JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1050/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2006 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné L. L., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 439/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 170/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 1 T 170/2005, byla obviněná L. L. uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „v době nejpozději od 12. 10. 2005 až do dne 17. 2. 2006 v D., bránila většinovým spoluvlastníkům domu manželům V. a M. Š. jakkoliv užívat obytné či jiné místnosti v domě tím, že vyměnila vložku zámku u vstupních dveří do domu, poškozeným klíč od zámku neposkytla, takže dům jim znepřístupnila a nadále ho užívala sama, ač poškození obžalované dostatečně zřetelně oznámili, že hodlají využívat přinejmenším jednu z obytných místností v přízemí domu, kam se také po tomto oznámení již před dnem 12. 10. 2005 nastěhoval syn poškozených a místnost asi po dobu 2 týdnů užíval a také zde přespával“.

Za to byla podle § 249a odst. 2 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. odsouzena k peněžitému trestu ve výměře deset tisíc korun, přičemž byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest nebyl zaplacen ve stanovené lhůtě, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození manželé M. Š. a V. Š. odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná L. L. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Usnesením ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 439/2006, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a s použitím § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněné L. L., vedenou pro skutek spočívající v tom, že „v době od 3. 11. 2005, kdy byla postižena Městským úřadem v D. pro přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., spočívající mimo jiné i v tom, že dne 10. 10. 2005 vyměnila vložky zámků u vstupních dveří domu, aby tak znemožnila vstup do domu spoluvlastníkům V. Š., M. Š., a jejich synovi J. Š., který byt před tímto datem užíval a byl zde přihlášen k trvalému pobytu, až do současné doby stále odmítá dům J. Š. zpřístupnit tím, že i nadále ponechává vyměněnou vložku v zámku vstupních dveří“, postoupil Městskému úřadu v D.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněné L. L., „protože toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku [§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] a bylo jím rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí [§ 265b odst. 1 písm. f) trestního řádu].“

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně krátce zrekapitulovala závěry odvolacího soudu, jenž shledal, že v daném případě byly sice naplněny formální znaky předmětného trestného činu, ale jednání obviněné nedosáhlo patřičného stupně společenské nebezpečnosti trestného činu, tedy že chybí materiální znak. Tento závěr odvolacího soudu označila za chybný s tím, že je založen na zřetelně jednostranném hodnocení skutečností významných pro určení společenské nebezpečnosti pro společnost. V rámci svého hodnocení odvolací soud přihlížel v zásadě výlučně k těm okolnostem, jež vyznívaly ve prospěch obviněné, aniž by jakkoli vzal zřetel na postavení poškozených, k jejichž ochraně (vedle ochrany celospolečenských zájmů) směřuje dotčené ustanovení § 249a odst. 2 tr. zák. Dále uvedla, že z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu plyne, že vyjma přečtení vyjádření poškozeného a ústního vyjádření obviněné nebylo prováděno žádné dokazování. Z toho dovodila, že ke svému rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích dospěl způsobem odporujícím ustanovení § 263 odst. 7 věta druhá tr. ř., neboť hodnotil důkazy provedené před nalézacím soudem způsobem odlišným než soud, který je bezprostředně prováděl a vnímal, aniž by postupu soudu prvního stupně při hodnocení těchto důkazů mohl vytknout rozpor se zásadami formální logiky či jinou očividnou nesprávnost.

V další části odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupkyně poukázala na ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. V návaznosti na to konstatovala, že význam chráněného zájmu a následek činu odvolací soud výrazně podcenil, ba vůbec nebral na zřetel, pokud za nepatrně společensky nebezpečné označil jednání pachatelky, která – ač vlastní pouhou ideální ¼ domu a navzdory tomu prakticky užívá polovinu obytné plochy – znepřístupnila dům jeho většinovým spoluvlastníkům, jimž náleží ideální ¾ této nemovitosti. Připomněla, že tento protiprávní stav obviněná dobrovolně neodstranila ani poté, co již byla za toto jednání posouzené jako přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., postižena ve správním řízení. K znepřístupnění kotelny a hlučné oslavě narozenin přitom mělo dojít ještě před tím, než byl s obviněnou uvedený přestupek projednán a byla jí za něj uložena sankce. Jelikož postih pro přestupek neměl na obviněnou naprosto žádný vliv, jeví se podle nejvyšší státní zástupkyně opakované postoupení věci k projednání jako přestupku jako rozhodnutí zcela neadekvátní povaze věci.

Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně odvolací soud ve svém rozhodnutí nerespektoval obecně uznávané pravidlo, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty, zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Za výjimečnou okolnost případu naprosto nelze např. pokládat to, že obviněná omezením spoluvlastníků nemovitosti na jejich užívacích právech poškozeným nezpůsobila zásadnější potíže např. v otázce bydlení. Není tedy možno způsobem, jak to činí odvolací soud, bagatelizovat zákonné právo poškozených rozhodovat ze tří čtvrtin o všem zásadním, co se týče jimi spoluvlastněné nemovitosti, nemluvě o jejich elementárním právu volného přístupu do této nemovitosti, nedohodnou-li se s obviněnou jako zbývající spoluvlastnicí jinak (k čemuž nedošlo). Těmito okolnostmi případu se však odvolací soud při hodnocení společenské nebezpečnosti prakticky vůbec nezabýval a naopak jednostranně kladl důraz na sociální aspekt věci. Soud je svou povahou institucí nestrannou, která je vázána pouze zákonem, a proto je povinen nazírat na řešenou věc prizmatem zákonných norem a nemůže tudíž své rozhodnutí založit na pocitech milosrdenství vůči jedné straně, protože by tím byla nutně negativně postižena druhá strana.

Právní hodnocení předmětného skutku Krajským soudem v Českých Budějovicích vyznívající v konstatování nepatrného stupně nebezpečnosti činu obviněné pro společnost, označila nejvyšší státní zástupkyně za zřetelně nevyvážené, neboť vychází z výrazného přecenění některých skutečností, které lze hodnotit ve prospěch obviněné jen omezeně, a na druhé straně zcela ignoruje další skutečnosti, které vyznívají zřetelně v neprospěch obviněné a mají z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost podstatný význam. Proto nemůže být jako správný posouzen rezultát jmenovaného soudu o tom, že posuzovaný skutek nenaplňuje znaky trestného činu, protože vykazuje pouze nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti.

Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.

1. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 439/2006, a zrušil i další výroky na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a

2. podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Současně vyjádřila souhlas s tím, aby za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dovolání projednal v neveřejném zasedání. Tento souhlas vztáhla ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i na případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navržené rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce vyjádřila obviněná L. L. V prvé řadě vyjádřila názor, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) písm. g) tr. ř. jsou (byť z jiných důvodů, než v dovolání uvedených) dány, a současně přesvědčení, že měla být obžaloby v celém rozsahu zproštěna. V návaznosti na to uvedla, že výkladem a contrario ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. lze dovodit, že v případě dovolání podaného nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněné není Nejvyšší soud vázán tímto vymezením vztahu dovolání k obviněné a může rozhodnout i ve prospěch obviněné. Dále konstatovala, že jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak samotné dovolání nejvyšší státní zástupkyně vycházejí z chybného právního předpokladu, že vlastnictví či spoluvlastnictví rodinného domu automaticky zakládá právo většinového spoluvlastníka na užívání domu, resp. právo na bydlení v něm. Tak tomu však podle obviněné není, neboť v případě nedohody s dosavadním uživatelem rodinného domu s jedinou bytovou jednotkou se nový nabyvatel domu může domáhat užívání, či spoluužívání domu jen u občanskoprávního soudu. V této souvislosti poukázala na ustanovení § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), čl. 12 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“), a rozvedla zásady obsažené v těchto zákonných ustanoveních na daný případ. Mj. uvedla, že z provedeného dokazování vyplývá, že nikdy neodsouhlasila návrhy manželů Š., že jediný byt v rodinném domě budou užívat společně s ní. Zdůraznila rovněž, že nedošlo k uzavření dohody o tom, že jediný byt budou spoluužívat všichni spoluvlastníci, ani o tom nerozhodl občanskoprávní soud. Za této situace tak lze pouze dovodit její (obviněné) srozumění s tím, že bude tolerovat občasný přístup manželů Š. do domu v souvislosti s kontrolou stavu domu či s užíváním zahrady a garáže. Dále upozornila na to, že manželé Š. začali svého přístupu do domu zneužívat, přičemž uvedla konkrétní případy. Svůj postup označila za situace, kdy podle jejích slov selhala náprava za pomoci Obvodního oddělení Policie ČR v D. a Městského úřadu v D., za svépomocné jednání podle § 6 obč. zák. Přitom konstatovala, že i kdyby snad byl postup podle § 6 obč. zák. předčasný, jednalo by se v daném případě o řešení vzájemných vztahů mezi spoluvlastníky domu v rovině občanskoprávní a nikoli v rovině trestněprávní.

Obviněná také poznamenala, že většinoví vlastníci si jednostranně a proti její prvotní vůli vyhradili vstup do bytu, „čímž de facto po formální stránce naplnili skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák.“. V návaznosti na to zdůraznila, že jednostranné rozhodnutí většinových spoluvlastníků o způsobu užívání, resp. Spoluužívání domu podle § 139 odst. 2 obč. zák. nemůže být pro trestněprávní rovinu daného sporu rozhodující. „Ani koupě celého rodinného domu s obsazeným jediným bytem neopravňuje nového nabyvatele domu k tomu, aby okupoval byt dosavadního uživatele a narušoval jeho domovní svobodu a soukromí“. Takový nový vlastník domu se může u občanskoprávního soudu domáhat buď vyklizení bytu dosavadním uživatelem, a nebo úpravy spoluužívání bytu. V této souvislosti za rozhodující označila to, že žádné soudní rozhodnutí o tom, že většinoví spoluvlastníci jsou oprávněni spoluužívat byt společně s ní, vydáno nebylo, tudíž nelze dovozovat, že většinovým spoluvlastníkům bytu neoprávněně bránila v užívání.

Na základě uvedených skutečností obviněná vyjádřila přesvědčení, že jejím jednáním nebyly ani po objektivní ani po subjektivní stránce naplněny formální znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a tr. zák.

V další části se obviněná vyjádřila k materiální stránce předmětného trestného činu. Vyjádřila přesvědčení, že hranice trestnosti ustanovení § 249a tr. zák. je naplněna až zásahem do práva bydlení, nikoli do práva „občasného přespávání“. Za nezpochybnitelnou přitom označila skutečnost, že syn manželů Š. fakticky bydlel u svých rodičů v M. a předmětný dům by byl využíval jen k občasnému přespávání v souvislosti se svým studiem na střední škole. V této souvislosti dále zmínila, že manželům Š. nešlo o občasné přespávání jejich syna, nýbrž o „znepříjemnění bydlení dosavadním uživatelům, tedy tzv. šikanu“. Dovodila pak, že právo na bydlení V. Š. ml. tedy nebylo jejím jednáním nijak dotčeno, neboť nadále zůstalo zachováno u jeho rodičů v M., a nebyly mu způsobeny žádné významné nepříznivé důsledky. Vzhledem k tomu konstatovala, že pokud by se snad dovolací soud neztotožnil s její argumentací uvedenou k formálním znakům skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a tr. zák. a shledal, že tyto znaky naplnila, nemohl by dovodit naplnění materiální stránky trestného činu z hlediska kritérií uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák.

V závěru vyjádření obviněná navrhla, aby dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo z důvodů svědčících v její prospěch podle § 265k odst 1 tr. ř. zrušeno a podle § 265l odst 1 tr. ř. byla věc přikázána uvedenému soudu k novému projednání a rozhodnutí, s tím, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K tomuto vyjádření je třeba uvést, že Nejvyšší soud je, jak vyplývá ze zákonné úpravy dovolání, vázán obsahem tohoto mimořádného opravného prostředku. Právo disponovat s podaným dovoláním náleží pouze dovolateli, který však rozsah a důvody dovolání může měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání ve smyslu ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. Proto v případě, že dovolání podala pouze nejvyšší státní zástupkyně, nemůže obviněná písemným vyjádřením ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. rozšiřovat či měnit důvody tohoto dovolání a jakkoliv určovat rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu.

Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění soudů.

Vzhledem k těmto skutečnostem je pak také zřejmé, že pod uvedený, ale ani jiný, dovolací důvod nelze podřadit námitku, že odvolací soud dospěl ke svému rozhodnutí způsobem odporujícím ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., neboť hodnotil, za situace, kdy s výjimkou přečtení vyjádření poškozeného a ústního vyjádření obviněné neprováděl žádné dokazování, důkazy provedené před nalézacím soudem způsobem odlišným než tento soud.

Pokud však nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání namítla, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudil společenskou nebezpečnost jednání obviněné a chybně dospěl k závěru, že nebyla naplněna materiální stránka předmětného trestného činu, v důsledku čehož vadně postoupil věc Městskému úřadu v D., lze takovou argumentaci označit z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ale shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák.

Otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96). Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek.

V návaznosti na to je nutno konstatovat, že žalovaný skutek je charakterizován okolnostmi, jež umožňují činit závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák.

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že posuzovaný případ nelze vzhledem k okolnostem, jež jsou popsány v napadeném rozhodnutí, zařadit do kategorie běžných případů uvedeného trestného činu. V souvislosti s tím je nutno vyzdvihnout tu skutečnost, že podstatou tohoto případu byl ve skutečnosti spor spoluvlastníků o užívání společné nemovitosti, který se vyznačoval rysy, na něž upozornil odvolací soud. Tento spor byl přitom primárně řešitelný prostředky práva občanského. Byť tedy jistě nelze přehlížet postih dovolatelky pro jednání téhož charakteru bezprostředně stíhanému skutku předcházející, nelze tento správní postih přeceňovat a nelze mít za to, že v důsledku toho již nepřicházely v úvahu, resp. byly vyčerpány, možnosti nápravy skutkového stavu prostředky právního odvětví, jež je k tomu svojí podstatou určeno (občanské právo), než trestního práva.

V návaznosti na to je pak třeba konstatovat, že odvolací soud hodnotil významné skutkové okolnosti zásadně v mezích ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., a není na místě závěr, že by si při tom počínal v hrubém rozporu se smyslem tohoto ustanovení (natolik jednostranně, že by již vybočil z jeho mezí). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že podstatné skutečnosti nepominul a zabýval se jimi.

Správně přitom vystihl zejména pohnutku jednání dovolatelky (ta přetrvávala v podobě obavy z opakování jednání syna poškozených, jež bylo rozhodujícím impulsem pro zabránění přístupu poškozených do předmětné nemovitosti, i po zmíněném správním postihu) a její psychické rozpoložení v kritické době.

Nad rámec úvah rozvedených výše, považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně zmínit charakter předmětné nemovitosti, která byla ze tří čtvrtin prodána bývalým manželem obviněné manželům Š. Ti, pokud nemovitost kupovali, byli srozuměni nejen s tím, že se stávají vlastníky tří čtvrtin nemovitosti, ale i s tím, že vlastnice ideální jedné čtvrtiny domu v tomto domě bydlí. Tuto okolnost Nejvyšší soud zdůrazňuje proto, že předmětný rodinný dům, který není rozdělen na dvě zcela samostatné bytové jednotky, se okamžikem převodu stal domem, v němž by de facto měly fungovat dvě rodiny, rodina obviněné a rodina Š. (za účelem „občasného přespání jejich syna“). V tomto směru je nesporné, že pokud až v důsledku jednání syna manželů Š. došlo k jednání obviněné, výrazně tato skutečnost spolu s okolností, že se jednalo o dům jednoznačně nerozdělený na dvě bytové jednotky, zeslabuje vzhledem k dalším skutečnostem zmíněným v rozhodnutí soudu druhého stupně společenskou nebezpečnost jednání obviněné jako materiálního znaku trestného činu pod hranici danou pojmem nepatrný.

Zejména a především je však třeba opakovat a zdůraznit, že předmětná věc byla primárně řešitelná prostředky práva občanského, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že jednání dovolatelky, byť jakkoli nesprávné, nezpůsobilo poškozeným významnější potíže a škodu, nemělo pro ně fatální důsledky. Jak na to správně odvolací soud upozornil, čin dovolatelky výrazně nezasáhl do práva poškozených na bydlení, neboť oni jsou vlastníky dalšího nemovitého majetku a bydlí na jiném místě.

V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že skutek dovolatelky nedosáhl stupně společenské nebezpečnosti požadovaného pro trestní odpovědnost ustanovením § 3 odst. 2 tr. zák., lze tento závěr akceptovat. Za tohoto stavu věci pak může obstát výrok, jímž byla předmětná trestní věc postoupena Městskému úřadu v D.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona podané dovolání odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. listopadu 2006

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 30. November 2006