JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1460/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2008 dovolání, které podal obviněný J. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 9 To 267/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 100/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 43 T 100/2007, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., a to na pokladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Vůči tomuto rozsudku podali odvolání obviněný J. R. a v jeho neprospěch státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 9 To 267/2008, byl podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného J. R. uznal vinným, že

dne 28. února 2004 v době od 07.00 hod. do 16.45 hod. v bytě v P., odstranil lištu kolem skleněné výplně dveří u pokoje poškozeného P. H., které byly řádně uzamčené a následně v tomto pokoji odcizil z šatní skříně přenosný trezor v hodnotě 300,- Kč s finanční částkou 96.227,50 Kč, z níž částka 94.727,50 Kč byla majetkem společnosti A., a. s., Z kartu ČD v hodnotě 100,- Kč a přesně nezjištěné množství osobních fotografií poškozeného, čímž způsobil poškozenému P. H. škodu odcizením ve výši 1.900,- Kč a poškozené společnosti A., a. s. škodu odcizením ve výši 94.727,50 Kč.

Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 14 T 118/2006, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. R. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V podání obviněný shrnul dosavadní průběh řízení. Uvedl, že obžaloba jej vinila ze dvou trestných činů, a to trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Prvostupňový soud však v obžalobě popsaném jednání spatřoval pouze trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. Odvolací soud se ale ztotožnil s obžalobou, vyhověl odvolání státní zástupkyně a uznal jej vinným i trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.

Obviněný konstatoval, že již v přípravném řízení i u hlavního líčení uvedl, že na základě žádosti jeho bývalé přítelkyně R. H. a spolu s ní vysunul sklo ve dveřích vedoucích do místnosti, kterou na základě ústní dohody bývalých manželů měl k dispozici P. H. Z této místnosti společně vynesli televizi a videorekordér, avšak žádný trezor z nějaké skříně ani z předmětného bytu nevynesl. K výpovědi svědkyně R. H. uvedl, že u hlavního líčení nejdříve tvrdila, že o žádném trezoru neví včetně toho, jestli ho měl obviněný v ruce a zda takový trezor vynášel. Následně uvedla, že si vzpomíná, že vynášel z pokoje a z bytu ven malý kovový trezor. Další rozpor obviněný shledal v tom, že svědkyně R. T. tvrdila, že vše zařizovala R. H., která si byla půjčit dveře a o něco později si u ní nechala několik igelitových tašek. V jedné z nich byla skutečně jakási kovová skříňka, mohl to být i trezor. Svědkyně R. T. ve své výpovědi u hlavního líčení jednoznačně uvedla, že vše dojednávala s jeho bývalou přítelkyní R. H., nikoliv s ním, má pocit, že u ní spíše nebyl. Rovněž zmínila, že si posléze všechny věci od ní opět jmenovaná odnesla, tedy i malý trezor. Podle obviněného se soud nevypořádal s otázkou, kde tento trezor je, a to včetně peněz, dokladů a fotografií. Soud však dovodil, že když obviněný nepopírá výměnu dveří, je naprosto nelogické, aby těžké dveře po domě tahala svědkyně R. H., dříve H. Obviněný zdůraznil, že nikdy nepopíral výměnu skel nebo dveří, přičemž z tohoto faktu nelze konstruovat, že je odnesl a odcizil přenosný malý trezor. Uvedl, že jej usvědčuje jedině svědkyně R. H., která na konci svého výslechu u hlavního líčení tvrdila, že něco jako trezor odnášel, ale přesně si to nepamatovala. Současně vypověděla, že vše popsala poškozenému P. H., tj. že měl odcizit trezor, že vše udělal a ona jej viděla. V této souvislosti obviněný nastolil otázku, proč nezakročila mnohem dříve a vše okamžitě neohlásila, ale čekala, co udělá P. H. Je nelogické, proč poškozenému tuto poměrně vysokou škodu uhradila, když v té době již byly mezi ní a obviněným spory.

Dále obviněný vyslovil domněnku, že byl vtažen do vyřizování účtů a jakýchsi obchodů mezi bývalými manželi H., resp. jejich „tahanic“ o majetek a byt, který původně získala R. H. po své matce. Namítl, že i když po něm není požadována náhrada škody, neboť byla uhrazena R. H., není prohlášení P. H., že měl vedle trezoru položeny faktury od společnosti A., a. s., které v součtu dávají předmětnou žalovanou částku, dostatečným důkazem, že skutečně v trezoru tyto peníze v tvrzené výši nebo vůbec nějaké byly. Vyslovil přesvědčení, že v závěru o vině byl soud zřejmě ovlivněn jeho předchozím odsouzením. Podle jeho názoru nelze při hodnocení celého případu přehlédnout, že R. H. se díky přístupu P. H., který nedal souhlas k jejímu trestnímu stíhání, stala svědkyní a nikoli obviněnou. Z tohoto pohledu je nutno hodnotit i věrohodnost její výpovědi (snaha vyhovět tvrzením bývalého manžela), ale i fakt, že obviněný jednal z jejího popudu, a to náhle, nerozvážně, v dobré víře o jejích a jí tvrzených právech.

Závěrem dovolání obviněný vyjádřil názor, že pokud by dovolací soud přesto dospěl k závěru, že jeho jednání je nezákonné, aby s ohledem na neprokázanou výši částky v trezoru bylo zváženo, zda nejde pouze o přestupek, případně zda zde nejsou dány důvody pro upuštění od potrestání podle § 24 tr. zák. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V daném případě je však třeba uvést, že totožnou argumentací obviněného se zabýval již odvolací soud, který dospěl k závěru, že byt užívali na jedné straně rozvedení manželé R. H., dříve H. a poškozený P. H. i obviněný J. R. Z výpovědi těchto svědků jednoznačně vyplynulo, že obviněný se do pokoje, jenž byl ve výlučném užívání poškozeného P. H., dostal násilím a naplnil tak skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. Rovněž z výpovědi svědkyně R. T. a R. H., dříve H., vyplynulo, že to byl právě obviněný J. R., který odnesl z pokoje předmětný trezor s uvedenou částkou. Podle státní zástupkyně je možno z dostupných spisových materiálů konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právní kvalifikací jednání obviněného.

S poukazem na popsané skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyjádřila souhlas [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.)] i pro případ jiného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. R. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný J. R. v dovolání uplatňuje výhrady, které deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný tvrdí, že k žádosti jeho bývalé přítelkyně R. H. a spolu s ní vysunul sklo ve dveřích vedoucích do místnosti, kterou na základě ústní dohody bývalých manželů měl k dispozici P. H. Z této společně vynesli televizi a videorekordér, ovšem žádný trezor ze skříně ani z předmětného bytu nevynesl. Konstatuje, že jej usvědčuje jedině svědkyně R. H., která na konci svého výslechu u hlavního líčení tvrdila, že něco jako trezor odnášel, ale přesně si to nepamatovala. Rovněž vyslovuje domněnku, že byl vtažen do vyřizování si účtů a jakýchsi obchodů mezi bývalými manželi H., resp. jejich „tahanic“ o majetek a byt. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů. Přitom z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze události obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, tj. že v jeho jednání nejde o trestné činy, jimiž byl uznán vinným. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Již Obvodní soud pro Prahu 9 v odůvodnění rozsudku uvedl, jaké skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí bylo rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného J. R. S těmito skutkovými závěry se ztotožnil i Městský soud v Praze, přičemž v odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné konstatoval: „Pokud jde o vinu obžalovaného, který jinak svoji trestnou činnost v plném rozsahu popřel, nalézací soud správně vycházel zejména z výpovědí svědkyně R. T. a R. H., dříve H., které se navzájem doplňují a usvědčují obžalovaného, že to byl on, kdo předmětný trezor s uvedenou částkou odcizil. Obžalovaný, který ve svém odvolání tvrdí, že jeho výpověď stojí proti výpovědím R. H., se v podstatě mýlí, neboť je usvědčován i výpovědí svědkyně R. T., která byla slyšena jak v přípravném řízení, tak při hlavním líčení. O skutečnosti, že v bytě poškozeného se nacházela předmětná částka patřící do vlastnictví společnosti A., a. s., také nemá odvolací soud žádné pochybnosti, a to vzhledem k potvrzení nakladatelství A., a. s., ze dne 16. května 2007 o odcizené tržbě ve výši 94.747,50 Kč, kterou začal pan H., jemuž byla tato částka svěřena, postupně splácet.“ Soud druhého stupně taktéž uvedl: „Z výpovědí samotného obžalovaného, jakož i svědka – poškozeného P. H. a svědkyně R. H., dříve H., je rovněž nepochybné, že pokud jde o užívání bytu, došlo mezi rozvedenými manželi k dohodě, že pokoj, z něhož odcizil obžalovaný J. R. předmětný trezor a další věci uvedené ve výroku napadeného rozsudku, byl ve výlučném užívání poškozeného P. H. Z tohoto důvodu byl také uzamčen a klíč od tohoto pokoje neměla žádná jiná osoba užívající byt. Z výpovědí těchto svědků je zřejmé, že některé další části bytu užívaly všechny osoby žijící v předmětném bytě, avšak pokud jde o tento pokoj, byl ve výlučném užívání toliko poškozeného…“ (vše na str. 4 a 5 rozsudku soudu druhého stupně).

V dovolání obviněný J. R. nenamítá, že skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu (viz jeho doslovná citace konstatovaná výše) byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Městský soud v Praze učinil právní závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J. R. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. prosince 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 17. December 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč