JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1261/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2008 dovolání, které podal obviněný P. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 55 To 51/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 8 T 42/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 8 T 42/2007, byl podle § 37a tr. zák. zrušen výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 6 T 174/2006, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2007, jakož i celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad a obviněný byl nově uznán vinným, že

1. poté, co dne 25. 2. 2005 uzavřel v O. jako jednatel spol. E., s. r. o., leasingovou smlouvu se spol. S. M. – L., a. s., s předmětem pronájmu, kterým bylo osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW 530dAT, v pořizovací ceně 1.855.000,- Kč, toto vozidlo v rozporu s leasingovou smlouvou a všeobecnými smluvními podmínkami bez svolení jeho majitele spol. S M. L., a. s., dne 1. 7. 2005 zapůjčil na základě smlouvy o pronájmu dopravního prostředku Ing. P. K., ačkoliv věděl, že takto bez souhlasu leasingového pronajímatele činit nemůže, čímž způsobil pošk. spol. S M. L., a. s., škodu ve výši 569.417,- Kč,

2. poté, co dne 12. 7. 2005 uzavřel v O. jako jednatel společnosti E., s. r. o., leasingovou smlouvu se spol. S A., a. s., s předmětem pronájmu, kterým bylo osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW 330iA 3.0, v pořizovací ceně 1.495.000,- Kč, toto vozidlo bez svolení jeho majitele spol. S A., a. s., v rozporu s leasingovou smlouvou v blíže nezjištěné době v měsíci září 2005 zapůjčil třetí osobě, ačkoliv věděl, že takto bez souhlasu leasingového pronajímatele činit nemůže, čímž způsobil pošk. spol. S A., a. s., škodu ve výši 717.493,- Kč.

Takto popsané jednání okresní soud právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků s dohledem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost S M. L., a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 55 To 51/2008, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný P. K. prostřednictvím obhájce dovoláním směřujícím proti všem výrokům o vině a trestu, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítl, že prvostupňový soud zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudil, přičemž jeho dovolací argumentace se týká skutku označeného pod bodem 1, neboť skutek pod bodem 2 byl již zahrnut z dřívějšího pravomocného rozhodnutí. Podle jeho mínění soud zcela nesprávně neoddělil hodnocení skutkového stavu věci z hlediska civilního (v tomto případě obchodního) práva a trestního práva. Podotkl, že bylo prokázáno, že společnost E., s. r. o., jejímž byl jednatelem, porušila podmínky leasingové smlouvy, neboť vozidlo zapůjčila třetí osobě, aniž k tomu měla písemný souhlas vlastníka – leasingové společnosti. Obviněný konstatoval: „V intencích civilního práva je toto porušení zcela zjevné, a přesto, že bylo prokázáno, že souhlas byl dán ústně, nastanou důsledky, jež mohou být s porušením smlouvy spojeny, tedy ukončení smlouvy, žádost o úhradu zbylého dluhu a taktéž náhrada škody.“ Současně uvedl, že z hlediska trestního práva však není situace právně tak jasná, neboť nejsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, zejména chybí subjektivní stránka – úmyslné zavinění.

Dále obviněný poukázal na skutečnost, že ze spisového materiálu je zřejmé, že společnost E., s. r. o., uhradila v rámci leasingu akontaci ve výši 556.500,- Kč a dále zaplatila šest splátek po 40.391,- Kč, tj. za vozidlo uhradila celkem 798.846,- Kč. S ohledem na skutečnost, že pořizovací cena vozidla činila 1.855.000,- Kč, jednalo se téměř o polovinu ceny. Podle obviněného proto schází jakýkoliv motiv, proč by zapůjčil vozidlo třetí osobě, a to v úmyslu je leasingové společnosti nevrátit či se na její úkor obohatit, když sám tak přichází o cca 800.000,- Kč, které již prokazatelně zaplatil. Současně uvedl, že tvrzení o absenci úmyslu ve vztahu ke spáchání trestného činu podporuje i fakt, že jak jeho, tak i výpovědí svědka K. bylo prokázáno, že pracovník leasingové společnosti pan Č. souhlas k zapůjčení vozidla dal, byť ústní. Tento svědek v přípravném řízení připustil, že souhlas telefonicky dal; ve své výpovědi před soudem však toto popřel. I přes skutečnost, že z formálního hlediska nelze výpověď z přípravného řízení pro rozhodnutí ve věci procesně použít, je zřejmé, že události se staly tak, jak obviněný i svědek K. popisují, tj. že ústní souhlas byl dán. Obviněný podotkl, že pan K. – zájemce o leasing předmětného vozidla měl u leasingové společnosti žádost o převod leasingu, která byla kladně vyřízena a tato informace byla společnosti E., s. r. o., i obviněnému známa. Upozornil, že vozidlo půjčoval za situace, kdy řádně hradil splátky tohoto vozidla, za toto již sám zaplatil cca 800.000,- Kč a vypůjčitel měl odsouhlasenu leasingovou smlouvu u vlastníka vozidla. Nemohl tedy mít ani nejmenší podezření, že pan K. vozidlo nevrátí, nebude hradit půjčovné a ani neuzavře leasingovou smlouvu. Bez významu není ani fakt, že by jeho společnost, jejímž je spoluvlastníkem, přišla o 800.000,- Kč a je nelogické, aby chtěl sám sebe poškodit.

Z hlediska obchodního práva, jak obviněný opětovně zdůraznil, došlo sice ze strany společnosti E., s. r. o., k pochybení, avšak z hlediska trestního práva jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, neboť zde chybí základní znak, a to úmysl, ať už přímý či nepřímý. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tz 292/2000, v němž se konstatuje: „Pokud byla na podkladě smlouvy o tzv. finančním pronájmu (leasingu) pachateli svěřena do nájmu určitá věc, má tato věc ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. povahu „cizí věci“, třebaže se po skončení nájmu počítá s tím, že se nájemce stane jejím vlastníkem. To znamená, že dokud najatá věc nepřejde do vlastnictví nájemce, je nutno její neoprávněné převedení na jinou osobu posuzovat jako přisvojení věci, neboť s ní pachatel jedná jako s vlastní věcí. Trestný čin zpronevěry je v takovém případě dokonán uvedeným převodem věci, a nikoliv již uzavřením smlouvy o tzv. finančním pronájmu (leasingu), na jejímž podkladě byla pachateli věc svěřena.“

V dovolání obviněný vyjádřil nesouhlas, že ve vztahu k projednávané věci soudy obou stupňů nevzaly v úvahu skutečnost, že společnost E., s. r. o., uzavřela s panem K. smlouvu o výpůjčce vozidla, a to do doby převodu leasingu na jeho osobu. Tento úkon evidentně není úkonem, který by zamýšlel převést předmět leasingu na třetí osobu. Dodal, že převod má v právní teorii vždy povahu trvalou, tzn. že úmyslem v tomto případě musí být záměr věc třetí osobě již ponechat. Naproti tomu půjčka či výpůjčka má vždy jen časově omezené trvání a vždy předpokládá vrácení věci. Obviněný připomněl, že neměl v úmyslu předmět leasingu na třetí osobu trvale převést, ale s ohledem na rozjednaný a v tu dobu schválený převod leasingu na pana K., umožnit jmenovanému věc dočasně užívat. V tomto směru odkázal jednak na výpovědi své osoby, svědka K., jakož i zástupců leasingové společnosti, kteří potvrdili, že převod leasingu na pana K. byl schválen a jednak na smlouvu o půjčení vozidla.

Závěrem dovolání obviněný vyslovil přesvědčení, že právní závěr soudu prvního stupně vyplývající ze zjištěného skutkového stavu není správný, neboť uvedené jednání není trestným činem. Z popsaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a ve smyslu ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu projednání a rozhodnutí.

K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněl, jak je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně s tím, že v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. V dovolacím řízení je třeba zásadně vycházet ze skutkového stavu, jak byl v průběhu trestního řízení zjištěn a vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Předmětem přezkoumání je zjištění, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Státní zástupce konstatoval, že dovolání obviněného je podáno s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve skutečnosti se však obviněný v mimořádném opravném prostředku mimo jiné soustředil (v části ve vyjádření citované) na zpochybňování hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž takovou formu námitek nelze v rámci uplatněného důvodu dovolání a ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř. akceptovat. Tyto námitky by mohly mít význam pouze v případě závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad formálně a zejména fakticky namítl a odůvodnil, což se však nestalo. Navíc ani Nejvyšší státní zastupitelství v rámci vlastní přezkumné činnosti nedospělo k závěru o existenci popsaného extrémního nesouladu, protože soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech. Za předpokladu, že by obviněný podal dovolání výlučně z uvedených námitek, bylo by nutno je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dále státní zástupce konstatoval, že dovolacímu důvodu, který obviněný uplatnil, odpovídají toliko námitky, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. a že v daném případě nelze aplikovat prostředky trestní represe, protože jde o věc obchodněprávní (soukromoprávní) povahy (tj. princip „ultima ratio“). Současně dospěl k závěru, že se s těmito námitkami nelze ztotožnit. Připomněl podstatu leasingu včetně toho, že nájemce se může stát vlastníkem najaté věci až po splnění určitých smluvních podmínek, samozřejmě za předpokladu, že leasingová smlouva s převodem vlastnického práva na nájemce počítá. Pokud nájemce v rozporu s leasingovou smlouvou s věcí neoprávněně nakládá tak, že ji např. převede na třetí osobu či přenechá třetí osobě do nájmu a způsobí-li tím pronajímateli škodu značnou, lze v takovém jednání spatřovat naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (viz stanovisko Nejvyššího soudu č. 6/2003 Sb. rozh. tr.), jehož se měl podle pravomocného výroku z rozsudku soudu prvního stupně vydaného v nyní přezkoumávané věci dopustit i obviněný P. K. Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že se vozidlo po neoprávněné dispozici s věcí dostane opět do dispozice pronajímatele. Rozhodující je, že nájemce v inkriminované době nakládal se svěřenou cizí věcí v rozporu s účelem, ke kterému mu byla svěřena, a právě tím způsobil vlastníkovi věci škodu. Z formálního hlediska je v takovém případě trestný čin zpronevěry dokonán okamžikem převedení věci na třetí osobu.

Ve vyjádření státní zástupce připomněl, že obviněný výslovně napadl výrok o vině pod bodem 1 v rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 8 T 42/2007, jímž se měl dopustit dílčího útoku pokračujícího trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Zdůraznil, že podle skutkové věty obviněný zapůjčil předmětný automobil Ing. P. K. v rozporu s leasingovou smlouvou a všeobecnými smluvními podmínkami. I když věděl, že nemůže vozidlo jmenovanému bez souhlasu pronajímatele předmětu leasingu zapůjčit, přičemž tyto závěry jsou v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu blíže rozvedeny, tak je zřejmé, že v okamžiku, kdy si přisvojoval cizí věc, která mu byla svěřena (když předmětný automobil dne 1. 7. 2005 zapůjčil), jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., přičemž podpis smlouvy o pronájmu dopravního prostředku zmíněné osobě byl pouze prostředkem ke spáchání trestné činnosti a současně k jejímu zakrytí. Oprávněnost tohoto závěru státní zástupce rovněž dovodil ze skutkového zjištění, že obviněný poté, kdy předmět leasingu zapůjčil, převedl společnost E., s. r. o., na V. F., bezdomovce, který podle vlastního popisu života rozhodně nebyl osobou znalou obchodních praktik v obchodních společnostech.

Z konstatovaných okolností je podle státního zástupce zřejmé, že obviněný mimo soukromoprávní sféru vytýčenou příslušnou leasingovou smlouvou a všeobecnými smluvními podmínkami porušil společenský zájem na ochraně vlastnictví a současně tímto jednáním naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Jeho čin se odvíjel v rámci obchodně právních vztahů, jichž pro svůj prospěch zneužil, a proto jsou splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Jde tudíž o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe a nelze hovořit o porušení principu „ultima ratio“, jak je v mimořádném opravném prostředku namítáno.

Závěrem vyjádření státní zástupce poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408). K takovém závěru dospělo i Nejvyšší státní zastupitelství v případě právní námitky obviněného, jejíž podstata spočívá v tom, že „..z hlediska obchodního práva došlo ze strany společnosti E., s. r. o., k pochybení, ovšem mám za to, že z hlediska trestního práva nenaplňuje jednání obžalovaného znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, neboť zde chybí základní znak, a to úmysl, ať už přímý či nepřímý.“ Státní zástupce upozornil, že obviněný tuto námitku uplatňoval již v řízení před soudy obou stupňů a Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, se s ní v souladu se zákonem dostatečně vypořádal, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, na které současně odkázal.

Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. K. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného P. K., pokud uvádí, že měl ústní svolení zástupce poškozené leasingové společnosti S M. – L., a. s., se zapůjčením předmětu leasingu Ing. P. K. a poukazuje na rozpory ve svědeckých výpovědích. V daném případě jde o výhrady vůči správnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Současně je možno poznamenat, že k obdobným námitkám uplatněným v odvolání Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval: „To, že leasingový nájemce – společnost E., s. r. o., zastoupená obžalovaným skutečně požádala o převod leasingové smlouvy, je potvrzeno tak, že její žádost byla projednána leasingovým výborem, převod leasingu byl schválen za toho předpokladu, že nový nájemce společnost M. C., a. s., podepíše směnku avalovanou Ing. P. K., dále že ke dni převodu leasingové smlouvy budou doplaceny veškeré dosud splatné leasingové splátky, které předchozí nájemce neuhradil. Další podmínka byla stanovena tak, že ke dni převodu leasingové smlouvy bude doplacen dluh z předčasně ukončené leasingové smlouvy, který činil 600.000,- Kč, když v této době poškozená společnost měla již informaci ze strany Asociace leasingových společností ohledně osoby Ing. P. K., který se měl dopustit trestného činu podvodu vůči jiné leasingové společnosti.“ V návaznosti na to odvolací soud zdůraznil: „Ze strany E., s. r. o., nebyla podána žádná žádost o zápůjčku vozidla třetí osobě a nalézací soud správně dovodil, že nebyl dán souhlas poškozené leasingové společnosti se zapůjčením předmětného vozidla Ing. K. Smlouvou o pronájmu dopravního prostředku uzavřenou mezi nájemcem Ing. P. K. a pronajímatelem zastoupeným obžalovaným se přenechával nájemci dopravní prostředek mimo autosalon společnosti E., s. r. o., automobil byl přenechán třetí osobě jako osobě soukromé bez splnění jakékoliv podmínky, která byla dojednána písemně mezi společností E., s. r. o., zastoupené obžalovaným a poškozenou společností, z obsahu není ani jasný účel smlouvy.“ Současně krajský soud podtrhl: „Vozidlo nebylo půjčeno firmě M. C., s. r. o., zastoupené jejím jednatelem, ale soukromé osobě Ing. P. K. za nejasným účelem, z nevysvětlitelného důvodu. V tu dobu nebyla splněna žádná z podmínek stanovených příkazem společností pro převod předmětu leasingu z E., s. r. o., na společnost M. C., s. r. o., což věděl obžalovaný i Ing. K. Obžalovaný ani neoznámil písemně pronajímateli tuto změnu v umístění vozidla mimo jeho stanoviště v autosalonu v O. v sídle E., s. r. o. Obžalovaný věděl dobře, že musí být písemný souhlas ze strany poškozené společnosti k úkonům kolem tohoto vozidla, pokud byly překročeny závazné podmínky smlouvy, jejíž stejnopis obdržel“ (vše na str. 5 usnesení soudu druhého stupně).

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Pokud by obviněný uplatnil jen námitky konstatované v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí, muselo by být dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

V mimořádném opravném prostředku obviněný P. K. rovněž vytýká, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. a že uvedené jednání tudíž nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu. Taktéž namítá, že v daném případě nelze aplikovat prostředky trestní represe, protože z hodnocení skutkového stavu věci vyplývá, že věc je třeba posoudit z hlediska civilního (v daném případě obchodního) a nikoli trestního práva. Tyto námitky, jež jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, uplatněný důvod dovolání obsahově naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje tvrzené právní vady.

Trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Z ustanovení § 4 písm. a) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (vše trestní zákon ve znění účinném do 30. 6. 2006).

Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva, předávací protokol apod. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění.

Z tzv. právní věty rozsudečného výroku je zřejmé, že Okresní soud v Olomouci považoval trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. v jednání obviněného P. K. za naplněný tím, že „přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena a tímto činem způsobil na cizím majetku značnou škodu“ (str. 2 rozhodnutí).

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Olomouci v rozporu s trestním zákonem, když skutek (jednání pod body 1 a 2), jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, kvalifikoval jako trestný čin, jímž byl obviněný P. K. uznán vinným. Ze skutkových zjištění popsaných v bodě 1 rozsudečného výroku prvostupňového soudu plyne, že obviněný jako jednatel spol. E., s. r. o., uzavřel dne 25. 2. 2005 leasingovou smlouvu se společností S M. – L., a. s., přičemž předmětem pronájmu bylo osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW 530dAT, v pořizovací ceně 1.855.000,- Kč, toto vozidlo v rozporu s leasigovou smlouvou a všeobecnými smluvními podmínkami bez svolení majitele společnosti S M. L., a. s., dne 1. 7. 2005 zapůjčil na základě smlouvy o pronájmu dopravního prostředku Ing. P. K., ačkoliv věděl, že takto bez souhlasu leasingového pronajímatele činit nemůže, čímž způsobil společnosti S M. L., a. s., škodu ve výši 569.417,- Kč. Je zjevné, že uvedeným jednáním si obviněný přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, neboť s předmětným automobilem naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byl dán do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření. V této souvislosti Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v odůvodnění napadeného usnesení uvedl: „Podstata leasingu spočívá v tom, že nájemce získává takovou smlouvou do své dispozice předmět leasingu, který může užívat, brát z něj požitky a v omezené míře s ním i disponovat, ale po celou dobu trvání nájemního vztahu se nestává vlastníkem najaté věci, neboť tím je nadále leasingová společnost. Proto ve vztahu k němu se jedná o věc cizí. Vlastníkem najaté věci se nájemce může stát až po splnění určitých smluvních podmínek, samozřejmě za předpokladu, že leasingová smlouva s převodem vlastnického práva na něj vůbec počítá. Pokud nájemce v rozporu s touto věcí neoprávněně nakládá tak, že ji např. převede na třetí osobu, nebo přenechá třetí osobě do nájmu a způsobí tím pronajímateli škodu značnou, je nutno v jednání spatřovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že vozidlo se po neoprávněné dispozici s věcí dostane opět do dispozice pronajímatele. Zde po provedeném vyšetření, oznámení leasingové společnosti, bylo vozidlo nalezeno prostřednictvím mezinárodní policejní spolupráce na území Srbska a prostřednictvím Policie ČR bylo vráceno poškozené společnosti. Odvolací soud rovněž zdůraznil: „V dané věci bylo zjištěno, že nájemce v inkriminované době svévolně nakládal se svěřenou cizí věcí v rozporu s účelem, ke kterému mu byla svěřena a právě tím způsobil vlastníkovi větší škodu. Z formálního hlediska je také i v tomto případě trestný čin zpronevěry dokonán okamžikem převedení věci na třetí osobu a následné vrácení věci by mohlo být, pokud by se o to přičinil obžalovaný, pouhou náhradou způsobené škody“ (vše na str. 6 usnesení soudu druhého stupně). Dovolací soud dodává, že po subjektivní stránce obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., jak již uvedl Okresní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 7, přičemž tato skutečnost je očividná z celého jednání, které spáchal a jímž porušil smluvní ujednání. Současně je potřebné připomenout, že pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 3 písm. c) tr. zák., a to v daném případě ohledně způsobení značné škody, postačuje i zavinění z nedbalosti.

Nejvyšší soud dále uvádí, že dílčí skutek (útok) pod bodem 1 v rozsudku Okresního soudu v Olomouci tvoří s dílčím skutkem (útokem) pod bodem 2 výroku téhož rozsudku jediné jednání, neboť jde o pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. (stanoví, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku). V tomto směru nebyly v dovolání vzneseny žádné výhrady. Tento skutek – jednání obviněného P. K. pod body 1 a 2 rozsudečného výroku – naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. včetně úmyslného zavinění, neboť si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tímto činem na cizím majetku značnou škodu. Správnému posouzení skutku odpovídá ve výroku o vině napadeného rozsudku i aplikovaná právní věta. Současně je nutno odmítnout výtku vznesenou v dovolání, že věc je třeba posoudit z hlediska obchodního práva a nikoli trestního práva, neboť jednání obviněného nejen hrubě vybočilo z uzavřeného závazkového vztahu, ale současně naplnilo znaky úmyslného trestného činu. Právní námitky obviněného, které byly v příslušné části dovolání uplatněny, tudíž nelze akceptovat.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. listopadu 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 20. November 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč