JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1180/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. září 2006 o dovolání obviněného M. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2006, č. j. 5 To 211/2006-307, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 211/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2006, č. j. 5 To 211/2006-305, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2006, č. j. 12 T 211/2005-261. Tímto rozsudkem byl obviněný M. O. uznán vinným v bodě 1) výroku rozsudku trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., v bodě 3) trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a v bodě 4) trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., v bodě 5) trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněnému podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání padesátišesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. ř. zařazen do věznice s ostrahou.

Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně obviněný podal dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože podle jeho názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o bod 1) výroku rozsudku, má za to, že ze skutkových okolností nelze dovodit, že by byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Vytkl odvolacímu soudu, že ani tento nezjistil žádné pochybení v postupu soudu prvního stupně. Závažného pochybení se soud prvního stupně dopustil i v bodě 2) výroku o vině, když neprovedl důkazy navržené obhajobou a zaměřil se toliko na důkazy svědčící v neprospěch obviněného. V této souvislosti obviněný označil výpovědi jednotlivých svědků za zkreslené a spekulativní. Obviněný se dále neztotožnil s kvalifikací skutku pod bodem 5) výroku rozsudku. Je přesvědčen, že závěr o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. soud učinil na podkladě nepřímých důkazů. Konstatoval, že je zřejmé, že důkazní nouzi soud prvního stupně překlenul výhradně použitím nepřímých důkazů a především pomocí spekulací. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací nerespektovaly při rozhodování o jeho vině jednu ze základních zásad trestního řízení, neboť důkazy hodnotily pouze podle svého vnitřního přesvědčení, nikoliv však po pečlivém uvážení všech okolností, a to jednotlivě nebo v jejich souhrnu. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 5 To 211/2006, a přikázal Krajskému soudu v Brně „ve smyslu § 265 odst. 1 trestního řádu“, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že námitky obviněného, o které opírá deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tomuto dovolacímu důvodu ve skutečnosti neodpovídají a tedy jej věcně nenaplňují. Konstatovala, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady výlučně skutkové povahy, neboť směřují do rozsahu dokazování a způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, tedy proti správnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací. Namítá-li obviněný, že soudy v důsledku nedostatečného rozsahu dokazování a nesprávného hodnocení ve věci pořízených důkazů posoudily jeho jednání, které mohlo mít vliv na právní posouzení skutku, je zřejmé, že obviněný vychází z jiných skutkových okolností, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů. Podle jeho tvrzení byly okolnosti jiné, trestné činnosti se nedopustil a není pachatelem vyjmenovaných trestných činů. Podle názoru státní zástupkyně je údajné pochybení v právním posouzení skutku dovozováno obviněným pouze z nesprávnosti a neúplnosti zjištění skutkového stavu věci. Dodala, že na základě obsahu obou soudních rozhodnutí je třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, které soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci, není žádný rozpor. Soudy svá skutková zjištění opřely o konkrétní skutečnosti vyplývající z provedených důkazů, přičemž na základě toho pokládaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v posuzovaném případě přicházel v úvahu pouze v alternativě vymezené zákonnou dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k)“. Tato alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je vázána na některý z dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a jen ve spojení s ním se může uplatnit. Nenaplnilo-li dovolání obviněného po věcné stránce dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zřejmé, že materiálně nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Zdůraznila, že v předmětné věci se nejedná o případ, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, proto takovéto rozhodnutí není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný v dovolání neuplatnil žádnou námitku, která by byla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Spatřuje-li naplnění dovolacího důvodu v tom, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., totiž že nebyly vyhledávány důkazy svědčící ve prospěch obviněného, ale naopak pouze důkazy v jeho neprospěch, je zjevné, že napadá učiněná skutková zjištění, a nikoliv nesprávné právní posouzení skutku.

Nejvyšší soud považuje rovněž za potřebné zmínit, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, které obviněným byly uplatněny v rámci řádného opravného prostředku. S těmito námitkami se velmi podrobně vypořádal soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku plně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., přičemž odvolací soud ve smyslu § 134 odst. 2 tr. ř. na str. 2 rozvedl mimo jiné, které skutečnosti byly vzaty za prokázané, shrnul, o jaké důkazy soud prvního stupně skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Obviněný podal dovolání jen proti výrokům o vině pod body 1), 2) a 5). Lze konstatovat, že v těchto případech byl obviněný usvědčován svědky, kteří jsou vůči němu osobami blízkými (a vůči nimž se trestné činnosti dopustil), přesto soudy neshledaly jediný důvod, který by svědčil o nevěrohodnosti těchto svědků. Pokud jde o osobu s příjmením či přezdívkou B., z odůvodnění na str. 7 rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že k ztotožnění této osoby soud provedl rozsáhlé dokazování s jednoznačným výsledkem: v evidenci obyvatel ani v evidenci Vězeňské služby ČR se taková osoba nenachází.

Lze proto shrnout, že v daném případě je smyslem dovolání obviněného znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud zdůraznit, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. Je zjevné, že obviněný se snaží docílit změny ve skutkovém zjištění a teprve na tomto základě dosáhnout jiné právní kvalifikace. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nezbytné upozornit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a námitkám k němu uvedeným Nejvyšší soud doplňuje, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil pouze formálně.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 26. September 2006