JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1289/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. října 2006 o dovolání obviněného P. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2006, č. j. 6 To 241/2005-278, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 200/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 T 200/2002-263, byl obviněný P. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle § 223 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 3. 2006, č. j. 6 To 241/2005-278, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině podle § 37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu, neboť trest uložený trestním příkazem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 8. 2002, č. j. 2 T 476/2002-68, doručený obviněnému dne 9. 9. 2002, je dostatečný.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že postupem soudů při hodnocení důkazů nebyly respektovány okolnosti svědčící v jeho prospěch. Nesouhlasí se závěrem soudu, že jeho vina byla spolehlivě prokázána provedenými důkazy. Namítl, že v případě pochybností platí zásada in dubio pro reo, k ní však nebylo soudem přihlédnuto. Hodnocení důkazů pokládá za nesprávné. Zdůraznil, že vozidlo řídil poškozený. Popřel, že by s poškozeným odjížděl, jak tvrdí svědkyně P. Tato svědkyně se podle obviněného nemůže vyjádřit ke skutečnostem rozhodným v době samotné nehody, protože na místě samém nebyla přítomna. Naproti tomu, jak uvádí obviněný, svědek M. M. potvrdil, že v době nehody byl obviněný u něho. Přestože znalecké posudky obsahují závěr, že zranění poškozeného odpovídají zraněním způsobeným osobě sedící na místě spolujezdce, nehovoří o tom, že obviněný byl osobou, která vozidlo řídila. Je přesvědčen, že z žádných provedených důkazů takovýto závěr nelze učinit. Shrnul, že předmětné vozidlo neřídil, nebyl přítomen havárii vozidla, tudíž se nemohl trestného činu, který je mu kladen za vinu, dopustit. Za těchto okolností navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2006, č. j. 6 To 241/2005-278, zrušil a věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Jak uvedla, z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že námitky obviněného deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, a tedy jej věcně nenaplňují. Obviněný činí předmětem dovolání výhrady především skutkové povahy, neboť směřují do rozsahu dokazování a především nesouhlasí s tím, jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy. Protože obviněný tvrdí, že vůbec nebyl řidičem havarovaného vozidla, a proto nemohl způsobit zranění spolujezdce P. Š., pak podle státní zástupkyně uplatnil v dovolání námitky, že soudy v důsledku nesprávného hodnocení shromážděných důkazů pominuly okolnosti, které mohly mít vliv na právní posouzení skutku v tom smyslu, že za jím tvrzených okolností se skutku nedopustil. Je zjevné, že obviněný vychází ze zcela jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly oba soudy. Údajné pochybení v právním posouzení skutku je obviněným vyvozováno výlučně z nesprávnosti či neúplnosti zjištění skutkového stavu věci. Státní zástupkyně konstatovala, že námitky obviněného mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu věci. Dodala, že mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci nelze zjistit žádný rozpor. Soudy opřely skutková zjištění o konkrétní skutečnosti vyplývající z provedených důkazů a na základě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Zdůraznila, že výpověď poškozeného je podpořena výpovědí znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který je potvrzen znaleckým posudkem ústavu. V tomto znaleckém posudku je zcela jasně vysvětleno, proč poškozený nemohl sedět na místě řidiče a že seděl na místě spolujezdce, když ohledně této skutečnosti učinil podrobné šetření též konzultant z oboru silniční dopravy. Podle státní zástupkyně za této situace nelze dospět k jinému závěru, než že to byl právě obviněný, který nezvládl situaci při řízení vozidla a zavinil dopravní nehodu, při které byl zraněn poškozený P. Š., a proto svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. Doplnila, že v posuzované věci se nejedná o případ, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Vzhledem k tomu navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:

Z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že obviněný neshledává pochybení soudu v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nýbrž v okolnosti, že havárii vozidla nezavinil, protože jej v dané době řídit nemohl. Skutečností však je, že soud prvního stupně k vyvrácení obhajoby obviněného provedl celou řadu důkazů. Nutno zmínit znalecký posudek znalce MUDr. P. K., který koresponduje s posudkem vypracovaným Fakultní nemocnicí v P. (zpracovaný na základě vyjádření Ing. J. G., znalce z oboru dopravy přibraného jako konzultanta). Ústavní znalecký posudek tímto vyvrátil závěr znalce Ing. V. M., kterýžto poškozeného P. Š. označil za řidiče havarovaného vozidla. Přesvědčivě znalci vysvětlili, proč závěr znalce Ing. V. M. je mylný. V této souvislosti v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na str. 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Tento závěr je podpořen výpovědí svědkyně A. P., která uvedla, že když obviněný s poškozeným odjížděli, řídil obviněný. Třebaže tyto hodnotící úvahy jsou založeny na celé řadě nepřímých důkazů, je třeba zdůraznit, že zcela jednoznačně ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů, vzájemně se doplňují, na sebe navazující a jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru (srov. č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Pakliže svědectví A. P. se vztahuje k okamžiku odjezdu obviněného s poškozeným z M., a její výpovědi není důvodu nevěřit, a obviněný ani poškozený neuvádějí, že by v průběhu jízdy někde zastavili (a pozici řidiče si např. vyměnili), pak nelze mít pochybnosti o tom, kdo řídil vozidlo, které dne 9. 9. 1999 kolem 02.00 v obci V., okres Ch. havarovalo. Byl to právě obviněný, když lze spolehlivě usoudit, že v tomto směru je usvědčován zejména výpovědí poškozeného P. Š.

Lze proto shrnout, že obviněný v podaném dovolání na svou obhajobu uvádí toliko námitky, které mají původ v učiněném skutkovém zjištění. Nicméně s ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o správnosti skutkového zjištění, když tomuto odpovídá i právní kvalifikace skutku.

Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. V této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jejich představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 18. October 2006