JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1409/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. listopadu 2006 o dovolání obviněného Z. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 8 To 69/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 3/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2006, č. j. 9 T 3/2006-210, byl obviněný Z. B. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, když podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. rozhodnuto o propadnutí věci a podle § 228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Praze dne 28. 6. 2006 pod sp. zn. 8 To 69/2006, který podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu propadnutí věci.

Proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že nelze bez pochybností dovodit úmysl spáchání trestného činu vraždy. V této souvislosti poukazuje na to, že mezi ním a poškozeným se vyhrocoval verbální střet do konfliktní situace, kterou obviněný ve stavu afektivního vzrušení neuváženě prioritně řešil hodem kladiva za poškozeným, nikoli však z důvodu, aby jej usmrtil, ale z důvodu afektivní reakce, kdy jeho ovládací schopnosti byly sníženy. Dále argumentuje tím, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že použil pečící pánev v podstatě intuitivně a neplánovitě, a jí poškozeného nejvýše dvakrát v afektivním vzrušení udeřil, nikoliv z důvodu poškozeného usmrtit. V souvislosti se zmíněnou pečící pánví poukazuje na to, že v průběhu trestního řízení nebyla tato pánev zajištěna, tudíž nebyla zjištěna ani její hmotnost apod. Opětovně v závěru dovolání zdůrazňuje, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit a takový úmysl mu nebyl ani prokázán. Uvedený úmysl usmrtit poškozeného – otce nelze dovozovat z použitého kladívka či následně použité pánve. Pokud jde o použitý nůž, tak u tohoto připouští, že jím lze usmrtit, avšak v konkrétní věci nebylo podle jeho mínění prokázáno, že by útok byl veden s úmyslem poškozeného usmrtit. Dále poukazuje na to, že jeho prvotní výpověď byla učiněna krátce po tragické události, a proto by měla být velmi obezřetně v rámci dalších důkazů hodnocena. Podle mínění obviněného skutková zjištění odůvodňují právní kvalifikaci podle § 221 odst. 3 tr. zák., nikoli podle § 219 odst. 1 tr. zák., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl postupovat podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. odmítnout dovolání jako zjevně neopodstatněné, neboť dovoláním napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, poukazuje na to, že se soudy náležitým způsobem vypořádaly s veškerými námitkami obviněného a jejich skutkové i právní závěry jsou správné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Lhůta k podání dovolání byla zachována (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislostí s námitkami uplatněnými v dovolání je potřebné uvést, že obviněný byl po provedeném dokazování a hodnocení důkazů uznán vinným, že „dne 9.12.2005 kolem 09.00 hod. v P., v bytě č. D. p. s., T. čp., okr. H. B., po předchozím slovním konfliktu se svým otcem R. B., v úmyslu jej usmrtit, poškozeného udeřil sedmkrát kladivem a pánví na pečení do hlavy a způsobil poškozenému v obličeji a vlasové části hlavy sedm tržně zhmožděných ran a poté, co si poškozený R. B. v koupelně utrpěná zranění ošetřoval, jej dvakrát bodl kuchyňským nožem o délce čepele 14,5 cm do přední části krku nad hrdelní jamku a přerušil mu obě krční jugulární žíly, v důsledku čehož poškozený Rudolf Bleha na místě zemřel“.

V podaném dovolání obviněný připouští, že „k úmrtí jeho otce jako poškozeného došlo po předchozím verbálním konfliktu, který se stupňoval, a ve stavu afektivního vzrušení neuváženě řešil situaci hodem kladiva za poškozeným, nikoli však z důvodu, aby jej usmrtil, ale z důvodu afektivní reakce, kdy jeho ovládací schopnosti byly sníženy“. Poukazuje na to, že „neměl v úmyslu svého otce zbavit života a takový úmysl mu nebyl ani prokázán“. Pokud jde o použití nože rovněž konstatuje, že „nebylo prokázáno, že by tento útok byl veden s úmyslem usmrtit“, neboť nelze bez pochyby dovodit pohnutku a pokud jde o jeho prvotní výpověď, nelze odhlédnout od psychického stavu, ve kterém se v té době nacházel, a který lze jen stěží dodatečně objektivně hodnotit.

Ze shora uvedených skutkových zjištění soudů (na základě provedeného dokazování) vyplývá, že fyzickému napadení poškozeného předcházel slovní konflikt mezi obviněným a poškozeným. Následně obviněný poškozeného udeřil do hlavy nejprve kladivem. V době, kdy si šel poškozený ránu umýt do koupelny, byl opětovně napaden obviněným, a to nejméně šestkrát do oblasti hlavy litinovou pánví na pečení. Sama tato skutečnost tedy potvrzuje agresivní jednání obviněného vůči poškozenému a tato agresivita gradovala, což je dáno i počtem úderů, které poškozenému zasadil. I pokud by mělo být pravdivé tvrzení obviněného, že takto vůči otci pánví zaútočil poté, co do něj otec v koupelně vrazil, nelze přehlédnout, že sám obviněný již předtím měl podle vlastní verze hodit po poškozeném kladivo. Zde je třeba uvést, že se mělo jednat o útok na poškozeného v době, kdy byl k útočníkovi – obviněnému otočen zády. Jestliže si šel otec – poškozený omýt ránu do koupelny a v koupelně měl do obviněného strčit, zde je třeba poukázat na evidentně malichernou záminku (pokud by měla být verze obviněného pravdivá), která vedla obviněného k útoku na poškozeného za pomoci litinové pečící pánve, přičemž obviněný se nespokojil s jedním úderem, ale poškozenému zasadil nejméně šest úderů zmíněným předmětem. Tyto skutečnosti objektivně vyplývají ze znaleckého posudku, na který soudy odkazují. Obviněný pak poškozeného, který po výše uvedených úderech upadl na podlahu a ležel na zádech bodl dvakrát kuchyňským nožem o délce čepele 14,5 cm do přední části krku nad hrudní jamku a přerušil mu obě krční jugulární žíly, v důsledku čehož poškozený na místě zemřel. Intenzita vedeného útoku vyplývá rovněž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který konstatuje, že obě bodné rány vznikly téměř kolmým násilím a to silou velké intenzity, o čemž svědčí nejen hloubka bodného kanálu, kdy bodné kanály končí až u těla krčního obratle, tak i částečné odříznutí jeho příčných výběžků. Výše uvedené skutečnosti, stejně jako obviněným tvrzenou pohnutku, která jej vedla k jednání, pro které byl odsouzen, vzaly soudy v úvahu při hodnocení důkazů, stejně jako vyjádření znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Své úvahy k objektivní stránce trestného činu i subjektivní stránce pak rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí.

V souvislosti s otázkou zjištění skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.) zjištěno pochybení.

Námitky obviněným uplatněné v podaném dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, které byly uplatněny v řádném opravném prostředku, a se kterými se odvolací soud také vypořádal, přičemž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který své hodnotící úvahy rozvedl zejména na str. 8 a 9 svého rozsudku. Námitky obviněného nesměřují primárně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci, ale směřují proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně (se kterými se ztotožnil soud odvolací), kdy obviněný soudům vytýká, že jej uznal vinným, „aniž by byl prokázán jeho úmysl poškozeného zbavit života“, přitom však nepřímo zpochybňuje závěry znalců a hodnocení těchto důkazů ve spojitosti s dalšími důkazy. Soudy mj. právě s ohledem na pohnutku (kterou obviněný zmínil), četnost útoků, gradující intenzitu těchto útoků, použité nástroje, místa kam bylo obviněným útočeno a závěrem znaleckých posudků, dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil formální i materiální znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.

V souvislosti se skutkovými námitkami lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“, případně také na usnesení Ústavního soudu ve vztahu ke způsobu rozhodnutí; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 30. November 2006