JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1251/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. října 2006 o dovolání obviněného Z. T. (roz. Součka), proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2006, č. j. 4 To 154/2006- 54, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 267/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2006, č. j. 4 To 154/2006-54, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 12. 2005, č. j. 1 T 267/2001-43, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a náhradě škody byl obviněný odsouzen za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem a za sbíhající se pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 241 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 4. 2005, č. j. 4 T 238/2004-83, podle § 241 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 4. 2005, č. j. 4 T 238/2004-83, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti předmětnému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., přičemž naplnění shora uvedených dovolacích důvodů spatřuje v tom, že odvolací soud sice zjistil při ukládání trestu odnětí svobody pochybení ze strany soudu prvního stupně, které spočívalo v tom, že rozsudkem soudu prvního stupně mu byl ukládán trest odnětí svobody podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spojení s ustanovením § 42 odst. 1 tr. zák. v sazbě od 7 let a šesti měsíců do 13 let a 4 měsíců, namísto sazby podle § 241 odst. 1 tr. zák. ve spojení s § 42 odst. 1 tr. zák. v trvání od 6 let a 4 měsíců do 10 let a 8 měsíců, avšak odvolací soud ovlivněn touto chybou uložil mu trest souhrnný ve výměře 9 let, přičemž se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně stran okolností rozhodných pro ukládání trestu. Souhrn shora uvedených nesprávných hmotně právních posouzení pak vedl k uložení nepřiměřeného trestu, a proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V dané věci bylo soudem odvolacím rozhodnuto rozsudkem nikoli usnesením.

Dále je třeba předestřít, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dané věci se však o takový případ nejedná.

Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen a odvolací soud sám ve věci rozhodl rozsudkem nikoli usnesením, kterým by odvolání obviněného zamítl. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tento konkrétními námitkami obviněný nenaplnil, a proto ohledně něj by přicházelo v úvahu rozhodnout tak, že podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky obviněného soustředěny svojí povahou nikoli proti právní kvalifikaci jednání obviněného, ale proti trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. Tato skutečnost je jednoznačně vyjádřena v argumentaci obviněného, že „souhrn uvedených nesprávných hmotně právních posouzení vedl k uložení nepřiměřeného trestu“. Ve vztahu k této argumentaci obviněného je potřebné uvést, že odvolací soud k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., t. j., že bylo porušeno v přezkoumávané části rozsudku ustanovení trestního zákona. Toto porušení však nebylo zjištěno v otázce skutkových zjištění, což je jednoznačně dokladováno odůvodněním rozhodnutí krajského soudu, kde tento na straně 3 a 4 svého rozsudku konstatuje, že „okresní soud nepochybil a z okolností případu náležitě dokumentovaných ve spise je naprosto nepochybně patrno, že objektivní stránka trestného činu podle § 234 odst. 1 tr. zák. je dána, stejně jako stránka subjektivní. Výrok o vině obviněného nevykazuje žádné vady“. Pochybení však bylo shledáno pouze ve výroku o trestu. Odvolací soud zcela přesvědčivě a logicky vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku na str. 4 – 6 proč nemohl být obviněnému ukládán trest podle § 234 odst. 1 za použití § 42 odst. 1 a 35 odst. 2 tr. zák., a proč mu měl být uložen podle § 241 odst. 1 za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. Rozsudkem odvolacího soudu byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání devíti roků (shodně s rozsudkem soudu prvního stupně), když zařazen byl v obou případech do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák.

Jestliže tedy obviněný v podaném dovolání argumentuje tím, že „odvolací soud nepřípustně nahradil při rozhodování soud prvého stupně a zbavil ho práva na odvolání a projednání věci ve druhé instanci, v souvislosti s tím, že se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvého stupně stran okolností rozhodných pro ukládání trestu“, pak je třeba poznamenat, že si obviněný neujasnil z jakého důvodu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen (zrušení se vůbec nedotýkalo skutkových zjištění). V uvedené souvislosti s ohledem na zcela evidentní formální odkaz na znění dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat, a to i ve vztahu k tvrzenému porušení práv obviněného, na níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu: Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Pokud obviněný namítl, že uložený trest je nepřiměřený, pak je třeba uvést, že výrok o trestu není možné napadat z toho důvodu, že trest je nepřiměřený hlediskům stanoveným v § 31 odst. 1 tr. zák. nebo účelu trestu podle § 23 odst. 1 tr. zák. s odkazem na dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání proti výroku o trestu lze opřít jedině o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný tento dovolací důvod výslovně neuplatnil, ale i kdyby tak učinil, podle § 241 odst. 1 tr. zák., za použití ustanovení § 42 odst. 1 a § 35 odst. 2 tr. zák. mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání od šesti let a čtyř měsíců do deseti let a osmi měsíců (jak správně také uvedl odvolací soud). Pokud pak byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti let, jde tedy o trest uložený v rámci zákonné trestní sazby zvýšené v souladu se zněním § 42 odst. 1 tr. zák., tudíž i pokud by byl v dovolání uplatněn důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo by nutno dovolání odmítnout, a to podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení řádný opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 12. October 2006