JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1119/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2008 dovolání, které podal obviněný M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 3 To 153/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 T 186/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 3 T 186/2007, byl obviněný M. B. uznán vinným, že

v přesně nezjištěné době začátkem měsíce prosince r. 2005 vystupujíc za firmu A. Z., spol. s r. o., uzavřel s firmou F. m., s. r. o., smlouvu na dodání pneumatik na motorová vozidla, načež se dostavil do sídla této společnosti, kde jednateli společnosti F. m., s. r. o., M. F. předal fakturu s datem vyhotovení 8. 12. 2005 znějící na částku 614.135.- Kč, na níž byly uvedeny pneumatiky pro motorová vozidla, které měl dodat, přičemž se s M. F. dohodl, že společnost F. m., s. r. o., zaplatí zálohu ve výši 400.000,- Kč na účet uvedený na faktuře, kdy se dle M. B. mělo jednat o účet firmy A. Z., spol. s r. o., a přestože firma F. m., s. r. o. na tento účet odeslala dne 17. 1. 2006 částku ve výši 100.000,- Kč, dne 24. 1. 2006 částku ve výši 100.000,- Kč, dne 3. 3. 2006 částku ve výši 100.000,- Kč a dne 6. 3. 2006 částku ve výši 100.000,- Kč, přes opakované urgence ze strany M. F. pneumatiky nedodal, přičemž pouze poté, co M. F. dne 27. 3. 2006 zaslal na společnost A. Z., spol. s r. o., písemné odstoupení od smlouvy na zakoupení pneumatik a opakovaně kontaktoval M. B. s požadavkem vrácení zálohy, začátkem měsíce dubna r. 2006 vrátil M. F. část zálohy ve výši 98.000,- Kč a ke zbytku zálohy ve výši 302.000,- Kč se vyjádřil, že tyto peníze vrátí do týdne, což neučinil a se společností F. m., s. r. o., již dále nekomunikoval, a to vše přesto, že u společnosti A. Z., spol. s r. o., nikdy nepracoval, není účtem společnosti A. Z., spol. s r. o., ale účtem vedeným na M. B., čímž způsobil společnosti F. m., s. r. o., škodu ve výši 400.000,- Kč.

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněný M. B. odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené společnosti F. m., s. r. o., škodu ve výši 302.000,- Kč.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 3 To 153/2008, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Dále odvolací soud podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl a obviněnému M. B. uložil podle § 250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.

Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný M. B. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný konstatoval, že právním posouzením je třeba ve smyslu dovolacího důvodu rozumět jeho hmotně právní posouzení, tj. podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva – trestního zákona. Předmětem právního posouzení je skutek, jak byl provedeným dokazováním zjištěn a musí naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byla obviněná osoba uznána vinnou. Obviněný připomněl, že byl uznán vinným trestným činem podvodu, kterého se měl dopustit tím, že jako zástupce firmy A. Z., spol s r. o., měl předat poškozenému F. m., s. r. o., s datem 8. 12. 2005 vystavenou společností A. Z., spol s r. o., za pneumatiky, které měla tato společnost dodat poškozenému. Současně se měl s poškozeným dohodnout, že tento uhradí zálohu ve výši 400.000,- Kč na bankovní účet uvedený ve faktuře, což poškozený ve čtyřech splátkách učinil. Pneumatiky však poškozenému dodány nebyly a ze zaplacené zálohy měl obviněný vrátit poškozenému jen částku 98.000,- Kč, ačkoliv ve společnosti A. Z., spol s r. o., nikdy nepracoval a účet na faktuře není účtem této společnosti, ale účtem M. B.

Dále obviněný uvedl, že se hájil tím, že nevystavoval jménem společnosti A. Z., spol. s r. o., žádnou fakturu a tuto nepředával poškozenému, ale tohoto jen zkontaktoval se svým známým M. Z., který měl i před ním jednat jako zástupce společnosti A. Z., spol. s r. o., a uzavřít s poškozeným tento obchod. Potvrdil, že na jeho účet došly postupně čtyři částky po 100.000,- Kč, tj. celkem 400.000,- Kč, které jeho matka vyplatila ve dvou splátkách v hotovosti proti podpisu M. Z., jenž obviněného informoval, že si nechal na jeho účet zaslat částku 400.000,- Kč, proti čemuž tento nic nenamítal. Obviněný tudíž žádnou škodu nikomu nezpůsobil, protože si peníze neponechal. Zmínil, že mu nebylo divné, že si M. Z. nechal na jeho účet zaslat peníze, protože ho dlouho zná, tak se po důvodu tohoto jednání nepídil. V návaznosti na to namítl, že ve vztahu k jeho osobě bylo především jeho vlastním vyjádřením prokázáno jednání spočívající v tom, že když na jeho účet u K. b. přišla od poškozeného F. m., s. r. o., částka 400.000,- Kč, tuto částku poškozenému nevrátil, ale vyplatil ji ve dvou splátkách po 200.000,- Kč M. Z., pro kterého byla určena. Taktéž vznesl nesouhlas se závěrem soudu, podle něhož naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. s odůvodněním, že i v případě, že by za firmu A. Z., spol. s r. o., vystupoval M. Z. a ne on, nemůže být zproštěn odpovědnosti za trestný čin podvodu, protože s penězi, které mu nenáležely, neměl disponovat a měl je vrátit složiteli. Obviněný rovněž poukázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který připouští, že je možné, že za firmu A. Z., spol. s r. o., vystupoval ve vztahu k poškozenému F. m., s. r. o., M. Z., nikoliv on, a že se zřejmě provinil pouze tím, že nakládal s penězi, které mu nepatřily, a tyto nevrátil složiteli – poškozenému. I toto jednání však soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu, což za správné právní posouzení věci nelze považovat. Vyjádřil proto přesvědčení, že jeho jednání, k němuž se v podstatě doznal, nelze podřadit pod hmotně právní úpravu trestního práva, a tudíž není trestným činem. Uvedl, že o nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde tehdy, kdy skutek naplňuje skutkovou podstatu jiného trestného činu nebo nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu, což je třeba aplikovat na daný případ.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby bylo zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jakož i předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Blansku a věc byla příslušnému soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

Státní zástupkyně úvodem shrnula dosavadní průběh řízení a konstatovala, že dovolání splňuje formální náležitosti. Uvedla, že právně relevantní námitkou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, je toliko námitka obviněného, že jeho jednání není trestným činem. V této souvislosti zmínila, že obsah uplatněných námitek, o které se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí i věcně odpovídat zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., neboť nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Podotkla, že v podstatné části dovolání obviněný brojí proti správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Připomněla, že v mezích uplatněného dovolacího důvodu lze vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadané rozhodnutí založeno. Rovněž nelze prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu znění § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních ustanovení.

Dále státní zástupkyně poukázala na vymezení trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. v trestním zákoně včetně toho, že k jeho naplnění je třeba úmyslné zavinění /§ 4 písm. a), b) tr. zák./. V návaznosti na to v podrobnostech zdůraznila, že skutková část výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jež zůstala rozhodnutím odvolacího soudu nezměněna, ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky trestného činu podvodu naplňují. Následek v podobě škody ve výši 400.000,- Kč přesahuje hranici škody nikoliv malé více než desetinásobně. Jednání obviněného bylo úmyslné podle § 4 písm. a) tr. zák. Vyvolání omylu na straně poškozené společnosti F. m., s. r. o., je třeba spatřovat v tom, že obviněný zástupci této společnosti sdělil, že dodá pneumatiky za sjednaných podmínek, i když při sjednávání smlouvy již na samém počátku věděl, že žádné pneumatiky nedodá. Obhajoba obviněného, že obchod zprostředkoval pro svého známého M. Z., kterému i následně měl peníze předat, byla vyvrácena výpovědí jmenovaného. Pokud jde o předmětnou fakturu, soud vzal za prokázané, že nebyla vystavena firmou A. Z., spol. s r. o., která s firmou poškozeného M. F. – F., s. r. o., nikdy neobchodovala, obviněný je ve firmě osobou zcela neznámou. Státní zástupkyně zdůraznila, že soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že to byl obviněný (nikoliv M. Z. či event. jiná osoba), kdo s poškozeným ve firmě obchod sjednával, jednal s ním o zaplacení záloh a poškozenému fakturu předával. Z tohoto pohledu je zcela bez významu část odůvodnění odvolacího soudu, který při sjednávání tohoto obchodu zcela hypoteticky připouští účast i jiné osoby než obviněného a z toho eventuálně dovozuje i další závěry, a kterou obviněný svým dovoláním napadá.

Závěrem vyjádření státní zástupkyně z popsaných důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Současně vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném z sedání i pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je navrhován.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. B. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný M. B. uplatňuje v dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný připomíná svoji obhajobu, že nevystavoval jménem společnosti A. Z., spol. s r. o., žádnou fakturu a tuto nepředával poškozenému. Pouze poškozeného M. F. se svým známým M. Z. zkontaktoval a tento měl jednat i před obviněným s poškozeným jako zástupce společnosti A. Z., spol. s r. o., a uzavřít s ním i obchod. Obviněný připouští, že na jeho osobní účet došly postupně částky 100.000,- Kč, tj. celkem 400.000,- Kč, které následně jeho matka vyplatila ve dvou splátkách v hotovosti proti podpisu M. Z., jenž ho informoval, že si peníze za zmíněný obchod nechal zaslat právě na jeho účet. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů. Přitom z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze celé události obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, tj. že žádnou škodu nikomu nezpůsobil, svým jednáním nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným a ani žádného jiného trestného činu. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v Blansku (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Brně) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Blansku plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. V této spojitosti lze připomenout, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: „…obžalovaný B. se dopustil trestného jednání tak, jak je popsáno ve výrokové části tohoto rozsudku. Obhajoba obžalovaného byla vyvrácena zejména výpovědí svědka M. F., který popsal, za jakých okolností byl osloven obžalovaným, který mu nabídl zajištění pneumatik pro nákladní automobily. Následně od obžalovaného obdržel fakturu, posléze byl obžalovaným osloven, aby zaplatil zálohu v částce 400.000,- Kč, což také učinil. Posléze, když nebyly pneumatiky dodány, tak se snažil obžalovaného kontaktovat, tento se mu vymlouval, až po několika desítkách telefonátů mu vrátil 98.000,- Kč. Výpověď tohoto svědka soud hodnotí jako věrohodnou a pravdivou, neboť koresponduje i s ostatními provedenými důkazy, a to zejména s výpisy z účtů, fakturou. Pokud se týká této faktury, soud má za prokázané, že tuto fakturu nevystavila společnost A. Z., spol. s r. o. Tato okolnost byla prokázána zejména výpovědí svědka V. Z., jednatele společnosti A. Z., spol. s r. o., který jednoznačně uvedl, že faktura nebyla vystavena firmou A. Z., spol. s r. o. Zároveň uvedl, že s firmou F. mobil, s. r. o., nikdy neobchodoval, stejně tak nezná obžalovaného.“ V návaznosti na to okresní soud zdůraznil: „Obhajoba obžalovaného, že obchod zprostředkoval pro svého známého M. Z., kterému následně předal i finanční částky, které mu přišly na účet, byla vyvrácena výpovědí svědka M. Z., který uvedl, že se společností A. Z., spol. s r. o., nemá nic společného, předmětnou fakturu nikdy nevystavoval. Nevystupoval jako majitel firmy A. Z., spol. s r. o., a finanční hotovost ve výši 400.000,- Kč nikdy nepřebíral. Soud považuje výpověď tohoto svědka za věrohodnou a pravdivou, neboť se jeví jako nelogické, aby v případě zfalšování faktury svědkem M. Z. tento uváděl na faktuře číslo účtu, které patří obžalovanému.“ Současně prvostupňový soud podtrhl: „…výpověď obžalovaného považuje za nevěrohodnou v té části, kdy uvádí, že finanční prostředky předal panu Z. ve dvou splátkách po 200.000,- Kč s tím, že se jednalo o prostředky, které obdržel od své matky.“ Dále toto zhodnocení v podrobnostech blíže zdůvodnil (vše na str. 5 rozsudku okresního soudu).

S těmito skutkovými závěry se v odvolacím řízení ztotožnil, popř. některé i dále rozvedl Krajský soud v Brně, který rovněž v odůvodnění rozsudku uvedl, proč nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování (vše na str. 2 a 3 rozsudku soudu druhého stupně). Současně Nejvyšší soud považuje s ohledem na obsah dovolání za potřebné připomenout, že odvolací soud v rozhodnutí poznamenal: „I v případě, že by bylo prokázáno tvrzení obžalovaného, že M. Z. vystupoval jako zástupce firmy A. Z., spol. s r. o., za situace, kdy obžalovanému přišly na účet peníze, které mu nenáležely, nebyl oprávněn s nimi dále disponovat, nýbrž je vrátit složiteli“ (str. 3 rozhodnutí). Touto úvahou, jež byla v rozsudku blíže rozvedena, byl pouze vyjádřen názor o protiprávnosti jednání obviněného M. B., a to i při akceptaci jeho obhajoby, která však byla v soudním řízení jednoznačně vyvrácena. Se zmíněnou částí rozhodnutí tudíž nelze relevantně spojovat podané dovolání.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného M. B. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. září 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 24. September 2008