JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1226/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. října 2006 o dovolání obviněného F. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2006, č. j. 3 To 34/2006-1937, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 125/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, č. j. 7 T 125/2004-1765, byl obviněný F. G. uznán vinným pomocí ke spáchání pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 8 odst. 1 k § 148 odst. 2, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, přičemž pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrok o trestu byl vysloven za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 1. 2001, č. j. 5 T 111/99-352, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2006, č. j. 3 To 34/2006-1937, bylo odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že byl odsouzen výhradně na základě výpovědi obviněného R. D., který prohlásil, že fakturu ze dne 24. 8. 1997 na částku 58.919.900,- Kč měl vystavit obviněný G. nebo zajistit její vystavení s tím, aby ji R. D. zavedl do svého účetnictví. Na tomto základě měl potom vylákat nadměrný odpočet DPH ve výši 10.624.900,- Kč. Pravdou sice je, že svědkyně B. byla u toho, když předkládal fakturu obviněnému D. k zapracování do účetnictví, avšak tato svědkyně nemůže potvrdit, že by předmětnou fakturu vystavil. Tvrdí, že D. kontroloval příjmy, neboť mu dlužil peníze a s jejich vrácením nijak nespěchal. Obviněný je přesvědčen, že soud prvního stupně hodnotil důkazy pouze jednostranně, a to v jeho neprospěch a pod dojmem D. výpovědi. Soudy naprosto opominuly skutečnost, že s výjimkou vrácení půjčených peněz by z celé věci nemohl mít zisk. Tato souvislost však zůstala naprosto nepovšimnuta. V případě konfliktu výpovědí a neexistence jiných důkazů, potvrzujících tu či onu výpověď, nezbývá nic jiného, než přisvědčit osobě obviněného a hodnotit důkazy v její prospěch. Podle obviněného však byly hodnoceny důkazy toliko v jeho neprospěch, neboť soud uvěřil výlučně R. D., ačkoliv svědkyně B. jeho výpověď nikterak nepotvrdila. Dospěl k závěru, že tím byla porušena zásada „in dubio pro reo“ v jeho neprospěch. Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 3 To 34/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 7 T 125/2004, a sám obviněného obžaloby zprostil, event. vrátil věc soudu prvního stupně s tím, aby byl obžaloby zproštěn podle § 226 písm. a), příp. podle § 226 písm. c) tr. ř. Zároveň obviněný Nejvyšší soud požádal, aby rozhodl do doby rozhodnutí o dovolání o odložení výkonu trestu odnětí svobody.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se pod sp. zn. 1 NZO 1002/2006 vyjádřil k dovoláním obviněných F. G., R. J. a F. N. Uvedl, že v konkrétní trestní věci je zřejmé, že soud vycházel nejen z výpovědi obviněného R. D., nýbrž i z výpovědi obviněného F. N. a řady dalších listinných důkazů a svědeckých výpovědí, jakož i dokladů opatřených od finančního úřadu. Konstatoval, že na základě takto provedeného dokazování soud učinil správná a vnitřně logická skutková zjištění a v tomto směru je možno odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle státního zástupce bylo provedeným dokazováním bez pochybností zjištěno, že zboží v posuzovaném případě existovalo, avšak doklady, které měly prokazovat obchodní transakce, byly fiktivní, obchod byl pouze předstíraný a zboží nadále zůstávalo ve skladu v Č. Fiktivnost dokladů vyplývá jednak z výpovědí obviněných R. D. a F. N. a vedle listinných důkazů také z výpovědí svědků V., B., K. a K. Jelikož dovolací námitky obviněných F. G. nenaplňují jím uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani žádný jiný dovolací důvod), navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný v podaném dovolání na svou obhajobu uvádí toliko námitky, které mají původ v učiněném skutkovém zjištění. Především obviněný brojí proti výpovědi R. D. Je logické, že obviněný napadá výpověď tohoto spoluobviněného, neboť tento o něm prohlásil, že „G. má skvělý plán, na kterém by mohl vydělat, ale protože nemá sám živnostenské oprávnění, potřebuje někoho, s kým by obchod proběhl“. Nutno však poznamenat, že tato výpověď spoluobviněného není jediným usvědčujícím důkazem. Zatímco výpověď spoluobviněného R. D. v hlavním líčení se v podstatných bodech od výpovědi z přípravného řízení nemění, výpověď obviněného G. vyznívá nedůvěryhodně. Obviněný G. nebyl schopen ani s jistotou uvést, zda obviněného J. D. zná (a jeho výpovědi se ohledně tohoto faktu mění). Naproti tomu výpověď spoluobviněného D. není ve světle ostatních provedených důkazů osamocena a zapadá do ostatních provedených důkazů. Je podporována zejména výpovědí svědkyně B. Tato uvedla okolnosti, za kterých obviněný G. a obviněný D. přinesli nákupní a prodejní faktury s tím, aby byly zaneseny do účetnictví obviněného D. Lze zmínit i protokol o ústním jednání na Finančním úřadu v K. ze dne 24. 8. 2001, v němž obviněný D. uvedl, že iniciátorem obchodu byl G. Lhostejno tedy zůstává, zda obviněný G. vyhotovil fakturu osobně. Byl to on, kdo znal ostatní účastníky zjištěného řetězce a z jeho popudu k celé transakci došlo. Obviněnému D. napomohl fiktivní faktury získat a přiměl jej k podání nepravdivých daňových přiznání. To samo svědčí o roli obviněného jako pomocníka a lze jen dodat, že Nejvyšší soud nemá na základě provedeného dokazování žádné pochybnosti o jeho vině. Skutkovému zjištění odpovídá i právní kvalifikace skutku.

Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. V této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jejich představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného F. G. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nepřicházelo v úvahu, aby Nejvyšší soud jakkoli rozhodoval o žádosti obviněného o odklad nástupu výkonu trestu odnětí svobody.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 18. October 2006