JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1386/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2008 dovolání, které podal obviněný P. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 To 54/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu Praze pod sp. zn. 42 T 4/2008, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 42 T 4/2008, byl obviněný P. B. uznán vinným, že

dne 3. 9. 2007 v přesně nezjištěné době, pravděpodobně mezi 07,00 hod. až 09,00 hod. v bytě domu v P., fyzicky napadl v úmyslu usmrtit pošk. I. J., v době, kdy ležela na posteli a zřejmě spala, tak, že ji opakovaně, nejméně pěti údery vedenými značnou silou, udeřil ocelovou činkou o hmotnosti cca 3 kg do zadní části hlavy, obou spánkových krajin a obličeje, čímž jí způsobil těžká zranění bezprostředně ji ohrožující na životě pro poškození mozku, konkrétně rozsáhlou tržně zhmožděnou ránu uprostřed krajiny čelní zasahující ke kosti, další mnohačetné tržně zhmožděné rány kůže obličeje a hlavy, nad středem pravého obočí, pravého ušního boltce zasahujícího do chrupavky boltce, za horním okrajem pravého ušního boltce, v zevním okraji pravého obočí, v pravé spánkové temenní krajině, v levé spánkové krajině nad horním okrajem ušního boltce, otevřenou tříštivou zlomeninu nosních kůstek, podkožní krevní výron horních víček obou očí, krevní výron ve sliznici jazyka, měkkých pokrývkách lebních v celém rozsahu krajiny čelní, v obou krajinách spánkových a v celém rozsahu krajiny týlní, krevní výrony a tržné rány ve sliznici horního i dolního rtu, zlomeniny korunek prvního řezáku vpravo a vlevo, mnohačetné zlomeniny klenby a spodiny lební, a to zlomeniny v oblasti středu kosti týlní, pravé temenní kosti jdoucí na spodinu lební do střední a přední jámy lební vpravo, pravé temenní kosti jdoucí zevní hranicí přední jámy lební vpravo a nad dolní okraj pravého nadočnicového oblouku a spodinu lební do oblasti tureckého sedla, krevní výron nad omozečnicemi, vyklenutí pravého čelního temenního a spánkového laloku, vyklenutí levého čelního a spánkového laloku a na spodině levého čelního laloku, pohmoždění mozku na spodině obou laloků spánkových, na spodině levého laloku týlního, v oblasti předního pólu pravého a levého laloku čelního a na mezilalokové straně levého laloku temenního, dále jí způsobil podkožní krevní výrony na pravé paži v oblasti loktu a horní polovině hřbetu levé ruky, přičemž v důsledku citovaných zranění došlo k úrazovému otoku mozku, masivnímu vdechnutí krve do dýchacích cest a do plic se známkami dušení, poté zakryl poškozené hlavu igelitovým sáčkem, z bytu utekl, přičemž činku, další činku a kladivo společně s dalšími věcmi odhodil do volného terénu mezi obcemi R. a H. v okr. L., přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozené bylo udušení z překrytí nosu a úst a vdechnutí krve do dýchacích cest a do plic při tříštivé zlomenině nosních kůstek a zlomenině spodiny lební, kdy smrt poškozené, s ohledem na rozsah poranění mozku, nebylo možno odvrátit ani včasnou odbornou lékařskou pomocí.

Takto zjištěné jednání městský soud právně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. B. odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 To 54/2008, byl podle § 258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného P. B. odsoudil podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Vůči citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze podal obviněný P. B. prostřednictvím obhájce dovolání. Podle jeho názoru rozhodnutí soudů obou stupňů „spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.“

V podání obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s tvrzeními uvedenými v jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2008 ani s argumentací obhajoby formulovanou před Vrchním soudem v Praze při veřejném zasedání konaném o odvolání dne 4. 6. 2008. Namítl, že ačkoli povinností soudu je náležitě objasnit žalovaný skutek a opatřit spolehlivý podklad pro rozhodnutí, tak konstatovanou podmínku stanovenou trestním řádem v trestní věci nesplnil soud prvostupňový ani soud odvolací. Soudy se zaměřily pouze na důsledky jeho jednání, čímž bylo potlačeno hlubší zkoumání jeho příčin, což ve svém výsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný podotkl, že proti němu nebylo předtím zahájeno žádné trestní stíhání ani nebyl trestán a z hlediska trestněprávního nelze mít k jeho osobě jakékoli výhrady. Za rozhodující důkaz označil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie ze dne 18. 12. 2007 vypracovaný MUDr. L. P. a prof. PhDr. J. V. a výpověď zpracovatele posudku při hlavním líčení. Uvedl, že tomuto posudku kvalitně zpracovanému jmenovanými odborníky nelze vytknout neobjektivnost. Jeho osobnost byla diagnostikována jako disharmonická, značně nezralá, nedomýšlející důsledky jednání, s projevujícími se znaky neodpovědnosti spojené s odkládáním řešení. Obviněný zdůraznil, že v době trestného činu šlo z jeho strany o zkratkovité jednání emočně labilní osoby v důsledku dlouhodobého stresu zapříčiněného dluhy, které nedokázal splatit, zatajováním řady skutečností před manželkou i milenkou. Zmínil, že v osobním životě se choval rozpolceně (manželka ani milenka o sobě nevěděly; na jedné straně byl jeho vyhasínající, neuspokojený vztah k manželce a na druhé straně otevřený, vroucí vztah k milence a k tomu se přidružující stesk po jeho dětech). V přípravném řízení se výpověďmi svědků prokázalo, že se k poškozené choval velmi hezky. Při návštěvě jejích rodičů, a to bezprostředně před spácháním skutku, nic nenaznačovalo tomu, že by mohlo dojít k vědomému a předem promyšlenému jednání. Z pohledu obviněného byl v situaci, kdy nevěděl kudy kam. Svoji milenku – poškozenou si v tomto vypjatém stavu ztotožnil s příčinou všech bolestí. Nezvládnutím své osoby jednal vůči poškozené tak, jak jednal. Ke spáchání skutku došlo bezprostředně po jeho probuzení a je prokázáno, že v ranní době jsou u takto labilních osob nejsilnější depresivní pocity. Obviněný konstatoval, že pokud by se poškozená probudila dříve než on, nebo alespoň současně, skutku by se nedopustil. V návaznosti na uvedené skutečnosti namítl, že má-li být někdo uznán vinným z trestného činu vraždy, musí být naplněna subjektivní složka trestného činu, tj. úmysl usmrtit, jenž nebyl u jeho osoby v průběhu trestního řízení prokázán.

Dále obviněný odkázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který ve svých závěrech potvrdil, že není osobou primárně disociální či konstitučně zvýšeně agresivní. Také možnosti resocializace jsou hodnoceny jako lehce nadprůměrné. Z úzce psychiatrického hlediska není jeho pobyt na svobodě nebezpečím pro společnost, není osobou duševně nemocnou ani závislou na návykových látkách s výjimkou cigaret.

Obviněný konstatoval, že k tomu co spáchal, se přiznal, prožívá vinu, ale nedokáže vysvětlit, proč k tomu došlo, ani uvést bližší podrobnosti, což jsou primární znaky jednání ve stavu úzkosti a stresu. Za znepokojující však shledal, že obsah a závěry znaleckého posudku nevyvolaly pochybnosti soudů o jeho jednání. Nebyla zodpovězena základní otázka, co vyvolalo a jaký byl spouštěcí mechanismus jeho jednání, zda byl schopen toto ovládnout a korigovat. Pochybnosti o jeho jednání označil za nevratné, neboť soudy se měly řídit zásadou „in dubio pro reo“. Současně připomněl, že nebyl dosud trestán a i tato okolnost měla vést soudy k tomu, aby např. klinickým zkoumáním jeho osobnosti zjistily příčinu jeho jednání a na základě těchto zjištění stanovily právní kvalifikaci. I když obhajoba opakovaně upozorňovala, že nebyla objektivně zjištěna příčina spáchaného jednání, nic v jeho prospěch nebylo ze strany soudů učiněno. Podle názoru obviněného nebylo ve vztahu k jeho osobě prokázáno naplnění subjektivní složky kvalifikující trestný čin vraždy a soudy uložený trest je vůči němu pouze likvidačním projevem represe. Délka trestu nemůže splnit zákonem sledovaný účel, nepřispěje k jeho resocializaci, nedává mu perspektivu návratu ani možnost seberealizace a opětovného začlenění do běžného života.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 To 54/2008, jakož i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 42 T 4/2008, a prvostupňovému soudu věc vrátil k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

Státní zástupkyně zrekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení i obviněným uplatněné dovolací důvody a vznesené námitky. Připomněla, jak je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně s tím, že v jeho rámci lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. však nelze zahrnout, neboť dovolací soud je skutkovými zjištěními soudů vázán a zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, a proto nemůže přezkoumávat a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Naopak musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl v průběhu trestního řízení zjištěn a je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Státní zástupkyně podotkla, že v mezích ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

V návaznosti na uvedené skutečnosti státní zástupkyně konstatovala, že obviněný v dovolání nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Podle jejího mínění většina uplatněných argumentů důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje, neboť směřují proti hodnocení důkazů, jak je soud prvního stupně provedl a obviněný prosazuje jejich jiné hodnocení. Za právně relevantní námitku je možno považovat pouze výtku ohledně nedostatku subjektivní stránky trestného činu vraždy.

V další části vyjádření státní zástupkyně připomněla skutková zjištění popsaná ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze a zákonem stanovené vymezení trestného činu vraždy podle § 219 odst. 2 písm. b) tr. zák. Z tzv. skutkové věty výroku o vině vyplývá, že prvostupňový soud spatřoval naplnění tohoto trestného činu v jednání obviněného tím, že poškozenou napadl údery do hlavy a obličeje, když spala, nic netušila a nemohla se nijak bránit. Jako vražedný nástroj použil ocelovou činku o hmotnosti 3 kg, přičemž všechny údery (nejméně pět) vedl značnou silou a způsobil poškozené I. J. velmi těžká zranění, zejména poškození mozku, která ji – podle soudních lékařů – bezprostředně ohrožovala na životě a ani včasnou lékařskou pomocí by nebylo možno smrt odvrátit. Státní zástupkyně zdůraznila, že vzhledem k inteligenci obviněného, jež podle znalců odpovídá průměru, musel si být vědom, že takovýmto útokem proti hlavě může dojít k vážnému poranění mozku jako ústřednímu orgánu nervové soustavy. Podle jejího názoru nasvědčuje použitý nástroj, četnost úderů, místo útoku na těle poškozené a konečně i skutečnost, že obviněný následně překryl dýchací cesty I. J. igelitovým sáčkem, jednoznačně tomu, že minimálně musel být srozuměn se smrtelným následkem svého jednání. Podtrhla, že ze znaleckého posudku vyplynulo, že v době páchání trestné činnosti byly u obviněného schopnosti rozpoznávací a ovládací sníženy jen nepodstatně, přičemž jednal ve stavu zlobného afektu. K námitce obviněného, že jednal v emoční labilitě způsobené svými dluhy a zatajováním řady skutečností před manželkou i milenkou, poznamenala, že společnou domácnost s manželkou na mateřské dovolené a dvěma nezletilými dětmi opustil dobrovolně; manželka jej po odchodu několikrát kontaktovala se zájmem, kdy se vrátí. Novou známost s poškozenou navázal rovněž dobrovolně, později se k ní nastěhoval a společné bydlení dobrovolně financoval, ačkoliv věděl o vyživovací povinnosti ke svým dvěma nezletilým dětem a zákonné manželce. Poškozená, která podle vlastních slov obviněného byla ve vztahu spokojená a navíc v době činu spala, zcela jistě mu nedala jakýkoliv podnět, aby na ni tak surovým způsobem zaútočil.

K té části dovolání, v níž obviněný napadl uložený trest, státní zástupkyně uvedla, že výrok o trestu je možno napadnout pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to toliko z důvodu, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu. Konstatovala, že prostřednictvím tohoto ani jiného zákonného důvodu však nelze namítat uložení určitého druhu trestu proto, že jeho uložení je nepřiměřené, tj. příliš přísné. Argumentace obviněného však ve své podstatě směřuje výlučně proti přísnosti uloženého trestu, přičemž druh trestu a jeho výměra v dolní polovině zákonné trestní sazby v daném případě neodporují mezím stanoveným v trestním zákoně.

S poukazem na popsané skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. B. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

U obviněného P. B. však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (o podaném odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů jsou irelevantní námitky obviněného P. B., jimiž v podrobnostech vznáší výhrady ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak již bylo řečeno, v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Zmíněné výhrady obsahově nenaplňují nejen obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

V dovolání obviněný P. B. rovněž tvrdí, že nebyl prokázán jeho úmysl I. J. usmrtit. Tato námitka obsahově uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje, neboť je vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítanou právní vadu.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a čin spáchá zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

„Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného“ (viz rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 60/1972-IV).

Ze skutku, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze, vyplývá, že kritického dne obviněný P. B. fyzicky napadl brutálním způsobem za použití činky poškozenou I. J., a to v době, kdy ležela na posteli a zřejmě spala, přičemž jí způsobil těžká zranění (ve výrokové části rozhodnutí podrobněji popsaná) bezprostředně ji ohrožující na životě, přičemž „…bezprostřední příčinou smrti poškozené bylo udušení z překrytí nosu a úst a vdechnutí krve do dýchacích cest a do plic při tříštivé zlomenině nosních kůstek a zlomenině spodiny lební, kdy smrt poškozené, s ohledem na rozsah poranění mozku, nebylo možno odvrátit ani včasnou odbornou lékařskou pomocí.“ Z popisu tzv. skutkové věty rozsudečného výroku je zjevné, že obviněný tento čin, jímž poškozenou usmrtil, spáchal úmyslně. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky tak prvostupňový soud k činu obviněného mimo jiné konstatoval: „…jednal minimálně v úmyslu nepřímém, neboť s ohledem na své mentální schopnosti, kdy jeho intelekt je v pásmu normy, si musel být naprosto jednoznačně vědom toho, že mlátí-li někoho, v daném případě ženu tříkilovou činkou do hlavy a obličeje, navíc spící ženu, která se ani nebrání, způsobí jí tímto jednáním smrt…“ (str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). V této spojitosti Vrchní soud v Praze s poukazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který popsal zranění poškozené a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, jenž hodnotil osobnost obviněného a jeho rozumovou úroveň, k jednání obviněného zdůraznil: „…proti poškozené zaútočil za použití ocelové činky o hmotnosti tří kg tak, že jí zasadil nejméně pět úderů do různých lokalit hlavy, do její zadní části a obou spánkových krajin, a do obličeje, jak bylo zjištěno při pitvě. Přitom všechny tyto údery vedl značnou silou do té míry, že poškozené způsobil velmi těžká poranění, zejména poškození mozku bezprostředně ji ohrožující na životě, jak uzavřeli znalci soudní lékaři. V důsledku utrpěných zranění dle znalců došlo k úrazovému otoku mozku, masivnímu vdechnutí krve do dýchacích cest a do plic se známkami dušení. Obžalovaný však poté ještě zakryl hlavu poškozené igelitovým sáčkem a z bytu utekl, přičemž udušení z překrytí nosu a úst bylo spolu s vdechnutím krve do dýchacích cest a do plic při tříštivé zlomenině nosních kůstek a zlomenině spodiny lební bezprostřední příčinou smrti poškozené.“ Současně odvolací soud zdůraznil: „Útočil-li obžalovaný proti hlavě poškozené takovýmto způsobem, byť jeho agrese byla afektivně zabarvena, jak konstatovali znalci zabývající se jeho duševním stavem, musel si být při své inteligenci zjištěné již zmíněnými znalci plně vědom toho, že může dojít a nejspíše také dojde k vážnému poranění mozku a že při závažném poranění mozku jako ústředního orgánu nervové soustavy zpravidla dochází ke smrti oběti, jakož i toho, že při zakrytí dýchacích cest igelitovým sáčkem, zvláště u oběti nacházející se v bezvědomí je smrtelný následek téměř jistý. Způsob provedení činu, a to nejen útok cílený na hlavu a obličej, ale i četnost zasazených úderů vedených velkou silou a zejména použitý nástroj, ocelová činka o váze tří kg, jakož i následné překrytí dýchacích cest i dle přesvědčení vrchního soudu jednoznačně svědčí pro závěr, že musel být se smrtelným následkem přinejmenším srozuměn a že tedy jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. poškozenou usmrtit, jak shledal městský soud. Vrchní soud však má za to, že mělo být s ohledem na způsob provedení činu i jeho devastující následky uvažováno o naplnění úmyslu v jeho přímé formě dle § 4 písm. a) tr. zák., tedy že obžalovaný poškozenou usmrtit chtěl, ovšem napadený rozsudek je přezkoumáván toliko z podnětu odvolání obžalovaného a zákaz reformace in peius zakotvený v § 259 odst. 4 tr. ř. nedovoluje změnit tento v neprospěch odvolatele a při případné změně formy úmyslu na její závažnější variantu by došlo ke zhoršení postavení obžalovaného“ (vše na str. 5 až 6 rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud pouze připomíná, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z jehož závěrů soudy obou stupňů vycházely, k činu obviněného vyplývá, že „V době páchání trestné činnosti byly jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti snížené nejvýše mírně, tj. forenzně nepodstatně, a to v důsledku silného rozrušení (prostého afektu) v důsledku nepříznivých povahových rysů v rámci vady osobnosti“ (str. 9 rozsudku městského soudu). Rovněž je zřejmé, že na subjektivní stránku v jednání obviněného, a to naplnění jejího obligatorního znaku – úmyslného zavinění, bylo v soudním řízení usuzováno z konkrétních okolností objektivní povahy, jak byly na podkladě provedených a zhodnocených důkazů zjištěny.

S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla v soudním řízení ve věci učiněna, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného P. B. jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. včetně úmyslného zavinění a splnění náležitosti vyžadované ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák., neboť jiného úmyslně usmrtil a spáchal takový čin zvlášť surovým způsobem. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze též aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí netrpí vadou, kterou obviněný v mimořádném opravném prostředku relevantně uplatnil.

V dovolání obviněný P. B. vznesl i výtku spočívající v tvrzení, že uložený trest je nepřiměřený, nemůže splnit zákonem sledovaný účel, nepřispěje k jeho resocializaci ani mu nedává perspektivu návratu a opětovného začlenění do běžného života. Tato námitka však uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod obsahově nenaplňuje, a tudíž v tomto směru nelze napadený rozsudek přezkoumávat. Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají výhrady, které se týkají přiměřenosti trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, lze jej z hmotně právního důvodu cestou dovolání napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze dovoláním napadat výrok o trestu s námitkami proti jeho přiměřenosti, proti způsobu, jímž soud hodnotil polehčující a přitěžující okolnosti apod. Vyplývá to ze samotné podstaty dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen jen k nápravě těch nejzávažnějších vad při ukládání trestu, jak jsou zakotveny v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; toto ustanovení upravuje zákonný dovolací důvod speciálně a výslovně jen proti výroku o trestu. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“ (viz rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 22/2003).

Je očividné, že napadeným rozsudkem nebyl obviněnému P. B. uložen trest, který zákon nepřipouští ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2 tr. zák. Vrchní soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek prvostupňového soudu ve výroku o trestu a nově podle § 219 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání třinácti roků. Takto vyměřený trest (pozn. při samé dolní hranici trestní sazby dané ustanovením § 219 odst. 2 tr. zák., jež stanoví trest odnětí svobody na dvanáct až patnáct let nebo trest výjimečný) podle jeho přesvědčení odpovídá všem zákonným hlediskům stanoveným v § 31 odst. 1 tr. zák. o druhu a výši trestu i ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu. Současně odvolací soud shledal existenci skutečností, které odůvodňovaly použití ustanovení § 39a odst. 3 tr. zák. (mimo jiné stanoví, že soud může zařadit pachatele do jiného typu věznice, než do které má být podle odstavce 2 zařazen, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude jeho náprava v jiném typu věznice lépe zaručena). V této souvislosti při úvaze o trestu a způsobu jeho výkonu zdůraznil: „Podle § 39a odst. 3 tr. zák. stejně jako již městský soud obžalovaného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Ve shodě s městským soudem má totiž za to, že u obžalovaného, který nebyl nikdy soudně trestán lze uzavřít, že není natolik narušeným pachatelem, aby musel trest vykonávat ve věznici se zvýšenou ostrahou, kam by měl být podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen. K jeho nápravě, zvláště, když jsou jeho resocializační možnosti příznivé, postačí výkon trestu v mírnějším typu věznice, kde bude jeho náprava bezpochyby také lépe zajištěna“ (str. 8 rozsudku soudu druhého stupně). Je tudíž zřejmé, že byly při ukládání trestu zohledněny skutečnosti týkající se osobních poměrů obviněného i možnosti jeho nápravy.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. listopadu 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 20. November 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin