JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1243/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2006 o dovolání, které podal obviněný P. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 3 To 935/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 164/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 71 T 164/2005, byl obviněný P. F. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 24. 4. 2005 kolem 07. 30 hodin v O.-V., před hlavním vjezdem do areálu burzy J., po předchozí slovní rozepři s personálem autoburzy a nejméně čtyřmi dalšími čekajícími řidiči, týkající se přednostního vjezdu do areálu, poté, co mu byla odepřena možnost vjezdu do areálu, odmítal s vozidlem opustit prostor vjezdu, následně, kdy se výše uvedené osoby rozhodly jeho vozidlo odstranit z příjezdové komunikace a uvolnit vjezd do areálu autoburzy, tomuto jejich jednání zabránil tak, že jim začal vyhrožovat zabitím v případě, že se vozidlo pokusí odstranit a ze svého vozidla tovární značky Ford Mondeo vytáhl expanzní pistoli zn. GAP, ráže 9 mm P.A.K, kterou namířil nejprve na D. Š. a poté na ostatní kolemstojící, což v kolemstojících vzbudilo důvodnou obavu ze splnění této výhružky a v obavě o svůj život se rozutekli a poté, co usedl zpět do vozidla, D. Š. využil jeho chvilkové nepozornosti, pistoli mu z ruky vytrhl a předal jí přivolané hlídce Policie ČR“.

Za to byl obviněný P. F. odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks plynové pistole zn. Bruni, model GAP, ráže 9 mm P.A.K., se zásobníkem, 11 ks rážově příslušných nábojek zn. WADIE, 1 ks expanzní zbraně zn. START 1, ráže 6 mm, se zásobníkem a 6 ks rážově příslušných nábojek zn. GUSTAV GENSCHOW.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. F., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 3 To 935/2005, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. F. uznal vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zák., protože „dne 24. 4. 2005 kolem 7,30 hod. v O. – V., před hlavním vjezdem do areálu autoburzy J., který byl v této době uzavřen, po předchozí slovní rozepři s personálem autoburzy a nejméně 4 dalšími čekajícími řidiči, týkající se přednostního vjezdu do objektu, přes domluvy odmítal s vozidlem uvedený prostor opustit, domáhal se vjezdu dlouhodobým troubením a takto bránil vjezdu vozidel s možností přednostního vjezdu a následně i výjezdu vozidel z burzy a když se přihlížející osoby rozhodly jeho vozidlo z cesty odstranit, aby došlo k uvolnění vjezdu, reagoval tak, že z vozidla vystoupil a za použití expanzní pistole GAP ráže 9 mm P.A.K kolem stojícím vyhrožoval zabitím, s pistolí kolem sebe mával, a to vše s úmyslem je odradit od dalšího jednání“. Za to jej odsoudil podle § 202 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 55 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věci, a to 1 ks plynové pistole zn. Bruni, model GAP, ráže 9 mm P.A.K., se zásobníkem, 11 ks rážově příslušných nábojek zn. WADIE, 1 ks expanzní zbraně zn. START 1, ráže 6 mm, se zásobníkem a 6 ks rážově příslušných nábojek zn. GUSTAV GENSCHOW.

Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal obviněný P. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku zdůraznil, jak činí již od samého počátku trestního řízení, že jeho jednání mělo charakter jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák., které vylučuje trestní odpovědnost. Uvedl přitom, že z dokazování je zcela nepochybné, že v určitém okamžiku se k jeho automobilu dostalo více lidí, kteří automobil rozhoupali a snažili se ho odstranit z komunikace. V daný okamžik neměl možnost z místa jakkoliv odjet, což podle jeho slov připustil i svědek S. I kdyby tuto možnost měl, nic neopravňovalo ostatní lidi směřující na burzu k útoku na jeho majetek. Situaci v určitém okamžiku označil za maximálně vyhrocenou s tím, že měl strach o svůj majetek a život. Vyjádřil pak přesvědčení, že jeho obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená tomu, co jí předcházelo, a nejde o vybočení z mezí nutné obrany. Odvolací soud však podle jeho slov tyto obranné námitky nevzal v úvahu, když jeho jednání označil za nevhodné a výtržnické s tím, že je nebylo možné považovat za přiměřenou obranu.

V navazující části odůvodnění dovolání dovolatel namítl, že výše naznačený závěr odvolacího soudu nekoresponduje s výpověďmi svědků (T., M., M., F., Š.), které obecné soudy vzaly jako podklad pro svá skutková zjištění. Z těchto výpovědí totiž podle něho vyplývá, že jeho reakci předcházel skutečný útok na jeho majetek, když skupina nejméně deseti lidí rozhoupala jeho vozidlo, ve kterém seděl uzamčen. Svoji reakci na toto „tzv. davové šílenství“ označil za zcela pochopitelnou. I pro případ, že by původní příčinou mělo být jeho údajné nevhodné chování, kdy se měl domáhat vpuštění do areálu burzy tím, že předjel kolonu aut a intenzivně troubil, což rozhodně popřel, charakterizoval chování uvedených osob za neomluvitelné a konstatoval, že z pohledu zákona se jednalo o přímý útok na jeho osobu a majetek. K tomu zopakoval, že neměl možnost z místa jakkoliv odjet, neboť bezprostředně kolem něj byly další automobily, což připustil i svědek S. Ten také podle jeho slov uvedl, že z místa mohl (dovolatel) odjet, jedině pokud by zašel do extrému a najel na přilehlý chodník, což ovšem podle názoru dovolatele ani nebylo možné. Dovolatel přitom k dovolání přiložil fotografie s tím, že je na nich zachyceno jeho vozidlo v postavení, v němž se v inkriminovaný okamžik nacházelo. Odvolacímu soudu dále vytkl, že nedostatečně vyhodnotil psychický stav, v jakém se v daný okamžik nacházel, a to, že na druhé straně ve své podstatě akceptoval jednání osob, které útočily na jeho majetek, potažmo na jeho osobu, ačkoli v daném případě šlo o protiprávní jednání.

V poslední části se dovolatel vyjádřil k podmínkám nutné obrany a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1085/2005. V návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě nemohlo jít o vybočení z nutné obrany, neboť plynovou pistoli použil k odvracení útoku, „v podstatě na nikoho nemířil“ a toliko se s ní „oháněl kolem sebe“. V samém závěru konstatoval, že odvolací soud se z jeho námitkami nevypořádal, když jeho jednání nepodřadil pod jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák., což také označil za dovolací důvod.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 3 To 935/2005, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 71 T 164/2005, zrušil a Okresnímu soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že z argumentace obviněného zřetelně plyne, že své námitky staví především na odlišných skutkových zjištěních, než z jakých vycházel zejména soud druhého stupně. Obviněný předkládá hodnocení provedených důkazů odlišné od toho, které realizoval soud, se zřejmou snahou bagatelizovat význam vlastního počínání a naopak zveličovat údajný útok ze strany dalších osob, který hrozil jemu či jeho majetku. Z důkazů opatřených ve věci však naopak plyne, že to byl právě obviněný a nikdo jiný, kdo svým bezohledným a arogantním jednáním vyvolal kritickou situaci před branou autoburzy, zatímco ostatní řidiči, když s ním nemohli po dobrém nic pořídit a obviněný se před nimi zamknul ve vozidle, se rozhodli odstranit z cesty jeho automobil blokující provoz u brány (jeho rozhoupáním a postupným odsunutím s využitím nadlehčení náprav v důsledku houpání, což je způsob u zamknutých a jinak neodstranitelných vozidel obvyklý). Řidiči ostatních vozidel tudíž za této situace sáhli ke svépomoci předpokládané v ustanovení § 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Takové jednání, jež je v rovině občanského zákoníku alternativou krajní nouze či nutné obrany známých z oblasti práva trestního, je jednáním dovoleným, proti němuž není nutná obrana přípustná. Námitky obviněného je tedy nutno odmítnout jako nedůvodné. S ohledem na výše uvedené vyjádřil státní zástupce přesvědčení, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný P. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům de facto vytýká především nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (jak výstižně poznamenal státní zástupce, dovolatel předkládá hodnocení provedených důkazů odlišné od toho, které realizoval soud, se zřejmou snahou bagatelizovat význam vlastního počínání a naopak zveličovat údajný útok ze strany dalších osob, který měl hrozit jemu či jeho majetku). Teprve sekundárně – z uvedených procesních (skutkových) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován především v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Namítl-li dovolatel, že jednal v nutné obraně ve smyslu § 13 tr. zák., což vylučuje jeho trestní odpovědnost, pak Nejvyšší soud shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Ze skutkových zjištění, jež soudy učinily po zhodnocení provedených důkazů, popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že dovolatel „… před hlavním vjezdem do areálu autoburzy …, který byl v této době uzavřen, po předchozí slovní rozepři s personálem autoburzy a nejméně 4 dalšími řidiči, týkající se přednostního vjezdu do objektu, přes domluvy odmítal s vozidlem uvedený prostor opustit, domáhal se vjezdu dlouhodobým troubením a takto bránil vjezdu vozidel s možností přednostního vjezdu a následně i výjezdu vozidel z burzy a když se přihlížející osoby rozhodly jeho vozidlo z cesty odstranit, aby došlo k uvolnění vjezdu, reagoval tak, že z vozidla vystoupil a za použití expanzní pistole GAP ráže 9 mm P.A.K kolem stojícím vyhrožoval zabitím, s pistolí kolem sebe mával, a to vše s úmyslem je odradit od dalšího jednání“.

Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí k předmětnému skutku zejména zdůraznil, že „celou situaci na místě vyprovokoval obžalovaný F. svým neústupným jednáním, kdy nereagoval na slovní domluvy, choval se hrubě a vstupu se domáhal i troubením“.

K uvedenému skutkovému ději je třeba zdůraznit, že ten měl svou jasně danou časovou posloupnost, z čehož vyplývá i hodnocení jednání (jeho oprávněnosti či neoprávněnosti – protiprávnosti) jednotlivých stran. Nejdříve dovolatel svým jednáním, když zablokoval vjezd i výjezd u brány předmětné autoburzy, vytvořil překážku ostatním účastníkům silničního provozu, čímž bránil plynulému provozu na pozemní komunikaci (porušil zejména ustanovení § 4 písm. a), b) a § 45 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích). Jednal tedy protiprávně a byl to právě on, kdo navodil a udržoval protiprávní stav (jednoduše řečeno vyvolal kritickou situaci před branou autoburzy). Za této situace se podle četných svědeckých výpovědí (např. svědků F., M. či Š.) snažili někteří kolemstojící dovolateli domluvit, aby svého nevhodného (protiprávního) jednání zanechal, což za výše popsaných okolností odmítl učinit (již v této fázi skutku páchal trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.). Z výpovědi svědka M. F. (stejně jako z výpovědi dalších svědků) vyplynulo, že: „Řidiči ze stojících vozidel mu (dovolateli) šli domlouvat, a stále mu vše vysvětlovali. Jeden z nich za ním přišel … Vysvětloval mu, že má odjet, řidič (dovolatel) nechtěl, tak mu sdělil, že pokud neodjede, budou nuceni mu vozidlo odnést. Řidič M. (dovolatel) sdělil, že klidně.“ V této fázi skutkového děje tedy obviněný mohl (a měl) na výzvu dalších osob zanechat svého jednání a tím umožnit plynulý provoz u brány předmětné autoburzy (odstranit protiprávní stav), neboť jak měl soud prvního stupně za prokázané: „obžalovaný měl dostatek prostoru a to i časového, aby sám dobrovolně uvolnil prostor“.

Poté, když obviněný svého jednání nezanechal a nadále bránil plynulosti provozu (resp. bránil provozu vůbec), přítomní kolemstojící se rozhodli situaci vyřešit (uvolnit vjezd na autoburzu), jak dovolatele předem upozornili, posunutím jeho vozidla na stranu. Ten reagoval podle zjištění soudu druhého stupně tak, že „vystoupil s pistolí, kterou se počal ohánět a vyhrožoval lidem okolo zabitím“.

Za daného stavu použití institutu nutné obrany podle § 13 tr. zák. ze strany dovolatele nepřicházelo v úvahu (nebylo přípustné).

Nutná obrana je vymezena v § 13 tr. zák. jako: „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“.

Nutná obrana tak předpokládá:

a) odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem,

b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Postatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však ten, kdo útok odvrací, chrání tytéž zájmy, které chrání trestní zákon sám, nejedná proti účelu trestního zákona, nýbrž ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem, a na druhé straně zájem či zájmy útočníka, které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákonem ze strany veřejné moci.

V posuzovaném případě je však vzhledem k výše uvedenému (skutkovým zjištěním i teoretickým východiskům) zcela zřejmé, že pokud se další osoby rozhodly přesunout vozidlo na místo, kde by netvořilo překážku provozu, nejednaly způsobem, který by bylo možno podřadit pod pojem útok na zájem chráněný trestním zákonem. Chyběla zde tak základní podmínka nutné obrany. Nelze tedy dospět k závěru, že by jednání dovolatele vůči osobám, jež hodlaly odstranit protiprávní stav, který vyvolal, bylo možno označit za odvracení nějakého bezpráví namířeného proti jeho osobě či majetku, když tomu bylo právě naopak.

V daných souvislostech je pak třeba znovu zdůraznit, že dovolatel byl dalšími osobami požádán, aby umožnil průjezd vozidel, přičemž byl, jak o tom svědčí např. výpovědi svědků M. F., J. T. a M. M. upozorněn na to, že jeho vozidlo bude, pokud sám prostor před vjezdem na autoburzu neuvolní, odsunuto na místo, kde již nebude tvořit překážku provozu. Tyto se pouze nejdříve snažily domluvou dosáhnout toho, aby odstranil protiprávní stav, který přivodil, což však odmítl. Vzhledem k těmto skutečnostem musel dovolatel vědět, že ze strany osob, jež chtěly jeho vozidlo odsunout, se nejedná o útok na jeho majetek nebo útok vůči jeho osobě, nýbrž pouze o obnovení průjezdnosti pozemní komunikace. Tím spíše toto zjištění platí se zřetelem ke skutečnosti, že dovolatel poté, co byl (opakovaně) upozorněn, že mu vozidlo bude odsunuto či odneseno, reagoval tak, že to mají okolostojící udělat (viz zejména výpověď svědka J. T.). Dovolatel tedy v žádném případě nebyl rozrušen do té míry, že by snad nebyl dostatečně schopen situaci náležitě vnímat a rozeznat okolnosti a důsledky svého jednání.

Z těchto zjištění pak je zřejmé, že u dovolatele nebylo možno shledat ani tzv. putativní nutnou obranu.

S otázkou aplikace ustanovení § 13 tr. zák. se ostatně k odvolání obviněného vypořádal již odvolací soud, který k tomu uvedl, že „celé situaci, která se na místě činu odehrála, předcházelo nevhodné a výtržnické jednání obžalovaného, takže jeho reakce na snahu kolemstojících osob odstranit jeho vozidlo z cesty a ne je poškodit, či zničit, když domluvy nevedly k žádnému závěru, nebylo možno považovat za přiměřenou, směřující toliko k odvracení přímo hrozícího útoku na jeho majetek“.

Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, jestliže shledal, že na straně dovolatele nebyly splněny podmínky nutné obrany podle § 13 tr. zák. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. F. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. října 2006

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 19. October 2006