JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1269/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. října 2006 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podaném v neprospěch obviněného Ing. I. Z., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, č. j. 12 To 240/2006-114, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 2 T 73/2006, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, č. j. 12 To 240/2006-114, a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 2 T 73/2006.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha - západ p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, č. j. 12 To 240/2006-114, byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost státního zástupce proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. 5. 2006, č. j. 2 T 73/2006-99, kterým bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., za použití § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání obviněného Ing. I. Z., stíhaného pro spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. zastaveno, neboť dřívější stíhání pro týž skutek bylo oprávněným orgánem pravomocně zastaveno a rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Podle obžaloby Okresního státní zástupce Praha - západ (podané v předmětné trestní věci) spočívalo jednání obviněného v tom, že

1) dne 14. 5. 1998 dle JCD přihlásil k celnímu řízení v režimu propuštění do volného oběhu dovezené motorové vozidlo tov. zn. Land Rover Dicovery 2.5 Tdi, s deklarovanou celní hodnotou a dopravou v přepočtu v celkové výši 392.740,- Kč, ačkoli skutečná celní hodnota vozidla a dopravy byla zjištěna v celkové výši 678.229,- Kč, čímž zkrátil clo ve výši 31.004,- Kč a DPH ve výši 69.628,- Kč, dle tranzitního celního prohlášení vydaného (dále jen TCPv) bylo vozidlo dovezeno přes hraniční přechod dne 11. 5. 1998,

2) dne 14. 5. 1998 dle JCD přihlásil k celnímu řízení v režimu propuštění do volného oběhu dovezené motorové vozidlo tov. zn. Land Rover Dicovery 2.5 Tdi, s deklarovanou celní hodnotou a dopravou v přepočtu v celkové výši 355.400,- Kč, ačkoli skutečná celní hodnota vozidla a dopravy byla zjištěna v celkové výši 678.229,- Kč, čímž zkrátil clo ve výši 35.059,- Kč a DPH ve výši 78.735.- Kč dle TCPv bylo vozidlo dovezeno přes hraniční přechod dne 11. 5. 1998,

3) dne 4. 6. 1998 dle JCD přihlásil k celnímu řízení v režimu propuštění do volného oběhu dovezené motorové vozidlo tov. zn. Land Rover Dicovery 2.5 Tdi, s deklarovanou celní hodnotou a dopravou v přepočtu v celkové výši 361.624,- Kč, ačkoli skutečná celní hodnota vozidla a dopravy byla zjištěna v celkové výši 714.729,- Kč, čímž zkrátil clo ve výši 38.347,- Kč, a DPH ve výši 86.119,- Kč, dle TCPv bylo vozidlo dovezeno přes hraniční přechod dne 4. 6. 1998,

4) dne 4. 6. 1998 dle JCD přihlásil k celnímu řízení v režimu propuštění do volného oběhu dovezené motorové vozidlo tov. zn. Land Rover Dicovery 2.5 Tdi, s deklarovanou celní hodnotou a dopravou v přepočtu v celkové výši 361.624,- Kč, ačkoli skutečná celní hodnota vozidla a dopravy byla zjištěna v celkové výši 662.929,- Kč, čímž zkrátil clo ve výši 32.722,- Kč a DPH ve výši 73.486,- Kč, dle dostupných dokladů bylo vozidlo s pravděpodobností jistoty, dovezeno přes hraniční přechod dne 4. 6. 1998 (TCPv nebylo dohledáno),

5) dne 4. 6. 1998 dle JCD přihlásil k celnímu řízení v režimu propuštění do volného oběhu dovezené motorové vozidlo tov. zn. Land Rover Dicovery 2.5 Tdi, s deklarovanou celní hodnotou a dopravou v přepočtu v celkové výši 361.624,- Kč, ačkoli skutečná celní hodnota vozidla a dopravy byla zjištěna v celkové výši 662.929,- Kč, čímž zkrátil clo ve výši 32.722,- Kč a DPH ve výši 73.486,- Kč, dle TCPv bylo vozidlo dovezeno přes hraniční přechod dne 4. 6. 1998,

6) dne 22. 6. 1998 dle JCD přihlásil k celnímu řízení v režimu propuštění do volného oběhu dovezené motorové vozidlo tov. zn. Land Rover Dicovery 2.5 Tdi, s deklarovanou celní hodnotou a dopravou v přepočtu v celkové výši 365.270,- Kč, ačkoli skutečná celní hodnota vozidla a dopravy byla zjištěna v celkové výši 675.075,- Kč, čímž zkrátil clo ve výši 33.645,- Kč a DPH ve výši 75.559,- Kč, dle TCPv bylo vozidlo dovezeno přes hraniční přechod dne 19. 6. 1998,

7) dne 22. 6. 1998 dle JCD přihlásil k celnímu řízení v režimu propuštění do volného oběhu dovezené motorové vozidlo tov. zn. Rover 820 Si, s deklarovanou celní hodnotou a dopravou v přepočtu v celkové výši 228.545,- Kč, ačkoli skutečná celní hodnota vozidla a dopravy byla zjištěna v celkové výši 493.775,- Kč, čímž zkrátil clo ve výši 28.804,- Kč a DPH ve výši 64.687,- Kč, dle TPCv bylo vozidlo dovezeno přes hraniční přechod dne 19. 6. 1998,

8) dne 5. 10. 1998 dle JCD přihlásil k celnímu řízení v režimu propuštění do volného oběhu dovezené motorové vozidlo tov. zn. Land Rover Dicovery 2.5 Tdi, s deklarovanou celní hodnotou a dopravou v přepočtu v celkové výši 335.260,- Kč, ačkoli skutečná celní hodnota vozidla a dopravy byla zjištěna v celkové výši 652.479,- Kč, čímž zkrátil clo ve výši 34.450,- Kč a DPH ve výši 77.367,- Kč, dle TCPv bylo vozidlo dovezeno přes hraniční přechod dne 1. 10. 1998,

9) dne 15. 10. 1998 dle JCD přihlásil k celnímu řízení v režimu propuštění do volného oběhu dovezené motorové vozidlo tov. zn. Land Rover Dicovery 2.5 Tdi, s deklarovanou celní hodnotou a dopravou v přepočtu v celkové výši 194.380,- Kč, ačkoli skutečná celní hodnota vozidla a dopravy byla zjištěna v celkové výši 651.675,- Kč, čímž zkrátil clo ve výši 49.662,- Kč a DPH ve výši 111.531,- Kč, dle TCPv bylo vozidlo dovezeno přes hraniční přechod dne 14. 10. 1998,

10) dne 3. 11. 1998 dle JCD přihlásil k celnímu řízení v režimu propuštění do volného oběhu dovezené motorové vozidlo tov. zn. Land Rover Dicovery 2.5 Tdi, ačkoli skutečná celní hodnota vozidla a dopravy byla zjištěna v celkové výši 657.679,- Kč, čímž zkrátil clo ve výši 50.147,- Kč a DPH ve výši 112.619,- Kč, dle TCPv bylo vozidlo do dovezeno přes hraniční přechod dne 27. 10. 1998,

11) dne 19. 11. 1998 dle JCD přihlásil k celnímu řízení v režimu propuštění do volného oběhu dovezené motorové vozidlo tov. zn. Land Rover Dicovery 2.5 Tdi, s deklarovanou celní hodnotou a dopravou v přepočtu v celkové výši 195.920,- Kč, ačkoli skutečná celní hodnota vozidla a dopravy byla z dostupných celních dokladů stanovena v celkové výši 656.875,- Kč, čímž zkrátil clo ve výši 50.060,- Kč a DPH ve výši 112.423,- Kč, dle TCPv bylo vozidlo dovezeno přes hraniční přechod dne 18. 11. 1998.

Proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, č. j. 12 To 240/2006-114, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Naplnění uplatněných dovolacích důvodů spatřuje v tom, že Okresní soud Praha - západ ve svém usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného vycházel z právního názoru Krajského soudu v Praze vysloveného v trestní věci obviněného, vedené u soudu druhého stupně pod sp. zn. 12 To 469/2005. Nejvyšší státní zástupkyně poukazuje na to, že závěr soudu druhého stupně o nepřípustnosti trestního stíhání obviněného s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. je nesprávný, neboť nebyla vzata v úvahu skutečnost, že v předchozí trestní věci vedené vyšetřovatelem Okresního úřadu vyšetřování v Prachaticích pod ČVS OVPT-266/99, která měla založit překážku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., byl obviněný stíhán jako účastník na trestném činu hlavních pachatelů, zatímco v předmětné trestní věci je stíhán jako hlavní pachatel. V rámci obsáhlého dovolání nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že skutek, jehož se obviněný dopustil jako účastník podle § 10 odst. 1 tr. zák. na trestném činu podle § 148 tr. zák., není dílčím útokem pokračujícího trestného činu podle § 148 tr. zák., protože obviněný nemůže být současně pachatelem a účastníkem téhož trestného činu. Jestliže trestní stíhání proti obviněnému bylo usnesením vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování v Prachaticích ze dne 27. 6. 2000, ČVS OVPT-266/99, podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno, přičemž bylo kvalifikováno jako účastenství formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestným činům porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., a toto rozhodnutí se stalo pravomocným a nebylo v předepsaném řízení zrušeno, pak úvahy soudu druhého stupně, zda takové jednání obviněného nemělo být kvalifikováno přísněji jako přímé pachatelství krajskému soudu nepříslušely, neboť šlo o rozhodnutí pravomocné. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že svým usnesením založil soud druhého stupně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., ačkoli v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., protože soudem prvého stupně bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jimi bylo žalované jednání obviněného nesprávně hmotně právně posouzeno jako jeden pokračující trestný čin tvořený dílčími útoky uvedenými v obžalobě a v usnesení vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování v Prachaticích ČVS OVPT-266/99 ze dne 27. 6. 2000. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 12 To 240/2006 v celém rozsahu, jakož i rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 2 T 73/2006, a rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud zhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha - západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný, který se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyjádřil, odkázal na právní závěr vyslovený Krajským soudem v Praze v jeho usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 12 To 469/2005, a poukázal na to, že se závěry nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasí a navrhuje její dovolání jako nedůvodné zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno nejvyšší státní zástupkyní, tj. osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

V souvislosti s podaným dovoláním je vhodné také uvést, že shora uvedené dovolací důvody /§ 265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř./ byly uplatněny prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. /alternativy druhé/, který umožňuje podat dovolání proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení pokud byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Z námitek nejvyšší státní zástupkyně je patrno, že tato se neztotožnila s právním závěrem Krajského soudu v Praze, konstatujícím, že postup soudu prvního stupně byl správný pokud trestní stíhání obviněného zastavil s odkazem na ustanovení § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., za použití § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť dřívější stíhání pro týž skutek bylo oprávněným orgánem pravomocně zastaveno a rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, neboť nesprávně hmotně právně bylo soudy jako jeden pokračující trestný čin tvořený dílčími útoky posouzeno jednání obviněného v předmětné trestní věci a jednání obviněného popsané v usnesení vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování v Prachaticích ze dne 27. 6. 2000, ČVS OVPT-266/99. Uvedené námitce je třeba přiznat povahu právně relevantní námitky.

Svým usnesením Krajský soud v Praze dne 29. 6. 2006, č. j. 12 To 240/2006-114, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státního zástupce proti usnesení soudu prvního stupně, který podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného Ing. Z. pro skutek (popsaný shora), ve kterém byl obžalobou spatřován trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Nad rámec úvah soudu prvního stupně poukázal krajský soud (jako soud druhého stupně) na to, že již ve věci obviněného, která byla před ním vedena pod sp. zn. 12 To 469/2005, zaujal stanovisko, které bylo převzato v této věci soudem prvního stupně a v této souvislosti poukázal na to, že tak jako i v předešlém případě (vedeném pod sp. zn. 12 To 469/2005), i zde je třeba mít na paměti, že dřívější trestní stíhání pro tentýž skutek skončilo pravomocným usnesením vyšetřovatele ze dne 27. 6. 2000, přičemž toto rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Skutek, pro který bylo trestní stíhání usnesením vyšetřovatele zastaveno je nutno posuzovat jako dílčí útok pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., pro který byla podána obžaloba v této věci. Dále uvedl, že vzhledem k tomu, že všechny útoky byly spáchány před 1. 1. 2002 (před účinností zákona č. 265/2001 Sb.), je třeba všechny dílčí útoky považovat za jediný skutek. Toto rozhodnutí vyšetřovatele vyvolalo ve vztahu k dalším útokům pokračujícího trestného činu účinek předpokládaný ustanovením § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Dále je poukazováno na to, že trestní stíhání bylo zastaveno pro skutek, aniž by soud byl vázán právní kvalifikací aplikovanou vyšetřovatelem v jeho rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného, a proto posoudil rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné a v návaznosti na to pak musel stížnost státního zástupce zamítnout.

V souvislosti se shora uvedeným musí Nejvyšší soud uvést, že za překážku věci rozsouzené bylo soudy považováno usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Prachaticích, ze dne 27. 6. 2000, ČVS OVPT-266/99, kterým bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. zák. zastaveno trestní stíhání obviněného Ing. I. Z. pro jednání kvalifikované jako účastenství formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., k trestným činům porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. Jednání, pro které byla na obviněného podána obžaloba v předmětné trestní věci, bylo soudy právně kvalifikováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.

Naplnění podmínek pokračování bylo shledáno soudem prvního a druhého stupně v tom, že se obviněný činů, pro které bylo trestní stíhání usnesením vyšetřovatele zastaveno, a činů v nyní posuzované věci, měl dopustit jednáním, spočívajícím v tom, že při přihlášení k celnímu řízení v režimu propuštění motorových vozidel dovezených ze zahraničí do volného oběhu deklaroval nižší hodnotu těchto vozidel než byla skutečná jejich hodnota, přičemž takto jednal v úmyslu zkrátit clo a daň z přidané hodnoty, přičemž předmětná jednání byla vedena jednotným záměrem naplňujícím stejnou skutkovou podstatu trestného činu a dílčí útoky byly prokazatelně spojeny podobným způsobem provedení činu a naprosto blízkou časovou souvislostí, jakož i souvislostí v předmětu útoku.

S uvedenými závěry soudu prvního a druhého stupně se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit, neboť nebylo bráno v úvahu, že podle § 9 odst. 1 tr. zák. je pachatelem trestného činu ten, kdo spáchal trestný čin sám (což je případ předmětné trestní věci). Účastníkem podle § 10 odst. 1 tr. zák. je ten, kdo na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce), poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník), (což je případ jednání vyšetřovatelem pravomocně skončeného).

Pachatelství (§ 9 odst. 1 tr. zák.) je podle těchto zásad odlišeno od účastenství (§ 10 odst. 1 tr. zák.), v němž je vyslovena zásada akcesority účastenství, tedy závislosti jevu akcesorního na jevu jiném, čili závislosti některé z forem účastenství a jejich trestnosti na trestném činu přímého pachatele (viz rozhodnutí č. 61/1994 Sb. roz. trest.).

Podle § 89 odst. 3 tr. zák. je pokračováním v trestném činu takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku, pak za pokračování v trestném činu je možno považovat uskutečňování společného zákonem zakázaného záměru jednáním, které stále a opětovně naplňuje skutkovou podstatu toho samého, tedy jednoho trestného činu. Základní podmínkou pro pokračování ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. proto je, že pachatel uskutečňuje jen určitý trestný čin. Součástí pokračování v trestném činu spáchaného formou pachatelství proto nemůže být útok, kterým pachatel naplnil znaky účastenství (viz rozhodnutí č. 22/1990 Sb. rozh. trest.).

Základní pochybení tedy spočívá v tom, že se soud prvního stupně na základě již dříve vysloveného právního názoru Krajského soudu v Praze ve věci obviněného vedené pod sp. zn. 12 To 469/2005, v předmětné trestní věci uvedenými hledisky (zmíněnými Nejvyšším soudem) neřídil a v důsledku právního závěru soudu druhého stupně, že se jedná o jeden pokračující skutek, převzal tento závěr do svého rozhodnutí ze dne 22. 5. 2006, č. j. 2 T 73/2006-99, aby dovodil, že je nutno trestní stíhání obviněného zastavit, neboť usnesením vyšetřovatele došlo k zastavení části skutku, a tím byla vytvořena překážka věci rozsouzené. Krajský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 29. 6. 2006, č. j. 12 To 240/2006-114, setrval na svém závěru vysloveném již v trestní věci obviněného vedené pod sp. zn. 12 To 469/2005, který se stal podkladem pro úvahy soudu prvního stupně, se závěry tohoto soudu se ztotožnil, a proto stížnost státního zástupce podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

S ohledem na shora uvedená zjištění musel Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, č. j. 12 To 240/2006-114, stejně jako jemu předcházející usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. 5. 2006, č. j. 2 T 73/2006-99, zrušit, jakož musel zrušit i další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha - západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vzhledem ke způsobu rozhodnutí Nejvyšším soudem se věc vrací před soud prvního stupně, který věc obviněného projedná v potřebném rozsahu a v intencích vyjádřených v tomto rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud poukazuje mj. také na skutečnost, že také další trestní věc obviněného, která skončila zastavením trestního stíhání obviněného usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 12 To 469/2005, (s týmž nesprávným právním názorem), byla usnesením Nejvyššího soudu dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1025/2006, zrušena a přikázána Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 26. October 2006