JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1547/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2008 o dovolání obviněného P. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 61 To 244/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 27/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 61 To 244/2008, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného P. T. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 3 T 27/2007, kterým byl uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zák. § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. a byl mu uložen podle § 235 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále byl obviněný odsouzen podle § 53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 100.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

Proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že nalézací soud nedodržel zásadu totožnosti skutku tak, jak má na mysli ustanovení § 2 tr. ř., přičemž skutek je v podstatě měněn a neshoduje se s tím, jak bylo jeho trestní stíhání původně zahájeno. Dále se domnívá, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání a neztotožňuje se s názorem, že tento skutek byl jím spáchán, neboť tak, jak je popsán v obžalobě a konečném výroku soudu, nenaplňuje po subjektivní ani objektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu, kterým byl uznán vinným, když v uvedené souvislosti poukazuje na to, „jak by mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání, tedy ke způsobení škody velkého rozsahu, když poškozený od počátku, tedy od podepsání leasingové smlouvy věděl, že důsledky jejího porušování umožňují odebrání příslušných strojů“. S ohledem na shora uvedené se obviněný domnívá, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném právním posouzení. V převážné části svého dovolání však obviněný pouze popisuje skutek, pro který bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, jak byl popsán v obžalobě a rozhodnutí soudu. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 61 To 244/2008, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Námitku, kterou obviněný v dovolání uplatnil tj., že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, aniž by nalézací soud dodržel zásadu totožnosti skutku, tuto podřadil pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedená námitka nespadá pod obviněným uvedený dovolací důvod, nespadá však ani např. pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. že proti němu (obviněnému) bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. K uvedené námitce, že nebyla zachována totožnost skutku je potřebné uvést, že námitku spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). V dovolání obviněný uvedl, že nalézací soud nedodržel zásadu totožnosti skutku. Námitka totožnosti skutku evidentně pod žádný z důvodů vymezených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. nespadá. Nicméně Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že teorie i praxe (oproti argumentaci obviněného uplatněné v dovolání) nechápou totožnost jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozsudku soudu, neboť postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Totožnost skutku pak bude zachována též za předpokladu: a) jestliže je úplná shoda alespoň jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. rozh. č. 1/1996/I. Sb. rozh. trest.). Po této stránce nelze námitce obviněného přisvědčit, neboť sám v podaném dovolání cituje usnesení o zahájení trestního stíhání, kde je doba páchané trestné činnosti vymezena „od 13.00 hod. dne 16. 1. 2007 do 14.00 hod. dne 12. 3. 2007“, v obžalobě je pak vymezena „opakovaně a to nejméně ve dnech“, aby následně ve výroku rozsudku byla vymezena obdobně jako v usnesení o zahájení trestního stíhání. Z uvedeného je tedy patrno, že již z pohledu doby vymezení páchaného jednání nelze soudu ničeho vytknout, totožnost skutku je také plně zachována pokud obviněný objektivně porovná usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobu a popsaný skutek, kdy shodně je popsáno místo, kde mělo k předmětnému jednání dojít, podstata jednání obviněného, požadovaná částka apod. Všechny shora uvedené skutečnosti jednoznačně svědčí pro závěr, že totožnost skutku byla zachována ve smyslu shora uvedeného výkladu k totožnosti skutku /výše bylo rovněž zmíněno, že uvedená námitka je z pohledu nejen uplatněného, ale i případné obsahové podřaditelnosti pod § 265b odst. 1 tr. ř. právně irelevantní/.

V další části svého dovolání poukazuje obviněný na to, že nemohlo podle jeho mínění dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání, „neboť tak, jak je skutek popsán v obžalobě a konečném výroku soudu, nenaplňuje ani po subjektivní ani po objektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu, co se týká výše pravděpodobné škody, když poškozený od počátku věděl, jaké důsledky může mít jeho porušování leasingových smluv“. V souvislosti s touto námitkou je vhodné odkázat nejprve na znění § 235 odst. 2 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným. Tohoto trestného činu (vydírání podle § 235 odst. 2 tr. zák.) se dopustí „kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu“.

Je nesporné, a toto vyplývá ze skutkových zjištění, že obviněný nutil poškozeného „pod pohrůžkou, že pokud nebudou splněny jeho požadavky – zdržení se účasti firmy C. E., s. r. o., ve výběrovém řízení - zaplacení částky 500.000,- Kč - zařídí, aby pro porušování leasingových smluv došlo … což by mělo pro firmu C. E., s. r. o., likvidační důsledky“. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně (resp. i usnesení soudu odvolacího, který na str. 3 svého rozhodnutí reagoval na výhrady k rozsudku soudu prvního stupně, kterými obviněný odůvodnil své odvolání), přičemž na str. 2 - 9 svého rozsudku rozvádí veškeré důkazy, kdy velmi podrobně konstatuje skutečnosti plynoucí z jednotlivých důkazů, aby je následně na str. 9 - 10 svého rozsudku ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil. V tomto směru pak nelze z pohledu § 125 odst. 1 tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně ničeno vytknout. Z pohledu rozhodnutí č. 27/1982 Sb. rozh. tr. šlo ze strany obviněného o jednání neoprávněné, a na tomto nemůže změnit nic ani situace, že by mohlo docházet k porušování leasingových smluv, neboť tímto jednáním obviněný sledoval pouze svůj zištný cíl, když pohrůžkou jiné těžké újmy, která v daném případě spočívala v hrozbě způsobení těžké újmy (event. likvidace firmy) nutil poškozeného mj. k zaplacení částky 500.000,- Kč. Tato částka pak odpovídá znění § 89 odst. 11 tr. zák., která je formálním znakem § 235 odst. 2 písm. d) tr. zák.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. prosince 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 16. December 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás