JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1491/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2008 o dovoláních, která podali obvinění V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, V. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, a L. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 4 To 38/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 4/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. a obviněného L. Č. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 5. 2008, sp. zn. 28 T 4/2008, byli obvinění V. K., V. M. a L. Č. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „dne 19. 7. 2007 v době kolem 00.30 hod. na mostě č. silnice mezi obcemi P. Ž. – H. – J. nejprve požadovali po kolem procházejícím pošk. J. P., cigarety a peníze a poté, co tento sdělil, že žádné nemá, za ním obž. V. K. a obž. V. M. šli, vulgárně na něj pokřikovali, házeli na něj kamínky, na což poškozený nereagoval a pokračoval v cestě domů, poté pak všichni obžalovaní nasedli do osobního vozidla obž. V. K., poškozeného předjeli, počkali, až je dojde a následně jej fyzicky napadli, kdy do poškozeného všichni obžalovaní strkali a obž. V. M. jej úderem do zad shodil na zem, načež ho obž. V. K. a obž. L. Č. prohledali a odcizili mu mobilní telefon zn. Siemens A50 v hodnotě 500,- Kč a finanční částku ve výši 300,- Kč, poškozeného zanechali ležet na zemi, kdy v důsledku jejich jednání poškozený utrpěl tříštivou zlomeninu krčku kosti stehenní vlevo, musel se podrobit operačnímu zákroku a hospitalizaci do 27. 7. 2007, přičemž nejméně do 6. 2. 2008 byl poškozený pro toto zranění léčen, kdy do současné doby je pohyblivost poškozeného omezena“.

Za tento trestný čin byl obviněný V. K. odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný V. M. byl odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a obviněný L. Č. byl rovněž podle § 234 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění V. K., V. M. a L. Č. zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit poškozené V. z. p. ČR, Ú. p. Š., Š., P., na náhradě škody částku ve výši 50.223,- Kč.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění V. K., V. M. a L. Č., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 4 To 38/2008, jímž podle § 256 tr. ř. tato odvolání zamítl.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění V. K., V. M. a L. Č. dovolání, přičemž všichni uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obvinění V. K. a L. Č. shodně uvedli, že způsobený těžší následek byl chybně přičítán všem obviněným, přestože měl být správně posouzen jako exces, tedy vybočení jednoho z obviněných z rámce dohodnutého jednání, přičemž tímto obviněným byl právě V. M. Oba obvinění shodně upozornili, že byli uznáni vinnými trestným činem s těžším následkem jako spolupachatelé, ačkoliv těžší následek byl spáchán nedbalostně jiným obviněným. Za nesprávný oba považují závěr krajského soudu, že po předchozím strkání ze strany dalších obviněných mohl poškozený s ohledem na svůj věk a tělesnou konstituci upadnou při strčení kterýmkoliv z obviněných, přičemž opakované strkání z různých stran jen zvyšovalo pravděpodobnost takového následku. Oba namítli, že uvedený závěr bezvýhradně na skutkový stav aplikovat nelze, neboť sám poškozený popsal intenzivnější žduchnutí jednoho z obviněných. Takové jednání obviněného V. M. považují za zjevně intenzivnější než postrkávání, ke kterému se uchýlili oni. Závěr krajského soudu, že bylo pouze dílem náhody, že poškozený upadl na zem až po žďuchnutí obviněným M., tak nemá oporu v provedeném dokazování. Pokud však přesto soudy obou stupňů dovodily zavinění obviněných i vzhledem k těžšímu následku, jde o právní závěry, které nemají podklad ve skutkových zjištěních a dostávají se tak s těmito do příkrého rozporu. V uvedené souvislosti oba obvinění poukázali na nutnost rozlišování pojmu „úder“ a „žduchnutí“ či „postrčení“, neboť uvedená slovní vyjádření odrážejí naprosto jinou intenzitu použitého násilí. Obviněný V. M. podle verze obviněných V. K. a L. Č. vybočil z jejich dohody, že poškozenému odcizí jeho věci. Obvinění mají za to, že ze zjištěného skutkového stavu nelze jednoznačně dovodit, že mezi všemi byla uzavřena dohoda o tom, že poškozenému budou odcizeny věci při způsobení těžké újmy na zdraví. Oba obvinění zdůraznili, že samotná okolnost, že úmyslný útok byl spáchán ve spolupachatelství, ještě neodůvodňuje závěr, že všichni spolupachatelé odpovídají i za těžší následek. V případě, kdy byla při trestném činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaném ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. způsobena těžká újma na zdraví, bylo podle jejich názoru povinností soudu zkoumat zavinění každého pachatele samostatně ve smyslu ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. Oba obvinění závěrem vyjádřili své přesvědčení, že vzniklý následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného jim neměl být přičítán a měli být odsouzeni pouze za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť vzniklý následek nebyl pokryt jejich zaviněním. Obviněný L. Č. nadto zdůraznil, že spolupachatelství je možné jen u úmyslných trestných činů a je vyloučeno u trestných činů spáchaných z nedbalosti. Za vyloučený proto považuje závěr, že měl trestný čin z hlediska těžšího následku spáchat ve formě vědomé nedbalosti.

Oba obvinění, tedy jak V. K., tak L. Č., proto navrhli, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněný V. M. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že ve věci učiněné právní závěry jsou v zásadním rozporu se skutkovými zjištěními. Přitom namítl, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že jeho jednání bylo vedeno úmyslem za použití násilí se zmocnit cizí věci, byť ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť nebyla prokázána jakákoliv předchozí dohoda mezi ním a spoluobviněnými L. Č. a V. K. o použití pohrůžky násilí nebo použití násilí ke zmocnění se ať již následně odcizeného mobilu nebo peněz či cigaret, a rovněž ze samotného jednání to podle jeho názoru dovodit nelze. Pokud následně bez předchozí domluvy či rozdělení úloh vedoucích k napadení a odcizení věcí poškozenému nakonec byly věci poškozenému, nikoli však jím, odcizeny, bylo takto učiněno, aniž z jeho strany byl prokázán jakýkoliv jednotící úmysl vedoucí použití násilí za účelem zmocnění se cizí věci. Zjištěný skutkový stav podle jeho názoru opravňuje toliko k takovému právnímu závěru, který by vyústil k posouzení jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., nikoli loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Z těchto důvodů obviněný V. M. navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že obvinění V. K. a L. Č. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnili námitkou o tom, že jim v rámci spolupachatelství neměl být přičten k tíži těžší následek zaviněný výlučně obviněným V. M., který jednal v excesu.

K tomu rozvedla pojem spolupachatelství a dodala, že je pravdou, jak namítli oba obvinění, že při spáchání trestného činu za podmínek spolupachatelství, je třeba odpovědnost ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby nebo k okolnostem přitěžujícím posoudit u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění, neboť zejména sama okolnost, že úmyslný útok na zájem chráněný trestním zákonem byl spáchán ve spolupachatelství, neodůvodňuje ještě závěr, že všichni spolupachatelé odpovídají i za těžší následek, případně za jinou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Je-li při úmyslném útoku na svobodu a majetek způsobena těžká újma na zdraví, musí být zavinění těžšího následku zkoumáno u každého pachatele samostatně, přičemž však není vyloučeno, aby zavinění těžšího následku muselo být ze strany všech spolupachatelů zahrnuto úmyslným zaviněním. I v případě spolupachatelství může být těžší následek způsoben nedbalostním zaviněním všech na věci zúčastněných spolupachatelů.

V návaznosti na skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, potvrzená rozhodnutím odvolacího soudu, státní zástupkyně konstatovala, že jednání všech obviněných bylo loupežné a ze skutkových zjištění současně plyne také úmyslné zavinění obviněných k užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Rovněž nelze polemizovat se závěrem soudů obou stupňů o spolupachateli způsobeném těžším následku, přičemž tento těžší následek byl ze strany všech způsoben z nedbalosti, a to vědomé nedbalosti ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) tr. zák. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestným zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí, nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Je zřejmé, že obvinění jednali ve snaze domoci se na poškozeném jeho věcí, tedy cigaret a zejména peněz na benzín. Poškozeného nejprve slovně vyzývali, aby jim peníze a cigarety dal, poté, co tak dobrovolně neučinil, na něj začali pokřikovat a házet po něm kamínky z cesty. Když ani toto jejich jednání nevedlo k vydání peněz, ani cigaret, neboť poškozený byl nekuřák, na což byli obvinění ze strany dalších přítomných svědků upozorněni, nasedli společně do vozidla řízeného obviněným V. K., poškozeného předjeli, počkali si na něj a začali do něj strkat. Všichni obvinění se tedy dostali do přímého fyzického kontaktu s poškozeným a snažili se jej tak donutit k vydání peněz. Všichni tedy věděli, že v noci útočí na starého člověka, který byl navíc ovlivněn alkoholem. Za takové situace měli obvinění vědět při užitém násilí, že poškozený může upadnout a v důsledku pádu si způsobit zranění, a to i zranění těžké, neboť při samotném pádu není vyloučeno ani způsobení úrazu hlavy. Obvinění tedy bez přiměřených důvodů spoléhali, že takový následek nezpůsobí. Nic na uvedeném právním posouzení nemůže změnit ani to, že poškozený upadl na zem v důsledku žduchnutí od obviněného V. M. Soudy obou stupňů nepochybily, pokud učinily závěr, že bylo pouze dílem náhody, že poškozený upadl právě v důsledku žduchnutí ze strany obviněného V. M., který žduchnul do poškozeného zezadu, takže poškozený zjevně ztratil rovnováhu a upadl. Jednání obviněného V. M. za uvedených skutkových okolností nelze rozhodně považovat za jakýkoli exces. Soudy obou stupňů správně dovodily, že spolupachatelství obviněných zahrnovalo i způsobení těžké újmy na zdraví u poškozeného.

Pokud jde o námitky obviněného V. M., které uplatni v mimořádném opravném prostředku je třeba posoudit tyto námitky jako námitky skutkové, které nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec podřadit, neboť úmysl obviněných zmocnit se násilím cizí věci byl v dosavadním trestním řízení dostatečně prokázán a obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku pouze předestírá jinou verzi skutkového stavu, od něhož odvíjí i pro něj příznivější právní kvalifikaci trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Lze pouze připustit, tak jak připustil i soud odvolací, že skutek mohl být pregnantněji popsán tak, aby z něj loupežný úmysl zřetelněji vyplýval. Za dostačující je však možné považovat údaj, že všichni obvinění po poškozeném požadovali cigarety peníze a poté, co jim dobrovolně tyto věci nevydal, jej následně fyzicky napadli a odcizili mu mobilní telefon a finanční částku ve výši 300,- Kč. Posloupnost jednání obviněných, kdy násilnosti vůči poškozenému zjevně gradovaly, když sjednocujícím motivem jejich chování byla snaha získat zejména peníze na benzín, jsou přesvědčivě rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Skutková zjištění jsou tedy v souladu se zjištěným skutkovým stavem.

Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl dovolání obviněných V. K. a L. Č. podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného V. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro přezkumnou činnost podle § 265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 4 To 38/2008, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Každý dovolatel je totiž v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného V. M. směřují svojí podstatou primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Tento obviněný totiž prosazuje jinou verzi skutkového stavu, než k jakému dospěly po zhodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (byť si lze představit, jak ostatně poznamenal i soud odvolací, výstižnější popis skutku ve výroku rozhodnutí, nelze pochybovat o tom, že i ze skutku vyjádřeného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je dostatečně zřejmé, že společným motivem násilného jednání všech obviněných, tedy i obviněného V. M., byla snaha získat cizí věci, zejména peníze na benzín) a tak jim de facto vytýká vadné hodnocení provedených důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci. Až sekundárně - z uvedených procesních (skutkových) výhrad - vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku s tím, že skutek v jím prosazované verzi měl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Pouze na okraj lze poznamenat, že takové námitky uplatnil jmenovaný obviněný až v dovolání. V rámci odvolání a odvolacího řízení totiž uvedl, že souhlasí s tím, že po formální stránce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a brojil pouze proti závěru o naplnění kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák. s tím, že nebyla dána její materiální podmínka podle § 88 odst. 1 tr. zák. (domáhal se toho, aby jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy jmenovaným obviněným ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Námitky, které v odvolání uplatnil, proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný V. M. namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z odlišné verze skutkového stavu věci, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, de facto tedy z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však jmenovaný obviněný neuplatnil a uplatněnými námitkami ani nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný V. M., musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“

Za formálně právně relevantní však bylo nutno považovat námitky obviněných V. K. a L. Č. spočívající stručně shrnuto v tom, že jim v rámci spolupachatelství neměl být přičten k tíži těžší následek zaviněný výlučně obviněným V. M., který jednal v excesu, a že měli být odsouzeni pouze za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a tímto činem způsobí těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. „Spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ (viz rozhodnutí č. 786/1922 Sb. rozh. NS), resp. „není třeba, by činnost všech spolupachatelů byla stejnorodou a stejně hodnotnou; spadá sem i přítomnost na místě činu, jež měla za účel spáchání zločinu zajistiti; každý spolupachatel zodpovídá za celkový výsledek společné činnosti.“ (viz rozhodnutí č. 2918/1927 Sb. rozh. NS).

V daných souvislostech není od věci připomenout vedle již rozvedených teoretických východisek a citovaných rozhodnutí rovněž typově související rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS, podle něhož „Zákon nevyžaduje, by činnost všech spolupachatelů (loupeže) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem; není třeba, by se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí; stačí, je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu.“

Na základě skutkových zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (shora citovaných) podrobněji rozvedených v odůvodnění předmětného rozhodnutí hodnocených z výše rozvedených teoretických hledisek není pochyb o tom, že všichni obvinění naplnili znaky základní skutkové podstaty trestného činu loupeže jako spolupachatelé. Podle popisu skutku každý z nich v rámci společného jednání naplnil všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, přičemž po subjektivní stránce nutno usuzovat, to i ve vztahu ke spáchání činu společným jednáním, na jejich zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. Pro úplnost lze dodat, že společný úmysl, který je předpokladem spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.

Soud nalézací ani soud odvolací však nepochybil ani tím, že shledal (též) obviněné V. K. a L. Č. trestně odpovědnými i za zranění poškozeného J. P., které bylo nesporně těžkou újmou na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.

V obecné rovině je na místě uvést, že podle § 6 písm. a) tr. zák. se k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Z výše uvedené citace ustanovení § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. přitom vyplývá, že k trestní odpovědnosti za těžší následek postačí nedbalostní zavinění.

Jak přiléhavě uvedla státní zástupkyně, soudy dovozená vědomá nedbalost podle § 5 písm. a) tr. zák. (trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí), je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestným zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí, nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn.

Je skutečností, že v případech, kdy je při úmyslném útoku na svobodu a majetek provedeném ve spolupachatelství způsobena z nedbalosti těžká újma na zdraví, musí být zavinění každého pachatele za tento těžší následek zkoumáno samostatně (viz přiměřeně rozhodnutí č. 20/1970 Sb. rozh. tr.). I v případě spolupachatelství však může být uvedený těžší následek zahrnut nedbalostním zaviněním všech na věci zúčastněných spolupachatelů. V tomto směru je totiž na místě odkázat (přiměřeně) na rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr., podle něhož spolupachatel trestného činu loupeže, který sám fyzicky poškozeného nenapadl, odpovídá za jeho smrt podle § 9 odst. 2, § 234 odst. 1, 3 tr. zák., jestliže byla způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému, a on alespoň vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že tímto útokem uvedený těžší následek může být způsoben [ § 5 písm. b), § 6 písm. a) tr. zák.].

V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že všichni obvinění společně přímo fyzicky napadli poškozeného (a tím se jej snažili donutit k vydání zejména peněz). Soudy obou stupňů přitom správně mimo jiné dovodily, že poškozený mohl s ohledem na svůj věk, tělesnou konstituci a momentální stav jistého alkoholového opojení, upadnout při strčení kterýmkoli z obžalovaných a bylo pouze dílem náhody, že upadl a v důsledku toho utrpěl shora popsané zranění po úderu (žduchnutí) ze strany obviněného V. M. Jednání tohoto obviněného rozhodně nelze za uvedených skutkových okolností považovat za exces ze společného jednání všech obviněných [a způsobené zranění jako následek (účinek) tohoto excesu]. Svým charakterem ani intenzitou totiž nijak významně nevybočilo z rámce způsobu a závažnosti společného loupežného útoku vedeného všemi obviněnými. Všichni obvinění věděli, že útočí na starého člověka, který byl navíc ovlivněn alkoholem. Věděli tudíž, že mohou přivodit pád poškozeného a v důsledku toho i vážné poranění poškozeného. Současně je zjevné, že bez přiměřených důvodů spoléhali, že takový následek nezpůsobí. Za tohoto stavu věci není právně významné, že poškozený utrpěl závažné zranění v důsledku jednání obviněného V. M.

Podstatné tedy je, že se všichni obvinění konkludentně shodli na fyzickém útoku proti poškozenému a došlo k němu v rámci společného jednání sledujícího společný cíl. Všichni obvinění se s tímto jednáním (včetně způsobu provedení) ztotožnili, bez ohledu na případnou okolnost, že některý z nich se fyzického napadení poškozeného zúčastnil s větší či naopak menší intenzitou, přičemž jim vzhledem k rozvedeným skutečnostem muselo být zřejmé, že z jejich jednání hrozí uvedený těžší následek.

Ze souhrnu všech uvedených okolností, které charakterizují zejména povahu celého jednání obviněných, jejich konečný záměr, zvolený způsob jeho dosažení, povahu vzájemné součinnosti a v neposlední řadě i osobu poškozeného, je zřejmé že u každého z obviněných, tedy i obviněných V. K. a L. Č. je ve vztahu k těžšímu následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného odůvodněn závěr o zavinění ve formě nedbalosti vědomé podle § 5 písm. a) tr. zák.

Pro úplnost lze dodat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 858/2004, na něž odkazují obvinění V. K. a L. Č., řešilo po skutkové stránce odlišnou situaci a nelze je mechanicky vztahovat na nyní posuzovaný případ.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných V. K. a L. Č. odmítl.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného V. M. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. prosince 2008

Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 18. December 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-