JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1367/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2008 o dovolání, které podal obviněný F. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 2 To 22/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 15/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2008, sp. zn. 1 T 15/2007, byl obviněný F. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v přesně nezjištěné době od 7. 8. 2006, pravděpodobně však 9. 8. 2006, v M., v garáži na ulici V., fyzicky napadl svoji manželku L. S. (dále jen poškozená), kterou nejprve dvakrát udeřil hranou kovové části rýče do brady a levé tváře, čímž jí způsobil zlomeniny obou čelistí a obličejových kostí a následně ji postupně rdousil a škrtil provazem a drátem, v důsledku čehož na následky škrcení poškozená na místě zemřela“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to provazů, drátu a rýče, jež jsou přílohou spisu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený F. S., , bytem L. – V. n. N., U. S., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 2 To 22/2008, z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl, že obviněný je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit poškozenému F. S., bytem L. – V. n. N., U. S., náhradu škody ve výši 200.000,- Kč. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že odvolací soud, stejně jako soud nalézací, ne zcela správně vyhodnotil provedené důkazy a zejména poté tyto nesprávně právně kvalifikoval. Následně vyjádřil přesvědčení, že nebylo prokázáno, že byl v době spáchání trestného činu, resp. protiprávního jednání popsaného ve skutkové větě napadených rozhodnutí, příčetný. Prohlásil, že v době tohoto jednání nebyl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání, ale zejména nebyl schopen své jednání ovládat. Dodal, že na uvedený skutkový děj si nepamatuje, že jednal v nutné obraně, na následný exces z této nutné obrany si nepamatuje a nemůže být za tento trestně odpovědný. Dále uvedl, že se nemůže ztotožnit se závěrem, že jeho jednání vedlo k usmrcení poškozené, neboť na základě znaleckých posudků z odvětví soudního lékařství nebylo nade vší pochybnost prokázáno, co bylo příčinou smrti poškozené, zda-li nedošlo k usmrcení již v okamžiku pádu těla na vybavení garáže (regály) apod. Argumentoval, že je tedy otázkou, zda jeho jednání v rámci excesu z nutné obrany vedlo k usmrcení jeho manželky a doplnil, že koneckonců i ta skutečnost, zda-li byla jeho manželka v době jeho odchodu z garáže již mrtvá, zůstává spornou a ve spisovém materiálu na tuto otázku není dána jednoznačná odpověď. Namítl pak, že v souvislosti s uvedenými skutečnostmi zůstává též zásadní otázkou doba smrti jeho manželky, která by měla být orgány činnými v trestním řízení prokázána. V závěru odůvodnění dovolání shledal, že mu přinejmenším měl být uložen trest odnětí svobody pod spodní hranicí trestní sazby, neboť k tomuto zcela jistě v jeho případě existují zákonné důvody.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a poté ve věci sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. a zprostil ho obžaloby, event. změnil právní kvalifikaci tak, že ho uzná vinným trestným činem ublížení na zdraví a uloží mu přiměřený trest odnětí svobody v rámci trestní sazby stanovené zákonem pro tento trestný čin, event. uloží trest odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby. Současně požádal Nejvyšší soud, aby rozhodl ve veřejném zasedání s tím, že se chce tohoto veřejného zasedání osobně zúčastnit.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 2 To 22/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky (týkající se výroku o vině) směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká de facto toliko nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (především namítá, že se nemůže ztotožnit se závěrem, že jeho jednání vedlo k usmrcení poškozené, neboť na základě znaleckých posudků z odvětví soudního lékařství nebylo nade vší pochybnost prokázáno, co bylo příčinou smrti poškozené, zda k usmrcení nedošlo již v okamžiku pádu jejího těla na vybavení garáže nebo zda k tomu došlo v důsledku jeho jednání „v rámci excesu z nutné obrany“; prohlašuje, že spornou zůstává i otázka okamžiku smrti poškozené, konkrétně, zda byla mrtvá již v době, kdy odcházel z garáže; tvrdí, že v době činu nebyl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a nebyl schopen své jednání ovládat, že si na uvedený skutkový děj nepamatuje, popř. tvrdí, že se pouze bránil – jednal v nutné obraně a že si na následný exces z této nutné obrany nepamatuje). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“

V rámci deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vznesl rovněž námitky proti výroku o trestu. Vyjádřil přesvědčení, že mu měl být přinejmenším uložen trest odnětí svobody pod spodní hranicí trestní sazby.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný formálně ani věcně neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také není možné dožadovat se toho, aby byl obviněnému uložen trest odnětí svobody za použití § 40 tr. zák. pod dolní hranicí trestní sazby, protože pokud soud nevyužil tohoto oprávnění a trest vyměřil v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že rozhodnutí spočívá na tzv. jiném nesprávném hmotně právním posouzení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1035/2007). K tomu je na místě doplnit, že zatímco nesprávné použití ustanovení § 40 tr. zák. při výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby může naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003), naproti tomu za tento (ani jiný dovolací důvod) důvod se nepovažují případy nepoužití ustanovení § 40 tr. zák. a uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nikoliv tedy pod její dolní hranicí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 920/2002, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 264/2003, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1215/2003, ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 613/2007, aj.).

Se zřetelem k rozvedeným teoretickým východiskům Nejvyšší soud shledává, že shora uvedené námitky obviněného nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit. K tomu lze dodat, že obviněnému byl v posuzované trestní věci uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud stejně jako soud odvolací neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 40 tr. zák.

K rozvedeným skutečnostem a závěrům je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně poznamenat následující.

Trestného činu vraždy se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí.

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem § 4 písm. a) tr. zák., nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn § 4 písm. b) tr. zák.

To znamená, že úmysl přímý je dán tehdy, jestliže pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt. Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu srov. například rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Podle § 12 tr. zák. kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.

Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

V návaznosti na výše rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný poškozenou nejprve udeřil hranou kovové části rýče do brady a levé tváře, čímž jí způsobil zlomeniny obou čelistí a obličejových kostí a posléze ji postupně rdousil rukama a škrtil provazem a následně i drátem, v důsledku čehož poškozená na následky škrcení na místě zemřela, pak takovým jednání bezpochyby naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.

Z popsaných skutkových zjištění zřetelně plyne úmyslné zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák., zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Vzhledem ke způsobu, jakým obviněný útok proti poškozené vedl (v této souvislosti je třeba upozornit na značnou intenzitu útoku, četnost vražedných technik a na skutečnost, že útok obviněného směřoval proti hlavě a krku poškozené, tedy proti velmi citlivým částem těla) a k délce jeho trvání (působení na krk trvalo nejméně v řádu desítek vteřin) je totiž zjevné, že obviněný chtěl svoji manželku usmrtit.

Pokud jde o tvrzení obviněného, že v době spáchání trestného činu nebyl příčetný, je na místě připomenout, že podle zjištění soudů založených zejména na závěrech znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, MUDr. F. S. byl obviněný v době trestného činu schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a jeho schopnost ovládací byla jen zcela nepodstatně snížena. Předmětný skutek tedy spáchal jako příčetný pachatel.

V neposlední řadě je třeba přisvědčit též závěrům odvolacího soudu v tom smyslu, že i při akceptaci tvrzení obviněného, že byl napaden poškozenou, a to toporem (násadou) rýče dvěma údery do zad, není možné jednání obviněného posoudit jako nutnou obranu ve smyslu § 13 tr. zák. (resp. ani jako exces z nutné obrany), jelikož obviněný jednal tak, jak je uvedeno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, až v situaci, kdy si byl vědom, že ze strany poškozené již žádný útok netrvá a ani žádný útok nehrozí.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. listopadu 2008

Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 13. November 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás