JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1247/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2006 dovolání, která podali obviněný M. G., a obviněný J. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 12 To 181/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 44/2005, a rozhodl t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. o d m í t á .

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 3 T 44/2005, byli obvinění M. G. a J. H. uznáni vinnými, že

1) oba obvinění společně

dne 11. 2. 2005 v době kolem 05.00 hod. ve S., po vzájemné dohodě, odvedli nejdříve poškozeného A. O., do vozidla obžalovaného J. H., tov. zn. Škoda Favorit, poté s ním jeli nejdříve k čerpací stanici v obci S., a následně do obce K., a zatímco obžalovaný J. H. vozidlo řídil, obžalovaný M. G. ohrožoval poškozeného A. O. nožem, vyhrožoval mu, že ho zabije, požadoval po něm vydání finanční částky, kterou měl u sebe, přitom ho prohledal a vzal mu mobilní telefon v hodnotě 4.500,- Kč a finanční částku ve výši 2.000,- Kč a obžalovaný M. G. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl jako zvlášť nebezpečný recidivista dle § 41/1 tr. zák. odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 5 T 117/94 ze dne 7. 3. 1995 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 252/95 ze dne 6. 10. 1995, mimo jiné i pro pokus trestného činu ublížení na zdraví dle § 8/1 tr. zák. k § 222/1 tr. zák., a to k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, který vykonal dne 24. 7. 2001,

2) obviněný M. G. sám

dne 17. 10. 2004 v době od 17.00 hod. do 21.30 hod. ve S., opakovaně fyzicky napadl K. Č., kterou bil pěstí do obličeje, hrudníku, břicha a následně ji kopal do celého těla, čímž jí způsobil zlomeninu 6. žebra vlevo, mnohočetné podkožní krevní výrony v obličeji a podkožní krevní výron horního víčka pravého oka a obou víček levého oka, otok obou rtů a příčnou oděrku délky 4 cm na krku, přičemž způsobená zranění omezovala poškozenou podstatným způsobem v běžném způsobu života po dobu nejméně dvou týdnů, v důsledku bolesti vlevo na hrudníku a nezbytného klidového režimu.

Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) u obou obviněných jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který spáchali jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. a obviněný M. G. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) u obviněného M. G. jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byli odsouzeni, a to obviněný M. G. za spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž za spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. bylo podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 5 T 107/2004. Obviněný J. H. byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění M. G. a J. H. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 12 To 181/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Vůči konstatovanému usnesení soudu druhého stupně podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání.

Obviněný M. G. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění svého podání poukázal, že od počátku trestního stíhání tvrdil, že se trestného činu loupeže nedopustil. Spáchání tohoto činu nebylo ani řádným způsobem prokázáno. Soud dospěl k závěru o jeho vině pouze na základě nevěrohodné výpovědi poškozeného A. O. Obviněný připustil, že se ve večerních hodinách dne 10. 2. 2005 setkal v S. s poškozeným a že věděl o prodeji osobního automobilu jeho osobou téhož dne. Poškozený ho v baru požádal o odvoz domů, což mu zprostředkoval prostřednictvím spoluobviněného H., před jehož dům s poškozeným došli a zde J. H. vyzvedli. Obviněný vyslovil přesvědčení, že pokud by měl poškozený obavy, mohl bez problémů volně odejít, neboť cesta byla v obou směrech průchodná a nic mu v tom nebránilo. Zcela dobrovolně se však nechal obviněnými odvést, přičemž u benzínové stanice odmítl dát peníze za benzín. Dále obviněný zdůraznil, že celou cestu seděl na místě spolujezdce a vzhledem ke své postavě a váze je naprosto vyloučeno, že by byl schopen přelézt z přední sedačky na zadní vedle poškozeného. Je pravdou, že si z ponožky poškozeného vytáhl mobilní telefon, který vzal spoluobviněný H. na uhrazení benzínu. V žádném případě poškozenému nevyhrožoval a rozhodně u sebe neměl nůž, tzv. motýlek. Při hodnocení důkazů soud pochybil i v tom, že neprovedl obhajobou navržený vyšetřovací pokus, podle kterého by bylo zcela vyloučeno, že v automobilu mohl přelézt ze sedačky vedle řidiče na zadní sedadlo vedle poškozeného. Obviněný uzavřel, že nebyl naplněn formální ani materiální znak pro přisouzenou právní kvalifikaci a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněný J. H. opřel své dovolání rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť se sám nepodílel na násilí vůči poškozenému ani mu násilím nehrozil. Odvolací soud dospěl k závěru, že se podílel na násilí vůči poškozenému tím, že jako řidič vozidla nezastavil a neumožnil mu tak vystoupit z vozu ven. Dále se měl na loupeži podílet i tím, že vědomě prodal telefon pocházející z loupeže. Podle názoru obviněného však toto prokázané jednání nelze kvalifikovat jako účast na loupeži. Tím, že řídil vozidlo, nijak nenapomohl uskutečňování loupežného záměru spoluobviněného. Připomněl, že poškozený se pokusil za jízdy z vozu vyskočit, nicméně obviněný G. mu v tom zabránil. Poškozený byl tak omezen ve volném pohybu pouze spoluobviněným. Obviněný uvedl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže je zapotřebí, aby se pachatel na násilí nebo na pohrůžce násilím přímo podílel, nepostačí, že byl takovému násilí nebo pohrůžce pouze přítomen a nezabránil mu. V této souvislosti dodal, že se obviněného G. bál, neboť jmenovaný měl pověst násilníka. Bylo prokázáno, že dovolatel poškozeného pouze požádal o příspěvek na benzín, přičemž mu nijak nehrozil a vydání peněz nijak neurgoval. Pro posouzení, zda došlo ke spáchání loupeže je bezvýznamné, zda po uskutečnění násilí ze strany spoluobviněného uloupený telefon prodal. Připomněl, že nad svým jednáním vyslovil v hlavním líčení lítost a považoval ho za nesprávné. Trestného činu loupeže se ale nedopustil; mohl být stíhán nanejvýš pro trestný čin podílnictví. Závěrem podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal krajskému soudu k novému projednání.

K podaným dovoláním se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

K dovolání obviněného M. G. státní zástupce konstatoval, že sice formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak uplatněné námitky obsahově stojí mimo rámec tohoto i ostatních dovolacích důvodů. Podle jeho názoru napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

V souvislosti s dovoláním obviněného J. H. státní zástupce uvedl, že po obsahové stránce dovolací námitky korespondují s obviněným zvoleným dovolacím důvodem, avšak věcně tomu tak není. V této spojitosti poukázal na skutková zjištění rozvedená v odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že ve vztahu k násilnému působení na vůli poškozeného byl dominantní postavou obviněný M. G., který zabránil útěku poškozeného z vozidla za situace, kdy se pohybovali pomalejší rychlostí, přiložil nůž ke krku poškozeného a doprovázel to výhrůžkami zabitím a za této situace poškozeného prohledával. Současně však zdůraznil, že obviněný J. H. po předchozí dohodě společně s obviněným G. odvedl poškozeného do svého vozidla a za situace, kdy již obviněný G. dával zřetelně najevo svůj loupežný úmysl, sám v jízdě pokračoval a tímto jednáním již jednal společně s obviněným G., a to ve společném loupežném úmyslu, který obviněný G. zřetelně projevoval. Státní zástupce dále uvedl, že vedle předchozí dohody na společném odvedení poškozeného do vozidla, svědčí o skutečnosti, že loupežný úmysl pojal obviněný H. společně s obviněným G. od samého počátku i okolnost následující po dokonání trestného činu. Obviněný H. zastavil vozidlo a umožnil poškozenému vystoupit a odejít, a poté převzal od obviněného G. uloupený mobil, který po vzájemné dohodě následujícího dne prodal a o utržené peníze se s ním rozdělil. Pokud tedy obviněný H. pokračoval v jízdě za situace, kdy obviněný G. jednal násilně vůči poškozenému, udržoval tím stav faktické bezbrannosti poškozeného, přičemž byl veden společným loupežným úmyslem s obviněným G. Státní zástupce uzavřel, že jednání obviněného J. H. je násilím ve smyslu zákonných znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných M. G. a J. H. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným M. G. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný soudům vytýká nesprávné vyhodnocení výpovědi poškozeného A. O. a v tomto směru poukazuje na odlišný průběh skutkového děje. Současně prosazuje vlastní skutková tvrzení, zejména uvádí, že se poškozený nechal obviněnými odvést dobrovolně, přičemž dovolatel seděl po celou dobu jízdy na místě spolujezdce a A. O. nikterak nevyhrožoval ani nepoužil nože, pouze mu vzal mobilní telefon a žádal po něm peníze za benzín. Dále namítá, že soudy neprovedly vyšetřovací pokus, který by objasnil nemožnost, a to s ohledem na fyzické dispozice jeho osoby, přelézt z předního sedadla automobilu dozadu za poškozeným. Nutno zdůraznit, že všechny tyto vznesené výhrady primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše uvedeno, samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující popis skutku uvedený pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku okresního soudu, z něhož mimo jiné vyplývá, že obviněný M. G. „ohrožoval poškozeného A. O. nožem, vyhrožoval mu, že ho zabije, požadoval po něm vydání finanční částky, kterou měl u sebe, přitom ho prohledal a vzal mu mobilní telefon v hodnotě 4.500,- Kč a finanční částku ve výši 2.000,- Kč“. V dovolání obviněný nenamítá, že takto popsaný skutek (jeho doslovná citace byla uvedena výše), jenž je v odůvodnění rozsudku podrobně rozveden a s nímž se ztotožnil i odvolací soud, byl ohledně jeho osoby nesprávně posouzen jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který spáchal ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V daném případě jde proto ze strany obviněného výlučně o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod.

Nutno dodat, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně dovolání obviněného M. G.

S poukazem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného M. G. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Obviněný J. H. v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil správnost právní kvalifikace skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. V podrobnostech namítl, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, neboť ve vztahu k poškozenému nepoužil násilí ani pohrůžky násilí a skutek mohl být právně kvalifikován maximálně jako trestný čin podílnictví. Skutečnost, že násilnému jednání obviněného M. G. vůči poškozenému nezabránil, ještě neznamená, že se dopustil trestného činu loupeže. Je zřejmé, že uplatněné výhrady obviněného směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítanou vadu.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, přičemž musí být nátlakem na vůli poškozeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se věci a musí mu předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Úmysl pachatele se vztahuje jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak i k tomu, aby se zmocnil cizí věci.

Podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Ve stručnosti lze připomenout, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a jednak úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i za situace, kdy každý ze spolupachatelů (po společné dohodě výslovné nebo konkludentní) svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je naplněna pouze souhrnem těchto jednání, anebo pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelem na trestném činu loupeže je i ten, kdo se sice sám nedopouští násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale např. jedná tak, aby nalezl věc, které se chce spolu s ostatními pachateli zmocnit (srov. rozhodnutí publikované ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 18/1994). Společný úmysl spolupachatelů zahrnuje jak společné jednání pachatelů, tak sledování společného cíle. Společný úmysl přitom nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda); každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn.

Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně považoval znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. za naplněné tím, že obvinění společným jednáním užili proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Z výroku o vině, jak je popsán pod bodem 1) v rozsudku Okresního soudu v Kladně, vyplývají skutečnosti, jak byly výše citovány. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně mimo jiné konstatoval: „…obžalovaný G. a obžalovaný H. se před nástupem do vozidla ve S. domluvili na tom, že se zmocní peněz poškozeného, o kterých obžalovaný G. měl vědomost. Na tuto domluvu měli i časový prostor, neboť poté, co obžalovaný H. vyšel před dům, tak společně s obžalovaným G. hovořili, což obžalovaný G. i potvrzuje, tedy to, že spolu hovořili, což je i zřejmé z telefonátu poškozeného O. na linku 158 a i z jeho výpovědi v procesním postavení svědka.“ Dále k jejich jednání prvostupňový soud uvedl: „…nejprve oba obžalovaní po poškozeném požadovali peníze na úhradu benzínu, když toto odmítl a snažil se i vozidlo opustit, bylo mu v tom zabráněno, a to podle přesvědčení soudu v koordinaci obou obžalovaných, neboť obžalovaný H. s vozidlem nezastavil, ale s tímto i nadále pokračoval v jízdě, v podstatě jízdu zrychloval a obžalovaný G. znemožnil zachycením za oděv poškozenému z vozidla vystoupit.“ Rovněž upozornil: „Poté, co se obžalovaný G. po prohledání oděvu poškozeného zmocnil jeho mobilního telefonu, tento od něj převzal obžalovaný H., který posléze prodal a o výtěžek prodeje se rozdělil s obžalovaným G.“ Soud prvního stupně také zdůraznil: „…činnost obou obžalovaných byla koordinována vzájemně do té míry, že účel jejich cesty s poškozeným byl ten, aby se zmocnili, ať již peněz či jiných movitých věcí poškozeného O.“ Proto jednání obou obviněných právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť „po vzájemné dohodě a při vědomosti obou obžalovaných bylo užito proti poškozenému násilí, které směřovalo k zmocnění se věci poškozeného, což se obžalovaným i podařilo“ (vše na str. 19 a 20 napadeného rozsudku).

S uvedenými závěry okresního soudu se v odvolacím řízení ztotožnil i krajský soud. Ve svém rozhodnutí k námitkám obviněného J. H., jež byly obsahově shodné s těmi, které prezentoval ve svém dovolání, soud druhého stupně rovněž odkázal na výpověď poškozeného A. O., o jejíž věrohodnosti nepochyboval a upozornil, že poškozený v přípravném řízení i v řízení před prvostupňovým soudem mimo jiné uvedl, že peníze na zakoupení benzínu po něm požadovali oba obvinění, přičemž jim opakovaně sdělil, že peníze u sebe nemá. Na toto sdělení právě obviněný J. H. zareagoval tak, že „pojedou na benzínku a tam to vyřídí“. Odvolací soud připomenul skutková zjištění soudu prvního stupně, že obviněný J. H. „jako řidič vozidla se rozjel a ačkoli viděl, že poškozený má snahu z jedoucího vozidla vystoupit a viděl, že spoluobžalovaný se přemístil z předního sedadla spolujezdce na zadní sedadlo k poškozenému, kde mu přiložil nůž na krk a vyhrožoval mu usmrcením v případě, že mu poškozený peníze nedá, i nadále pokračoval v jízdě a zcela zjevně tak dal najevo - přinejmenším konkludentně, že míní dosáhnout vydání peněz poškozeným i za použití násilí“. Dále uzavřel: „…ačkoli obžalovaný J. H. věděl, že mobilní telefon poškozenému sebral spoluobžalovaný v rámci užitého násilí, následně od něho telefon převzal a prodal jej za částku, o kterou se spolu s obžalovaným M. G. rozdělil. I tato skutečnost svědčí o tom, že obžalovaný J. H. byl srozuměn s tím, že peníze (alespoň na benzín) získají se spoluobžalovaným od poškozeného i za použití násilí. V tomto směru přispěl jako spolupachatel tím, že neumožnil poškozenému vystoupit z vozidla, které stále udržoval v jízdě a přinejmenším v této fázi tak usnadňoval či spíše vytvářel podmínky pro násilné jednání spoluobžalovaného vůči poškozenému“ (vše na str. 5 a 6 napadeného usnesení).

Podle názoru Nejvyššího soudu korespondují zmíněné právní závěry soudů obou stupňů se zjištěným stavem věci a jsou v zásadě přiléhavé a správné. Ze způsobu provedení činu je zřejmý takový charakter vzájemné součinnosti obou obviněných, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. V daném případě zcela evidentně šlo o jejich společnou akci, kdy za společné jednání obou spolupachatelů odpovídá každý z nich jako by celý trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchal sám. V posuzovaném případě sice vyvíjel výraznější aktivitu obviněný M. G. a obviněný J. H. se fakticky na přímém násilí vůči poškozenému nepodílel. Současně však nelze opominout, že svým konkrétním jednáním udržoval stav faktické bezbrannosti poškozeného A. O. a přispěl ke spáchání trestného činu. Tento závěr lze opřít o skutková zjištění, že po předchozí společné dohodě oba obvinění poškozeného odvedli do automobilu obviněného J. H. a následně na něm za jízdy oba požadovali peníze za benzín a když toto A. O. odmítl, znemožnili mu oba z vozidla vystoupit (obviněný M. G. tím, že ho zachytil za oděv), přičemž obviněný J. H. jako řidič v jízdě pokračoval, ač věděl, že spoluobviněný vůči poškozenému realizuje násilí směřující ke zmocnění se peněz, popř. dalších jeho movitých věcí a auto zastavil a poškozenému umožnil vystoupit až poté, co již byl trestný čin loupeže dokonán. Za zmínku stojí i to, že obviněný J. H. následně převzal od obviněného M. G. uloupený mobilní telefon poškozeného, který po vzájemné dohodě další den prodal a o zisk z prodeje se rozdělili. Všechny tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že jeho jednání bylo od počátku vedeno stejným úmyslem jako činnost spoluobviněného a objektivně i subjektivně představovalo složku děje, který ve svém celku tvořil trestné jednání. Lze důvodně konstatovat, že obviněný J. H. odpovídá i za tu část jednání, kterou fyzicky uskutečnil obviněný M. G., a proto v jeho činnosti soudy oprávněně shledaly všechny formální i materiální znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině pod bodem 1) v rozsudku okresního soudu aplikovaná právní věta. Námitky obviněného J. H. tudíž nelze v rámci dovolacího řízení akceptovat.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. H. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Toto rozhodnutí o dovolání obviněných M. G. a J. H. Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž byl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 29. November 2006