JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1044/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. září 2006 o dovolání obviněného S. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, č. j. 6 To 195/2006-193, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 35/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, č. j. 6 To 195/2006-193, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného S. S. (a spoluobviněných P. H. a J. P.) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 3. 2006, č. j. 6 T 35/2006-162. Tímto rozsudkem byl obviněný S. S. uznán vinným jednak trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle § 222 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že usnesení Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Nesouhlasí s právní kvalifikací skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Popírá, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. K incidentu mělo dojít dne 5. prosince 2004 v době kolem 04.00 hod., což je neděle ráno. Tvrdí však, že do klubu K. chodil vždy v pátek večer, nikdy dva dny po sobě. Návštěvu v klubu K. v pátek dle něj potvrzují i spoluobvinění P. H. a J. P. a svědek G. Přiznává, že měl v pátek večer s poškozeným L. K. konflikt, avšak při tomto incidentu nebyl nikdo zraněn. Obviněný dále vznáší pochybnosti k výpovědi svědkyně T. R., která pouze uvedla, že poškozený L. K. byl před klubem napaden v neděli ráno, ale obviněného jako účastníka konfliktu neoznačila, nepoznala ho ani při rekognici in natura. Další vážný rozpor obviněný shledává mezi rekognicí in natura a lékařskou zprávou pořízenou lékařem při prvním ošetření poškozeného. Při rekognici se poškozený L. K. vyjadřuje určitě o osobách, které ho napadly, ale ošetřujícímu lékaři bezprostředně po svém napadení uvedl, že byl opilý a nic si nepamatuje. Obviněný dospěl k závěru, že mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzení skutku je evidentní nesoulad s tím, že soudy nesprávně aplikovaly trestní zákon. Zákonný znak charakterizující subjektivní stránku trestného činu nemá oporu v žádné části zjištěného skutkového stavu. Podle obviněného proto odvolací soud, jako i soud prvního stupně, neměl skutek posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství, nýbrž měl být obžaloby zproštěn. Podle jeho názoru nebylo prokázáno že by skutek spáchal. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodu uvedeném v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 6 To 195/2006, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 6 T 35/2006, a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Ačkoliv obviněný podstatu dovolání spatřuje v nesprávné právní kvalifikaci skutku, je zřejmé, že primárně brojí proti učiněnému skutkovému zjištění. Na tomto základě Nejvyšší soud shledal, že obviněný dovolání podal z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a k tomu uvádí následující:

Nelze přehlédnout, že i když obviněný napadá subjektivní stránku trestného činu, nečiní tak právně kvalifikovaným způsobem, nýbrž s odkazem na zjištěný skutkový stav věci, s nímž se neztotožnil. Těžiště jeho námitek tkví v tom, že jednání, kterého je mu kladeno za vinu, se nedopustil, tedy, že se ho nemohl dopustit v neděli, protože klub K. navštěvoval pouze v pátek. Napadá věrohodnost svědkyně T. R. a zpochybňuje výpověď poškozeného L. K. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou však tyto námitky obsahově shodné s podaným odvoláním a těmito se odvolací soud náležitě zabýval na str. 8 svého rozhodnutí. Lze jen shrnout, že provedeným dokazováním bylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, že k incidentu došlo nikoliv v pátek 3. prosince 2004, jak tvrdí obviněný ve snaze se vyvinit, ale v neděli 5. prosince 2004, což potvrzuje jak poškozený K., tak svědkyně R. Spolehlivě bylo také prokázáno, že v den, kdy došlo k potyčce mezi obviněným a poškozeným uvnitř baru, došlo i k následnému napadení před touto diskotékou. Zranění poškozeného dokreslují jak lékařské zprávy o ošetření poškozeného, tak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Je evidentní, že obviněný na svou obhajobu uvádí skutečnosti, které byly již předmětem dokazování, když jeho tvrzení lze označit za ryze účelové. Skutkovému zjištění pak odpovídá i právní kvalifikace skutku, kterou Nejvyšší soud pokládá za správnou. Za této situace nemá Nejvyšší soud o skutkovém zjištění, stejně jako o právní kvalifikací žádné pochybnosti.

Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. V této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo představám obviněného a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na to, že námitky obviněného uplatněné v dovolání mají ryze skutkovou povahu, nemohou uplatněný dovolací důvod naplnit. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 07. September 2006