JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 133/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. února 2008 o dovolání obviněného Ing. J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, č. j. 9 To 408/2007 - 213, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 207/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, č. j. 9 To 408/2007-213, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2007, č. j. 11 T 207/2006 - 193. Tímto rozsudkem byl obviněný Ing. J. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle § 248 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále byl obviněnému podle § 53 odst. 1 tr. zák. a podle § 54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Je přesvědčen, že skutek neměl být kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., protože peníze nebyly svěřeny jemu jako fyzické osobě, nýbrž společnosti S., kterou v této záležitosti zastupovala JUDr. K. a s poškozeným jednala. Domnívá se tedy, že nemohl naplnit základní znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., který požaduje, aby si pachatel přivlastnil věc, která mu byla svěřena. Připustil, že by se svým jednáním mohl dopustit trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. Z hlediska subjektivní stránky by však mohla být dovozena jeho vědomá nedbalost nikoliv ve vztahu k poškozenému Z. N., ale ve vztahu ke společnosti S., která peníze do správy převzala. K této skutečnosti však nebylo vedeno dokazování, především nebyla vyslechnuta klíčová svědkyně JUDr. K. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. a podle § 265l tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Obviněný namítá, že nemohl naplnit zákonný znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. „přisvojení si cizí věci“, a to vzhledem k tomu, že peníze nebyly svěřeny jemu jako fyzické osobě, nýbrž společnosti S., kterou v této záležitosti zatupovala JUDr. K. Protože v této části obviněný zpochybňuje svou trestní odpovědnost jakožto fyzické osoby, shledal Nejvyšší soud tuto námitku právně relevantní.

K tomu je třeba uvést, že trestní právo je založeno na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob. To znamená, že trestně právní důsledky určitého jednání snáší přímo fyzická osoba, která svým jednáním, byť v rámci zastupování právnické osoby, naplnila všechny znaky některé skutkové podstaty trestného činu. Není vyloučeno, že jedno a totéž jednání může mít rozdílné důsledky v různých odvětvích práva, kdy z jednání konkrétní fyzické soby vyplývají práva a povinnosti nejen pro právnickou osobu, jejímž jménem nebo v jejímž zastoupení taková fyzická osoba jedná, ale též práva a povinnosti přímo pro onu fyzickou osobu. To znamená, že i v případě, je-li věc svěřena do úschovy právnické osobě, tato skutečnost nevylučuje trestní odpovědnost fyzické osoby, která si svěřenou věc přisvojí a s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice.

Ze skutkového zjištění (ve stručnosti) vyplývá, že obviněný na podkladě kupní smlouvy jako jednatel společnosti S. převzal do úschovy částku 779.166,- Kč jako část kupní ceny za prodávanou nemovitost, přičemž v souladu se smluvními podmínkami měl bez zbytečného odkladu peníze převzaté do úschovy oprávněné osobě vydat, což neučinil. Konstrukce skutkové věty tedy jednoznačně dokládá, že obviněný ve stanovené době neměl k dispozici finanční prostředky, které mu byly svěřeny do úschovy, čímž zmařil základní účel svěření, neboť je nebyl schopen v souladu se smluvními podmínkami vydat oprávněné osobě. Je zřejmé, že obviněný využil toho, že na danou dobu byla společnosti S. do úschovy svěřena určitá suma peněz. Vzhledem k tomu, že byl jednatelem společnosti S., a peníze svěřené společnosti do úschovy neoprávněně použil, lze učinit závěr, že po objektivní stránce naplnil veškeré znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Peníze v úschově měly být ve společnosti po celou dobu trvání smluvního vztahu, místo toho s nimi obviněný naložil blíže nezjištěným způsobem a použil je pro vlastní potřebu. Není proto v dané věci pochyb, že obviněný jednal jako fyzická osoba a že zákonný znak „přisvojení si cizí věci“ skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. svým jednáním naplnil.

K další námitce obviněného je třeba uvést, že ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, a uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody. V tomto smyslu je ustanovení § 255 tr. zák. subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Jestliže si tedy pachatel přisvojí věc z cizího majetku, který byl povinen opatrovat nebo spravovat, dopustí se trestného činu zpronevěry, a nikoliv trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku (srov. 21/2002/I Sb. rozh. tr.). I z toho hlediska je třeba považovat právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. jako zcela správnou, protože v konkrétní věci bylo prokázáno, že obviněný přisvojením si cizí věci obohatil sám sebe.

Má-li obviněný za to, že dokazování je neúplné, především z toho důvodu, že nebyla vyslechnuta svědkyně JUDr. K., je třeba uvést, že tato námitka spadá výlučně do kategorie námitek skutkových. Za dané situace se navíc jeví jako ryze účelová, která není s to přivodit jiné rozhodnutí ve věci. Této námitce proto Nejvyšší soud právně relevantní povahu přiznat nemohl. Je zjevné, že uvedenou námitkou se obviněný snaží docílit odlišného skutkového zjištění. Pro svou skutkovou povahu nelze tuto námitku pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jí nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Z obsahu této části dovolání je patrno, že obviněný napadá ustálenou skutkovou verzi vyjádřenou ve výroku o vině v tzv. skutkové větě. Zbývá dodat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). Pokud by obviněný neuplatnil jinou – právně relevantní – námitku, Nejvyšší soud by v tomto případě dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným v této části dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem k tomu, že v části dovolání obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právní relevantní námitku, Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. J. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 27. February 2008