JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1337/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. listopadu 2006 o dovolání obviněného M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2006, č. j. 8 To 89/2006-1570, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 147/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2005, č. j. 9 T 147/2005-1521, byl obviněný M. S. uznán v bodech 1, 3 a 4 výroku rozsudku vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Podle § 187 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, když pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. soud prvního stupně rozhodl o uložení ochranného opatření, a to zabrání věcí, ve výroku rozsudku specifikovaných. Společně s obviněným M. S. byli odsouzeni L. S. a R. P.

Z podnětu odvolání obviněných M. S., L. S. a za použití § 254 odst. 2 tr. ř. i z podnětu odvolání obviněného R. P., Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 4. 2006, č. j. 8 To 89/2006-1570, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu ohledně všech tří obviněných a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově ohledně obviněného M. S. rozhodl tak, že ho uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (v bodech 1, 3 a 4) a podle § 187 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek obsahuje i výrok o uložení ochranného opatření, a to zabrání věcí.

Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu obviněný M. S. napadl dovoláním. Uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že ačkoliv ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, soud přehlédl, že spoluobviněný L. S. měl k dispozici dvě garáže. Jednu v K., kde nikdy žádné drogy nebyly a kde nikdy nebyla provedena domovní prohlídka. Právě do této garáže docházel. Byly v ní uskladněny potraviny, nábytek a jiné věci. Odtud odnášel předmětné balíčky, jak bylo zaznamenáno na videozáznamech. Druhá garáž se nacházela v ulici V. Zde spoluobviněný L. S. drogy skladoval. Odtud ale nic neodnášel. Krátkodobě měl v této garáži garážováno auto Fiat 600, avšak nevěděl, že jeho bratr v ní skladuje drogy pro distribuci. Popírá, že s bratrem v oblasti přechovávání a distribuce omamných látek jakkoliv spolupracoval, přesto byli odsouzeni jako spolupachatelé, a to bez existence jakéhokoliv důkazu. Domnívá se též, že není zřejmé, jakým způsobem dospěl soud k závěru, že dodával drogy 64 osobám. Konstatoval, že v tomto směru nebyl pořízen žádný důkaz a tolik svědků nebylo ani vyslechnuto. Svědci pouze v několika případech potvrdili, že se jednalo spíše o společné kouření a jen příležitostný prodej v malém množství. Svědci neuvedli, že by měl nějakou vazbu na svého bratra a podílel se s ním na distribuci drog. S ohledem na tyto skutečnosti je přesvědčen, že mu měl být uložen trest podstatně kratšího trvání a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 8 To 89/2006, a to v celém rozsahu, jakož i zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl následující: Nejenže odvolací soud otázku dvou garáží užívaných obviněnými bratry S. nepřehlédl, nýbrž se jí v přiměřeném rozsahu zabýval a vyvodil z toho náležité závěry, jak je patrno ze str. 10 a 11 napadeného rozhodnutí. Jednostranný výklad této okolnosti nelze považovat za námitku hmotně právní povahy, neboť směřuje do oblasti skutkových zjištění. Pakliže se obviněný zmiňuje o 64 osobách, jímž měl drogy distribuovat, státní zástupce podotkl, že takový údaj nikde v rozhodnutí soudu druhého stupně nefiguruje, přičemž znak „ve větším rozsahu“ není dovozován z počtu narkomanů, nýbrž z množství zajištěných drog. Jak konstatoval státní zástupce, tato výhrada není hmotně právní povahy, neboť napadá skutková zjištění, která soud učinil. Brojí-li obviněný proti výměře trestu, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, je podle státního zástupce tato námitka zcela irelevantní. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí státní zástupce udělil souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a k tomu soud uvádí následující:

Ačkoliv obviněný dovolání podává proti celému výroku o vině, je zřejmé, že jeho námitky směřují toliko proti výroku o vině pod bodem 1). Lze však konstatovat, že obviněný neshledává primárně pochybení soudu v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nýbrž v okolnosti, že se na distribuci a přechovávání drog nepodílel se svým bratrem – spoluobviněným L. S. Nejvyšší soud v této souvislosti se ztotožňuje se státním zástupcem, totiž že soudy se skutečnostmi vztahujícími se k předmětným garážím zabývaly (soud prvního stupně na str. 13 rozsudku, odvolací soud na str. 10 a 11 rozsudku). Nejvyšší soud má za to, že soudům nelze ničeho vytknout, pokud dospěly k závěru, že obviněný M. S. se skutku pod bodem 1) výroku o vině dopustil společně s L. S. Bylo zjištěno, že obviněný M. S. měl přístup do garáže č. pod ulicí V., kde byly dne 29. 11. 2004 nalezeny psychotropní látky. Jen stěží lze uvěřit námitce obviněného, že zde měl garážováno auto Fiat 600, aniž by nevěděl, že v garáži jsou uskladněny psychotropní látky. K již zmiňovanému odůvodnění soudů nižších instancí nutno navíc dodat, že obviněný je znám jako osoba s bohatou zkušeností s užíváním i distribucí drog. Z protokolu o sledování osob a věcí vyplývá, že uvnitř garáže byl cítit intenzivně zápach po omamných látkách canabisového typu (čl. 187), čehož si obviněný nemohl nepovšimnout. Jinými slovy řečeno, byl-li obviněný v minulosti odsouzen pro trestný čin podle § 187 odst. 1 tr. zák., v garáži, v níž jsou uskladněny drogy by automobil nezaparkoval, protože jen tak by se mohl trestnímu stíhání s největší pravděpodobností vyhnout. Z jeho jednání lze proto dovodit naprosto opačný úmysl, tedy podílet se na přechovávání a distribuci drog, a to společně se svým bratrem – spoluobviněným L. S. Pokud jde o distribuci drog, v tomto směru je jednoznačně usvědčován spoluobviněným R. P. Za této situace Nejvyšší soud nemá pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Hodnotící úvahy soudů jsou založeny na důkazech, které zcela jednoznačně ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, vzájemně se doplňují, na sebe navazují a jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Namítá-li obviněný, že nebyl proveden jediný důkaz, který by ho usvědčil z toho, že dodával drogy 64 osobám, pak je zjevné, že obviněný v dovolání opakuje námitky uplatněné v řádném opravném prostředku (odvolání). Je zřejmé, že odvolací soud této námitce obviněného přisvědčil, proto do výroku o vině pod bodem 1) údaj ohledně množství osob, jímž měl drogy dodávat, nepojal.

Lze proto shrnout, že obviněný v podaném dovolání na svou obhajobu uvádí toliko námitky, které mají původ v učiněném skutkovém zjištění. Nicméně s ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o správnosti skutkového zjištění, když tomuto odpovídá i právní kvalifikace skutku.

Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. V této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 15. November 2006