolacímu soudu vytýkat závěr o naplnění materiální stránky předmětného trestného činu. V souvislosti s tím, je nutné zdůraznit zejména skutečnost, že podle závěrů soudu druhého stupně obviněný pro spáchání trestného činu podvodu svým významným podílem učinil úmyslně ve čtyřech dílčích útocích vše potřebné (jeho úmyslné podvodné jednání bezprostředně směřovalo) ke způsobení škody přesahující částku 12.000.000,- Kč. Je tedy třeba akcentovat, že obviněný se s dalšími osobami dopustil více útoků v rámci pokračujícího skutku a trestného činu, že zjištěné jednání se vyznačovalo značnou promyšleností, plánovitostí, že celková škoda, k jejímuž způsobení bezprostředně směřovalo, podstatně (více jak dvojnásobně) převýšila spodní hranici škody velkého rozsahu, přičemž nelze pomíjet, že z nikoli zanedbatelné části již byla popsaným činem škoda způsobena. Za tohoto stavu je i přes námitky obviněného zřejmé, že společenská nebezpečnost činu obviněného dosáhla vysokého stupně, a to i v rámci typového stupně společenské nebezpečnosti trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. G. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. února 2008

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 21. February 2008