JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1245/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2008 dovolání, které podal obviněný M. O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 61 To 537/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 10/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. O. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 3 T 10/2007, byl obviněný M. O. uznán vinným, že

dne 4. 4. 2006 kolem 21.45 hod. v P., před domem společně s dosud neztotožněným spolupachatelem napadli poškozenou Mgr. M. K., tak, že po společném příchodu na místo přepadení jí obžalovaný M. O. chytil zezadu rukou, do oblasti pravé tváře a za pravé ucho jí přiložil zapnutý elektrický paralyzér, kterým ji omráčil, až ztratila na nezjištěnou dobu vědomí, přičemž jí vzali tašku, kterou nesla na rameni, v hodnotě 100,- Kč, obsahující fotoaparát Olympus C 4000 s dvěma paměťovými kartami v hodnotě celkem 10.390,- Kč, flash disk o velikosti 1 Gb v hodnotě 1.490,- Kč, peněženku v hodnotě 350,- Kč s finanční hotovostí nejméně 500,- Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz a další doklady, učebnici němčiny v hodnotě 150,- Kč, manikúru v hodnotě 290,- Kč, sluneční brýle v hodnotě 50,- Kč, které měla na hlavě, poté jí jeden z pachatelů řekl, že mu má dát mobil, který držela v ruce, a když mu poškozená vydala mobilní telefon Nokia se SIM kartou v hodnotě 1.090,- Kč, z místa činu utekli.

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 2 T 134/2006, který nabyl právní moci dne 19. 9. 2006, byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to l ks elektrického paralyzéru zn. POWER Max, se dvěma kusy baterií zn. Energizer 9 V.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Mgr. M. K., škodu ve výši 13.910,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný M. O. odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 61 To 537/2007, byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen toliko ve výroku o uložených trestech a ve výroku o náhradě škody. Dále odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl a obviněného M. O. při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. odsoudil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí l ks elektrického paralyzéru zn. POWER Max, se dvěma kusy baterií zn. Energizer 9 V. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 2 T 234/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Mgr. M. K., škodu ve výši 12.820,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu, a to ve všech výrocích, napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a uložený trest je nepřiměřený vybočující z mezí ústavně zaručené proporcionality.

V podání obviněný připomněl dosavadní průběh trestního řízení před soudy obou stupňů. Pokud jde o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť zjištěný skutkový stav vyvozovaný z provedených důkazů nelze posuzovat jako uvedený trestný čin. Zdůraznil, že soudy obou stupňů neprokázaly naplnění jeho skutkové podstaty, a pokud jej takto kvalifikovaly, dopustily se porušení zásady „in dubio pro reo“. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že řádně nepřezkoumal rozsudek prvostupňového soudu a řízení mu předcházející, a to z hlediska vad vytýkaných v odvolání. Taktéž se nezabýval jeho tvrzením, že svědecká výpověď poškozené Mgr. M. K. není s ohledem na její duševní rozpoložení v době spáchání předmětného trestného jednání věrohodná, kdy dokonce omdlela a po dobu násilného jednání vůbec nevěděla, co se děje. Podle obviněného nelze tvrzení jmenované brát v potaz, jelikož její schopnost správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat rozhodné skutečnosti byla silně ovlivněna, jak vyplývá i ze skutečností uvedených v úředním záznamu o podaném vysvětlení, který bohužel nebylo možné ve smyslu § 158 odst. 5 tr. ř. použít jako obhajobu. Podotkl, že jeho vinu nelze dovozovat ze závěru odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace, jelikož z něj nelze jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se trestného činu dopustil. Toto nevyplývá ani z ostatních důkazů provedených soudem. Obviněný uvedl, že si je sice vědom toho, že v rámci dovolacího řízení lze ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumávat jen právní kvalifikaci skutku nebo jiné hmotně právní posouzení učiněné soudy nižších stupňů. Současně vyjádřil přesvědčení, že by bylo nepřípustně restriktivním zúžením jeho práva na soudní ochranu, pokud by nebylo možné v rámci systému vyšších opravných prostředků napadnout mimo čistě právního posouzení též skutkový základ, z něhož právní posouzení vychází, popř. vady řízení, které mu předcházely.

Dále obviněný konstatoval, že je namístě přezkoumat i trest, který mu byl napadeným rozsudkem uložen. Podotkl, že si je vědom toho, že při výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by bylo možno přezkoumávat pouze zákonnost druhu uloženého trestu, popř. jeho rozpor s výměrou uvedenou v aplikovaném ustanovení trestního zákona. S poukazem na nálezy Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 715/06, sp. zn. I. ÚS 603/06) uvedl, že dovolání lze podat, neboť uložený trest v daném případě vybočuje z mezí přiměřenosti podle norem ústavních. Za situace, kdy mu byl uložen jednak trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou, tj. trest v horní polovině trestní sazby a jednak trest vyhoštění na dobu neurčitou, má za to, že trest z mezí ústavnosti pro nepřiměřenost vybočuje. Současně obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Zdůraznil, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4. Ústavy), a proto jsou obecné soudy povolány k tomu, aby poskytovaly právní ochranu nejenom na podústavní úrovni, ale i na úrovni ústavního pořádku. Pokud se jedná o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je vždy třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody jedince, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je proporcionální. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem a dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Podle obviněného i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. V souvislosti s tím dospěl k názoru, že uložený trest je natolik nepřiměřeně přísný, že vybočuje z naznačených ústavně přípustných mezí proporcionality.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle § 265l tr. ř. tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které obviněný uplatnil, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konstatoval, a to s poukazem na příslušné pasáže mimořádného opravného prostředku, jež citoval, že obviněný v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu brojí proti skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně a verifikovanému soudem odvolacím i způsobu, jakým soudy obou stupňů shromážděné důkazy hodnotily. Ve své podstatě v dovolání tvrdí, že soud druhého stupně při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se toho, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným (pro jeho osobu příznivějším způsobem) a polemizuje s tím, jak soudy některé skutkové okolnosti posuzovaly. Podle státního zástupce nelze takové výhrady pod uplatněný dovolací důvod podřadit. V této souvislosti podotkl, že z vymezení obsahu dovolání v § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska znění § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02 a sp. zn. III. ÚS 282/03]. Zdůraznil, že uplatněné námitky by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl, což neučinil.

Dále státní zástupce uvedl, že z obsahu mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že obviněný rovněž brojí proti pravomocnému výroku o trestu z rozsudku soudu druhého stupně. I v případě této argumentace však dospěl k názoru, že jde o námitky, které nelze subsumovat pod žádný z dovolacích důvodů zakotvených v § 265b tr. ř. Ve vztahu k výroku o uloženém trestu, který obviněný napadl, sice přichází v úvahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které se však týká uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení přípustného druhu trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Státní zástupce podotkl, že tento dovolací důvod není naplněn námitkami v tom smyslu, že uložený nepodmíněný trest je nepřiměřený, a to i z hlediska ústavního rámce, jak tvrdí obviněný. I v případě, že by výrokem o trestu byla porušena ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. (o účelu trestu) a § 31 odst. 1, 2 tr. zák. (o obecných zásadách pro ukládání trestu), není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu, a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby, jak je tomu u obviněného. Námitky vůči pravomocnému výroku o trestu nelze uplatnit ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, tj. jiné než je právní kvalifikace skutku. Jelikož zákon ve vztahu k výroku o trestu výslovně stanoví jen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (upuštění od potrestání) nebo podle § 265b odst. 2 tr. ř. (uložení trestu na doživotí), znamená to „a contrario“ tolik, že z jiných než těchto důvodů nelze výrok o trestu dovoláním napadat. Pokud obviněný v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zmiňuje nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 715/2006, a ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/2006, státní zástupce zdůraznil, že tyto odkazy postrádají v daných souvislostech právní relevanci, protože zmíněné nálezy sice řešily problematiku přiměřenosti trestu, avšak výlučně vzhledem ke zjištěné délce řízení, kdy je třeba způsob rozhodování o trestu podrobit tzv. testu proporcionality, což však není případ aplikovatelný v předmětné trestní věci.

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti státní zástupce uzavřel, že obviněný napadenému rozsudku soudu druhého stupně, jakož i řízení, jež jeho vydání předcházelo, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v § 265b odst. 1 tr. ř. včetně těch, o které své dovolání opřel. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. a podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. O. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

V rámci citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný M. O. uplatňuje v dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný uvádí, že prvostupňový soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci, na jehož základě vyvodil nesprávné právní závěry a vydal i nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Zpochybňuje názor odvolacího soudu, pokud shledal závěry soudu prvního stupně správnými. Konstatuje, že výpověď poškozené není věrohodná s ohledem na její omezenou schopnost správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat rozhodné skutečnosti, neboť omdlela a po dobu násilného jednání vůbec nevěděla, co se děje. Vytýká, že jeho vinu nelze bez důvodných pochybností dovozovat ze závěru odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost soudy učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přitom z tvrzených procesních nedostatků (nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 254 tr. ř.) a vlastní verze celé události obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, tj. že svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci je pro dovolací soud rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Z odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S těmito závěry se ztotožnil, popřípadě některé i rozvedl Městský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání obviněného. V odůvodnění napadeného rozsudku k jednání obviněného M. O. mimo jiné konstatoval: „…je zcela bezpečně usvědčován výpovědí poškozené K., která jej bezpečně poznala jako pachatele, otiskem své pachové stopy na jejím oděvu i okolností, že za tři dny po činu dle kupní smlouvy použité rovněž k důkazu prodal mobilní telefon poškozené do bazaru. Nelze přehlédnout také úplně stejný způsob spáchání trestného činu loupeže provedené obžalovaným o osm dní později za užití paralyzéru, jakož i skutečnosti plynoucí z rozsáhlého šetření policie – několik minut po přepadení poškozené a odcizení jejího mobilního telefonu byla totiž do něho vložena SIM karta užívaná obžalovaným a následně z něho byly posílány desítky SMS zpráv do L. (viz např. úřední záznam č. l. 55 spisu). Proto výrok o vině jako zákonný a dostatečně odůvodněný v odvolacím řízení obstál (vše na str. 3 rozsudku soudu druhého stupně).

Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného M. O., které prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil, směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Obvodní soud pro Prahu 6 (následně i Městský soud v Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Současně je zjevné, že v předmětné trestní věci se o takovou situaci nejedná. V této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. jen tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Obviněný M. O. vznáší v mimořádném opravném prostředku námitky, jež uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod obsahově nenaplňují. V dovolání obviněný nesouhlasí s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání šesti let a trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Vytýká, že trest vybočuje z mezí přiměřenosti podle norem ústavních, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. Nutno zdůraznit, že zmíněné námitky se ve své podstatě týkají nesprávného vyhodnocení kritérií pro ukládání trestu stanovených zejména v § 23 odst. 1, § 31 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zák. a nikoliv, že by obviněnému byl uložen trest, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V tomto směru nelze v rámci dovolání napadený rozsudek přezkoumávat.

Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku k trestu uloženému obviněnému mimo jiné uvedl: „Jde o trest souhrnný, zahrnující v sobě potrestání za dva mimořádně závažné trestné činy loupeže za užití paralyzéru schopného značně ohrozit oběť přepadení na zdraví, byť v daném případě jen zřejmě náhodou kontaktní elektrody elektrického paralyzéru obžalovaný přiložil do oblasti obličeje, kde se bezprostředně nenacházely životně důležité orgány… Současně odvolací soud zdůraznil: „V důsledku jednání obžalovaného v přesile s dalším mužem dokonce na čas poškozená ztratila vědomí a měla silný strach o život. Při přepadení ztratila řadu velmi cenných osobních věcí včetně výsledků dlouhodobé pracovní činnosti. Proto trest odnětí svobody uložený v polovině zákonné trestní sazby jistě není nepřiměřeně přísný. Výrok o trestu vyhoštění, kterým se má především docílit ochrana občanů České republiky před obžalovaným páchajícím na jejím území závažnou násilnou trestnou činnost, i výrok o trestu propadnutí věci byly v rámci řešení vztahu souhrnnosti odůvodněny již předchozím odsouzením obžalovaného“ (vše na str. 3 a 4 rozsudku soudu druhého stupně).

Pokud obviněný v dovolání poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 715/06, a sp. zn. I. ÚS 603/06, tak je potřebné uvést, že tato rozhodnutí, se týkají zohlednění průtahů v trestním řízení při úvaze soudu o trestu u obviněné osoby, a tudíž na předmětnou věc nedopadají, jak důvodně uvádí i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného M. O. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 29. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč