JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1130/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2006 o dovolání, které podal S. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 2 To 322/2006, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 Nt 143/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 5 Nt 143/2005, bylo S. Č. uloženo podle § 72 odst. 1, 4 tr. zák. ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě.

O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podal S. Č., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 2 To 322/2006, jímž ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal S. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. j), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na skutečnost, že k uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě došlo zejména na podkladě znaleckého posudku MUDr. B. N., znalce v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Ačkoliv teprve znaleckým zkoumáním došlo k jeho prvnímu kontaktu s psychiatrií, když v minulosti nebyl psychiatricky léčen ani vyšetřován, znalec učinil závěry vedoucí k právnímu závěru o jeho nepříčetnosti a současně konstatoval, že z forensně psychiatrického hlediska je jeho pobyt na svobodě pro společnost nebezpečný. Hodnocení jmenovaného znalce se tak stalo podkladem pro několik významných závěrů právních, totiž že dovolatel byl v době spáchání skutku, pro který byl původně trestně stíhán, osobou nepříčetnou, jeho pobyt na svobodě je pro společnost všeobecně nebezpečný a tudíž nezbývá, než podle § 72 odst. 1 tr. zák. uložit mu ochranné léčení ve formě ústavní, jak dotyčný znalec navrhl. K tomu dovolatel poznamenal, že „nerozhodovala přitom skutečnost, že důsledky jednou osobou, byť ve funkci znalce, provedeného vyšetření a stejnou osobou učiněné „forensní“ závěry mohou vést k nenapravitelným závěrům zasahujícím jak do osobnostních práv, tak i do základních práv a svobod obviněného občana, do práv dalších osob (např. údajně poškozené) a konečně též i do práv společnosti jako celku (zájem na spravedlivém rozhodnutí o vině a trestu, dosažení účelu případně ukládaného trestu, je-li pachatel trestného skutku uznán vinným)“.

Dovolatel rovněž připomněl, že podle dřívější právní úpravy bylo k vyšetření duševního stavu nezbytné vždy přibrat dva znalce. V návaznosti na to vyložil současnou právní úpravu problematiky znaleckého dokazování. Nejprve konstatoval, že zmíněný požadavek přibrání dvou znalců v případě vyšetření duševního stavu obviněného byl z trestního řádu vypuštěn. Dále citoval ustanovení § 105 odst. 4 tr. ř. (věta první a druhá), podle něhož „jestliže jde o objasnění skutečnosti zvlášť důležité, je třeba přibrat znalce dva. Dva znalce je třeba přibrat vždy, jde-li o prohlídku mrtvoly (§ 115)“. Pokračoval, že podle § 155 tr. ř. se prohlídka a pitva mrtvoly uskutečňuje tehdy, vznikne-li „podezření“, že smrt člověka byla způsobena trestným činem. Dovodil pak, že „okolnosti, že jiný „podezřelý“, popř. následně i obviněný, se v době spáchání skutku nacházel ve stavu nepříčetnosti, jeho pobyt na svobodě je všeobecně pro společnost nebezpečný apod., jsou však z hlediska práv jednotlivce, práv a zájmů společenských i z hlediska svrchovaně právních závěrů stejně, ne-li více, významné ve svých zákonných následcích než pouhé „podezření“, že mohlo dojít k násilné smrti člověka“.

V závěru odůvodnění dovolání vyjádřil dovolatel přesvědčení, že o ochranném opatření bylo rozhodováno, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, přičemž odkázal na ustanovení § 105 odst. 4 věty první tr. ř. Stížnostní soud pak podle jeho slov rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí stanovené zákonem, když již v řízení předcházejícím dovoláním napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. shora citované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci zrušil. Současně navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně postupoval podle § 265h odst. 3 tr. ř.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ze základních obecných hledisek označila dovolání za přípustné. Dále uvedla, že ustanovení § 105 odst. 4 tr. ř. je možno aplikovat pouze v případě, že se jedná o znalecký posudek nejasný nebo o znalecké posudky dvou znalců, které jsou protichůdné, anebo na zde vyjmenované případy prohlídky a pitvy mrtvoly. V případě dovolatele se však o takový případ nejednalo. Závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalce MUDr. B. N. byly zcela jasné a ničím nezpochybnitelné. Proto nebylo důvodu aplikovat ustanovení § 105 odst. 4 tr. ř.

Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř., jímž bylo uloženo ochranné opatření.

S. Č. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

Jednotlivé druhy ochranných opatření jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 71 odst. 1 tr. zák.

Podle § 72 odst. 1 tr. zák. soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 25 a § 32 odst. 2 tr. zák. (upuštění od potrestání, resp. snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, u pachatele, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti), nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.

Pro uložení ochranného léčení tedy musí být současně dány následující zákonné podmínky. Nepříčetnost pachatele, který se dopustil činu jinak trestného (tedy činu vykazujícího s výjimkou znaku příčetného pachatele všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle některého ustanovení zvláštní části trestního zákona), a konečně nebezpečnost pobytu takového pachatele na svobodě. Naplnění těchto podmínek musí být podloženo skutkovými zjištěními soudu (soudů) vyplývajícími z provedených důkazů.

Ve výše uvedeném hmotně právním smyslu je dovolání z uvedeného dovolacího důvodu určeno k nápravě vad rozhodnutí ve věci samé spočívajících v nesprávném právním posouzení učiněných skutkových zjištění soudu podle norem hmotného práva (v daném případě § 72 tr. zák.), nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze domáhat přezkoumání skutkového stavu věci, na němž je napadené rozhodnutí založeno (toto konstatování platí i pro další dovolací důvody). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny z hlediska podmínek stanovených zákonem pro uložení ochranného opatření. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., příp. též v návaznosti na další ustanovení trestního řádu. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. jsou tedy skutková zjištění nalézacího, případně též odvolacího (stížnostního), soudu.

Nejvyšší soud k tomu dodává, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká vadné a neúplné důkazní řízení – konkrétně vytýká, že podkladem pro uložení ochranného psychiatrického léčení byl znalecký posudek znalce MUDr. B. N., a v souvislosti s tím namítá porušení ustanovení § 105 odst. 4 věta první tr. ř. – a potažmo tak i vadné zjištění skutečností podmiňujících rozhodnutí o uvedeném ochranném opatření. Teprve sekundárně - v návaznosti na tyto procesní námitky - dovozuje, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

Dovolatel tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v porušení ustanovení § 105 odst. 4 tr. ř. V rámci svého mimořádného opravného prostředku tak de facto napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem stížnostním. Dovolání tedy uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Námitky, o něž je dovolání opřeno, proto (vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti. Z ustanovení § 105 odst. 4 tr. ř. vyplývá, že přibrat postačí zásadně jednoho znalce.

Dva znalce je nutno vždy přibrat:

a) k prohlídce a pitvě mrtvoly, je-li podezření, že smrt byla způsobena trestným činem (§ 115)

b) v řízení v trestních věcech mladistvých, je-li třeba vyšetřit duševní stav mladistvého [§ 58 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále je „ZSM“) ve spojení s § 12, § 25 nebo § 32 TrZ a s § 5 odst. 1 ZSM]

c) jde-li o objasnění jiné zvláště důležité skutečnosti.

Po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb., již není třeba obligatorně přibírat dva znalce, jde-li o vyšetření duševního stavu obviněného, který není mladistvým (viz § 105 odst. 2 věta druhá, § 116 odst. 1 a 2 ve znění před 1. 1. 2002), nepůjde-li o případ uvedený ve větě první ustanovení § 105 odst. 4 tr. ř. – jestliže jde o objasnění skutečnosti zvláště důležité (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck 2005. 891 s.).

Z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud považoval znalecký posudek MUDr. B. N., znalce v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie stran duševního stavu dovolatele za správný a úplný a tento závěr také odůvodnil způsobem, který lze akceptovat. Vypořádal se přitom i s námitkami obhajoby vůči tomuto posudku. Konstatoval, že „Znalec se také vyjádřil k přípisu MUDr. U., který byl předložen obhájcem u veřejného zasedání, kdy tyto okolnosti znalec podle názoru soudu poměrně logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlil, takže není důvodu nechávat vypracovat revizní znalecký posudek, tedy o závěrech znaleckého posudku nevznikly důvodné pochybnosti“. Dále poukázal na to, že „znalec provedl dodatečné šetření u MUDr. U. a PhDr. Š. a i poté setrval na závěrech svého znaleckého posudku a vyjádřil se zcela jasně k tomu, že závěry vyšetření PhDr. Š. nemohou změnit závěry znaleckého posudku“. Současně vyložil a odůvodnil skutečnost, že svědkyně MUDr. U. „nemohla mít ani podezření o existenci nějaké duševní poruchy u S. Č.“. Dodal ještě, že „vyšetření (dovolatele u PhDr. Š.) bylo orientováno pouze na schopnost k řízení motorových vozidel a nešlo o vyšetření klinickým psychologem.“ Navíc „činění závěrů o duševní poruše spadá do kompetence znalce- psychiatra.“

Z uvedeného posudku pak nalézací soud zjistil, že dovolatel „v současné době trpí závažnou duševní chorobou, k jejímuž rozvoji dochází v důsledku organických změn na centrálním nervovém systému a projevují se zejména bludnou představou S. Č., v důsledku čehož byly jeho schopnosti ovládací a rozpoznávací v době jednání vůči svědkyni M. zcela vymizelé a v důsledku čehož bez řádného léčení by mohl být při pobytu na svobodě nebezpečný svému okolí, zejména jedincům, které vztáhne do svých bludných představ“. Vzhledem k těmto skutečnostem a skutečnostem dále rozvedeným v předmětném rozhodnutí bylo dovolateli uloženo ochranné psychiatrické léčení. Ústavní forma tohoto ochranného opatření byla na základě znaleckého posouzení zvolena proto, že dovolatel „nemá žádný náhled své duševní choroby, … a odmítá se sám dobrovolně léčit, tudíž z počátku bude nutná ústavní hospitalizace ke stabilizaci stavu a k získání náhledu choroby tak, aby léčení mohlo do budoucna probíhat formou ambulantní“.

Stížnostní soud shledal, že soud prvního stupně správně vyhodnotil všechny okolnosti určující rozhodnutí o uložení ochranného opatření, včetně znaleckého posudku znalce MUDr. B. N.

Za tohoto stavu obstojí postup soudů obou stupňů, jestliže za základ svých skutkových závěrů, z nichž vyplynulo rozhodnutí o uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě, vzaly (též) shora zmíněný znalecký posudek a nepřibraly k objasnění duševního stavu dovolatele dva znalce.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci dovolatel uplatnil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Jak však bylo shora uvedeno, konkrétní námitky, o něž se dovolání opírá, nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. ani jiný dovolací důvod podřadit. Pro úplnost je vhodné ještě uvést, že nemohla být naplněna ani první alternativa předmětného dovolacího důvodu, neboť soud druhého stupně rozhodnutí nalézacího soudu na podkladě řádného opravného prostředku (stížnosti) věcně přezkoumal a vzhledem k tomu, že neshledal tento opravný prostředek důvodným, zamítl jej podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

K uvedeným skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Navrhl-li dovolatel, aby předseda senátu soudu prvního stupně postupoval podle § 265h odst. 3 tr. ř., pak je třeba konstatovat, že předseda senátu soudu prvního stupně návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení Nejvyššímu soudu nepodal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. září 2006

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 21. September 2006