JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1218/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2006 dovolání, které podal obviněný T. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 11 To 58/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 5 T 5/2005, byl obviněný T. B. (v době páchání trestné činnosti a trestního řízení před soudy obou stupňů se jmenoval T. R.) uznán vinným v bodě 1 a) - f) pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., v bodě 2 a), b) pokračujícím trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., v bodě 3) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu v obvodu města Pardubice, v obvodu města Prahy a na území okresu Cheb v trvání dvou roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 1 T 171/2004, který byl obviněnému doručen dne 22. 3. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný T. B. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 11 To 58/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný T. B. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V úvodu odůvodnění svého podání obviněný předeslal, že si je vědom toho, že se v rámci uplatněných dovolacích důvodů nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění ani přehodnocení provedeného dokazování. Proto zdůraznil, že nenamítá neúplnost provedených důkazů či pochybení soudu při jejich hodnocení, ačkoliv má za to, že se s nimi odvolací soud zcela a řádně nevypořádal a nadále trvají. Podle jeho názoru skutkové věty částečně neodpovídají provedenému dokazování a v důsledku toho je skutek chybně právně kvalifikován. V této souvislosti poukázal, že z žádné procesně použitelné výpovědi nezl. V. H. nevyplývá, že by jí poskytl drogu právě on. Tato svědkyně ve své výpovědi ze dne 17. 2. 2005 toliko uvedla, že obviněný zamkl pokoj a udělal 4 lajny, které pak pomocí brčka nasáli. Tuto skutečnost ve své výpovědi z 23. 3. 2005 upřesnila v tom smyslu, že drogu připravil M. R. Obviněný má za to, že nejen v tomto, ale i v dalších případech bylo prokázáno, že byl přítomen u některých aplikací drogy ze strany nezl. V. H. a jeho osoby, nikoliv však to, že by drogu neoprávněně jinému opatřil. Pokud nebylo prokázáno jednání mající povahu distribuce drogy, ale pouze účast při aplikaci, popřípadě asistence při přípravě drogy opatřené jinou osobou před jejím požitím, nelze takové jednání právně kvalifikovat způsobem, jak soud rozhodl. Jestliže je toto jednání trestné s ohledem na věk nezl. V. H., nezl. M. R. a ml. R. R., připadala by v úvahu právní kvalifikace trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 tr. zák., čemuž by odpovídala i nižší výměra trestu. Obviněný shrnul, že v žádném případě neopatřoval drogu v úmyslu poskytnout ji jiné osobě a vyjádřil přesvědčení, že se předmětného trestného činu nemohl dopustit tím, že pouze poskytl drogu k aplikaci, popřípadě že nikoli jím opatřenou drogu nitrožilně či jiným způsobem jinému aplikoval za plného vědomí, souhlasu či dokonce k žádosti této třetí osoby.

Ve vztahu k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. obviněný namítl, že pokud by se měl uvedeného jednání dopustit, bylo by možno je maximálně kvalifikovat jako určitou formu účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. Podle jeho mínění není právní závěr soudu, že tento trestný čin byl spáchán společným jednáním dvou osob, opodstatněný a správný.

S poukazem na uvedené skutečnosti obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem týkajícím se právní kvalifikace stíhaného skutku, eventuálně aby dovolací soud sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl a jeho osobě uložil mírnější trest.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolatel při svých námitkách ohledně trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. nevychází ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách, podle kterých sám metamfetamin a heroin opatřil a poté poskytl dalším osobám ve stáří cca od čtrnácti do šestnácti let, jejichž věk znal. Pokud je u některých dílčích útoků ve skutkových větách navíc konstatováno, že obviněný sám fyzicky provedl nitrožilní aplikaci heroinu, jde o okolnost, která již přesahuje rámec formálních znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu, nepochybně má však význam z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost obdobně jako okolnost, že si v některých případech nechal od ml. R. R. a nezl. M. R. platit penězi získanými trestnou činností. Podle státního zástupce dovolatel fakticky nevytýká nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách a znaků souzeného trestného činu, ale na podkladě vlastního hodnocení důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které si ml. R. R., nezl. M. R. a nezl. V. H. drogy opatřili jiným způsobem a jeho účast spočívala nanejvýše v tom, že asistoval při úpravě drogy před jejím užitím nebo při její nitrožilní aplikaci. Jeho výtky tak primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Námitky týkající se skutku kvalifikovaného jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. sice dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají, avšak nejsou podle státního zástupce opodstatněné. Jednání popsané v úvodní části skutkové věty má skutečně spíše charakter návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., avšak součástí skutkové věty je též zjištění, že v situaci, kdy ml. R. R. mobilní telefon odcizoval, dovolatel po celou dobu hlídal u podchodu. Státní zástupce připomněl, že tzv. dělání zdi je podle rozhodovací praxe soudů posuzováno jako spolupachatelství, a proto je přisouzená právní kvalifikace jednání správná. S poukazem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného T. B. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

U obviněného T. B. však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným T. B. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými výtkami ohledně skutku popsaného pod bodem 1 a) - f) výroku o vině v rozsudku krajského soudu materiálně naplněn. Obviněný namítá, že z provedených důkazů nevyplývá, že by předmětné drogy dotčeným osobám opatřil, neboť byl pouze přítomen při jejich aplikaci, popřípadě pouze asistoval při přípravě drogy opatřené jinou osobou. Nutno zdůraznit, že všechny tyto výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně vytýkají správnost skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně, a to na podkladě odlišných skutkových východisek, obviněný vyvozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše konstatováno, samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v rámci dovolacího řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V dovolání obviněný nenamítá, že skutek popsaný v bodě 1 a) - f) výroku o vině v rozsudku krajského soudu, týkající se jednání jeho osoby, který shledal bezchybným i odvolací soud (spočívající mimo jiné v tom, že poté co si bez povolení a tedy neoprávněně od různých osob v P. opatřil matamfetamin a heroin, tak ve zjištěných případech tyto drogy poskytl nezl. M. R., ml. R. R. a nezl. V. H.), byl nesprávně právně posouzen jako pokračující trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto uzavřel, že v daném případě jde výlučně o námitky, jež stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod. Pokud by obviněný v mimořádném opravném prostředku uplatnil jen tyto výhrady, bylo by nutno, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V dovolání obviněný T. B. současně prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu namítl, že skutek popsaný pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu nelze posoudit jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti poukázal, že zjištěné jednání bylo možno maximálně kvalifikovat jako určitou formu účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák., neboť absentuje znak společného jednání. Tyto námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují obviněným namítanou právní vadu.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Podle § 9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Ve stručnosti lze připomenout, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a jednak úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde v případě, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znak jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů zahrnuje jak společné jednání pachatelů, tak sledování společného cíle. Nejde o spolupachatelství, byla-li společná činnost uskutečněna až po dokonání trestného činu bez předchozí dohody. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů (postačí konkludentní dohoda), každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn. Lze poznamenat, že např. o spolupachatelství na trestném činu porušování domovní svobody podle § 238 tr. zák. může jít i tehdy, jestliže jeden z obviněných po dohodě s ostatními společníky se osobně nezúčastní na vniknutí do domu nebo bytu jiného, ale v rámci rozdělení úkolů směřujících k úspěšnému provedení bytové krádeže hlídá před domem nebo bytem jiného, do něhož neoprávněně vniknou ostatní společníci (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 6/1993).

K posouzení důvodnosti uplatněných dovolacích námitek je třeba připomenout skutková zjištění Krajského soudu v Plzni, se kterými se v odvolacím řízení plně ztotožnil i Vrchní soud v Praze. Pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný T. B. (jak již bylo řečeno, tak v době páchání trestné činnosti a trestního řízení před soudy obou stupňů se jmenoval T. R.) uznán vinným, že

dne 13. 11. 2004 v době kolem 22.00 hod. v P. u podchodu k autobusovému nádraží po společné domluvě s mladistvým R. R., jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, T. R. řekl mladistvému R. R., aby šel k dívce stojící na tramvajové zastávce a zjistil, zda u sebe má mobilní telefon, jestliže ano, tak aby jí uvedený mobilní telefon vzal s tím, že si za něj pořídí drogy, R. R. tedy přistoupil k J. L., zezadu ji uchopil za rameno a požádal ji o zapůjčení mobilního telefonu k zatelefonování s tím, že nemá kredit a po odmítavé odpovědi poškozené J. L. jí z ruky mobilní telefon Siemens MC60 náhle vytrhl a společně s obžalovaným T. R., který po celou dobu hlídal u podchodu, z místa uprchli, potom mobilní telefon prodali neznámému muži za částku 1.000,- Kč, získané finanční prostředky užili pro svou potřebu, přičemž poškozené J. L. takto způsobili škodu ve výši 2.480,- Kč, a takového jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 10 T 105/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 7 To 32/2002, byl odsouzen pro pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 10 měsíců a tento trest vykonal dne 13. 3. 2002.

Podle názoru Nejvyššího soudu korespondují právní závěry prvostupňového soudu, že jednání obviněného T. R. naplnilo znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., zjištěnému skutkovému stavu věci a jsou v zásadě přiléhavé a správné. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že podíl obviněného na společném jednání spočíval zejména v tom, že navedl ml. R. R. ke krádeži mobilního telefonu poškozené J. L. a poté stál v blízkosti místa činu a v rámci rozdělení úkolů směřujících k úspěšnému provedení krádeže „hlídal“. Ačkoliv se obviněný T. B. cizí věci, kterou měla poškozená osoba při sobě, sám nezmocnil, neboť pro dosažení jejich společného záměru to učinil ml. R. R., tak jmenovanému poskytl zmíněnou součinnost k jeho úspěšné realizaci. V návaznosti na tento trestný čin následovalo i společné jednání obou aktérů ohledně zacházení s odcizeným mobilním telefonem (prodej věci neznámému muži včetně použití finančních prostředků tímto prodejem získaných). Jednání obviněného bylo vedeno stejným úmyslem jako činnost ml. R. R. a představovalo objektivně i subjektivně složku děje, jenž ve svém celku tvořil trestné jednání. Lze proto důvodně uzavřít, že v posuzovaném případě obviněný T. B. nebyl jen účastníkem trestného činu krádeže jiné osoby ve smyslu § 10 odst. 1 tr. zák., jak tvrdí v mimořádném opravném prostředku, nýbrž spolupachatelem podle § 9 odst. 2 tr. zák., když míra jeho účasti na vytýkané trestné činnosti byla dostatečně prokázána a vyhodnocena. Tento právní názor odpovídá soudní judikatuře, jak byla zmíněna výše. Nejvyššímu soudu je známo, že v teorii trestního práva existují i názory jiné zdůvodňující v obdobných případech u pachatele spíše účastenství na trestném činu, a to s poukazem na absenci objektivní stránky příslušného trestného činu, z čehož zřejmě vychází i podané dovolání.

Nejvyšší soud neshledal žádného důvodu k tomu, aby z podnětu dovolání obviněného T. B. cokoliv na předmětném výroku o vině měnil. Správné právní kvalifikaci skutku koresponduje v rozsudečném výroku soudu prvního stupně též aplikovaná právní věta. Proto nelze relevantně uplatněné dovolací námitky akceptovat.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného T. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 28. November 2006