JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1039/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2006 dovolání, které podala obviněná E. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 2 To 24/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 13/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 46 T 13/2004, byla obviněná E. N. v bodě I. uznána vinnou pokračujícím trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byla obviněná podle § 248 odst. 4 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce pokladní a činností spojených s hmotnou odpovědností za svěřené prostředky či finanční hotovost na dobu šesti let.

Naproti tomu byla obviněná v bodě II. rozsudku podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek popsaný na str. 10 a 11 rozhodnutí, jímž měla (podle obžaloby) spáchat útoky pokračujícího trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené společnosti M. a. s., škodu ve výši 4.011.671,10 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti konstatovanému rozsudku podala obviněná E. N. odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 2 To 24/2006, bylo rozhodnuto:

I. Z podnětu odvolání obviněné E. N. byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku, jímž byla obviněná uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody.

II. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. v tomto směru odvolací soud nově rozhodl a obviněnou E. N. uznal vinnou, že

ad I.

1. v době od 14. ledna 1999 do 2. dubna 2003, v K., jako pokladní ve společnosti M. a. s., oprávněná k výplatě záloh finanční hotovosti na nákup drobného výrobního materiálu z vnitropodnikového účtu oprávněným osobám, které z těchto mohly čerpat finanční prostředky přímo nebo prostřednictvím zmocněných osob, v těchto případech vybrala a pro sebe použila finanční prostředky, a to tak, že na příslušných dokladech napodobila podpisy oprávněných osob, postupně takto uvedeným způsobem získala finanční prostředky z podúčtů [blíže specifikovaných pod písm. a) až p) na str. 2 až 10 rozhodnutí], postupně tedy celkem vybrala a pro sebe použila finanční částku ve výši nejméně 5.230.000,- Kč (poznámka: vzhledem k obsáhlosti je skutková věta zkrácena, přičemž na její doslovné znění je odkazováno).

Takto popsané jednání soud druhého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. a obviněnou odsoudil podle § 248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon ji zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce pokladní a činností spojených s hmotnou odpovědností za svěřené prostředky či finanční hotovost na dobu šesti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné stanovena povinnost nahradit poškozené společnosti M. a. s., škodu ve výši 4.011.671,10 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Naproti tomu byla obviněná v bodě III. rozsudku podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutky specifikované na str. 11 a 12 rozhodnutí, jimiž měla (podle obžaloby) spáchat útoky pokračujícího trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák.

Vůči rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná E. N. prostřednictvím obhájce dovolání. Mimořádný opravný prostředek zaměřila proti všem výrokům uvedeným v bodě II. napadeného rozsudku, a to proti celému výroku o vině, výroku o trestu a výroku o náhradě škody v části, ve které jí byla uložena povinnost k náhradě škody, a opřela jej o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého podání obviněná předeslala, že soudy obou stupňů nezjistily správně skutkový stav věci, neboť neprovedly všechny důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a též se nevypořádaly se všemi skutečnostmi, které jsou pro rozhodnutí významné. Zásadně odmítla některé skutkové závěry odvolacího soudu, avšak současně uvedla, že s ohledem na konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž nelze v dovolacím řízení přezkoumávat správnost postupu při zjišťování skutkového stavu ani správnost skutkových závěrů, tak zmíněné námitky dále nerozvádí. Pokud jde o výhrady týkající se nesprávného právního posouzení skutkového stavu, který byl soudy zjištěn, obviněná zdůraznila, že od počátku trestního řízení doznávala, že si po určitou dobu brala z podnikového účtu určité finanční částky, které formálně vykazovala jako nevyúčtované zálohy. Vždy uváděla, že si je půjčovala postupně v období od září do prosince roku 2002, neboť potřebovala financovat dříve zahájenou stavbu rodinného domku, když se jí nepodařilo zajistit včas financování stavby z hypotečního úvěru. Rovněž doznala, že si z prostředků společnosti M. a. s. takto vzala v uvedeném období částku cca 1,6 mil. Kč, což je částka, která přibližně odpovídá hodnotě požadovaného hypotečního úvěru. V této souvislosti odkázala na svou obhajobu, že si získané peněžní prostředky minimálně ve výši 1,6 mil. Kč nechtěla ponechat trvale, ale že měla v úmyslu je společnosti vrátit. Současně konstatovala, že nemalé finanční prostředky poškozené společnosti vrátila sama a zcela dobrovolně již během ledna až března 2003, tedy dříve, než se na její protiprávní jednání v dubnu 2003 přišlo. Tato skutečnost dokazuje, že minimálně v rozsahu takto vrácených prostředků neměla úmysl si je trvale přisvojit.

Dále obviněná uvedla, že peníze, popř. jejich část hodlala vrátit z hypotečního úvěru, o který opakovaně žádala, a to třikrát v roce 2002, jednou počátkem roku 2003, přičemž k realizaci hypotečního úvěru nedošlo v důsledku toho, že v dubnu 2003 byla propuštěna ze zaměstnání u společnosti M. a. s. Pokud by si hodlala finanční prostředky získané z pokladny společnosti ponechat trvale, nesháněla by úvěr, neboť by jí po postavení domu vlastně už k ničemu nebyl. Obviněná je přesvědčena, že z její strany se v uvedeném rozsahu jednalo o tzv. svémocný úvěr, a proto jednání, při kterých si brala finanční prostředky z pokladny v období září až prosinec 2002, tedy finanční prostředky, ze kterých financovala stavbu svého domu a u kterých předpokládala jejich vrácení, zejm. po získání hypotečního úvěru, neměla být posouzena jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. Upozornila, že v tzv. skutkové větě výroku o vině se odvolací soud omezil jen na zjištění, že celkem pro sebe vybrala a použila finanční částku ve výši nejméně 5.230.000,- Kč, přičemž z hlediska nakládání s těmito prostředky pouze uvedl, že je použila pro sebe. Obviněná namítla, že z hlediska jejího úmyslu trvale si vybrané peněžní prostředky přisvojit a způsobit takto poškozené společnosti škodu, není ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku nic uvedeno. Obdobné závěry platí stran skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kde také není o jejím úmyslu trvale si vybrané peněžní prostředky přisvojit žádné zmínka; pouze se konstatuje, že obviněná celkem vybrala a pro sebe použila finanční částku ve výši nejméně 5.245.000,- Kč, z níž postupně vrátila celkovou částku ve výši nejméně 468.000,- Kč. Není zde přesně uvedeno, ve kterých případech a v jaké výši peníze vracela, stejně tak chybí skutková zjištění stran jejího zavinění. Závěry o absenci důležitých skutkových zjištění platí i pro odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, přičemž ze skutkových závěrů odvolacího soudu rozvedených v odůvodnění, které se týkají otázky vracení peněz obviněnou zpět do pokladny a jejího úmyslného zavinění vycházet nelze, neboť soud byl vázán hodnocením důkazů provedeným prvostupňovým soudem a mimo důkazy provedené v odvolacím řízení se nemohl odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně.

Z hlediska zjištěného skutkového stavu obviněná namítla, že jej nelze hodnotit jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. pro neexistenci znaku přisvojení si věci, znaku škody velkého rozsahu a úmyslu ve vztahu k těmto znakům. Soudy se zaměřily velmi podrobně na skutkové otázky získání finančních prostředků její osobou, ale nevěnovaly mnoho pozornosti dalším skutkovým otázkám, jejichž zjištění bylo nezbytné pro kvalifikované právní závěry o naplnění všech znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu. V této souvislosti obviněná zdůraznila, že dosud zjištěný skutkový stav, že si jako pokladní vybrala ze svěřené pokladny určitou peněžní částku, tuto částku použila pro sebe a později část peněžních prostředků do pokladny vrátila, ukazuje pouze na porušení povinností, které měla při správě pokladny. Nemá však naprosto žádnou vypovídací hodnotu z hlediska právního závěru, zda tímto jednáním byl spáchán trestný čin zpronevěry, tj. zda došlo k trvalému přisvojení si předmětné peněžní částky a zda se jednalo o přisvojení úmyslné. K takovému závěru je nezbytné zjištění dalších z tohoto pohledu relevantních skutečností, zejména v kolika případech došlo k vrácení peněz zpět do pokladny, kdy a v jaké výši, jak byly vybrané prostředky obviněnou použity, a zda měla možnosti vybranou částku vrátit. Pouze při existenci skutkových zjištění všech těchto relevantních skutečností v kontextu celého případu lze učinit kvalifikovaný právní závěr, zda v daném případě má obviněnou provedené vrácení peněžní částky ve výši 468.000,- Kč do pokladny charakter zakrývání již dokonaného trestného činu zpronevěry a náhradu již dříve vzniklé škody, nebo zda jde o případ tzv. svémocného úvěru, kdy se o trestný čin zpronevěry nejedná. Tyto důležité skutkové závěry nezbytné pro použitou právní kvalifikaci však ze skutkových vět nevyplývají. V tomto směru obviněná opětovně soudům obou stupňů vytkla, že se dostatečně nezabývaly otázkou reálné možnosti vybrané peněžní prostředky v inkriminované době vrátit. Ze skutečnosti, že získané prostředky použila pro sebe, nijak nevyplývá, že si je chtěla přisvojit trvale, resp. že je nechtěla společnosti M. a. s. vrátit. Skutečnost zjištěnou prvostupňovým soudem, že vrátila 468.000,- Kč, nelze bez bližších skutkových zjištění právně hodnotit jako zakrývání předchozí trestné činnosti a náhradu již způsobené škody; stejně tak se mohlo z její strany jednat o svémocný úvěr, což by mělo bezprostřední vliv na použitou právní kvalifikaci. Vrácenou částku 468.000,- Kč je nutno odlišit od dalších cca 1,3 mil. Kč, které poškozené společnosti vrátila v průběhu vyšetřování trestné činnosti. Obviněná zopakovala, že okolnosti získání hypotečního úvěru, její majetkové poměry a možnosti vrátit zpět vybrané peníze jsou zásadní pro právní kvalifikaci jejího jednání a pokud absentují skutková zjištění v tomto směru, nelze dosud zjištěný skutkový stav právně hodnotit jako úmyslné trvalé přisvojení si cizí věci a způsobení škody velkého rozsahu. Dodala, že z hlediska posouzení jejího jednání jako pokračujícího trestného činu zpronevěry by každý útok musel (sám o sobě) naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, přičemž úmyslné zavinění by se muselo u každého dílčího útoku vztahovat na přisvojení si věci i na způsobení škody. Bez skutkového podkladu ve formě zjištění časového vývoje vrácených peněžních prostředků a vývoje možností obviněné vrátit jednotlivé vybrané částky v inkriminované době, nelze činit správné právní závěry ohledně naplnění znaků skutkové podstaty u každého z dílčích útoků popsaných ve výroku o vině v napadeném rozsudku. Skutkový stav zjištěný v napadeném rozsudku proto nelze kvalifikovat jako pokračující trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., neboť z něho nevyplývá právní závěr, že si obviněná E. N. částku 5.230.000,- Kč skutečně trvale přisvojila, že měla úmysl přisvojit si celou částku a způsobit tím společnosti M. a. s. škodu právě v této výši.

Obviněná konstatovala, že nikdy nebylo prokázáno, co se stalo s penězi, které měla údajně zpronevěřit. Zdůraznila, že po celou dobu, kdy měla páchat trestnou činnost, neučinila žádné majetkové vydání, které by přesahovalo její obvyklé finanční příjmy, nikdy neutratila žádný větší finanční obnos a když potřebovala začít stavět v roce 2002, kdy měla mít údajně zpronevěřeno již cca 1,5 mil. Kč, prodala svůj byt, aby měla hotovost na financování stavby a sama se přestěhovala s dcerou ke svým rodičům. Po celou tuto dobu splácela měsíčními splátkami ve výši 1.400,- Kč úvěr ve výši 200 tis. Kč, který získala v roce 2000. V současné době žije v rodinném domku se svým přítelem, na který rovněž splácí úvěr měsíčními splátkami ve výši cca 6.000,- Kč. Obviněná nemá žádný nemovitý majetek, ani žádný movitý majetek větší hodnoty. Nebyly u ní nalezeny jakékoli peněžní prostředky, které by měly pocházet z její trestné činnosti, stejně jako nebylo prokázáno, že by tyto peněžní prostředky utratila či jinak použila s výjimkou financování stavby domku, což doznala a takto získané peníze poškozené společnosti vrátila.

V petitu dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 2 To 24/2006, i vadné řízení mu předcházející, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolací námitky deklarovanému dovolacímu důvodu v podstatě odpovídají, avšak při posuzování jejich důvodnosti je nezbytné důsledně vycházet ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a nelze přihlížet k té části námitek, kterými dovolatelka tato skutková zjištění jakkoli zpochybňuje; to platí zejména o tvrzení, že peníze odčerpávala pouze v období září - prosinec 2002 a že odčerpala z prostředků společnosti M. a. s. pouze částku cca 1,6 mil. Kč. Těžiště dovolacích námitek spočívá v tvrzení, že ze strany obviněné šlo pouze o tzv. svémocný úvěr. Podle názoru státního zástupce by bylo možno o takovém úvěru uvažovat pouze v případě, že by obviněná sice odčerpávala určité částky z majetku svého zaměstnavatele, měla by však úmysl a také reálnou možnost je v nejbližší době (nikoli snad až po několika letech) vrátit a skutečně by odčerpané peníze pravidelně a v kratším časovém horizontu do pokladny vracela. V tomto směru poukázal na skutková zjištění na str. 29 rozsudku odvolacího soudu, která podle jeho mínění obviněná při své argumentaci zcela ignoruje. Upozornil, že podle těchto zjištění do 3. 4. 2003, kdy bylo její protiprávní jednání odhaleno, obviněná sama dobrovolně vrátila pouze částku 72.000,- Kč, a to zjevně z důvodu zabránění odhalení jejího jednání. Veškeré další částky vrátila až po tomto datu, přičemž k tomu navíc přinejmenším zčásti použila finanční prostředky pocházející z majetku jejího zaměstnavatele. Podle státního zástupce již z těchto skutkových zjištění vyplývá, že ze strany obviněné nemohlo jít o tzv. svémocný úvěr. Dále uvedl, že o trestný čin zpronevěry se jedná i v případě, kdy pachatel, který odčerpává finanční prostředky z majetku svého zaměstnavatele, sice zamýšlí tyto prostředky někdy v budoucnu vrátit, jedná však s vědomím, že vůbec nemá peníze, aby je mohl v nejbližší době vrátit, a že si je musí teprve opatřit, přičemž jeho úmysl peníze vrátit je závislý na budoucí nejisté události, ke které může, ale nemusí dojít. V takovém případě pachatel jedná s vědomím, že svým jednáním může způsobit škodu na cizím majetku a porušit zájem chráněný ustanovením § 248 tr. zák. a pro případ, že dojde k takovému porušení, je s tím srozuměn. V návaznosti na to státní zástupce konstatoval, že získání hypotečního úvěru, na které dovolatelka opakovaně poukazuje, bylo typickou nejistou událostí, což fakticky vyplývá i z její samotné argumentace, když uvádí, že již v roce 2002 nejméně třikrát o hypoteční úvěr neúspěšně žádala u dvou různých peněžních ústavů. Navíc se mělo jednat o hypoteční úvěr ve výši cca 1,5 mil. Kč, když tato částka představuje pouze zlomek odčerpané částky, přičemž ani dovolatelka nezmiňuje žádné další zdroje, které by jí reálně umožňovaly celou zpronevěřenou částku cca 5,2 mil. Kč vrátit. Státní zástupce uvedl, že dispozici obviněné s finančními prostředky soud pouze velmi obecně popsal formulací, že peníze vybrala a pro sebe použila. Současně zdůraznil, že v případě, kdy jsou předmětem trestného činu zpronevěry peníze, není vždy možno objasnit, jakým způsobem pachatel s penězi naložil, neboť takové skutkové zjištění do značné míry záleží na míře spolupráce obviněného s orgány činnými v trestním řízení. Z výše uvedené formulace, a to i přes její obecnost, vyplývá, že obviněná peněz použila nikoli v rámci ekonomických aktivit svého zaměstnavatele, ale pro svoji vlastní potřebu, tj. v rozporu s účelem, pro který jí byly finanční prostředky z majetku společnosti M. a. s. svěřeny. Opatřila si tak trvalý prospěch a současně trvale znemožnila svěřiteli vrátit věc jejímu určení. Státní zástupce dodal, že nebylo nutné, aby ve skutkové větě byly zmiňovány okolnosti vrácení určitých částek obviněnou. Jednotlivé útoky trestného činu zpronevěry byly dokonány odčerpáním finančních částek a vrácení části peněz, provedené s velkým časovým odstupem až po odhalení protiprávního jednání obviněné, soud správně hodnotil jako částečnou náhradu škody. Okolnosti vrácení peněz tedy nebyly významné z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. a plně postačovalo jejich vylíčení v odůvodnění soudního rozhodnutí. Státní zástupce uzavřel, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě ve spojení s jejich rozvedením v odůvodnění soudního rozhodnutí odpovídají všem znakům skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné E. N. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž konstatoval, že dovolání splňuje veškeré formální náležitosti ve smyslu ustanovení § 265f tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Nutno uvést, že obviněná E. N. v části svého mimořádného opravného prostředku uplatnila výhrady, které nenaplňují nejen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř. Tak je tomu v případě, pokud při svých právních úvahách nerespektuje konečná skutková zjištění, ze kterých odvolací soud při právní kvalifikaci vycházel. V této souvislosti zejména v podrobnostech tvrdí, že finanční prostředky si z pokladny poškozené společnosti půjčovala pouze v období od září do prosince roku 2002, přičemž z jejích peněz odčerpala jen částku v celkové výši cca 1,6 mil. Kč. Jak již bylo výše konstatováno, tak v dovolacím řízení nelze správnost a úplnost skutkových zjištění přezkoumávat. Pokud by dovolání obsahovalo jen tyto výhrady, bylo nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je odmítnout, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Námitky právní povahy, jež jsou z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu relevantní, obviněná zaměřuje především k jednání, kterého se dopustila v období od září do prosince 2002. V tomto ohledu v podrobnostech namítá, že zjištěný skutkový stav nelze posoudit jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., a to z důvodu absence jednak přisvojení si cizí věci, jednak škody velkého rozsahu včetně úmyslu ve vztahu k těmto znakům, neboť si získané finanční prostředky minimálně ve výši 1,6 mil. Kč nechtěla ponechat trvale, ale hodlala je společnosti po získání hypotečního úvěru v této výši vrátit, a proto se v uvedeném rozsahu jednalo o tzv. svémocný úvěr. Prostřednictvím dovolacích výtek dále zpochybňuje právní kvalifikaci trestného činu jako pokračování ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák., když podle jejího názoru nebylo prokázáno naplnění znaků skutkové podstaty zpronevěry u každého dílčího útoku tohoto trestného činu. Takto koncipované námitky uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadené soudní rozhodnutí vykazuje obviněnou namítané právní vady, tj. zda konečná skutková zjištění byla správně kvalifikována podle trestního zákona.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč (vše trestní zákon ve znění účinném do 30. 6. 2006).

Ve stručnosti lze připomenout, že věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, přičemž sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Znakem subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. je zavinění ve formě úmyslu, přičemž se musí vztahovat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

V tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci se ohledně jednání obviněné E. N. podávají skutečnosti, jež byly citovány výše. Z tzv. právní věty téhož rozhodnutí plyne, že odvolací soud považoval znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. za naplněné tím, že obviněná si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena a způsobila tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Již Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné poukázal, že „v období nejméně od měsíce ledna 1999 do měsíce dubna 2003 obžalovaná využila svých oprávnění a jednak z korunového vnitropodnikového účtu vybírala finanční prostředky, kdy deklarovala, že byly vyplaceny jednotlivým pracovníkům společnosti, jejichž jménem doklady o převzetí podepisovala, jednak z pokladny zahraničních měn vybírala tam složené finanční prostředky. Takto získané finanční prostředky nikdy nebyly užity, jak bylo dokladováno, tedy pro potřeby společnosti, ale obžalovaná je použila pro své potřeby, a to zejména na platby za stavbu svého domu. Celkem tak v kritickém období postupně vybrala z korunového účtu částku ve výši nejméně 5.245.200,- Kč (v rozsahu obžaloby, jinak fakticky vyšší) a z pokladny, na níž byly uloženy zahraniční měny, pak finanční prostředky v hodnotě přesahující 250.000,- Kč. Po zahájení prověřování jí prováděných transakcí ve společnosti, ve snaze utajit trestnou činnost, postupně vrátila finanční prostředky ve výši cca 400.000,- Kč, když již dříve drobné částky vracela a následně po odhalení pak další přesahující 1.000.000,- Kč“. Podstatu trestného jednání obviněné tedy prvostupňový soud spatřoval v tom, že vytvářela fiktivní doklady o výběrech záloh, na které inkasovala příslušné finanční prostředky, které nevrátila a použila pro vlastní potřebu. Současně připustil, že není vyloučeno, že částí z nich hradila své jiné závazky, a dále za situace, kdy hrozilo odhalení její trestné činnosti, se pokoušela tyto své dluhy uhradit z jiných svěřených prostředků, kdy takto odebrala z devizové pokladny jiné hotovostní prostředky a tyto v určitém rozsahu použila na úhrady v korunové pokladně. V takovém počínání obviněné krajský soud dovodil u její osoby zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák., když zdůraznil, že vycházel zejména z objektivní stránky zjištěného jednání, z něhož plyne, že „věděla, že se zmocňuje cizích prostředků a vzhledem ke svému specifickému postavení pokladní také věděla, že takovéto jednání je trestné. Ve všech případech také bylo prokázáno, že se obžalovaná shora popsaného jednání dopustit chtěla“ (vše na str. 27 až 29 rozsudku soudu prvního stupně).

Vrchní soud v Olomouci se v podstatě ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, přičemž doplnil dokazování z důvodu upřesnění rozhodné doby výběrů peněz z pokladny a opravy nesprávných údajů týkajících se data dvou výběrů, které soud prvního stupně nesprávně uvedl.

V kontextu dovolacích námitek je zřejmé, že první stěžejní otázkou ve věci bylo, zda obviněná E. N. tím, že z vnitropodnikového účtu po dobu delší než čtyři roky vybírala a pro sebe používala finanční prostředky společnosti M. a. s. naplnila znak přisvojení si cizí věci. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jak byly výše připomenuty, lze podle názoru Nejvyššího soudu dospět k závěru, že dovolatelka tento znak skutkové podstaty svým jednáním naplnila. Je evidentní, že peníze, jež postupně z pokladny odčerpávala, nebyly jejím majetkem, nýbrž patřily poškozené společnosti, a ve vztahu k její osobě byly cizí věcí. Obviněná sice byla oprávněna z titulu své funkce pokladní s těmito penězi disponovat, avšak rozhodně nikoliv způsobem, jaký zvolila. Současně je nezbytné zdůraznit, že pokud soudy najisto vyvrátily, že by výběr a použití peněz jakkoliv souvisel s předmětem činnosti poškozené společnosti a naopak prokázaly, že šlo o použití pro potřeby obviněné (po určité období její trestné činnosti pro financování stavby jejího rodinného domu), není podstatné, že nebylo detailně objasněno, jakým způsobem postupně vybrané částky pro své soukromé účely použila. Pro trestnost posuzovaného jednání v daném případě postačilo zjištění, že obviněná s vědomím, že tak činí proti vůli vlastníka, s uvedenými částkami naložila v rozporu s účelem, pro který jí byly jako pokladní svěřeny, přičemž tím zmařila základní účel svěření, kterým bylo využívat finanční prostředky mimo jiné k výplatě záloh na nákup materiálu oprávněným osobám. Tímto způsobem si průběžně, a to po dobu přesahující čtyři roky, obviněná obstarávala trvalý prospěch a současně za situace, kdy tyto finanční prostředky - až na nepatrné výjimky - zpět nevracela, je trvale odňala z dispozice společnosti M. a. s.

Stejný závěr je nezbytné učinit i ve vztahu k námitce obviněné, že minimálně v rozsahu částky 1,6 mil. Kč, (tvrdí, že si ji vypůjčila v období září až prosinec 2002 z pokladny na stavbu rodinného domu, s úmyslem ji vrátit poté, co získá úvěr, o který žádala a s jehož poskytnutím počítala), se jednalo o tzv. svémocný úvěr. V této souvislosti lze připomenout, že podle ustálené rozhodovací praxe soudů se trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. dopustí pachatel nejen tehdy, jednal-li v úmyslu trvale si peníze ponechat, ale i tehdy, je-li prokázáno, že jednal s vědomím, že vůbec nemá peníze, aby je mohl v nejbližší době vrátit poškozenému a že si je teprve musí opatřit. Jestliže úmysl pachatele vrátit peníze je závislý na budoucí nejisté události, k níž může, ale také nemusí dojít, pak jedná s vědomím, že svým jednáním může porušit zájem chráněný zákonem v § 248 tr. zák. a pro případ, že dojde k takovému porušení, je s tím srozuměn. Za této situace je pozdější vrácení peněz třeba posuzovat jako náhradu škody způsobenou trestným činem (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 54/67).

V intencích této argumentace postupoval i Vrchní soud v Olomouci, když konstatoval: „Provedeným dokazováním bylo spolehlivě prokázáno, že obžalovaná se trestné činnosti dopouštěla od 14. 1. 1999 do 2. 4. 2003, přičemž konkrétní kroky týkající se výstavby rodinného domu začala činit přibližně v polovině roku 2002 a následně kroky k případnému získání hypotečního úvěru začala činit na podzim roku 2002. V tu dobu již byly naplněny všechny znaky základní skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. a pouze podle konečné postupně narůstající výše škody pak přicházelo v úvahu k rozhodnému datu určit příslušnou kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu v příslušném odstavci.“ Závěr, že obviněná po celou dobu páchání trestné činnosti, včetně zmiňovaného období září až prosinec 2002, jednala bez záměru v reálném časovém horizontu i bez reálné možnosti předmětné peníze poškozené společnosti vrátit, bylo učiněno především na podkladě skutkového zjištění, že do 3. 4. 2003, kdy došlo k odhalení jejího protiprávního jednání, dobrovolně vrátila toliko částku 72.000,- Kč, a to „zjevně z důvodu zabránění odhalení svého jednání“. Další zmiňované částky vrátila až po tomto datu a zčásti k tomu navíc použila finanční prostředky získané směnou cizích měn z devizového účtu. Odvolací soud rovněž zdůraznil: „Výběry v době od 6. 1. 2003 do 2. 4. 2003 představující částku 605.000,- Kč, o nichž obžalovaná uvádí, že z podstatné části je použila na úhradu dříve vybraných záloh, zcela zjevně nepoužila k uvedenému účelu, neboť za toto období vrátila pouze dne 17. 1. 2003 částku 12.000,- Kč. Tyto částky si tedy zcela zjevně přisvojila a až následně po odhalení její trestné činnosti patrně i část těchto peněz použila od 3. 4. 2003 na úhradu již způsobené škody. V této části vrácených částek se ale jedná výhradně o náhradu škody způsobené trestným činem zpronevěry, jehož všechny znaky svým jednáním již předtím naplnila“ (vše na str. 28 a 29 rozsudku soudu druhého stupně).

Z výše popsaných skutečností je zřejmé, že v projednávaném případě nemohlo jít o tzv. svémocný úvěr, a to ani v dovoláním namítaném rozsahu. Pokud totiž obviněná E. N. neoprávněně čerpala z pokladny poškozené společnosti peníze, aniž by je v nejbližší době vracela, a současně ze skutkových zjištění ani nevyplývá, že by měla reálnou možnost v krátkém časovém horizontu postupně získané peníze vracet, nezbývalo než uzavřít, že jednala s úmyslem trvalého přisvojení si svěřených prostředků. Proto ani výtka obviněné zpochybňující subjektivní stránku jejího jednání poukazem na to, že spoléhala na možnost vrácení části peněz z hypotečního úvěru, neobstojí. Vrácení peněz v tomto rozsahu, pokud by to skutečně zamýšlela, by bylo závislé na nejisté budoucí okolnosti, k níž mohlo, ale také nemuselo dojít. K obsahově shodné námitce obviněné, kterou uplatnila v rámci odvolacího řízení, vrchní soud na str. 28 rozsudku uvedl: „…na trestní odpovědnost obžalované nemá vliv její případný úmysl část škody uhradit z hypotečního úvěru, pokud by jej i získala, neboť by se jednalo jen o náhradu škody způsobené již dokonaným trestným činem. Kromě toho obžalovaná pouze spoléhala na určitou, ne zcela jistou, budoucí událost, že jí hypoteční úvěr bude poskytnut. Přitom měla negativní zkušenosti s odmítnutím takovéto žádosti a tedy věděla, že přinejmenším nemá jistotu poskytnutí úvěru.“ Soud přiléhavě dodal, že se mělo jednat o hypoteční úvěr ve výši cca 1,5 mil. Kč, avšak celková výše způsobené škody přesahovala částku 5,2 mil. Kč.

Lze však přisvědčit dovolatelce v tom směru, že popis skutku uvedený v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně není zcela pregnantní, neboť zde nejsou popsány znaky subjektivní stránky uvedeného trestného činu, resp. v popisu skutku není uvedeno, že by se obviněná předmětného jednání dopustila úmyslně a dále zde chybí zmínka o výši způsobené škody. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupně však jednoznačně plyne, že se soudy otázkou zavinění obviněné i otázkou škody, kterou svým jednáním způsobila, důsledně zabývaly a v tomto směru své úvahy náležitě zdůvodnily. Uvedenou vadu proto Nejvyšší soud považoval toliko za neúplnost popisu skutku a porušení procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a nikoli za nesprávné hmotně právní posouzení skutku, který by byl zjištěn tak, že by tyto skutkové okolnosti postrádal.

Vrchní soud v Olomouci nepochybil v případě posouzení jednotlivých dílčích útoků jednání obviněné E. N., jak jsou popsány v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, jako pokračujícího trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. V této spojitosti je třeba považovat za správnou úvahu soudu prvního stupně, z níž vycházel i odvolací soud, že všechny dílčí útoky obviněné se ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. vyznačují prakticky stejným způsobem provedení, obviněná jimi naplňovala skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., předmětem každého útoku byl cizí majetek a vždy byla vedena záměrem přisvojit si cizí finanční prostředky, které jí byly svěřeny, přičemž je splněna i podmínka blízké časové souvislosti (viz str. 27 rozsudku prvostupňového soudu). Z argumentace popsané v předcházejících odstavcích tohoto usnesení je též zjevné, že naplnění subjektivní stránky v jednání obviněné - úmyslné zavinění - bylo v soudním řízení posuzováno a shledáno ohledně všech dílčích útoků spáchaných v období od 14. 1. 1999 do 2. 4. 2003.

Vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že relevantní námitky, které obviněná E. N. v dovolání uplatnila, nemohou obstát. Proto nezbývá než uzavřít, že ve zjištěném jednání obviněné je třeba po formální i materiální stránce spatřovat znaky skutkové podstaty pokračujícího trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., a to při respektování ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně aplikovaná právní věta. Skutková zjištění a právní závěry soudy obou stupňů dostatečně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž Vrchní soud v Olomouci se náležitě vypořádal s obdobnými odvolacími námitkami obviněné, jež následně uplatnila v dovolání.

S poukazem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné E. N. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 29. November 2006