JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1520/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2008 o dovolání, které podala obviněná L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 5 To 740/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 3 T 120/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 3 T 120/2005, byla obviněná L. K. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchala tím, že „v D. v době od 1. 8. 2003 do 31. 5. 2004 přesto, že byla dne 2. 2. 2000 poučena, že musí oznámit každou změnu, rozhodnou pro přiznání sociální dávky městskému úřadu, a že zároveň pobírala příspěvek na bydlení, neoznámila tuto skutečnost odboru sociálních věcí a zdravotnictví M. ú. v D., a tak jí byla neoprávněně vyplacena dávka sociální péče – opakovaný peněžitý příspěvek ve výši 10.688,- Kč ke škodě M. D.“. Za tento trestný čin byla odsouzena podle § 250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené M. D. odkázáno s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 5 To 740/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., neboť „v D. v době od 1. 8. 2003 do 31. 5. 2004 přesto, že byla dne 29. 2. 2000 poučena, že musí oznámit městskému úřadu každou změnu rozhodnou pro trvání nároku na sociální dávku, její výši a výplatu, a že zároveň pobírala příspěvek na bydlení, neoznámila tuto skutečnost odboru sociálních věcí a zdravotnictví M. ú. v D., a tak jí byla neoprávněně vyplacena dávka sociální péče – opakovaný peněžitý příspěvek ve výši 10.688,- Kč ke škodě M. D.“. Za to ji odsoudil podle § 250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené M. D. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že se trestného činu nedopustila, když její jednání je charakterizováno absencí úmyslného zavinění. Právní posouzení zavinění je podle ní nedostatečné, neboť ze znění odůvodnění rozsudků není zřejmé, z jakých okolností soudy dovodily přímý, popřípadě eventuální úmysl využít omylu poškozeného a k jeho škodě se obohatit. Právní kvalifikace skutku obsažená v tzv. právní větě výroku rozhodnutí se v této souvislosti jeví jako nepodložená a rozhodnutí soudů ve svých závěrech jako neurčité a nepřesvědčivé. Dále obviněná dala dovolacímu soudu na zvážení, zda byl jejím jednáním naplněn materiální znak trestného činu.

V návaznosti na to obviněná zdůraznila, že s právním hodnocením naplnění subjektivní stránky trestného činu nelze souhlasit proto, že odvolací soud postupoval v tomto směru ryze formalisticky, pokud na její vědomost o povinnosti oznámit každou změnu rozhodnou pro trvání nároku na sociální dávku usuzuje ze skutečnosti, že měla být 29. 2. 2000 poučena upozorněním přiloženým k rozhodnutí o přiznání zmíněné dávky sociální péče. K tomu zdůraznila, že nezpochybňuje převzetí tohoto rozhodnutí, nikoliv však již převzetí údajně přiloženého poučení. Usuzování na objektivní stránku trestného činu výhradně s odkazem na tento dokument nelze pro jeho netransparentnost akceptovat. V kontextu toho obviněná akcentovala, že ze strany správního orgánu nebyla řádně poučena a že převzetí poučení, na které odkazuje druhoinstanční soud, není průkazně doloženo jejím podpisem. Toto poučení není rovněž označeno číslem jednacím, popř. číslem stránky, tak aby bylo možné usuzovat na jeho vztah k předmětnému rozhodnutí o přiznání dávky. Z provedeného dokazování nelze usuzovat ani na jinou formu poučení, např. ústní. Podle obviněné zcela kontrastně výše uvedenému soudy obou stupňů přistoupily k hodnocení její výpovědi, se kterou se nijak nevypořádaly. Pokud by věnovaly jejím tvrzením větší pozornost, zjistily by, že několikrát před soudy obou stupňů uvedla, že pobírání příspěvku na bydlení hlásila. Soudy se rovněž nijak nevypořádaly se spornou skutečností, že ona sama měla při ústním jednání dne 21. 6. 2004 úřednici odboru sociálních věcí a zdravotnictví uvést, že pobírá příspěvek na bydlení. Detailnější objasnění této skutečnosti by nepochybně mohlo vést k úplnějším závěrům o jejím zavinění.

V další části dovolání obviněná uvedla, že se v době spáchání tvrzeného skutku neorientovala v systému dávek sociální podpory, přičemž za součinnosti správního orgánu mohla usilovat o jejich navýšení po odchodu syna ze společné domácnosti. Poznamenala přitom, že se v tomto směru odvolací soud zcela nepochopitelně ztotožnil s názorem svědkyně Ch., případně se zněním zprávy M. m. D., odboru sociálních věcí a zdravotnictví ze dne 14. 3. 2008, z nichž dovodil, že i při včasném oznámení příspěvku na bydlení nemohla být dovolatelce vyplacena na dávce sociální péče formou peněžitého příspěvku částka vyšší než 4.100,- Kč. Obviněná v té souvislosti namítla, že z její strany byly splněny podmínky pro zvýšení dávky sociální péče formou peněžitého příspěvku, a to v důsledku reálné výše skutečných nákladů na bydlení, přičemž ovšem o této možnosti řešení své sociální situace nebyla správním orgánem informována. Po zjištění skutečné sociální situace jí byla rozhodnutím ze dne 1. 7. 2004 zvýšena dávka sociální péče formou peněžitého příspěvku na částku 5.252,- Kč. K uvedenému dodala, že v důsledku neindividualistického přístupu správního orgánu, který porušil svoji informační povinnost, byla po řadu měsíců hluboko pod hranicí životního minima. S ohledem na tyto skutečnosti vyslovila domněnku, že při právním hodnocení materiálního znaku trestného činu se soud měl zabývat jejími reálnými nároky na dávky státní sociální podpory a sociální péče v předmětném období.

Obviněná rovněž uvedla, že na posouzení dovolacímu soudu nechává, zda lze v daném případě její jednání kvalifikovat jako jednání spočívající ve využití něčího omylu, pokud oba dva odbory, tzn. odbor sociálních věcí a zdravotnictví M. ú. v D. a odbor státní sociální podpory téhož úřadu tvoří nedílnou součást poškozeného. Skutečnost, že tyto dva odbory mezi sebou volí v některých případech pouze telefonickou komunikaci, mohla u ní vést k nabytí dojmu o propojení a vzájemné informovanosti jednotlivých úředních osob.

V závěru odůvodnění dovolání obviněná shrnula, že z výše uvedených skutečností nelze usuzovat, že se stal skutek, který je popsán ve výroku rozsudku, když z provedeného dokazování není zřejmé, že si byla vědoma povinnosti oznámit do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu. Současně jsou podle jejího názoru významné pochybnosti ohledně právního posouzení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a podle § 265m tr. ř. ji zprostil obžaloby. Alternativně, pro případ závěru, že je třeba ve věci učinit nové rozhodnutí, navrhla, aby Nejvyšší soud po zrušení zmíněného rozsudku přikázal podle § 265l tr. ř. Okresnímu soudu (v Děčíně), popř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 5 To 740/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z převážné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněná totiž soudům vytýká především neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů (zvláště její výpovědi a listin) a vadná skutková zjištění. Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (zejména tvrdí, že nebyla ze strany správního orgánu řádně poučena o povinnosti oznámit každou změnu rozhodnou pro trvání nároku na sociální dávku, její výši a výplatu a že hlásila příslušnému úřadu pobírání příspěvku na bydlení). Právě z těchto skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o absenci úmyslného zavinění a tím závěr o nesprávném právním posouzení předmětného skutku. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. To je ostatně zjevné i z resumé obviněné, podle něhož z výše uvedených skutečností nelze usuzovat, že se stal skutek, který je popsán ve výroku rozsudku, když z provedeného dokazování není zřejmé, že si byla vědoma povinnosti oznámit do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že ve zmíněném směru dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům nelze naznačené námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala zejména z tvrzené neúplnosti důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněná formálně neuplatnila a svojí argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací soud, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“

Dále je třeba konstatovat, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění § 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2005. s. 2009. Jestliže tedy obviněná spatřuje nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, konkrétně vadné posouzení subjektivní stránky, i v tvrzeném nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, pak takovou argumentaci nejenže nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale vůbec ji není možné označit za přípustnou.

Obviněná však také de facto namítla, že popsaný skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Nejvyšší soud však shledal, že tato formálně relevantní námitka je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o materiální stránku předmětného trestného činu, je na místě v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jeho znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák.

Otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.

Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Přitom je nutno znovu předeslat, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu je i pro posouzení materiální stránky určující skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Nutno pak konstatovat, že zjištěný skutek je charakterizován okolnostmi, jež neumožňují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Jinak řečeno, z učiněných skutkových zjištění nevyplývají žádné okolnosti, které by svou výjimečnou povahou odůvodňovaly závěr, že by stupeň společenské nebezpečnosti obviněnou spáchaného činu neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům uvedeného trestného činu. Naopak, vzhledem ke konkrétním okolnostem tohoto skutku je i při dosavadní bezúhonnosti obviněné zřejmé, že zákonem vyžadovaný stupeň společenské nebezpečnosti byl v tomto případě dán. V daných souvislostech je nezbytné zejména upozornit na dobu, po kterou obviněná trestný čin páchala. Dále je třeba zohlednit fakt, že způsobila škodu nikoli nepodstatně převyšující spodní hranici škody nikoli nepatrné. Dosavadní řádný život obviněné i časový odstup rozhodnutí od spáchání činu nalezly výraz v mírném trestu, který jí byl uložen (nelze přitom nevidět, že odvolací soud postupoval při ukládání trestu velmi uvážlivě, jak o tom svědčí skutečnosti rozvedené v odůvodnění napadeného rozsudku, mj. úvahy z hlediska ustanovení § 24 odst. 1 tr. zák.).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. prosince 2008

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 18. December 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás