JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1448/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. listopadu 2006 o dovolání obviněného M. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, č. j. 5 To 94/2006-754, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 65/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 1. 2005, č. j. 4 T 65/2002-694, byl obviněný M. M. v bodech I/1-7 a II/1, 10 výroku o vině uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., v bodě II/1 jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., v bodě I/8 – 9 trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., v bodech I/11 – 18 a II/2 – 4 trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., v bodě II/3 – 4 v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě II/2 – 4 jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., v bodě II/5 v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě II/5 – 8 jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., v bodech II/9 a 11 trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., v bodě II/9 – 11 v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, když podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. za použití § 58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu nad ním. Rozsudek dále obsahuje výrok o nárocích poškozených na náhradu škody podle § 228 odst. 1 tr. ř., výrok ohledně obviněných P. K. a zprošťující výroky týkající obviněného B. K., M. M. a P. K.

Z podnětu odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 94/2006, napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., toliko ve výroku o trestu ohledně obviněného M. M. a znovu podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že při nezměněném výroku o náhradě škody obviněnému podle § 238 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 a § 60 odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let a současně nad ním vyslovil dohled.

Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním. Má za to, že orgány činné v trestném řízení při zjišťování skutkového stavu neměly vycházet z jeho doznání učiněného v přípravném řízení. Při výsleších na policii vypovídal pod nátlakem, ve stavu, kdy se u něho projevovaly abstinenční příznaky drogové závislosti. Tím, že soudy obou stupňů bez dalšího vycházely z jeho výpovědí z přípravného řízení, podle názoru obviněného v rozporu se zákonem kvalifikovaly jeho jednání podle § 247 odst. 2 tr. zák., čímž porušily ustanovení hmotného práva. Podle obviněného je tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn. Zdůraznil, že v průběhu přípravného řízení ani v řízení před soudy, nebylo prokázáno, že by výše způsobené škody přesáhla částku 25.000,- Kč. Je přesvědčen, že jeho jednání bylo kvalifikováno přísněji, než byly opatřeny důkazy, které by pro tuto kvalifikaci svědčily. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 4 T 65/2002, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 94/2006, a podle „§ 265 odst. 1 tr. ř.“ Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:

Z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že obviněný neshledává pochybení soudu v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nýbrž v okolnosti, že z výpovědí z přípravného řízení nelze vycházet, protože byly pořízeny v době, kdy trpěl abstinenčními příznaky.

V protokolu o výslechu dne 28. 7. 1999 obviněný před začátkem výpovědi prohlásil, že není pod vlivem drog, cítí se fyzicky i psychicky zdráv a je schopen výslechu (svazek B, čl. 126 – 128). Jak vyplývá z protokolu o výslechu obviněného ze dne 4. 4. 2000 (svazek A, čl. 65 – 68), výslechu se účastnil obhájce obviněného P. K. JUDr. T. M. Do protokolu o výslechu dne 23. 9. 2000 (svazek A, čl. 69) obviněný na dotaz uvedl, že užívá drogy a snaží se drogy omezit, cítí se však být zdráv jak duševně, tak fyzicky a je schopen výslechu. K dalšímu výslechu obviněného došlo dne 29. 2. 2001 v P. l. Č. d. (svazek A, čl. 71). Dne 14. 2. 2002 byl vyslechnut na SKPV P. (svazek A, čl. 71), zde do protokolu uvedl, že je schopen výslechu. Ve všech případech obviněný nevyužil svého práva odmítnout výpověď a k věci vypovídal.

Ze znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (svazek A, čl. 49 – 60) se podává, že obviněný netrpí duševní chorobou v pravém slova smyslu, projevuje se u něho syndrom závislosti na návykových látkách s preferencí opiátu. Ačkoliv trestná činnost byla obviněným spáchána pod vlivem heroinu – opiátové psychotropní látky, vzhledem k tomu, že u obviněného se jednalo o dávku obvyklou, jeho schopnosti rozpoznávací byly zcela zachovány. Schopnosti ovládací byly sníženy, a to měrou podstatnou, blíže vymizení. Mimo akutní stav jsou schopnosti ovládací u obviněného sníženy měrou podstatnou vzhledem k rozvinuté závislosti na této látce.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že zdravotní stav obviněného nemohl mít vliv na jeho schopnost reprodukovat prožité události, tj. vypovídat o tom, co vnímal svými smysly. Jak totiž vyplývá ze znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, rozpoznávací schopnosti jsou u obviněného zcela zachovány i v době, kdy je pod vlivem návykové látky. Je zřejmé, že obviněný v době výslechu si byl vědom následků trestního stíhání, přesto k jednotlivých skutkům vypovídal spontánně, bez zřetelných známek psychického rozladění. U výslechu dne 4. 4. 2000 lze navíc poukázat na přítomnost obhájce obviněného P. K. JUDr. T. M., proto i s ohledem na tuto okolnost nelze přisvědčit obviněnému, že by jeho výpovědi byly zkreslené a neměly vypovídající hodnotu. Ze znaleckého posudku taktéž plyne, že u obviněného je velmi těžké vnitřně přijmout vinu, což nyní vysvětluje jeho postoj ke spáchané činnosti. Zpochybňování výpovědí z přípravného řízení je pak logickým důsledkem postoje obviněného.

Brojí-li obviněný proti tomu, že mu nebylo prokázáno, že by způsobil škodu přesahující částku škody nikoliv malé, tj. částku 25.000,- Kč, je třeba poznamenat, že výše škody dosáhla částky 132.484,- Kč. Tvrdí-li obviněný, že svým jednáním nemohl naplnit znaky odst. 2 § 247 tr. zák., nemůže tato námitka obstát, neboť výše způsobené škody zcela evidentně přesáhla hranici škody nikoliv malé.

Lze proto shrnout, že obviněný v podaném dovolání uplatňuje (a to jak v otázce zpochybnění svého doznání, tak ohledně výše škody) toliko námitky, které mají původ v učiněném skutkovém zjištění. Nicméně s ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o správnosti skutkového zjištění, když tomuto odpovídá i použitá právní kvalifikace skutku.

Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. V této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 30. November 2006