JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1316/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. října 2008 o dovolání obviněného L. J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008, č. j. 10 To 71/2008-103, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 280/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008, č. j. 10 To 71/2008-103, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. 10. 2007, č. j. 2 T 280/2007-76. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle § 201 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytýká soudům, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek, nikoliv jako trestný čin. Hladina alkoholu byla u něj zjišťována jednak orientační dechovou zkouškou s výslednou hodnotou 2,17 g/kg, jednak lékařským vyšetřením a to na základě odběru moči. Zkoumáním tohoto odebraného vzorku byla stanovena hladina alkoholu v hodně 2,97 promile. Podle jeho názoru soudy neměly k dispozici dostatek údajů o čase a množství vypitého alkoholu. Navíc soudy zamítly vypracování znaleckého posudku z oboru toxikologie, ačkoliv by tímto znaleckým posudkem bylo možno zjistit i vliv požitých léků obviněným před jízdou a stanovit tak skutečnou hladinu alkoholu. Je přesvědčen, že za stávajícího stavu nelze vyloučit, že hladina alkoholu mohla činit méně než 1 promile. V tomto případě by projednávaný skutek měl být posouzen nikoliv jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., ale jako přestupek v silniční dopravě. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 10 To 71/2008, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Podle jeho názoru trestní stíhání řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Citované ustanovení totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo k jiné činnosti, při nichž by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Zákonným znakem trestného činu podle § 201 tr. zák. tedy není nějaké konkrétní množství alkoholu v krvi řidiče. Na stav vylučující způsobilost lze usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici (zpravidla v důsledku chování řidiče, který odmítl odběr krve), je možné existenci takovéhoto stavu dovodit i z dalších důkazů. Takovýmto důkazem, byť toliko ve spojení s dalšími důkazy, může být též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. V předmětné trestní věci byla v moči obviněného zjištěna hladina 2,97 g/kg alkoholu, přičemž z odůvodnění soudních rozhodnutí dále vyplývá, že dechovou zkouškou provedenou dne 31. 7. 2007 v 03.30 hod. bylo v dechu obviněného zjištěno 2,17 promile alkoholu. Obviněný připustil, že se v nočních hodinách dne 30. 7. 2007 účastnil podnikové oslavy a požíval zde alkoholické nápoje, byť údaje o jejich množství zřejmě bagatelizoval. Odvolací soud navíc v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že dechová zkouška a analýza vzorku moči prokázaly požití většího množství alkoholických nápojů obviněným a že, pokud by obviněný poskytl vzorek krve, v každém případě by hladina alkoholu v krvi převýšila jedno promile. Tato zjištění podle názoru státního zástupce lze považovat za postačující k závěru, že obviněný v kritické době nebyl schopen bezpečně řídit motorové vozidlo. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Nelze přehlédnout, že námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). Je zjevné, že pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil stejné námitky jako v předcházejícím řízení. Protože však dovolání obviněného je založeno na námitkách skutkové povahy, přichází v úvahu dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že výrok o vině považuje za nesprávný, nikoliv však s ohledem na nesprávnost spočívající v nesprávné právní kvalifikaci skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přestože obviněný namítá, že skutek neměl být posouzen jako trestný čin, nýbrž jako přestupek, je zjevné, že zásadní námitky má proti samotnému skutkovému zjištění. Brojí zejména proti závěrům ohledně stanovení hladiny alkoholu. Domnívá se, že určení hladiny alkoholu podle dechové zkoušky a podle vzorku moči není v jeho případě dostatečně průkazné. Má za to, že měl být v dané věci vypracován ještě znalecký posudek z oboru toxikologie, který by mohl posoudit i vliv požitých léků obviněným před jízdou. Nelze totiž podle jeho názoru vyloučit, že hladina alkoholu mohla činit i méně než 1 promile a v tomto případě by se již nejednalo o trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., ale o přestupek. Pokud se týká rozdílných výsledků hladiny alkoholu při dechové zkoušce a hladiny alkoholu při odběru moči, jak správně uvedl odvolací soud, tento rozpor je logicky vysvětlitelný tím, že každá z obou zkoušek měří obsah alkoholu v jiné substanci, a proto jsou výsledky rozdílné. Nicméně nejde až o takový rozdíl, z něhož by bylo možno usoudit, že by obviněný měl v krvi méně než 1 promile alkoholu. Obě provedená šetření na zjištění hladiny alkoholu lze považovat v dané věci za dostačující. Kromě toho sám obviněný doznává, že před řízením motorového vozidla požil určité množství alkoholu (přičemž bylo prokázáno, že nešlo o zbytkový alkohol), což samo o sobě vylučuje způsobilost k řízení motorového vozidla. Není tudíž pochyb, že provedené důkazy ve svém souhrnu svědčí o tom, že obviněný řídil motorové vozidlo pod vlivem návykové látky. Jestliže obviněný až u hlavního líčení uvádí, že bral léky (Penicilin, Diclofenac a Vasocardin), je třeba konstatovat, že spíše než o obhajobu se jedná o další přitěžující okolnost, neboť tím mohly být reakční a motorické schopnosti obviněného ještě více oslabeny. Obviněnému nemůže svědčit ani námitka krajní nouze. Pokud by byl zdravotní stav jeho syna důvodem, proč se rozhodl z firemní oslavy odejít zpět, nejednalo by se o případ, na který by bylo možno ustanovení § 14 tr. zák. o krajní nouzi použít (srov. č. 19/1968-III.). V případě, že by byl zdravotní stav jeho syna skutečně závažný, situace by byla v dané věci snáze řešitelná přivoláním rychlé záchranné pomoci. Jízda řidiče pod vlivem návykové látky bez zjevného důvodu není tak ničím jiným, než společensky neakceptovatelným ohrožováním životů dalších účastníků silničního provozu. Ve světle provedených důkazů se uplatněná obhajoba obviněného jeví jako ryze účelová. Právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák. lze proto označit za zcela správnou.

Brojí-li obviněný v dovolání především proti tomu, jaké závěry soudy učinily na základě provedeného dokazování, když s ohledem na absenci znaleckého posudku z oboru toxikologie považuje dokazování za neúplné, je zjevné, že dovolání obviněný opřel o námitky ryze skutkové povahy, mající původ v samotném skutkovém zjištění soudu. Dovolání tak zaměřil výhradně do oblasti, která přezkoumání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodléhá. Jak bylo shora uvedeno, prostřednictvím dovolání nelze odstraňovat ani nedostatky ve skutkovém zjištění, dokazování doplňovat či provádět nové hodnocení důkazů. Takto pojaté dovolací námitky však nejsou primárně založeny na soudem prvního a druhého stupně zjištěném skutkovém stavu věci, nýbrž na jiném skutkovém zjištění, jehož změny se obviněný domáhá. Lze proto uzavřít, že obviněný dovolání neopřel o námitky právní, nýbrž o námitky ryze skutkové, které z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou obstát.

V této souvislosti musí Nejvyšší soud opětovně zdůraznit, že je vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněný nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Protože z obsahu dovolání je patrno, že obviněný se neztotožňuje s hodnocením důkazů, když dokazování vzhledem k neprovedení znaleckého posudku z oboru toxikologie považuje za neúplné, Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za potřebné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného L. J. uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 23. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin