JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1227/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. října 2006 o dovolání obviněných R. D., R. J., a F. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, č. j. 3 To 19/2006-1915, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 125/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. D., R. J. a F. N. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, č. j. 7 T 125/2004-1765, byli obvinění R. D., R. J. a F. N. uznáni vinnými pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 2, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněnému R. D. podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, když pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věcí ve výroku rozsudku uvedených. Výrok o trestu byl vysloven za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 11. 2003, č. j. 2 T 131/2003-105, z trestního příkazu Okresního soudu v Rakovníku ze dne 10. 10. 2003, č. j. 2 T 122/2003-117, z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 2. 2003, č. j. 5 T 113/2002-107, Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 1. 2001, č. j. 5 T 111/99-352, a Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 6. 1999, č. j. 5 T 187/98-307, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněnému R. J. byl podle § 148 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Za shora uvedený trestný čin byl obviněnému F. N. uložen podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků s tím, že pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 3. 2004, č. j. 5 T 46/2003-693, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 9 To 322/2004, rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 10. 2000, č. j. 5 T 1/99-131, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 10 To 64/2001, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, č. j. 7 T 141/2003-677, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 3 To 17/2005, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 3 To 19/2006, byl napadený rozsudek ohledně spoluobviněného J. D. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku, jímž byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 2, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. a při nezměněném výroku o druhu a výši uložených trestů obviněného zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. pro výkon souhrnného trestu odnětí svobody v trvání osmi roků do věznice s dozorem. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněného R. D., R. J. a F. N. zamítnuta.

V podaném dovolání obviněný R. D. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl soudům, že se dostatečně nevypořádaly se subjektivní stránkou trestného činu. Připouští, že byl článkem jakéhosi řetězce, nicméně sám se stal obětí podvodu nebo jednal v omylu, který si nepřivodil. Byl přesvědčen, že realizuje řádný zákonný obchod. Slepě důvěřoval osobám, na kterých byl ekonomicky závislý. O pravých úmyslech organizátorů nic nevěděl, v podstatě se nestaral o to, jak bude transakce s DPH proúčtována a vše ponechal na spoluobviněném G. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň požádal Nejvyšší soud, aby do doby konečného rozhodnutí ve věci samé vyhověl jeho návrhu na odklad nástupu výkonu trestu.

Obviněný R. J. opřel dovolání též o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že z popisu skutků, ani z odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů, nelze dovodit, na základě jakých důkazů dospěly soudy k závěru o jeho vině. Má za to, že bylo porušeno ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal s jeho návrhy na doplnění dokazování a o těchto návrzích ani nerozhodl. Domnívá se, že soudy nevěnovaly patřičnou pozornost zjištění subjektivní stránky trestného činu. Trvá na své obhajobě, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Je toho názoru, že skutek tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku, je nesprávně kvalifikován jako pokus trestného činu. Přestože soud uzavřel, že faktura vystavená společností L. spol. s.r.o. skutečně existovala, ve výroku o vině uvádí, že byla vystavena „údajně“. Není rovněž zřejmé, z čeho soudy vycházely, pokud dospěly k závěru, že uplatněním odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 10.770.482,- Kč měl v úmyslu neoprávněně vylákat DPH ve výši 10.663.180,- Kč. Jak obviněný uvedl, je zřejmé, že všechny provedené důkazy soud vyložil v jeho neprospěch, aniž by respektoval zásadu in dubio pro reo. Zdůraznil, že z jeho strany nešlo o žádné fiktivní jednání a v žádném případě o úmysl vylákat na Finančním úřadě v K. neoprávněně DPH. Na základě těchto skutečností podle názoru obviněného skutek tak, jak byl popsán ve výroku o vině, nenaplňuje „zákonný znak, že měl vylákat výhodu na některé z povinných plateb“. Nelze dovodit ani z odůvodnění rozsudku, na základě jakých důkazů k tomu jednoznačnému závěru soudy dospěly, protože popis skutku neobsahuje skutkové okolnosti vyjadřující naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 3 To 19/2006, i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 7 T 125/2004, a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolání obviněný F. N. podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstata námitek obviněného tkví v tom, že daň ani jinou podobnou povinnou platbu nezkrátil a především se o to ani nepokusil. Nikdy neuplatnil nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, nevyvinul sebemenší snahu o výplatu tohoto nadměrného odpočtu a o jeho výplatu nikdy nežádal. Podle obviněného neexistuje jediný důkaz o tom, že by při nákupu a prodeji předmětných elektrosoučástek sledoval zájem směřující k uplatnění nadměrného odpočtu. Zboží, které koupil a reálně prodal, zahrnul do účetnictví, nemohl tudíž získat žádnou finanční výhodu spočívající ve vrácení nadměrného odpočtu DPH. Závěrem uvedl, že skutkové závěry soudů neodůvodňují právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 148 tr. zák. Z těchto důvodů Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a obviněného obžaloby zprostil nebo aby ve smyslu „§ 265r odst. 1 tr. ř.“ napadený rozsudek zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněných vyjádřil. Uvedl, že v konkrétní trestní věci je zřejmé, že soud vycházel nejen z výpovědi obviněného R. D., ale také z výpovědi obviněného F. N. a řady dalších listinných důkazů a svědeckých výpovědí, jakož i dokladů opatřených od finančního úřadu. Podle názoru státního zástupce na základě takto provedeného dokazování soud učinil správná a vnitřně logická skutková zjištění a v tomto směru je možno odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Konstatoval, že bez pochybností bylo zjištěno, že zboží v posuzovaném případě existovalo, avšak doklady, které měly prokazovat obchodní transakce, byly fiktivní, obchod byl pouze předstíraný a zboží nadále zůstávalo ve skladu v Č. Fiktivnost obchodů je zřejmá jednak z výpovědí obviněných R. D. a F. N. a vedle listinných důkazů i z výpovědí svědků V., B., K. a K. Podle státního zástupce námitky R. J. a F. N. nenaplňují jimi uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani žádný jiný dovolací důvod), proto navrhl, aby Nejvyšší soud tato dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož byla uplatněna z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Pokud jde o obviněného R. D., jako daňový subjekt a plátce DPH musel být minimálně srozuměn s tím, že jednání, jehož se účastní, směřuje k nezákonnému uplatnění odpočtu DPH, a to v jeho případě v částce vyšší než 10.000.000,- Kč. Byl-li obviněný k následku svého jednání lhostejný, nelze to v posuzovaném případě zaměňovat s nevědomostí či jednáním v omylu, nýbrž je třeba v takovém jednání spatřovat minimálně nepřímý úmysl ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněného R. D. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání všech tří obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněných považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Obviněný R. D. podstatu dovolání spatřuje v absenci subjektivní stránky trestného činu. Ačkoliv by tato námitka sama o sobě měla právně relevantní charakter, je zřejmé, že obviněný ji odůvodňuje skutečnostmi, které vycházejí z jiného hodnocení důkazů. Na tomto základě Nejvyšší soud shledal, že obviněný dovolání podal z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a k tomu uvádí následující:

Nelze přehlédnout, že i když obviněný napadá subjektivní stránku trestného činu, nečiní tak právně kvalifikovaným způsobem, nýbrž s odkazem na zjištěný skutkový stav věci, s nímž se neztotožnil. Těžiště jeho námitek tkví v tom, že jednání, které je mu kladeno za vinu, se nedopustil, že sám se stal obětí trestného činu podvodu, neboť osoba, se kterou měl sjednávat obchody, se mu představovala pod fiktivním jménem V. V podstatě o pravých úmyslech organizátorů nevěděl, nestaral se o to, jak bude transakce s DPH proúčtována. Vše ponechal na obviněném G. Nejvyšší soud má za to, že tato obhajoba obviněného byla vyvrácena, neboť jak obviněný sám potvrdil, věděl o záměru obviněného G., v tomto směru hovoří o tom, že věděl, že „G. má skvělý plán, na kterém by mohl vydělat“. Rovněž přiznává, že s celou věcí byl seznámen, zboží v Č. viděl, když za provedený obchod by obdržel provizi ve výši 100.000,- až 200.000,- Kč. Z uvedeného plyne, že v tomto jednání se neprojevuje nedůvěřivost nebo nezkušenost, spíše naopak. Je zjevné, že obviněný si byl vědom podvodného jednání, když se začlenil do řetězce, který měl vést k vylákání nadměrného odpočtu na státu. Odměnou mu měla být provize. Není proto pochyb, že jednal minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., totiž, že věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Nejvyššímu soudu zbývá v podstatě zopakovat, co uvedl odvolací soud na str. 10 rozsudku, tedy, že obviněný věděl, že zboží, které nakupuje, nikdy nepřevezme ani nezaplatí. Věděl též, že daňové přiznání neobsahuje pravdivé údaje. Osobu obviněného F. G. dobře znal, neboť je spojuje i další trestná činnost podvodného charakteru. Za této situace nemůže obstát argumentace obviněného, že si nebyl vědom následků, k nimž jeho jednání vedlo. Obviněného nemůže rovněž vyvinit skutečnost, že k následku trestního jednání zaujal lhostejný postoj.

Ke stejnému závěru, totiž, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., dospěl Nejvyšší soud též u obviněných R. J. a F. N.

Podstata dovolání obviněného R. J. je založena na tvrzení, že provedeným dokazováním nebyly zjištěny skutkové okolnosti svědčící pro kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. a že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Tvrdí, že žalovaného jednání se nedopustil. Je zjevné, že uvedené námitky nejsou způsobilé dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, neboť jimi obviněný brojí proti tomu, jak byl zjištěn skutkový stav věci v řízení před soudy nižších instancí. Polemizuje-li obviněný nad údajným vystavením faktury ze dne 28. 8. 1997 na částku 59.243.200,- Kč vystavenou společností L. spol. s r. o., není pochyb, že „údajností“ v dané věci není zpochybňován fakt, zda faktura byla či nebyla vystavena společností L. spol. s r. o., ale skutečnost, že fakturu vystavil jednatel obchodní společnosti F. N., a to jako fakturu fiktivní. Jestliže obviněný namítá, že není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěly soudy k závěru, že měl v úmyslu neoprávněně vylákat DPH ve výši 10.663.180,- Kč, nutno přisvědčit obviněnému potud, pokud jde o uvedení daně z přidané hodnoty ve výši 10.663.180,- Kč jako částky, kterou měl v úmyslu neoprávněně vylákat. Výše částky není uvedena ve výroku o vině správně, když podle faktury ze dne 28. 8. 1997 daň z přidané hodnoty měla činit 10.683.200,- Kč (stejný závěr je uveden str. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nicméně tato skutečnost nemůže nic změnit na výši škody, protože se i nadále jedná o škodu převyšující 5.000.000,- Kč, tedy škodu velkého rozsahu, což odpovídá právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák. Nade vší pochybnost bylo prokázáno, že zatímco zboží (náhradní díly do hracích automatů) zůstávalo ve skladu v Č., obvinění s ním čile obchodovali. K převodům, převzetí a dodání zboží docházelo zásadně formálně, zboží si obvinění převáděli v rámci uměle vytvořeného obchodní řetězce pouze účetně. Veškeré transakce byly předstírané. Vzájemnou propojenost osob obviněných potvrdila i svědkyně K. Z její výpovědi: „z J. měli D. a N. strach“ lze usuzovat na dominantní roli obviněného R. J. Pakliže obviněný J. zboží koupil jako jednatel obchodní společnosti S. D. U. M. spol. s r. o. a následně jeho podstatnou část za sníženou cenu prodal své další společnosti U. a dále obratem společnosti B. P. s. r. o., jeví se jeho námitka ve světle provedených důkazů jako ryze účelová. V této souvislosti opodstatnění postrádá obhajoba obviněného založená na tom, že zbytek nakoupeného zboží chtěl realizovat předěláváním na vydávací automaty ve spolupráci se zahraniční firmou, protože o pravdivosti tohoto tvrzení obviněný nepředložil žádné důkazy. V podrobnostech lze odkázat na str. 12 rozsudku Vrchního soudu v Praze. Obviněný blíže nekonkretizoval, v čem spatřuje nesprávnost kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu. Je zjevné, že v daném případě měl pachatel v úmyslu trestný čin spáchat, když k jeho dokonání nedošlo jen vzhledem k obezřetnosti pracovníků finančního úřadu. Díky jejich aktivitě nebyl fiktivně uplatněný nárok na nadměrný odpočet obviněným vyplacen. Lze proto bezesporu konstatovat, že skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině naplňuje veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spáchaném ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 2, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák.

Nejinak je tomu u obviněného F. N. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, tedy že závěr o vině obviněného byl spolehlivě provedeným dokazováním prokázán. Na celé transakci směřující k vylákání nadměrného odpočtu na dani se obviněný podílel tak, že v daňovém přiznání daně z přidané hodnoty za měsíc srpen 1997 zahrnul do přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu ze dne 26. 8. 1997, na jejímž základě uplatnil nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 10.663.180,- Kč. Sám ve své výpovědi v přípravném řízení uvedl, že „byli domluveni, že polovinu odpočtu daně dostane od obviněného J. a také obviněný D. měl přislíbený podíl“. Dodal, že věděl, že cílem obchodu bylo získání daně z přidané hodnoty. Přinejmenším v tomto směru odpadají jakékoliv pochybnosti ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu. I následné „čestné prohlášení“ působí krajně nevěrohodně. Proto lze učinit závěr, že obviněný byl srozuměn s následkem, k němuž jednání dalších spoluobviněných směruje, jednal tudíž minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Obhajoba obviněného, tedy že nikdy neuplatnil nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty nebo nevyvinul sebemenší snahu o výplatu tohoto nadměrného odpočtu proto nemůže obstát. Obviněný na svou obhajobu uvádí skutečnosti, které byly již předmětem dokazování, když jeho tvrzení lze označit za ryze účelové. Skutkovému zjištění pak odpovídá i právní kvalifikace skutku, kterou Nejvyšší soud pokládá za správnou. Za této situace nemá Nejvyšší soud o skutkovém zjištění, stejně jako o právní kvalifikaci žádné pochybnosti.

Vzhledem k tomu, že námitkami obvinění soudům v podstatě vytýkají nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. V této souvislosti se obvinění snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jejich představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněnými k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných R. D., R. J. a F. N. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného R. D. Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nepřicházelo v úvahu, aby Nejvyšší soud jakkoli rozhodoval o žádosti obviněného o odklad nástupu výkonu trestu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 18. October 2006