JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1502/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2008 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 6 To 375/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 1 T 17/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 1 1 T 17/2004, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v P. v době od 24. 10. do 31. 10. 2002 v K. vedle bývalých kasáren nechal bez oprávnění za použití bagru rozebrat chodník ze žulových desek o celkové ploše nejméně 359,4 m2, které následně prodal P. N., jemuž předložil Smlouvu o zprostředkování, kterou podepsali dne 24. 10. 2002 a v níž je uveden jako zprostředkovatel, přičemž tato smlouva je opatřena padělkem razítka prodávajícího – M. m. P., odboru stavebně správního a padělkem podpisu vedoucího odboru Ing. J. B., čímž M. P. způsobil škodu ve výši nejméně 454.677,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla S. v. s. m. P., P., K., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Citovaným rozsudkem byl obviněný dále podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku specifikovaný, jímž měl spáchat trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená J. R., bytem P. – V., S., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 6 To 375/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině, trestu a náhradě škody (v odsuzující části) a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť „v době od 24. 10. do 31. 10. 2002 v K. ul. v P., vedle bývalých kasáren, umožnil P. N. rozebrat a dále prodat chodník ze žulových desek o celkové ploše nejméně 359,4 m2, ačkoliv byl srozuměn s tím, že smlouva o zprostředkování ze dne 24. 10. 2002, kterou P. N. předložil, je opatřena padělkem razítka prodávajícího – M. m. P. – o. s. – s. a padělkem podpisu vedoucího odboru Ing. J. B., čímž uvedl P. N. v omyl a způsobil městu P. škodu ve výši nejméně 454.677,- Kč“. Za tento trestný čin jej podle § 247 odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal S. v. s. m. P., P., K., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř.

V úvodní části odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že v předmětné věci proběhlo veřejné zasedání o jeho odvolání bez jeho přítomnosti, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Uvedl, že podle § 64 tr. ř. se předvolání k veřejnému zasedání doručuje do vlastních rukou, přitom není-li adresát zastižen, platí fikce doručení, ovšem pouze tehdy, pokud se adresát v místě doručení zdržuje. V této souvislosti zdůraznil, že od podzimu loňského roku legálně pracuje v N., domů dojíždí sporadicky a že se o uložení zásilky nedozvěděl, neboť se v době doručování v místě bydliště nezdržoval, byl pracovně v cizině. Veřejné zasedání tedy nemělo proběhnout v jeho nepřítomnosti, a je proto dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Dále vyslovil názor, že v řízení o dovolání lze uplatnit i takovou právní vadu, která je následkem nesprávného skutkového zjištění, když i tuto vadu lze v rámci dovolacího řízení napravit, neboť obviněný se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce. Dodal, že pokud by dovolací důvod byl vykládán restriktivně tak, že nelze napravit žádnou právní vadu, která je podložena zpochybněním skutkového zjištění, dostával by se obviněný mimo rámec spravedlivého procesu, a že je tudíž zapotřebí se v rámci tohoto dovolání zaobírat též jeho dovolacími námitkami směřujícími k porušení esenciálních zásad spravedlivého procesu.

Následně poznamenal, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že přinejmenším v nepřímém úmyslu sám jako pachatel spáchal trestný čin krádeže. Prohlásil, že soud si však neprověřil všechny okolnosti, zejména pak oprávnění disponovat s věcí. Poté připomněl, že krajský soud napadený rozsudek ve výroku o vině změnil tak, že svědka P. N. označil za nepřímého pachatele s tím, že (obviněný) měl využít jeho omylu. Podle jeho slov se krajský soud mýlí, pokud konstatuje, že (obviněný) využil omylu svědka P. N., který se jako nepřímý pachatel dopustil trestného činu krádeže, neboť svědek P. N. nemůže být nepřímým pachatelem, ale (i pro případ, že by byl názor krajského soudu správný) mohl by být pouze tzv. živým nástrojem, zatímco nepřímým pachatelem by mohl být pouze on (obviněný).

V další části dovolání namítl, že nebyla zachována totožnost skutku, když trestní stíhání bylo zahájeno pro skutek, který spočíval v tom, že (obviněný) nechal rozebrat chodník bagrem, který sám zajistil a následně odcizil z rozebraného chodníku žulové desky a obžaloba skutek přeformulovala tak, že (obviněný) nechal bez oprávnění za použití bagru rozebrat chodník, čímž měl způsobit škodu. Vyjádřil přesvědčení, že pokud skutek původně spočíval v tom, že on sám odcizil vyjmuté žulové desky a nyní je rozhodováno, že tyto odcizil někdo jiný, nepřímý pachatel svědek P. N., pak totožnost skutku zachována není.

Rovněž argumentoval, že odvolací soud zaujal nesprávný právní názor ve vztahu k otázce hodnocení zavinění. Upozornil, že od počátku tvrdí, že jeho zavinění může být pouze nedbalostní, a podotkl, že okresní soud se otázkou zavinění blíže nezabýval, pouze uzavřel, že (obviněný) jednal nejméně v nepřímém úmyslu a krajský soud se s tímto hodnocením ztotožnil. Vyslovil domněnku, že nepřímé pachatelství nelze spáchat ve formě nepřímého úmyslu. Rozvedl, že úmysl nepřímého pachatele musí vždy směřovat k úmyslnému, v tomto případě, omylu a s tímto omylem nemůže být nepřímý pachatel pouze srozuměn, resp. úmysl pachatele musí zahrnoval tu okolnost, že druhá osoba nejedná zaviněně nebo jedná kulpózně. Nezahrnuje-li úmysl uvedené skutečnosti, nemůže jít o nepřímé pachatelství. Doplnil, že si je vědom tohoto, že odvolací soud po stránce skutkové věc nehodnotí a dovolací soud také nepřezkoumává způsob, jakým nalézací či odvolací soud hodnotí důkazy, v posuzovaném případě se však nejedná o posouzení otázek skutkových, ale o posouzení otázky zavinění. Shledal, že od počátku se hájil tím, že jednal v dobré víře, že byl sám uveden v omyl. Seznal, že ve prospěch jeho tvrzení, že byl přesvědčen o legálnosti celé transakce, svědčí celá řada důkazů, jenž jsou založeny ve spise. K tomu ještě dodal, že soudy nižších stupňů sice konstatovaly, že není pochyb o tom, jak se skutek stal, avšak ve vztahu k zavinění nalézací soud uzavřel, že si měl být vědom tohoto, že se jedná o podvod a s tímto podvodem byl přinejmenším srozuměn. Odvolací soud pak jeho (obviněného) zavinění hodnotí jako úmyslné, přičemž ho nejspíše spatřuje v tom, že využil omylu jiného, svědka P. N. Z obsahu rozhodnutí je však podle něho zřejmé, že (obviněný) tento omyl nevyvolal, což považuje za kontradiktorní. Prohlásil, že o svém omylu nevěděl, že písemnosti a další okolnosti považoval za pravdivé, peníze z prodeje si neponechal a že se jedná o krádež či podvod nevěděl. Aby mohl být považován za nepřímého pachatele (byť krajský soud jako nepřímého pachatele označil svědka P. N.), musel by si být vědom tohoto, že písemnosti a osoba Ing. V. jsou falešné a neexistují, nemohl by tedy využívat omylu P. N., ale musel by tento omyl vyvolat ve formě přímého úmyslu.

Poznamenal rovněž, že soudy nižších stupňů považují za prokázané, že vlastníkem rozebrané dlažby bylo město P., to však podle jeho mínění nebylo v řízení vůbec doloženo.

Odvolacímu soudu pak vytkl, že tím, že napadený rozsudek změnil tak, že vinu pouze přeformuloval a trest nechal v původní výši, fakticky jeho odvolání zamítnul, byť napadený rozsudek z podnětu jeho odvolání zrušil. Jelikož bylo rozhodnuto formálně odlišně, ale fakticky shodně s původním rozsudkem, má za to, že je dán i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Z důvodů shora uvedených dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není věcně správný, neboť pro toto rozhodnutí nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 6 To 375/2007, podle § 265k tr. ř. za použití § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání obviněného v části, v níž deklaruje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., považuje za zjevně neopodstatněné. Náhradní doručení postupem podle § 64 odst. 2 tr. ř. totiž bylo ve smyslu poslední věty citovaného zákonného ustanovení možné s ohledem na text protokolu o výslechu obviněného na č. l. 37 spisu, kde adresu svého trvalého bydliště výslovně pro účely doručování označil. Je tedy irelevantní, kde se v době doručování fakticky zdržoval, neboť soudu žádnou změnu doručovací adresy neohlásil. V inkriminované době obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, takže konání veřejného zasedání o jeho odvolání nic nebránilo (§ 263 odst. 4 tr. ř.).

Následně státní zástupce poznamenal, že dovolání je sice zčásti podáno s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však část takto uplatněných námitek směřuje proti neúplnosti dokazování (nedostatečné prokázání vlastnictví odcizené dlažby) a proti hodnocení provedených důkazů (závěr soudu o fyzické neexistenci Ing. V.), čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Připomněl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Přitom zdůraznil, že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. být nemohou.

V části, kde obviněný namítá, že nebyla zachována totožnost skutku, když podle usnesení o zahájení trestního stíhání se měl skutku dopustit sám jako přímý pachatel, zatímco pravomocně byl uznán vinným jako nepřímý pachatel, který skutek spáchal prostřednictvím svědka N., resp., že nepřímého pachatelství se nelze dopustit formou nepřímého úmyslu [§ 4 písm. b) tr. zák.], jak to shledaly soudy obou stupňů, nýbrž toliko formou úmyslu přímého [§ 4 písm. a) tr. zák.], shledal státní zástupce dovolání obviněného zjevně neopodstatněným. Upozornil, že totožnost skutku je zachována nejen v případě naprosté shody jednání a následku tak jak jsou vymezeny v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a rozsudku, ale i tehdy, pokud je shoda jen v jednání či v následku a dokonce i tehdy, je – li shoda v jednání či v následku v podstatných okolnostech aspoň částečná. Státní zástupce přitom konstatoval, že v dovolávané věci je dána plná shoda v následku. Také seznal, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku vyplývá, že obviněný nebyl uznán vinným, že by smlouvu o zprostředkování, kterou svědku N. předložil, sám padělal, ani že by najisto věděl, že tato smlouva je padělkem. Z téže skutkové věty však plyne, že s tím, že tato smlouva je padělek, byl srozuměn – tzn. že tuto možnost bral jako reálně možnou a nevadilo mu, pokud v důsledku jejího předložení svědku N. a následného jednání svědka N. v souladu s touto smlouvou fakticky dojde k odcizení dlažby jejímu vlastníku. Přitom státní zástupce akcentoval, že z ničeho nevyplývá, že by nebylo možno dopustit se nepřímého pachatelství v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák.

Závěrem prohlásil, že relevantní uplatnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vůbec nepřichází v úvahu, neboť odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo zamítnuto ani odmítnuto.

Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle § 265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 6 To 375/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.

Dovolací argumentaci, kterou obviněný uplatnil ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu je třeba považovat za právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. („v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává“) vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu předloženého trestního spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u jednání odvolacího soudu podmíněna zněním § 263 odst. 4 tr. ř.

Z dikce ustanovení § 263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení § 233 tr. ř.

Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.

Nejvyšší soud z předloženého spisu zjistil, že v posuzované trestní věci odvolací soud nařídil veřejné zasedání o podaném odvolání obviněného na 19. 9. 2007, přitom vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání (z předkládací zprávy založené na č. l. 245 spisu je zřejmý pokyn předsedy senátu k použití vzoru 7a - vyrozumění o veřejném zasedání podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. dubna 2004, č. j. 20/2004-Org., o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení) bylo obviněnému doručeno s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. (viz doručenka na č. l. 245 spisu). Veřejné zasedání, jež se mělo konat dne 19. 9. 2007, však bylo posléze odročeno na neurčito (viz úřední záznam na č. l. 250 spisu). Další veřejné zasedání o odvolání obviněného bylo nařízeno na 5. 11. 2007. O jeho konání byl obviněný opět vyrozumíván (viz úřední záznam na č. l. 250 spisu, jehož součástí je pokyn předsedy senátu k použití vzoru 7a). Toto vyrozumění bylo obviněnému opakovaně doručováno do vlastních rukou na adresu P., K., kterou obviněný v přípravném řízení uvedl jako adresu pro účely doručování (viz protokol o výslechu obviněného na č. l. 36 až 39 spisu), ovšem vzhledem k tomu, že obviněný nebyl zastižen, byly předmětné zásilky uloženy na příslušném poštovním úřadu a posléze, když si je obviněný ve stanovené lhůtě nevyzvedl, byly zaslány zpět odvolacímu soudu (viz doručenky na č. l. 252 a 253 spisu). Nutno dodat, že v předmětném spisovém materiálu není založen žádný přípis obviněného či záznam o jeho sdělení, kterým by soudu oznámil změnu adresy pro účely doručování jeho osobě. Z protokolu o veřejném zasedání, jež se konalo dne 5. 11. 2007 (založen na č. l. 255 až 257 spisu), pak vyplývá, že obviněný se k tomuto jednání nedostavil, že soud druhého stupně vyhlásil usnesení v tom smyslu, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného, a posléze rozsudkem rozhodl o odvolání obviněného.

Nejvyšší soud k tomu dále připomíná, že podle § 64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.

V návaznosti na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že v daném případě je možné učinit závěr, že vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání obviněného dne 5. 11. 2007 bylo obviněnému doručeno podle § 64 odst. 2 tr. ř. fikcí, neboť za situace, kdy odvolací soud obviněnému toto vyrozumění doručoval na adresu, kterou sám obviněný pro účely doručování jeho osobě označil a kdy soudu žádnou změnu této adresy neohlásil, je skutečnost, že se obviněný v době doručování předmětné zásilky zdržoval pracovně v cizině irelevantní.

Není proto možno odvolacímu soud vytýkat, jestliže konal veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti. Za popsaného stavu totiž nelze dovodit porušení nejen příslušných ustanovení trestního řádu, ale ani čl. 38 odst. 2 Listiny.

K tomu je namístě dodat, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh obviněnému. Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu.

Se zřetelem k těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolacím námitkám obviněného vztaženým k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze přiznat žádné opodstatnění.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky vztahující se k uvedenému dovolacímu důvodu směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká rovněž (zvláště) neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (vyjádřená v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy týkající se provedených důkazů (prohlašuje, že ve prospěch jeho tvrzení, že byl přesvědčen o legálnosti jeho transakce svědčí celá řada důkazů, jenž jsou založeny ve spise, popř., že v řízení nebylo vůbec doloženo, že vlastníkem předmětné dlažby bylo město P.) a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že jednal v dobré víře, že písemnosti a další okolnosti považoval za pravdivé, že o tom, že se jedná o krádež či podvod nevěděl, resp., že byl sám uveden v omyl). Převážně až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (pro absenci úmyslného zavinění). V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že v této části dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“

Rovněž argumentaci obviněného v tom smyslu, že nebyla zachována totožnost skutku, nelze vzhledem k její procesní povaze pod jím uplatněný (a shora vyložený) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Tato argumentace nenaplňuje ani další dovolací důvody podle § 265b tr. ř. Obiter dictum Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že teorie i praxe nechápou totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, žalobním návrhu a výroku rozsudku soudu, postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku pak bude zachována též za předpokladu, a) jestliže je úplná shoda alespoň jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. rozh. č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud shledává, že v předmětné trestní věci je totožnost skutku udržována právě shodou následku.

Obviněný však také namítl, že nepřímé pachatelství nelze spáchat ve formě úmyslu nepřímého. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

Za pachatele (§ 9 odst. 1 tr. zák.) se považuje i tzv. nepřímý pachatel, který k spáchání trestného činu užije jiné osoby, která je v jeho rukou „živým nástrojem“. Všem případům nepřímého pachatelství je společné to, že „živý nástroj“ není buď vůbec trestně odpovědný zpravidla pro nedostatek některého znaku subjektu (věku, příčetnosti), subjektivní stránky (zavinění vyloučeného omylem) nebo jednání (projev vůle), nebo odpovídá jen omezeně (například za kulpózní trestný čin), anebo alespoň není trestně odpovědný za týž trestný čin. Nepřímý pachatel je trestně odpovědný za úmyslný trestný čin, který prostřednictvím „živého nástroje“ spáchal. Úmysl nepřímého pachatele se přitom musí vztahovat i ke skutečnosti, že využívá ke spáchání činu „živého nástroje“.

Po subjektivní stránce se tedy vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem § 4 písm. a) tr. zák., nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn § 4 písm. b) tr. zák.

Zavinění je vybudováno:

a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a

b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

Pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn.

V návaznosti na shora stručně rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že stávající zákonná úprava nevylučuje možnost spáchání trestného činu nepřímým pachatelem v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. Nutno totiž zdůraznit, že nepřímý úmysl je (jak z výše rozvedených skutečností plyne) obecnou formou úmyslu a postačí proto všude tam, kde se úmysl předpokládá. Není tak z hlediska formy zavinění důvodu činit rozdíl mezi pachatelem a nepřímým pachatelem.

Nepřímý pachatel tedy může spáchat prostřednictvím „živého nástroje“ trestný čin v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. i v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. Obdobně lze poukázat na otázku zavinění v případě účastenství, u něhož, a to platí i ve vztahu k organizátorství a návodu, které se svojí podstatou do jisté míry blíží nepřímému pachatelství, není úmysl nepřímý vyloučen. Pouze v případech, kdy z konkrétního ustanovení zvláštní části trestního zákona vyplývá, že po subjektivní stránce se vyžaduje přímý úmysl (to však neplatí pro ustanovení § 247 tr. zák.), musí být i u nepřímého pachatele tato forma úmyslného zavinění naplněna.

V daných souvislostech je na místě ještě poznamenat, že nelze akceptovat námitky obviněného, podle nichž se krajský soud mýlí, pokud konstatuje, že (obviněný) využil omylu svědka P. N., který se jako nepřímý pachatel dopustil trestného činu krádeže, neboť svědek P. N. nemůže být nepřímým pachatelem, ale (i pro případ, že by byl názor krajského soudu správný) mohl by být pouze tzv. živým nástrojem, zatímco nepřímým pachatelem by mohl být pouze on (obviněný).

Krajský soud totiž evidentně učinil (v návaznosti na výklad nepřímého pachatelství) zjištění, že právě obviněný se trestného činu dopustil jako nepřímý pachatel, a zjevně pouze v důsledku jisté formulační nepřesnosti označil v odůvodnění svého rozhodnutí za nepřímého pachatele svědka P. N. Dodat lze, že zmíněné námitky obviněného ve skutečnosti směřují proti odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. K tomu pak je třeba zdůraznit, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2005. s. 2009. Jestliže tedy obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení i v nesprávném odůvodnění napadeného rozhodnutí, pak takovou argumentaci nejenže nelze pod žádný dovolací důvod podřadit, ale vůbec ji není možné označit za přípustnou.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že základním předpokladem pro relevantní uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř. V posuzované trestní věci však nebylo odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto ani odmítnuto, z čehož plyne, že v daném případě není relevantní uplatnění předmětného dovolacího důvodu možné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. prosince 2008

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 18. December 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás