JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1234/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2006 o dovolání, které podal obviněný J. E., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 6 To 194/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 8/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 6 T 8/2006, byl obviněný J. E. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „v únoru 2003 převzal v P. od poškozeného M. K., oproti podpisu na výdajových dokladech ze dne 12. 2. 2003 znějícího na částku 110.000,- Kč a ze dne 17. 2. 2003 znějícího na částku 1.040.000,- Kč celkem 1.150.000,- Kč, a to pod záminkou zajištění koupě bytu 2+kk ve 3. patře v P., od tehdejšího nájemce K. D., přestože věděl, že K. D. s prodejem nájemního bytu nesouhlasí a nemá v úmyslu jej prodat a tudíž převod bytu nemůže ani zařídit, následně jako potvrzení probíhající transakce předal poškozenému M. K. výdajové pokladní doklady ze dne 18. 2. 2003 na částku 400.000,- Kč a ze dne 27. 2. 2003 na částku 750.000,- Kč jako potvrzení, že částku 1.150.000,- Kč od něj převzala K. D., přestože K. D. výdajové doklady nepodepsala a peníze od obžalovaného nikdy neobdržela a obžalovaný si je ponechal pro vlastní potřebu,

a tohoto jednání se dopustil poté, co byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. 3 T 4/99 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. 2 To 79/99 uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 20. 9. 2000 se stanovením zkušební doby v trvání pěti let.“

Za to byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. u obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 1T 123/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 6 To 194/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že z provedených důkazů zcela jednoznačně nevyplývá, že by svým jednáním naplnil subjektivní stránku souzeného trestného činu, neboť mu nebyl prokázán úmysl ponechat si peněžní prostředky pro sebe. Vzhledem k uvedenému konstatoval, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Dále dovolatel uvedl, že od pana K. sice převzal oproti podpisu na výdajových dokladech částku 1.150.000,- Kč, ale tyto prostředky předal na základě výdajových dokladů osobě, která se představila jako nájemkyně bytu jménem K. D. či D., z jejíhož občanského průkazu opsal adresu bydliště. Zdůraznil přitom, že při vypisování pokladního dokladu si nevšiml rozdílu ve jméně spočívajícím v jednom písmenu, protože D. a D. znějí stejně, a neregistroval ani rozdíl ve výslovnosti. V návaznosti na uvedené zopakoval, že mu nebyl prokázán úmysl ponechat si finanční prostředky pro sebe a jeho obhajoba, že peněžní prostředky předal jiné osobě, která se vydávala za oprávněnou nájemkyni bytu, nebyla vyvrácena.

Dovolatel rovněž poukázal na to, že soudy obou stupňů neprovedly všechny důkazy, které navrhl, a dodal, že odvolací soud mu neumožnil navrhnout další důkazy a sdělit skutečnosti, jež zjistil k osobě K. D. resp. D., která bydlí v obci P. Podle jeho slov i v důsledku neprovedení konkrétně navrhovaného důkazu, spočívá rozhodnutí soudu na nesprávném právním posouzení skutku, neboť tím, že předal (dovolatel) finanční prostředky určené ke koupi bytu osobě, která vystupovala jako nájemkyně předmětného bytu, a to na základě občanského průkazu, ze kterého opsal údaje týkající se bydliště, i když nepostupoval dostatečně opatrně a neopsal si všechny údaje z předloženého občanského průkazu, nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby dovolací soud citované rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný J. E. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká především neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů podstatně odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Teprve sekundárně – z uvedených procesních (skutkových) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, což se vztahuje i k námitce neprokázání subjektivní stránky daného trestného činu. Dovolatel tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Obiter dictum lze poznamenat, že soudy obou stupňů věnovaly důkaznímu řízení a hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost. Nepochybily, pokud na základě skutkových zjištění, jež tímto postupem vykonaly, učinily závěr, že dovolatel skutkovou podstatu trestného čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. naplnil. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. října 2006

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 19. October 2006