JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1383/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2006 o dovoláních, která podali 1) obviněný J. M., a 2) obviněný K. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 5 To 364/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 4 T 216/2005, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. o d m í t á.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. B. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 4 T 216/2005, byli obvinění J. M. a K. B. pod bodem 1) uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. – obviněný M. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. - a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž

„obžalovaný J. M. a obžalovaný K. B. společně dne 21. 5. 2005 kolem 23.30 hodin v O., vedeni společným záměrem násilím odcizit vhodné věci, maskování igelitovými sáčky přetaženými přes hlavu, po zaklepání na okno v přízemí rodinného domu, poté, co jim V. K., otevřela, vnikli do místnosti, poškozenou zatlačili do rohu místnosti, kde ji obv. J. M. uchopil do tzv. kravaty, přičemž obv. K. B. prohledal místnost a z police na stěně odcizil peněženku s finanční hotovostí ve výši 250,- Kč, přičemž způsobili V. K. škodu ve výši 450,- Kč, kdy V. K. utrpěla drobná poranění v obličeji, které si vyžádalo lékařské ošetření,

přičemž obv. J. M. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 9. 1999, čj. 4 T 16/99-96, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 1999 sp. zn. 5 To 682/99, odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže dle § 234 odstavec 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, kdy usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. Pp 252/2003, které nabylo právní moci dne 7. 10. 2003, byl podmíněně propuštěn, přičemž mu byla stanovena zkušební doba v trvání sedmi let, tj. do 7. 10. 2010“.

Obviněný J. M. byl dále pod bodem 2) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

„dne 14. 4. 2005 v době kolem 19. 45 hodin v H., před domem., pod záminkou telefonování vylákal od L. D., mobilní telefon, s vloženou SIM kartou, kdy následně z místa utekl, čímž L. D. způsobil škodu ve výši 11.750,- Kč“.

Za to byl obviněný J. M. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 20. 6. 2005, č. j. 102 T 116/2005 – 80, který nabyl právní moci dne 3. 9. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný K. B. byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli jmenovaní obvinění zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně nahradit poškozené V. K. škodu ve výši 450,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. M. a K. B., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 5 To 364/2006, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podali obvinění J. M. a K. B. prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný J. M. navíc dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Obviněný J. M. se v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejdříve vyjádřil k výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Zrekapituloval skutková zjištění soudů obou stupňů, přičemž zdůraznil, že svědeckými výpověďmi bylo prokázáno, že mobilní telefon od svědka D. převzal svědek E. Ž., který mu (dovolateli) až následně tento telefon předal. V souvislosti s tím poznamenal, že nebyla sjednána doba, na kterou mu byl telefon půjčen, a nebylo ani prokázáno, že by věděl, že předmětný telefon patří jiné osobě. Dále uvedl, že pochybení soudů spatřuje v tom, že zvolená právní kvalifikace a popis skutku v tzv. právní větě rozsudku zcela nekoresponduje se zjištěným skutkovým stavem. Podle jeho názoru nemůže obstát pouhé konstatování odvolacího soudu, který na tuto skutečnost ve svém odůvodnění rozhodnutí poukázal s tím, že toto pochybení není natolik zásadní, aby mohlo změnit právní kvalifikaci jednání obžalovaného a právní posouzení skutku. K tomu dodal, že provedeným dokazováním byl zjištěn odlišný skutkový stav než uvedený v právní větě rozsudku soudu prvního stupně. Je přesvědčen, že použitá právní kvalifikace nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu a nebylo ani prokázáno, že by se dopustil jiného trestného činu, v důsledku čehož jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

K výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. obviněný J. M. především zdůraznil, že od počátku trestního stíhání popírá, že by se dopustil jednání, za které byl odsouzen. Namítl, že při zjišťování skutkového stavu došlo na straně soudů k závažným pochybením. V této souvislosti soudům především vytkl, že byť byl určen úplný profil DNA na vnitřní straně igelitového sáčku, který měl pachatel v době přepadení na hlavě a který byl následně nalezen a zajištěn na místě činu, nebyl proveden důkaz srovnáním nalezeného vzorku se vzorky osob, které označil za případné pachatele. Tím byla podle jeho přesvědčení porušena jedna z hlavních zásad trestního práva obsažená v § 2 tr. ř. Za situace, kdy bylo prokázáno, že získaný profil DNA není totožný s jeho (srovnávacím) vzorkem DNA, vyjádřil výhrady vůči způsobu hodnocení tohoto důkazu soudy, které učinily závěr, podle něhož tímto nelze vyloučit, že měl předmětný sáček na hlavě. V souvislosti s tím opět shledal porušení zásad trestního práva obsažených v § 2 tr. ř. Dále poukázal na rozpory ve výpovědích poškozené, přičemž soudům vytkl, že neprovedly znalecký posudek zaměřený na její osobu.

V další části svého dovolání namítl, že mu nebyl prokázán úmysl zmocnit se cizí věci, jakožto subjektivní znak trestného činu loupeže. Pochybení shledal rovněž v tom, že v právní větě rozsudku soudu prvního stupně se tento znak skutkové podstaty trestného činu nevyskytuje. Ze zjištěného skutkového stavu podle jeho slov nevyplývá ani žádná skutečnost, která by odůvodňovala závěr, že pachatelé jednali vedeni společným záměrem. Podle dovolatele toto tvrzení soudů nemá oporu v provedeném dokazování a v odůvodnění napadeného rozsudku není uvedeno, na základě jakých důkazů soudy dospěly k tomuto závěru.

Dále obviněný J. M. upozornil na to, že podle právní věty oba pachatelé jednali ve vzájemné shodě, takže za tohoto stavu mělo být jednání obou pachatelů kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Tato právní kvalifikace však v rozsudku chybí. K tomu dodal, že pokud v právní větě je spolupachatelství tvrzeno, pak nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. V rozhodnutích soudů obou stupňů není ani uvedeno, na základě jakých skutečností soudy k tomuto závěru došly. Z uvedeného dovodil, že zvolená právní kvalifikace nekoresponduje se zjištěným skutkovým stavem. V závěru odůvodnění dovolání dovolatel opakovaně vytknul nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu, hodnocení provedených důkazů v rozporu s trestním řádem a v důsledku toho nesprávné právní posouzení věci.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 5 To 364/2006 a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 4 T 216/2005, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný K. B. v odůvodnění svého dovolání namítl, že soudy obou stupňů svým postupem porušily základní zásadu trestního řízení - in dubio pro reo. Podle jeho slov se v tomto trestním řízení vyskytlo mnoho nevyjasněných skutečností a otázek, které mu oba soudy přičetly k tíži, ačkoli tyto pochybnosti měly sloužit jednoznačně v jeho prospěch a mělo tedy dojí k jeho zproštění obžaloby již před soudem prvního stupně. Následně podrobně rozvedl důvody, které prezentoval v rámci svého odvolání. Poukázal na to, že nalézací soud vzal jako jediný usvědčující důkaz pouze výpověď poškozené, a uvedl konkrétní námitky proti její věrohodnosti co do identifikace pachatelů s tím, že na základě této výpovědi není možné ztotožnit osobu, která měla loupežné přepadení spáchat, s jeho osobou. Nastínil přitom vlastní hodnocení viditelnosti na inkriminovaném místě, přičemž dovodil, že vzhledem k mizivému osvětlení nemohla poškozená jednoznačně pachatele identifikovat. Rozvedl pak ještě další skutečnosti v souvislosti s výpovědí poškozené a poté vyjádřil přesvědčení, že „výpověď svědkyně K. není použitelná proto, aby jednoznačně usvědčovala ani jednoho z obžalovaných“. V návaznosti na to dovolatel označil za důkaz svědčící ve prospěch obou obžalovaných analýzu DNA, z níž bylo zjištěno, že vzorek z igelitového sáčku nalezeného na místě činu nenese stopy ani jednoho z obžalovaných. Nebyl tedy podle jeho slov proveden jediný důkaz, který by jej nepochybně usvědčoval z předmětného skutku. V závěru odůvodnění dovolání shrnul, že ze všech uvedených hledisek postrádají závěry soudů obou stupňů o volném hodnocení důkazů logiku, a znovu připomněl zásadu in dubio pro reo. Podle jeho přesvědčení odvolací soud provedl nesprávné právní posouzení, když neaplikoval ustanovení § 258 odst. 1 písm. b)(tr. ř.) a nezrušil napadený rozsudek pro vady vytýkané mu v odvolání.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný K. B. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obou obviněných se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Obě dovolání označila ze základních obecních hledisek za přípustná. Pokud jde o důvody uplatněné oběma obviněnými, uvedla, že jejich argumentací uvedenou v rámci dovolání, se již zabýval soud odvolací, který dospěl k správnému závěru, že jednání obou obviněných je především prokázáno výpovědí poškozené V. K. s tím, že znalec vysvětlil, že na igelitových sáčcích ulpívají vzorky DNA velmi těžce. Proto byl správně kladen důraz na výpověď poškozené, která poznala obviněné ve světle, jež svítí před domem a rozsvěcuje se na pohybové čidlo. Toto světlo bylo rozsvíceno poté, co obviněný B. před obviněným M. vyskočil z okna, čímž inicioval zapnutí světla, a proto také poškozená obviněného M. po stržení igelitového sáčku a kukly poznala. K tomu státní zástupkyně dodala, že s ohledem na dostupný spisový materiál nejsou skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněných.

Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním uvedených dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou obě výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání obviněných J. M. i K. B. jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli oba jmenovaní obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest.

Obvinění J. M. a K. B. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která zásadně splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda oběma dovolateli uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání opřena) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolací námitky obviněného K. B. však směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Tento dovolatel totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů (zvláště výpovědi poškozené) a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící závěry vztahují se k provedeným důkazům a dovozuje, že nebyl proveden jediný důkaz, který by jej nepochybně usvědčoval z předmětného skutku. V souvislosti s tím soudům vytýká, že neaplikovaly procesní zásadu in dubio pro reo. Tento dovolatel tak vůbec nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný K. B. ve skutečnosti spatřuje výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho dovolací námitky proto (vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Závěry uvedené výše ve vztahu k dovolání obviněného K. B. je třeba do značné míry vztáhnout i na dovolací námitky uplatněné obviněným J. M. Jeho dovolací námitky taktéž směřují z podstatné části do oblasti skutkových zjištění. Soudům totiž vytýká zejména neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy a závěry vztahující se k provedeným důkazům. Převážně teprve sekundárně – z uvedených procesních výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný J. M. do značné míry rovněž spatřuje zvláště v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě.

Tento dovolatel však také namítl ve vztahu výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., že zvolená právní kvalifikace nekoresponduje se zjištěným skutkovým stavem [mobilní telefon od svědka D. převzal svědek E. Ž., který mu (dovolateli) až následně tento telefon předal]. Ve vztahu k výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 tr. zák. uplatnil výhradu, že v právní větě rozsudku soudu prvního stupně není vyjádřen úmysl zmocnit se cizí věci, jakožto subjektivní znak tohoto trestného činu. Dále namítl, že vyplývá-li z právní věty skutečnost, že oba pachatelé jednali ve vzájemné shodě, mělo být toto jejich jednání kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Tato právní kvalifikace však podle jeho slov v rozsudku chybí. Takové námitky lze označit z pohledu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

- chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

- věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Podle skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně obviněný J. M. „… pod záminkou telefonování vylákal od L. D., mobilní telefon s vloženou SIM kartou, kdy následně z místa utekl, čímž L. D. způsobil škodu ve výši 11.750,- Kč“.

Tento skutek vykazuje z hlediska rozvedených teoretických východisek všechny znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák.

Je ovšem skutečností, jak na to upozornil odvolací soud, že citovaný popis zcela přesně nekoresponduje se skutkovými závěry, které soud prvního stupně v rámci hodnocení provedených důkazů vyložil v odůvodnění svého rozsudku, neboť z těchto závěrů a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že obviněný J. M. „tento telefon vylákal od E. Ž., který měl telefon půjčený právě od poškozeného D.“ Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že „toto pochybení není natolik zásadní, aby mohlo změnit právní kvalifikaci jednání obžalovaného a právní posouzení skutku. Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. obžalovaný spáchal ve vztahu k mobilnímu telefonu poškozeného L. D., který ovšem v kritické době měl ve svém držení E. Ž. Proto i v tomto byla právní kvalifikace jednání obžalovaného ponechána beze změny“.

Rovněž podle názoru Nejvyššího soudu nejde v uvedeném směru o takové pochybení, jímž by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde totiž v jádru věci o nepřesnost popisu skutku (která není spojena s porušením zásady totožnosti skutku) ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a tedy o porušení procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.

Zejména je ovšem nutno zdůraznit, že uvedená nepřesnost popisu skutku neměla vliv na správnost použité právní kvalifikace. Podstata předmětného skutku totiž zůstala zachována a spočívá v tom, že dovolatel se úmyslně ke škodě cizího majetku (svědka D.) obohatil tím, že uvedl další osobu v omyl (svědka Ž.), a takovým činem způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Z uvedeného tedy vyplývá, že skutek naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák.

V souvislosti s tím je na místě připomenout, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu může být zainteresováno až pět osob: pachatel, osoba uváděná pachatelem v omyl a jednající v omylu, osoba provádějící v omylu majetkovou dispozici, osoba poškozená a osoba obohacená (viz rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.).

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného J. M. uplatněné vůči výroku o vině trestným činem podvodu žádné opodstatnění.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Trestný čin loupeže má dva objekty, jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka. Násilí je prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1374 s.). Jde o trestný čin úmyslný.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - srov. rozh. č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS).

Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, „obžalovaný J. M. a obžalovaný K. B. společně …, vedeni společným záměrem násilím odcizit vhodné věci, … poté, co jim V. K. … otevřela, vnikli do místnosti, poškozenou zatlačili do rohu místnosti, kde ji obv. J. M. uchopil do tzv. kravaty, přičemž obv. K. B. prohledal místnost a z police na stěně odcizil peněženku s finanční hotovostí.“

V popisu skutku je tedy úmysl obviněného J. M. zmocnit se násilím cizí věci náležitě vyjádřen. Z těchto zjištění současně vyplývá, že oba obvinění jednali úmyslně společně, vykonávali vědomě společné jednání, které záleželo v tom, že obviněný J. M. fyzicky poškozenou V. K. napadl, tedy užil proti ní násilí, aby se spoluobviněný K. B. (při vědomí rozhodných skutečností, zejména násilného aktu prvně jmenovaného obviněného vůči poškozené a v souvislosti s ním – s jeho využitím) zmocnil věcí z majetku poškozené.

Jinak řečeno, z popsaných skutečností vyplývá rovněž subjektivní stránka spolupachatelství obou obviněných ve vztahu k předmětnému trestnému činu. Jak již bylo uvedeno, u spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. O společné jednání jde i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu. Společným cílem bylo v uvedeném případě za užití násilí získat majetkový prospěch zmocněním se cizích věcí (zvláště finančních prostředků).

K tomu je třeba ještě zdůraznit, že pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (viz přiměřeně rozh. č. 18/1994 rozh. tr.). Také účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se cizí věci (viz přiměřeně rozh. č. 67/1971 rozh. tr.). Spolupachatelstvím na trestném činu loupeže je i jednání, jímž se pachatel dopustí na jiném násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí s vědomím, že další pachatel se chce tímto způsobem zmocnit cizí věci (viz rozhodnutí publikované pod č. 14/1980 Bulletinu Nejvyššího soudu, trestní část).

Právní závěr o vině obviněného J. M. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. tedy odpovídá zjištěným skutkovým okolnostem popsaným v rozsudku nalézacího soudu.

K námitce tohoto obviněného, že ve výroku rozsudku není explicitně vyjádřeno spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., konstatuje Nejvyšší soud následující:

Jestliže je obviněný uznán vinným trestným činem spáchaným v některém vývojovém stádiu před dokonáním (přípravou, pokusem), nebo některou formou účastenství na trestném činu (návodem, organizátorstvím a pomocí), je třeba ve skutkové i právní větě výroku tyto okolnosti náležitě formulovat. Naproti tomu není nutné vyjadřovat zvlášť ve výroku, že obviněný se trestného činu dopustil jako spolupachatel (srov. § 9 odst. 2 tr. zák.), neboť na rozdíl od předtím uvedeného nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti [(§ 89 odst. 1 tr. zák.); srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck 2005. 950 s.]. V daném případě se tak nejedná o vadu rozsudku, na kterou by se vztahoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat ani formálně právně relevantní argumentaci obviněného J. M. vztahující se k výroku o vině trestným činem loupeže žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného K. B. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. M. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. listopadu 2006

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 23. November 2006