JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1100/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. srpna 2008 o dovolání obviněného L. R., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 50 To 156/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 2 T 94/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 50 To 156/2008, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu ohledně obviněného L. R. rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 1. 2008, č. j. 2 T 94/2007-286, kterým byl tento obviněný uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a byl mu uložen podle § 202 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Krajský soud v Plzni po shora uvedeném postupu podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 50 To 156/2008, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] spatřuje obviněný v tom, že jednání, kterým byl uznán vinným je podle jeho názoru jednáním v nutné obraně. Poukazuje na to, že „aby se jednalo o trestný čin výtržnictví (ad I. výroku rozsudku soudu prvního stupně), musel by být iniciátorem konfliktu, ale v daném případě to byl on, kdo byl napaden spoluobviněnými (již odsouzenými), přičemž on se pouze snažil bránit před jejich útokem“. Poukazuje dále na to, že odsouzení byli v silně podnapilém stavu. Pokud pak jde o jednání popsané pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, pak vyjadřuje obviněný přesvědčení, že „v době, kdy se vrátil zpět před restauraci za účelem nalezení klíčů a v té době se také domníval, že ztratil peněženku, tak i v případě pouhého výroku v době, kdy stál osamoceně u okna zvenku, kde se nikdo nenacházel a byla tma, tak se nemohlo jednat o trestný čin výtržnictví“. Naopak opětovně to byl on, kdo byl napaden. Je přesvědčen, že s ohledem na napadení jeho osoby a vzniklý následek na jeho zdraví, nelze v žádném případě jeho jednání hodnotit jako trestný čin výtržnictví, přičemž poukazuje na výpovědi svědků N., F., N. a svého syna L. R. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

S ohledem na skutečnosti rozvedené shora a podstatu námitek, které podle mínění obviněného naplňují dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí Nejvyšší soud také zmínit tu okolnost, že zjišťování skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.; na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují; z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu, nemohou být dány důvody pro dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Předně je nutno uvést, že obsahově námitky obviněného spočívají v tom, že „to nebyl on, kdo by iniciátorem konfliktu, naopak on sám byl napaden ze strany dnes již odsouzených K. a P., pouze se jejich jednání bránil, a proto by jeho jednání mělo být kvalifikováno jako jednání v nutné obraně“. Nejvyšší soud podotýká, že pojem nutné obrany (§ 13 tr. zák.) je sice institutem hmotného práva, avšak v daném případě s ohledem na charakter uplatněných námitek nelze zmínku o nutné obraně podřadit pod právně relevantním způsobem uplatněnou námitku k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění (s tímto závěrem se ztotožnil i soud odvolací), že (ad I. výroku rozsudku soudu prvního stupně) „dne 5. 8. 2006 kolem 21.00 hodin v obci Š., za plného provozu uvnitř restaurace S., v přítomnosti nejméně 20 osob, obž. J. K. po předchozí slovní rozepři napadl úderem pěstí do obličeje obž. L. R., načež došlo mezi oběma ke vzájemnému strkání a úderům pěstí, kdy dalšímu fyzickému napadání zabránili přítomní hosté, následně obž. L. R. napadl obž. J. P., kdy jej chytil rukou za krk do tzv. kravaty, oba spadli na zem, kde obž. J. P. udeřil obž. L. R. pěstí do obličeje“. V této souvislosti je třeba poukázat na hodnocení důkazů, které provedl soud prvního stupně a rozvedl v odůvodnění svého rozsudku na str. 5 – 10. S hodnotícími závěry se ztotožnil jak již bylo zmíněno i soud odvolací, který je doplnil zejména na str. 3 – 4 svého rozsudku, a to způsobem, který je plně v souladu se zněním § 125 odst. 1 tr. ř. Ze zmíněného rozsudku je nutno znovu připomenout, že v bodě I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je obviněnému kladeno za vinu až to jednání, kdy napadl J. P., který se snažil roztrhávat obviněného od odsouzeného K. Jestliže tedy obviněný v restauraci napadl J. P., za situace popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tak nelze v žádném případě hovořit o jednání obviněného v nutné obraně, neboť obviněný v té době neodvracel útok, ale sám napadl osobu, která se snažila po konfliktu mezi obviněným R. a odsouzeným K. situaci uklidnit. Jestliže pak obviněný poukazuje na to, že sám byl napaden a jednal v nutné obraně, vyhodnocuje provedené důkazy zásadně odlišně od soudu prvního a druhého stupně. V souvislosti s takovým hodnocením důkazů a snahou tyto námitky podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.

Ani v případě námitek obviněného, které byly uplatněny k jednání, které bylo popsáno pod ad II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, nelze těmto námitkám přiznat právně relevantní povahu. Argumentace v případě těchto námitek spočívá v tom, že obviněný poté, co se svojí společností opustil restauraci, kde došlo kolem 21.00 hod. ke konfliktu, se k této restauraci ve společnosti dalších osob vrátil, aby zde hledal ztracené klíče, v dovolání dále uvedl, že „v té době se domníval, že ztratil i peněženku“. Obviněný dovozuje, že za předpokladu, že stál sám u okna restaurace z venkovní části a byla tma, nemohl se dopustit trestného činu výtržnictví, ale došlo opětovně k jeho napadení a byla mu způsobena těžká újma na zdraví. Poukazuje na to, že gumovou hadici, kterou si vzal sebou, odložil již předtím v autě a tuto si bral pouze proto, že se předchozím konfliktem cítil ponížen a bezdůvodně napaden. Uvedená tvrzení obviněného jsou opakovanou, resp. mírně rozšířenou obhajobou obviněného tak, jak činil po celou dobu přípravného řízení, přičemž z rozsudků soudu prvního i druhého stupně je patrno, že na opětovné námitky bylo reagováno. V souvislosti s uplatňovanou obhajobou obviněného je vhodné zmínit jeho „odvolání se na výpovědi svědků, N., F. a N.“. Nejvyšší soud musí uvést, že s výpověďmi uvedených svědků se soudy prvního a druhého stupně v kontextu s dalšími výpověďmi a důkazy podrobně vypořádaly. Zde nad rámec jimi uváděných skutečností je třeba zmínit, že s výpovědí svědkyně N. se správně vypořádal odvolací soud na č. l. 3 odůvodnění jeho rozsudku. V rámci objektivity k tvrzení obviněného je třeba odkázat na výpověď svědka K., který uvedl, že pokud vezl obviněného a ostatní do restaurace (ad I. výroku rozsudku), ostatní z této společnosti měli náladu, sám svědek N. poukazoval na to, že měl upito. V případě jednání popsaného pod ad II. výroku rozsudku svědek N., uvedl, že šel kouřit a co se dělo u restaurace neví, obdobně vyznívá i výpověď svědka F., který pouze potvrdil, že mj. i obviněného vezl, k restauraci však šel obviněný sám, svědek a syn obviněného zůstali u vozidla a obviněný jim zmizel z dohledu. Viděli obviněného jak se vrací a za ním partu asi deseti lidí, co však této situaci předcházelo neviděl (tím je znevěrohodněna i výpověď syna obviněného, neboť pokud zůstal se svědkem, mohl ztěží situaci vnímat tak, jak uváděl – viz č. l. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Z těchto výpovědí tedy může obviněný argumentovat pouze tím, že mu svědci mohou potvrdit, že byl napaden, co však předcházelo tomuto napadení, bylo soudy prvního a druhého stupně dovozeno z výpovědí dalších svědků, event. odsouzených, což však obviněný záměrně v rámci obhajoby nezmiňuje, přitom z výpovědi svědka F. (majitele restaurace) vyplynulo, že obviněný „vyzýval chlapce, ať jdou ven slovy – buzeranti poďte ven“. Tato skutečnost tedy prokazuje, že v rámci své obhajoby se obviněný snaží stavět do lepšího světla a svoje konání bagatelizovat. V tomto směru je pak možno opětovně odkázat na hodnotící úvahy soudu prvního a zejména druhého stupně (viz str. 4 odst. 2 jeho rozsudku), kdy toto jednání a následný pokus o udeření gumovou hadicí odsouzeného K., lze podřadit pod ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., zejména s ohledem na předcházející konflikt v restauraci.

V souvislosti s uvedenými námitkami obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. Zde lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 27. August 2008