JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1086/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. srpna 2008 o dovolání obviněného P. Ž., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2007, č. j. 2 To 34/2007-3595, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 19/94, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2006, č. j. 31 T 19/94-3469, byl obviněný P. Ž. (společně se spoluobviněným Mgr. P. F.) uznán v bodě I./1 – 2 výroku rozsudku vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a v bodě II./1 – 2 výroku trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tyto trestné činy mu byl podle § 250 odst. 4 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek dále obsahuje zprošťující výrok. Podle tohoto výroku byl obviněný P. Ž. v bodě I. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby krajského státního zástupce v Ostravě ze dne 28. 12. 1994, sp. zn. 1 Kv 268/92, pro skutek popsaný v bodě 1) obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Z podnětu odvolání obviněného P. Ž. a obhájce obviněného Mgr. P. F. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 5. 2007, č. j. 2 To 34/2007-3595, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve zrušené části nově rozhodl tak, že obviněnému P. Ž. podle § 250 odst. 4 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu obviněného podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Je přesvědčen, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, jaké skutečné množství televizorů bylo prodáno na vnitřním trhu, a tedy v jaké výši byla škoda skutečně způsobena, čímž podle jeho názoru existují pochybnosti o tom, zda mohl spáchat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Namítl dále, že není možno dovozovat úmysl spáchat trestný čin z toho, že předmětné odběry televizorů nebyly uhrazeny. Měl v úmyslu získat větší obchodní transakcí prostředky, jak k úhradě dodaných televizorů, tak i dalších závazků společnosti. Šlo o běžnou obchodní strategii společnosti, která se ocitla ve finanční tísni. O skutečném charakteru dotčených transakcí svědčí podle obviněného fakt, že bezodkladně poté, co finanční prostředky získal, použil je na úhradu závazků vůči společnosti G. Jednalo se o úhradu částky ve výši 26 mil. Kč. Výše uvedené skutečnosti nasvědčují, že znaky skutkové podstaty trestného činu nemohl naplnit. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2007, č. j. 2 To 34/2007-3595, a obviněného obžaloby zprostil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se k dovolání obviněného vyjádřil. Jak uvedl, zdravotní problémy obviněného jsou nepochybně závažného charakteru, nicméně relevantním způsobem na ně reagovala V. s., což ve svém dovolání obviněný popisuje. Skutečnosti týkající se množství televizorů je třeba mít za okolnosti skutkové povahy, které z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají žádný význam, neboť je nelze považovat za výhradu k aplikaci norem hmotného práva. Pokud obviněný namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, nelze tomuto jeho argumentu přisvědčit. I kdyby obviněný měl v úmyslu uhradit zboží z pozdějšího „velkého“ obchodu, neměl ke dni dodání zboží disponibilní prostředky k úhradě kupní ceny, proto musel být srozuměn s tím, že dodané zboží nebude schopen zaplatit Odvolávání se na budoucí nejistou událost je z toho pohledu irelevantní. Státní zástupce je přesvědčen, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu je správný. Ani pozdější úhrada kupní ceny na tomto závěru nemůže nic změnit, neboť se jedná toliko o náhradu škody způsobené trestným činem. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Dovolání obviněného směřuje jen proti výroku o vině, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

V první části dovolání obviněný namítá, že výše škody mu nebyla spolehlivě prokázána. V tomto směru je však třeba uvést, že otázka zjištění výše škody primárně spadá do procesu dokazování, tedy do oblasti skutkového zjištění. Na takových námitkách však nelze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založit. Pokud obviněný v další části dovolání brojí proti tomu, že nemohl po subjektivní stránce naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, ani zde Nejvyšší soud neshledal, že by obviněný tento nedostatek vytkl způsobem, který by bylo možno pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Tvrzení obviněného, totiž že větší obchodní transakcí měly být získány finanční prostředky k úhradě stávajících závazků, není z chování obviněného jakkoli patrné. Tuto námitku lze považovat za ryze účelově vznesenou, naprosto nezpůsobilou změnit závěry o naplnění subjektivní stránky trestného činu a provedeným skutkovým zjištěním neodpovídající. Jen ve stručnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné k námitkách obviněného uvést. Jak bylo zjištěno (což je zřejmé i z tzv. skutkové věty výroku o vině), k odběrům zboží docházelo v době, kdy bylo zřejmé, že společnost A. neměla dostatek finančních prostředků k plnění peněžitých závazků. Ostatně obviněný sám tuto skutečnost nepopírá. Tvrdí však, že kupní cena za odebrané zboží by byla uhrazena z prodeje následně odebraného zboží. K takovému skutkovému zjištění však soudy na základě provedeného dokazování nedospěly. Při způsobu podnikání obviněných bylo značně nereálné vytvořit zisk. Lze konstatovat, že v tomto směru byla obhajoba obviněného plně vyvrácena. Odbyt zboží nebyl zajištěn. Televizory byly uskladňovány bez skladové evidence. Zboží bylo nesystematicky rozprodáváno nahodilým zájemcům, navíc za ceny, které nezajišťovaly ziskovost obchodní transakce. Získané peněžení prostředky se řádně nevykazovaly v účetnictví a byly používány k financováním různých aktivit veřejné obchodní společnosti A. Podle názoru Nejvyššího soudu tato skutková zjištění vyvracejí argumentaci obviněného. Uvedený způsob podnikání nelze pokládat v obchodních vztazích za běžný. Jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí, rozprodej televizorů probíhal naprosto živelně a neregulovaně. Účetnictví nebylo spolehlivě vedeno. Tržby byly sice částečně použity na úhradu existujících závazků, avšak kromě toho byly dále používány k financování i dalších aktivit (společnost byla například známa svou sponzorskou činností), to vše za situace, kdy závazky vůči obchodním partnerům nebyly hrazeny. Je zjevné, že podnikání obviněných (obviněného P. Ž. a obviněného Mgr. P. F.) se odehrávalo na úkor jiných obchodních partnerů. Již tím, že účetnictví trpělo značnými nedostatky, byla ztížena možnost všem smluvním závazkům ve stanoveném termínu dostát. Není pochyb, že odběr dalších televizorů byl prováděn cíleně, aby mohla být pokryta platba z předchozích odběrů. Toto jednání je třeba označit za jednání podvodného charakteru. Z podnikání obviněných zisk vytvářen nebyl. Jestliže obvinění dalšími odběry televizorů měli v úmyslu pokrýt dluhy za předchozí odběry zboží, v podstatě se jim podařilo vylákat peníze od důvěřivých věřitelů. Po subjektivní stránce není sporu, že se jednání dopustili v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. Problematikou subjektivní stránky trestného činu se soud prvního stupně pečlivě zabýval. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jeho rozsudku na str. 51 – 55 a na str. 58). Pro posouzení, jestli v souvislosti s podnikáním došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoli jiné. Trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., popřípadě jiného trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce (což platí právě u trestného činu podvodu). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, ročník 2003, svazek 24, pod T 575. Podnikání obviněných bylo nekontrolované a nekontrolovatelné, lze dokonce říci, že běžnému podnikání se naprosto vymykalo. Konečně uvádí-li obviněný, že provedl úhradu závazků ve výši 26 mil. Kč, je třeba konstatovat, že pozdější plnění je jen náhradou škody, protože trestný čin byl již dokonán (srov. č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.). K úhradě kupní ceny nelze tedy v rovině viny přihlížet, protože po dokonání trestného činu se tato částka může považovat toliko za náhradu škody způsobené trestným činem.

Ze všech shora uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud námitkám obviněného přisvědčit

Kromě toho charakter námitek obviněného naznačuje, že spadají do kategorie námitek skutkových, neboť se jimi obviněný dovolává hodnocení dalších skutečností ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu. Soud prvního stupně k prokázání subjektivní stránky trestného činu provedl potřebné důkazy, ježto subjektivní stránku náležitě osvětlily. Nejvyšší soud se závěrem o naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. plně ztotožňuje. Z tohoto důvodu se jeví právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. jako správná. Je zřejmé, že uplatněná argumentace svědčí o tom, že obviněný brojí toliko proti skutkovému zjištění. Nejvyšší soud je avšak vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněný nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Protože z obsahu dovolání je patrno, že obviněný se dovolává hodnocení dalších skutečností (např. jeho chování po vzniku závazkového vztahu), je zjevné, že má za to, že dokazování je neúplné (srov. § 2 odst. 5 tr. ř.) a že hodnocení důkazů nebylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.. Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za potřebné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. Ž. uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 27. August 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin