JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1304/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2008 o dovolání, které podala obviněná J. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 5 To 301/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 127/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 1 T 127/2007, byla obviněná J. G. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchala tím, že „dne 13. 10. 2006 v době kolem 20.10 hod. jela jako řidička nákladního motorového vozidla tovární značky Audi A6, registrační značky, obcí B., po místní komunikaci ul. L. V., ve směru ul. H., kdy řízení tohoto vozidla započala za situace, kdy bezprostředně předtím na oslavě, která se konala v bytě A. V., v B., P. S., požila nejméně 5 velkých odlivek alkoholického nápoje – absintu, přičemž se nechovala dostatečně pozorně a ohleduplně, rychlost své jízdy nepřizpůsobila svým schopnostem, které byly sníženy předchozím požitím alkoholu, a pravým předním rohem jí řízeného vozidla narazila do osobního motorového vozidla tovární značky Fiat Brava, registrační značky, majitelky Mgr. P. Ž., bytem B., ul. L. V., které bylo zaparkováno u pravého okraje uvedené komunikace, následně dostala s vozidlem, které řídila, smyk, vyjela vlevo mimo vozovku, kde čelně narazila do oplocení domu č., majitele V. R., bytem B., ul. L. V., a v důsledku tohoto jednání tak došlo ke hmotné škodě na vozidle majitelky Mgr. Ž., kdy oprava jejího vozidla si vyžádala částku 72.000,- Kč a ke hmotné škodě na oplocení domu majitele V. R., když následně provedeným lékařským vyšetřením spojeným s odběrem krve bylo u obžalované J. G. zjištěno, že její krev v době odběru dne 13. 10. 2006 v 21.36 hod. obsahovala průměrné množství 2,14 g/kg alkoholu“.

Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle § 201 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 5 To 301/2008, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že stejně jako soud prvního stupně v případě odsuzujícího rozsudku i odvolací soud při rozhodování o odvolání nedostatečně posoudil naplnění základních znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Konstatovala, že ze skutkových zjištění nalézacího soudu akceptovaných odvolacím soudem vyplývá, že jí bylo zjištěno v krvi průměrné množství 2,14 g/kg alkoholu. V zápětí ovšem zdůraznila, že toto množství bylo zjištěno v době odběru, tedy jednu a půl hodiny poté, co se měla protiprávního jednání dopustit. Současně upozornila, že ze znaleckého posudku i z výslechu znalce v hlavním líčení vyplynulo, že při stanovení hladiny alkoholu v době jejího protiprávního jednání je nutno vycházet z množství obsahu žaludku, že znalec určil, že v případě lehké náplně žaludku by koncentrace alkoholu v její krvi činila 0,74 – 0,75 g/kg, při střední náplni žaludku 0,51 g/kg a při nadměrné náplni žaludku 0,92 – 1,27 g/kg, a dále, že z lékařského hlediska je hladina 0,8 promile alkoholu v krvi považována za hladinu, kdy zcela jistě není možno bezpečně řídit vozidlo. V návaznosti na výše uvedené argumentovala, že soudy nižších stupňů se však otázkou, jaký byl obsah jejího žaludku v době požití alkoholu, resp. jaká hladina alkoholu v krvi v jejím případě v době protiprávního jednání přicházela v úvahu, nezabývaly. Prohlásila, že za situace, kdy dovolání neumožňuje napadat hodnocení důkazů a skutková zjištění z procesního hlediska, nečiní tak. V takovém případě ale podle jejích slov došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci na základě porušení jedné ze základních zásad trestního řízení soudem prvního i druhého stupně, a to zásady „in dubio pro reo“ zakotvené v ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř. Vyjádřila přesvědčení, že pokud soudy nižších stupňů vycházely z provedených důkazů, pak na základě výše zmíněného znaleckého posudku měly důsledně uzavřít, že v době protiprávního jednání mohla mít v krvi od 0,51 do 1,27 g/kg alkoholu. Protože však nelze z provedených důkazů tuto hladinu spolehlivě určit, je nutno za použití zásady v pochybnostech ve prospěch obžalované vycházet z faktu, který je nepopiratelný, tedy, že v době protiprávního jednání měla v krvi 0,51 g/kg alkoholu. Podotkla, že sám znalec stanovil, že bezpečné řízení vozidla z hlediska lékařského je možné od hladiny 0,8 g/kg alkoholu v krvi a seznala, že z provedených důkazů je zřejmé, že takové hladiny prokazatelně nedosáhla, a proto nebylo možno dovodit naplnění zákonných znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., kde jedním ze základních znaků skutkové podstaty je vykonávání ohrožující činnosti ve stavu vylučujícím způsobilost. K podpoře svého stanoviska odkázala na zhodnocení č. 36/84 Sb. rozh. tr., podle něhož, bylo-li u řidiče zjištěno, že měl v době řízení menší množství alkoholu v krvi jak jedno promile, je vždy nutno prokázat, že jeho schopnost řídit vozidlo byla skutečně snížena v rozsahu, jaký předpokládá ustanovení § 201 tr. zák. K takovému prokazování však podle ní nedošlo. Shledala, že za výše popsaného stavu dokazování soudy obou stupňů pochybily, když její jednání posoudily jako trestný čin, byť při jízdě způsobila nehodu, přičemž akcentovala, že příčinu nehody nelze spolehlivě prokázat. Dodala, že její jednání mělo být posouzeno za takového důkazního stavu, jaký ve věci objektivně existuje, jako přestupek a že již soud prvního stupně měl postupovat podle § 226 písm. b) tr. ř. a zprostit ji obžaloby, protože skutek, který je jí kladen za vinu, není trestným činem. K tomu ještě poznamenala, že vzhledem k době, která od spáchání skutku uplynula, současně není důvod k postupu podle § 222 odst. 2 tr. ř. Uzavřela, že soud prvního i druhého stupně tedy nesprávně věc posoudil z právního hlediska.

Z těchto důvodů Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) navrhla, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 5 To 301/2008, zrušil v celém rozsahu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem, kterým ji podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby pro skutek, který je jí kladen za vinu, a to na podkladě odvolání, které podala proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 1 T 127/2007.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 5 To 301/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.

Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená zejména v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Obviněná totiž de facto soudům vytýká pouze neúplné dokazování (podle jejích slov nedošlo k prokazování toho, zda její schopnost řídit vozidlo byla skutečně snížena v takovém rozsahu, že se nacházela ve stavu vylučujícím způsobilost), nesprávné hodnocení důkazů (znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství vypracovaného znalcem MUDr. T. V.) včetně porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění a současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (konstatuje, že soudy nižších stupňů učinily toliko skutkové zjištění, že její krev v době odběru, tedy až hodinu a půl poté, kdy se měla dopustit protiprávního jednání, obsahovala průměrné množství 2,14 g/kg alkoholu, namítá, že v návaznosti na závěry výše zmíněného znaleckého posudku měly soudy za použití zásady v pochybnostech ve prospěch obžalovaného vycházet z faktu, že v době protiprávního jednání měla 0,51 g/kg alkoholu v krvi, a dodává, že příčinu dopravní nehody nelze spolehlivě prokázat). Právě z uvedených procesních výhrad a zvláště na základě vlastních skutkových závěrů vyvozuje nesprávnost právního posouzení skutku jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a vyjadřuje přesvědčení, že tento skutek by bylo lze kvalifikovat pouze jako přestupek. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Na tomto místě je vhodné zmínit skutečnosti, jimiž nalézací soud ve svém rozhodnutí rozvedl skutková zjištění shora popsaná. Mimo jiné uvedl: „Obžalovaná vypověděla, že přesto, že alkohol téměř nepije a přesto, že jak vypověděla, požila asi od 18.30 hodin 4 až 5 odlivek jednoho z nejkoncentrovanějších prodejných alkoholů, a to v intervalu pěti minut, … Znalec dospěl k závěru, že při požití 4 – 5 odlivek absintu, přičemž soud považuje požití tohoto množství za minimálně prokázané množství, v uvedené době byla hladina alkoholu v krvi v závislosti na náplni žaludku od 0,51 až po 1,27 g/kg. To, jak přesně byla obžalovaná ovlivněna alkoholem v době nehody, má soud za prokázané svědeckou výpovědí Mgr. Ž. Ovlivněna byla tak, že její chůze byla vrtkavá, alkohol ovlivňoval její řeč i chování, když obžalovaná křičela na ulici. Soud má za to, že lze na základě těchto důkazů dospět k závěru, že obžalovaná vlivem požitého alkoholu byla ve stavu, který vylučoval, aby byla schopna bezpečně ovládat motorové vozidlo. Pokud bylo obhajobou poukazováno na možné ovlivnění chování a jednání obžalované otřesem mozku, je toto opět vyloučeno znalcem, kdy projevy otřesu mozku jsou zcela jiné a ke zhmoždění mozku, které by mohlo ovlivnit chování obžalované, prokazatelně nedošlo.“

Odvolací soud, který se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, pak ve svém rozhodnutí seznal, že: „v inkriminované době v důsledku požitého velmi silného alkoholu byla vyloučena její způsobilost bezpečně řídit motorové vozidlo, což ostatně dokladuje charakter její jízdy, když ani odvolací soud nepřisvědčil její verzi o přeběhnutí psa před autem, a její svědecky doložené dané situaci neadekvátní chování po nehodě. Zavinění obžalované prokazují shora uvedené a v hlavním líčení provedené důkazy, zejména výpovědi obžalované a svědků a znalecký posudek, s jehož závěry se odvolací soud také ztotožnil. Zvláště nelze pominout znalcem uvedenou skutečnost, že absint je velmi koncentrovaný alkohol a po požití 4 až 5 odlivek není osoba schopna bezpečně řídit automobil, byť tento stav nastává až po určité krátké době po požití alkoholu, a že ovlivnění alkoholem při stejné koncentraci alkoholu v krvi v resorpční (vstřebávací) fázi je obecně výrazně vyšší než ve fázi eliminační (odbourávací), zvláště u osob, které nejsou zvyklé pít alkoholické nápoje.“

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě (ostatně sama deklarovala, že v posuzované věci došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci na základě porušení jedné ze základních zásad trestního řízení soudy obou stupňů, a to zásady „in dubio pro reo“ zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř.). Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (včetně porušení procesní zásady in dubio pro reo) a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněná formálně neuplatnila a svojí argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

V návaznosti na uvedené je třeba dále zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že při skutkových zjištěních učiněných soudy nemůže být pochyb o tom, že obviněná naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, a takovým činem způsobí havárii, dopravní nebo jinou nehodu, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek. Zjevně ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodila vlivem návykové látky, zaviněně (úmyslně) řídila motorové vozidlo - vykonávala zaviněně (úmyslně) činnost, při které by mohla ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Skutečnost, že soudy přesně (konkrétní hodnotou) nevymezily alkoholemii obviněné v době řízení automobilu, není ve světle jejich zjištění o tom, že její stav objektivně vylučoval schopnost bezpečně tuto činnost vykonávat, významná. Uvedeným činem obviněná způsobila (zaviněně – z nedbalosti) dopravní nehodu.

Mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, tedy není nesoulad.

Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. října 2008

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 23. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-