JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1210/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. října 2006 o dovolání obviněného J. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2006, č. j. 5 To 83/2006-682, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 72/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2006, č. j. 5 To 83/2006-682, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 23. 11. 2005, č. j. 3 T 72/2002-656. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2000, sp. zn. 2 T 28/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 12 To 64/2000, mu byl podle § 215 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a deseti měsíců, přičemž pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a podle § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v nákupu zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej takového zboží, jakož i řeznictví a uzenářství na dobu pěti roků. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. okresní soud zrušil výrok o trestech z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2000, sp. zn. 2 T 28/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 12 To 64/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Naproti tomu byl obviněný J. J. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky kvalifikované jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák. a trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutky, pro něž je obžalovaný stíhán, se staly.

Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, které zaměřil proti odsuzujícímu výroku soudu prvního stupně. Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tvrdí, že skutkové vymezení popisující jeho trestné jednání je nepřezkoumatelné, neurčité, neobsahuje popis skutku tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. V popisu skutku jsou použity zcela obecné formulace blížící se slovnímu zákonnému vymezení uvedenému v § 215 tr. zák. Podle názoru obviněného není zřejmé, jakým jednáním měl naplnit zákonný znak „týrání“ skutkové podstaty trestného činu podle § 215 tr. zák. Ve skutkové větě uvedené v rozsudku je uvedeno, že obviněný měl své děti nepřiměřeně fyzicky trestat, a to bitím. Není zde však uveden žádný přesný popis jednání – způsob jednání obviněného, jeho četnost, přesná doba, způsob útoku vůči poškozeným, intenzita, případně následky. Obviněný nesouhlasí s tím, že odvolací soud pokládá jakékoliv bití dětí tohoto věku za trestné. Z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. se „týráním“ rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou, jímž pachatel se zřetelem k formě násilí a jeho následkům projevuje hrubší stupeň necitelnosti a bezohlednosti, takové jednání se vyznačuje určitou trvalostí, soustavností, kdy svěřená osoba toto jednání s ohledem na bolestivost, hrubost, bezohlednost pociťuje jako těžké příkoří. Jak obviněný uvedl, v tomto směru jsou uznáváni vinnými např. pachatelé, kteří často a surově trestají děti tak, že tyto utrpí četné krevní podlitiny nebo i zlomeniny kostí, nebo je nechávají klečet v chladném prostředí bez přiměřeného ošacení, bez stravy, přikazují jim fyzické práce nepřiměné věku a fyzickým možnostem, tak, že tyto trpí nejen fyzicky ale i psychicky, jsou mnohdy hospitalizovány (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1103/2003, Rt 22/83, 2 Tz 1/83, Rt 11/84, stanovisko Ns Tpjf 169/92, rozsudek Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 5 T 75/81). Na tomto základě dospěl k závěru, že z toho, jak je skutek popsán, nelze posoudit, zda po právní stránce byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., zda tedy jeho jednání dosahuje či nedosahuje takové formy a intenzity, které toto zákonné ustanovení předvídá a dosahuje stupně společenské nebezpečnosti zakládající trestní odpovědnost. Podle obviněného za daného stavu skutek není trestným činem, tudíž se napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zakládají na nesprávném právním posouzení věci. Obviněný dodal, že z lékařských zpráv ošetřujících lékařů nevyplývá, že by děti nesly stopy týrání či zneužívání. Namítl dále, že ani jedno ze čtyř dětí nebylo v průběhu celého trestního řízení vyslechnuto po řádném poučení svědka. Domnívá se, že tímto byl zkrácen na svých právech na obhajobu a bylo porušeno ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., jakož i právo na spravedlivý proces zaručený čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyslovil názor, že nahrazování svědeckých výpovědí dětí psychologickým vyšetřením bez řádného poučení je nezákonné. Pokud jde o mechanismus jednání obviněného, jeho intenzitu a rozsah způsobených podlitin, je přesvědčen, že nebyl proveden jediný důkaz, který by jeho jednání jakkoliv prokázal. Nelze podle něj vycházet z výpovědi P. J., neboť její věrohodnost je bezpochyby vzhledem k silné emoční zainteresovanosti snížena. V další části dovolání hodnotí jednotlivé důkazy – svědeckou výpověď svědkyně L. V., neztotožňuje se ani se závěry znalkyň PhDr. E. V. a PhDr. D. H., s ohledem na příbuzenský či kamarádský vztah označil za nevěrohodné výpovědi dalších svědků: M., K., K., V. S přihlédnutím ke skutečnosti, že soudy obou stupňů řádně skutek nepopsaly, nemohly zjistit skutkový stav, a proto obviněný v závěru dovolání navrhuje, aby soud doplnil dokazování, a to o výslechy nezletilých K. a J. J., H. Š., J. Š., Z. Ž. Posledně jmenovaní svědci pobývali poměrně dlouhou dobu v rekreačním středisku K. nebo tam docházeli, mohou tudíž podat svědectví nejen o chování P. J., ale o rodině vůbec, včetně chování a vztahu obviněného k dětem. Obviněný dále navrhl provést opětovný výslech P. J. k intenzitě jednání obviněného ve vztahu k nezletilým dětem, znalecké posudky se zaměřením, zda obviněný má sklony k násilnému chování, a provedení výslechů sociálních pracovnic a ošetřujících lékařů, kteří pečovali o nezletilé děti od 28. 1. 1995 do prosince 1997. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 5 To 83/2006, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 3 T 72/2002, zrušil, a podle § 265l přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, pakliže věc nepřikáže státnímu zástupci k došetření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, je třeba se následně vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, aby byla dána materiální podmínka trestnosti. K formálním znakům skutkové podstaty trestného činu náleží objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka.

Obviněný namítl, že zákonný znak „týrání“ skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zák. nenaplňuje jednání, které je v popisu skutku konkretizováno tím, že měl své děti nepřiměřeně fyzicky trestat, a to bitím.

Podkladem pro učiněný výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „v době od 28. 1. 1995 do listopadu 1997 v místech tehdejších bydlišť, nepřiměřeně věku fyzicky trestal své nezletilé děti K., J., J., a J., J.“.

Trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. a) tr. zák. naplní ten, kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách, podle odst. 2 písm. b) tr. zák. pokračuje-li pachatel v páchání takového činu po delší dobu. Týráním se rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. č. 20/1984 Sb. rozh. tr.).

Z popisu skutku vyplývá, že obviněný své nezletilé čtyři děti „nepřiměřeně věku fyzicky trestal“. Sama matka dětí svědkyně P. J. vypovídá o tom, že obviněný při bití používal ruku a pěst, rozbil také předměty, použil pásek, bil všechny děti, nejméně nezl. J., postupně stále častěji, někdy i obden. Uvedla též, že jednou obviněný zavěsil nezl. J. na tyč tak, aby nedosáhl nohama na zem a musel se tam držet. Když byly děti bity, brečely, křičely a volaly o pomoc. Tyto skutečnosti potvrzuje výpověď svědkyně L. V., dříve O. Vypověděla, že si u dětí všimla modřin na zádech a na trupu, byly ustrašené. Nejhůře na tom byl malý H., který měl modré pruhy v oblasti ledvin, ostatní děti na zádech a na nohou. Při hře s jejími dětmi slýchávala, jak nezl. J. J. dětem říkával, ať nezlobí nebo je jinak sváže jako táta. P. J. se jí zmínila o tom, že nezl. J. J. se za trest musel jednou pověsit na tyč upevněnou mezi zárubeň a když spadl, otec ho tam znovu vysadil a musel tam zůstat viset. Z její výpovědi se dále podává, že děti hovořívaly o tom, že je otec bil i nějakou šňůrou. Na dotaz odpověděla, že matka dětí od manžela odešla kvůli neshodám, protože na ni vztáhl ruku. Byly-li podle svědkyně P. J. děti trestány později až obden, je zřejmé, že intenzita a četnost fyzického napadání dětí obviněným se stupňovala až za hranici únosnosti. Situace nebyla snesitelná ani pro dospělou osobu, což je zřejmé z toho, že matka dětí P. J. vzhledem k tomu, že byla obviněným též fyzicky napadena, tuto situaci řešila odchodem ze společné domácnosti. Tyto jednotlivé útoky trvající určitou dobu soud prvního stupně v popisu skutku vyjádřil tak, že obviněný děti fyzicky trestal, nepřiměřeně jejich věku. I když způsob fyzického napadání mohl soud prvního stupně vyjádřit konkrétním jednáním (bitím rukou, pěstí, páskem, šňůrou, pověšením na tyč), podle názoru Nejvyššího soudu soud prvního stupně tato jednání označil souhrnně, a to jako trestání, což odpovídá charakteru jednání obviněného, kdy děti fyzicky napadal. Fyzické trestání, které se na těle projeví v podobě modřin či podlitin, je jednoznačně znakem toho, že bylo činěno intenzitou, která byla nepřiměřená věku nezletilých. Fyzické napadání je jednou z forem zlého nakládání, které v dané věci naplňuje i míru trvalosti (s postupným stupňováním četnosti trestání, kdy obviněný trestal děti někdy až obden). Je třeba zdůraznit, že jednání obviněného dosáhlo intenzity způsobilé vyvolat stav, jenž postižená osoba pociťuje jako těžké příkoří, u dětí v podobě nejen fyzických útrap. Dopady na psychiku nezletilých dětí v předmětně věci vystihují vypracované znalecké posudky. Ze znaleckého posudku Mgr. E. V. a MUDr. M. K., stejně jako ze znaleckého posudku znalkyně PhDr. D. H. vyplývá, že vzorce chování dětí jsou charakteristické pro týrané děti. Jednání obviněného na dětech zanechalo velmi negativní následky, se kterými se jen pozvolna vyrovnávají a zejména nezl. K. si je ponese do určité míry po celý život. Výchovné zanedbávání, citová deprivace a prožité traumatizující zážitky se negativně promítly v rozumovém vývoji dětí, zejména v jejich citovém vývoji. U dětí je významně narušen bazální pocit jistoty a bezpečí, který je nezbytnou podmínkou jejich zdravého psychického vývoje. Důsledkem je vyšší míra úzkostnosti a problémové začlenění mezi vrstevníky, nedůvěra v okolí. Za této situace lze jistě hovořit o tom, že zákonný znak „týrání“ skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1 tr. zák. byl bezezbytku naplněn. Vzhledem k tomu, že děti byly vystaveny fyzickým útrapám, a to po dobu několika měsíců, byl s ohledem na dobu delší dvou a půl roku naplněn i znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. „po delší dobu“, neboť základní skutková podstata vyjadřuje určitou míru trvalosti, kteroužto obviněný v daném případě svým jednáním výrazně překročil. Je-li počátek jednání obviněného časově stanoven na den 28. 1. 1995, s ohledem na skutečnost, že trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zák. patří mezi trvající trestné činy, je zjevné, že narozením nezletilého J. J. se nic nezměnilo, naopak, obviněný existující protiprávní stav udržoval a v jednání pokračoval i poté, co se nezletilý J. J. narodil. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob, je tudíž zjevné, že zatímco u ostatních tří nezletilých dětí počíná doba jednání od 28. 1. 1995 do listopadu 1997, jednání obviněného mohl být nezletilý J. J. vystaven až od svého narození do listopadu 1997.

V souvislosti s výše uvedenými závěry shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného zjevně neopodstatněným. Zbývající část dovolání nelze podle Nejvyššího soudu posuzovat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zcela jednoznačně námitky zde uvedené rámec tohoto dovolacího důvodu přesahují.

Uvádí-li obviněný, že z lékařských zpráv ošetřujících lékařů nevyplývá, že by děti nesly stopy týrání nebo zneužívání, lze jen konstatovat, že provedeným dokazováním byl zjištěn pravý opak. Modřiny na tělech dětí zaznamenala svědkyně L. V., dříve O., jejich existenci potvrzuje také matka dětí P. J. Namítá-li obviněný, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, jak je shora uvedeno, Nejvyšší soud se s touto námitkou neztotožnil. Navrhuje-li nadto doplnění dokazování, je zjevné, že není schopen akceptovat skutkové zjištění, k němuž dospěly soudy nižších stupňů. V této části dovolání není založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale výhradně na nesouhlasu obviněného se skutkovým zjištěním.

Nejvyšší soud musí konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, které obviněným byly uplatněny v rámci řádného opravného prostředku a s těmito námitkami se odvolací soud vypořádal na str. 2 a 3 svého usnesení. Kromě toho lze uvést, že k otázce věrohodnosti svědkyně P. J. byl vypracován znalecký posudek znalkyní z oboru klinické psychologie Mgr. E. V., kterážto uvedla, že obecná věrohodnost (schopnost správně vnímat a vnímané, prožité, viděné a slyšené správně reprodukovat) je u ní zachována u jednoduchých emočně neutrálních situací. Je-li v situaci emočně zainteresovaná, může být její vnímání a reprodukce méně kvalitní než u situací emočně neutrálních. U svědkyně nebyly zjištěny sklony ke konfabulaci, je schopna užívat vědomou lež, nicméně vzhledem k její intelektové úrovni postrádá rafinovanosti. Na základě tohoto znaleckého posudku soud prvního stupně vyhodnotil věrohodnost svědkyně P. J. tak, že nebyly zjištěny skutečnosti, které by její věrohodnost podstatným způsobem snižovaly. Nutno dodat, že její výpověď je podpořena výpovědí svědkyně L. V., dříve O. (viz str. 11 rozsudku). Proto nelze soudům ničeho vytknout, pokud nepovažovaly za nezbytné provádět další dokazování, neboť provedené důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou soustavu, vzájemně se doplňují, na sebe navazují a jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru.

Lze proto shrnout, že veškeré úvahy o vině obviněného jsou přesvědčivě způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. v rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně rozvedeny. Soud prvního stupně uvedl, které skutečnosti byly vzaty za prokázané, vysvětlil, o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Je evidentní, že v daném případě je smyslem dovolání obviněného znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené nebo zpochybnit výpovědi jednotlivých svědků. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud zdůraznit, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. Z uvedeného plyne, že obviněný se snaží docílit změny ve skutkovém zjištění a teprve na tomto základě konstruuje další úvahy. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nezbytné upozornit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). Brojí-li obviněný proti tomu, že nebylo vyslechnuto žádné z nezletilých dětí (a dožaduje se výslechu nezl. K. J. a nezl. J. J.), soudy přihlédly k tomu, že prožité události představují pro děti silný psychický blok, když se snaží negativní prožitky z minulosti vytěsnit a odmítají o nich hovořit i jen přemýšlet. Lze tudíž konstatovat, že provádění výslechu by mělo nepříznivý vliv na psychický stav dětí. Nejvyšší soud (stejně jako soudy nižších stupňů) neshledal, s ohledem ke skutečnostem vyplývajícím z dalších důkazů, na které bylo poukázáno, potřebu dalšího dokazování, když jednání obviněného bylo prokázáno řadou již zmíněných dalších důkazů. Dovolací soud má za to, že v této části dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil pouze formálně. Pokud by obviněný v dovolání neuplatnil námitky jiné, v této části by jeho dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a námitkám k němu uvedeným Nejvyšší soud doplňuje, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Protože v části dovolání obviněný uplatnil právně relevantní námitku, Nejvyšší soud dovolání obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 12. October 2006