JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1099/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2006 dovolání, které podal obviněný Š. P,, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 4 To 157/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 156/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 3 T 156/2005, byl obviněný Š. P. uznán vinným v bodě 1-5) pětinásobným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., v bodě 6, 7) dvojnásobným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., v bodě 6) trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., v bodě 7) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., v bodě 8, 9) dvojnásobným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem byl uznán vinným a odsouzen i obviněný J. Š.

Proti konstatovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Š. P. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 4 To 157/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Š. P. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že po celou dobu trestního řízení i nadále doznává vinu toliko u skutků popsaných v rozsudku soudu prvního stupně pod body 1-5, 8 a 9. Naproti tomu zdůraznil, že skutků popsaných pod body 6 a 7 se nedopustil. V této souvislosti konstatoval: „Ke svému tvrzení jsem navrhoval i svědky tak, jak je uvedeno mimo jiné i v mém odvolání ze dne 29. 4. 2006 včetně toho, že trvám na tvrzení o špatném poučení svědkyně M. Proto jsem dal návrh na vyloučení Dr. S., kdy si myslím, že se mi mstí za to, že jsem chodil s její dcerou, a proto jsem přesvědčený o její podjatosti.“

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 4 To 157/2006, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obviněný v dovolání namítá toliko neúplnost dokazování a nesprávnost hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a vady procesního charakteru, které žádnému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. neodpovídají. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonného důvodu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání předně shledal, že dovolání obviněného Š. P. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V dovolání obviněný tvrdí, že se skutků popsaných v bodech 6 a 7 výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. V této souvislosti namítá neprovedení výslechu jím navrhovaných svědků. Rovněž vznáší výhrady k poučení svědkyně M. Nutno zdůraznit, že tyto vznesené výhrady jsou primárně námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci, úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), přičemž z těchto tvrzených procesních nedostatků včetně údajného chybného poučení svědkyně I. M. až následně obviněný dovozuje vady v právním posouzení skutků pod body 6 a 7 v rozsudku prvostupňového soudu. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, jak je popsáno v příslušných skutkových větách v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeno v odůvodnění obou napadených soudních rozhodnutí. V dovolání obviněný nenamítá, že takto popsané skutky, které shledal bezchybnými i odvolací soud, byly nesprávně posouzeny v bodě 6 napadeného rozsudku jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., v bodě 7 téhož rozhodnutí jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a v bodech 6 a 7 jako dvojnásobný trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V daném případě jde proto ze strany obviněného výlučně o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod.

Nutno připomenout, že v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. musí každý dovolatel v mimořádném opravném prostředku nejen odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v zákoně. Pokud by obviněný v dovolání uplatnil jen dosud probrané námitky, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V dovolání obviněný současně namítl podjatost JUDr. L. S., která jako samosoudkyně Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou rozhodovala jeho trestní věc, a to s konstatováním: „…myslím, že se mi mstí za to, že jsem chodil s její dcerou…“. Tato námitka by mohla naplnit obviněným výslovně neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zapotřebí uvést, že tento důvod dovolání lze úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř., a současně tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Účelem citovaného ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Jak konstatoval Ústavní soud České republiky, vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 tr. ř. není založeno pouze na existenci pochybnosti o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 34, č. 182/1999).

Podle ustálené judikatury může poměr k projednávané věci záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně byli jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci), nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně odborné způsobilosti soudce (předsedy senátu, členů senátů) rozhodujícího ve věci. Stejně nelze považovat za poměr k projednávané věci odlišný právní názor. Z ustanovení § 30 tr. ř. vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajících objektivně. Nemůže postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, neboť nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v § 30 odst. 2, 3 tr. ř.

Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi.

Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že námitkou obviněného Š. P. ohledně podjatosti samosoudkyně JUDr. L. S., která byla vznesena již v rámci podaného odvolání, se soudy obou stupňů zabývaly. V této spojitosti je potřebné uvést, že obviněný ve vlastnoručně podaném odvolání namítl: „…žádám o přidělení jiného soudce, jelikož paní JUDr. S. je z minulých dob na mě zaujatá“. V této souvislosti konstatoval, že nesprávně poučila svědkyni M., která proto využila práva nevypovídat. V odvolání rovněž mimo jiné vznesl námitky k nedostatečnosti rozsahu provedeného dokazování (vše na č. l. 113-114 spisu).

O vznesené námitce podjatosti bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 21. 3. 2006, č. j. 3 T 156/2005-119, tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 30 odst. 1 tr. ř. JUDr. L. S., samosoudkyně téhož soudu, není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného Š. P., vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 156/2005. V odůvodnění rozhodnutí se mimo jiné uvádí: „…samosoudkyni nejsou známé žádné důvody ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., pro které by nemohla ve věci nestranně rozhodovat. Proto bylo rozhodnuto podle § 31 odst. 1 tr. ř. tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.“

Stížnost, kterou obviněný proti usnesení podal (č. l. 125-126 spisu), byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 4 To 158/2006, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta (č. l. 135-136 spisu). V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že obviněný stížnost blíže neodůvodnil. Rovněž konstatoval, že námitkám obviněného nelze přisvědčit, neboť na straně soudkyně Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou neshledal skutečnosti uvedené v § 30 odst. 1 tr. ř. Připomněl, že sám obviněný odůvodnil podjatost soudkyně proti jeho osobě pouze tím, že v minulých dobách rozhodovala v jeho trestních věcech a dále tím, že nesouhlasil s postupem soudkyně při provádění dokazování v předmětné trestní věci, kdy nebyli vyslechnuti všichni svědci. Skutečnost, že soudkyně rozhodovala v předchozích trestních věcech obviněného nevylučuje ji z vykonávání úkonů trestního řízení. Krajský soud také zdůraznil, že obviněným namítaný nesprávný postup soudu prvního stupně při provádění dokazování a hodnocení důkazů, bude k odvolání obviněného hodnocen odvolacím soudem. Současně uzavřel, že tyto skutečnosti nejsou důvodem, který by zakládal pochybnosti o nepodjatosti soudce ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., a proto stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.

Po zvážení uvedených okolností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů při rozhodování o případném vyloučení samosoudkyně prvostupňového soudu vycházely, plně opodstatňují z nich vyplývající závěry. Za situace, kdy nebylo zjištěno, že by JUDr. L. S. měla k obviněnému nebo k projednávané věci nějaký bližší či vysloveně osobní vztah, nebylo možno její podjatost dovozovat ze skutečnosti, že v minulosti rozhodovala v trestních věcech obviněného a z namítaného porušení jeho procesních práv. Navíc k tvrzení obviněného o jeho dřívějším vztahu k dceři soudkyně a z toho vyplývající údajné podjatosti JUDr. L. S. nebylo možné v rámci dovolacího řízení přihlížet, neboť je vznesl až v dovolání, ač tato okolnost mu musela být již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Za dané situace nelze než konstatovat, že jmenovaná samosoudkyně nebyla z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučena, neboť nevznikly pochybnosti o její nestrannosti ve smyslu znění § 30 odst. 1 tr. ř. Proto v této části dovolání Nejvyšší soud shledal mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněným.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Š. P. jako zjevně neopodstatněné odmítl, neboť z obou výše shledaných důvodů pro odmítnutí mimořádného opravného prostředku je stěžejní. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 27. September 2006