JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1137/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. října 2006 o dovolání obviněného Ing. I. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2006, č. j. 1 To 90/2004-809, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 7/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2004, č. j. 35 T 7/2002-761, byl obviněný ing. I. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 2002). Podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků nepodmíněně, přičemž pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej takového zboží, a to na dobu sedmi roků. Současně Krajský soud v Ostravě ohledně tohoto obviněného zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 45 T 2/2003, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 2 To 132/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody.

Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 1 To 90/2004, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 2002). Podle § 250 odst. 4 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák., obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, když podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a podle § 50 odst. 1 tr. zák. odvolací soud obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej takového zboží, a to na dobu sedmi roků. Zároveň ohledně tohoto obviněného zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 45 T 2/2003, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 2 To 132/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo trestní stíhání obviněného pro skutek, v němž byl obžalobou krajského státního zástupce v Ostravě ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 4 KZv 33/2002, spatřován trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., zastaveno, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému uložen.

Dovolání obviněný podal s poukazem na dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. žádá Nejvyšší soud, aby opětovně posoudil věcnou příslušnost soudů. Uvedl, že Krajský soud v Ostravě vyslovil pochybnosti o své věcné příslušnosti usnesením ze dne 16. 4. 2003, č. j. 35 T 7/2002-527, a věc předložil Vrchnímu soudu v Olomouci. Usnesením ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 1 Ntd 12/2003, Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak, že podle § 24 odst. 1 tr. ř. je k projednání předmětné trestní věci příslušný Krajský soud v Ostravě. Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci dosud shromážděné důkazy svědčí pro závěr o spáchání trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a výše způsobené škody přesahuje částku 5.000.000,- Kč, jedná se tedy o škodu velkého rozsahu, na kterou dopadá právní kvalifikace podle § 250 odst. 4 tr. zák., z čehož vyplývá věcná příslušnost krajského soudu podle § 17 odst. 1 tr. ř. S tímto názorem obviněný nesouhlasí a ztotožňuje se v tomto směru s Krajským soudem v Ostravě, totiž že obžaloba dovozuje nepřípustný dvojí postih za jediné jednání, kterého se měl obviněný dopustit, když skutky pod bodem 1 a 2 podané obžaloby jsou jediným trestným činem se škodou způsobenou společnosti S. M. s. r. o. ve výši 2.383.000,- Kč. Je přesvědčen, že v předmětné věci je dána věcná příslušnost Okresního soudu v Bruntále. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že nesouhlasí s výši škody, která je mu kladena za vinu. Je přesvědčen, že skutečná výše škody činí 3.667.356,- Kč. Lze ji vypočítat tak, že od částky 9.200.000,- Kč (což je cena předmětu leasingu bez DPH), se odečte jím zaplacená záloha ve výši 5.400.000,- Kč a hodnota první splátky ve výši 132.644,- Kč. Výsledná částka tedy v žádném případě nepřevyšuje škodu velkého rozsahu, tj. částku 5.000.000,- Kč. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 1 To 90/2004, zrušil a věc přikázal k projednání soudu věcně příslušnému nebo aby uvedený rozsudek zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně k dovolání obviněného uvedla, že jeho dovolací argumentace odkazuje na právní závěry krajského soudu presentované v rámci jeho námitek nepříslušnosti k projednání věci, které se opíraly o právní posouzení skutku v obžalobě v té části žalobního návrhu, kvalifikující jako trestný čin zpronevěry jednání spočívající v tom, že obviněný způsobil škodu společnosti S. M., s. r. o., prodejem její profilovací linky, kterou si od ní leasingovou smlouvou pronajal, společnosti O. L., a. s. a jako trestný čin podvodu jednání spočívající v prodeji této linky leasingové společnosti O. L., a. s., jejíž pracovníky uvedl v omyl ohledně vlastnických práv k tomuto stroji a jeho ceně. Na základě zjištění, že předmětná profilovací linka sloužila jako nástroj k páchání více podvodů obviněným samotným i společně s dalšími osobami, bylo toto žalované jednání nalézacím soudem posouzeno jako dva dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. Hodnocením provedených důkazů soud vyloučil, že by obviněný pojal úmysl způsobit škodu na majetku společnosti S. M., s. r. o. teprve poté, co si profilovací linku řádně pronajal a užíval, tedy přisvojením si cizí věci, která mu byla svěřena, ale že pronájem linky byl pouze jednou z předstíraných okolností, které měly pohnout pracovníky leasingové společnosti k nákupu tohoto stroje. Předem dohodnutá manipulace obviněného a dalších osob s jednou profilovací linkou spočívala v tom, že po její realizaci „zpětným leasingem“ P. f. a l., a. s., byla dále samostatně stíhaným ing. Š. z titulu jeho vlastnictví k věci, prodána společnosti S. M., s. r. o. Za těchto okolností podle názoru státní zástupkyně vznikla leasingové společnosti S. M., s. r. o. škoda, jako trestně právně relevantní následek jeho jednání, zaplacením kupní ceny stroje a tehdy byl trestný čin dokonán. Dokončován byl navazujícím uzavřením leasingové smlouvy, kterou byla její koupě podmíněna, protože pouze příslib následného pronájmu profilovací linky obviněnému, mohl přimět pracovníky leasingové společnosti k zakoupení stroje pro společnost jinak zcela nepotřebného. Prodej téhož stroje dalšímu poškozenému, a to leasingové společnosti O. L., a. s., na podvodné jednání obviněného a dalších osob časově navazoval. Šlo o jednání shodné svou povahou, pohnutkou, ale konkrétní úkony obviněného, které směřovaly ke způsobení škody této další společnosti, se ani částečně nepřekrývaly s jednáním, v důsledku kterého vznikla škoda společnosti S. M., s. r. o. Státní zástupkyně dospěla k závěru, že polemika dovolatele, která se opírá o zásadu zákazu opětovného postihu pro týž skutek, je ve vztahu k jednání popsanému ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku vrchního soudu a kvalifikovanému jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a k zastavenému dílčímu útoku trestného činu podvodu zcela bezpředmětná. V té části, v níž je dovolatelem namítána chybně zjištěná výše škody, je zřejmé, že dovolatel nevytýká pochybení v aplikaci § 89 odst. 12 tr. zák., ale podstatou jeho argumentace je polemika se skutkovými závěry soudu, když na základě vlastního hodnocení těch důkazů, které byly soudem hodnoceny jako fiktivní a sloužící k oklamání pracovníků společnosti O. L., a. s. o skutečné hodnotě profilovací linky zpochybňuje ocenění provedené znalcem. Státní zástupkyně se domnívá, že tímto obviněný uplatnil výhrady výhradně skutkové povahy, čímž se dostal mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně má za to, že bližší popis použité dovolací argumentace v části, kde napadá procesní rozhodnutí vrchního soudu učiněné podle § 24 tr. ř. a domáhá se jeho změny, není na místě, protože sice jde o pravomocné rozhodnutí nadřízeného soudu, avšak není rozhodnutím ve věci samé podle § 265a odst. 2 písm. a) – h) tr. ř. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Pro případ jiného, nežli navrhovaného způsobu rozhodnutí státní zástupkyně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda námitky obviněného naplňují po obsahové stránce zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

To znamená, že citovaný dovolací důvod obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Pravidla upravující věcnou příslušnost soudů jsou upravena v ustanovení § 16 a § 17 tr. ř. Věcně nepříslušným soudem se rozumí soud, který rozhodl, přestože k projednání věci nebyl ve smyslu § 16 tr. ř. nebo § 17 tr. ř. příslušný. Zpravidla půjde o případy, kdy ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud, ačkoliv předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by dán nebyl. Zde by se uplatnila výjimka, podle níž rozhodne-li místo věcně příslušného okresního soudu soud vyššího stupně, platí nevyvratitelná právní domněnka, že bylo rozhodnuto věcně příslušným soudem.

Usnesením ze dne 16. 4. 2003, č. j. 35 T 7/2002-527, Krajský soud v Ostravě podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je mu nejblíže nadřízen. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že bod 1) žalobního návrhu v podstatě obsahuje popis stejného jednání, kterého se obviněný dopustil pod bodem 2) žalobního návrhu. Dvojí postih za jediné jednání však možný není. Krajský soud v Ostravě má za to, že v bodě 2) obžaloby obviněný dokonal trestný čin, když prodal věc (profilovací linku), která mu byla svěřena a způsobil tak O. L., a. s. škodu ve výši 2.024.000,- Kč, zároveň však protiprávně v rozporu s trestním zákonem získal linku do své dispozice. Podle Krajského soudu v Ostravě, spáchá-li obviněný trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., další nakládání s věcí získanou trestným činem nemůže být posuzováno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. Škoda profilovací linky byla vyčíslena na částku 2.383.000,- Kč, což znamená, že i kdyby teoreticky pod bodem 1) mělo dojít k dispozici s touto profilovací linkou k další škodě, ani dvojnásobek částky 2.383.000,- Kč nepřevyšuje částku škody velkého rozsahu 5.000.000,- Kč, což je škoda nezbytná pro kvalifikaci trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že za této situace není krajský soud věcně příslušný k rozhodnutí, protože věcně příslušným je Okresní soud v Bruntále. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 1 Ntd 12/2003, tomuto názoru Krajského soudu v Ostravě nepřisvědčil a podle § 24 odst. 1 tr. ř. k projednání trestní věci obviněného Ing. I. M. určil Krajský soud v Ostravě. Vrchní soud tehdy konstatoval, že na podkladě dosud shromážděných důkazů lze učinit závěr, že byl spáchán trestný čin podvodu s právní kvalifikací podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť profilovací linka sloužila jako nástroj pro spáchání dílčích útoků pokračujícího trestného činu podvodu.

Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že by ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud. Jednak z toho důvodu, že krajský soud může být věcně příslušným soudem i tehdy, je-li dána věcná příslušnost okresního soudu, jednak proto, že trestní řízení proti obviněnému nad jakoukoliv pochybnost prokázalo správnost rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, neboť obviněný byl pravomocně uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 2002). Nejvyšší soud proto neshledává žádný důvod pro konstatování věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Ostravě. Lze tedy konstatovat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný uplatnil zjevně neopodstatněně.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Pokud jde o námitku obviněného uplatněnou pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s ohledem na nesprávně vypočtenou výši škody, ztotožnil se Nejvyšší soud v tomto směru s názorem státní zástupkyně, že obviněný nenapadá použití nesprávného hodnotícího kritéria podle § 89 odst. 12 tr. zák., nýbrž toliko vyčíslení škody. Tato otázka je však svou povahu ryze skutkové povahy, tudíž nesouvisí s právní kvalifikací skutku, ani s jiným nesprávným hmotně právním posouzením. Toliko nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že je zřejmé, že v důsledku podvodného jednání obviněný na společnosti O. L., a. s. vylákal částku 5.513.673,- Kč a tato částka představuje škodu, o níž se obviněný ke škodě cizího majetku obohatil. Jelikož přesahuje stanovenou hranici škody velkého rozsahu 5.000.000,- Kč ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., naplnil obviněný znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. ták. V souvislosti s námitkou k výši způsobené škody o částku DPH lze zmínit rozhodnutí č. 25/2004 Sb. rozh. trest.

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a námitkám k němu uvedeným Nejvyšší soud doplňuje, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil pouze formálně.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V té části, v níž obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 18. October 2006