JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1033/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. srpna 2008 o dovolání obviněných M. P., a M. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, č. j. 55 To 462/2007-320, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 73/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obou obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, č. j. 55 To 462/2007-320, byla zamítnuta odvolání obviněných M. P. a M. P. proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 9. 2007, č. j. 2 T 73/2005-284. Tímto rozsudkem byli obvinění uznáni vinnými jednak trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jednak pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl každému z obviněných uložen podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Výkon tohoto trestu byl obviněným podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.

Obsahově shodné dovolání obvinění podali prostřednictvím obhájkyně JUDr. I. R. V dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Brojí proti právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák. Jsou přesvědčeni, že jejich útok nemohl poškozenému způsobit zranění, které by naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví. Zdůraznili, že žádný vážný následek poškozenému N. nevznikl, žádný mu ani nehrozil. Intenzita útoku nebyla brutální, ani se nestupňovala. Doba léčení se vztahuje toliko na zranění (zlomeninu), které si prokazatelně způsobil sám. Nesouhlasí se závěrem soudů, že k otřesu mozku poškozeného nedošlo jen náhodou. Neměli totiž v úmyslu poškozenému otřes mozku způsobit, ani mu nechtěli nijak na zdraví ublížit. Další námitku obvinění vznesli k subjektivní stránce trestného činu. Podle jejich názoru nepřímý úmysl vylučuje, aby směřoval k dokonání trestného činu, protože neměli úmysl žádný trestný čin spáchat. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, č. j. 55 To 462/2007-320, zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřila. Domnívá se, že argumentaci obviněných nelze přisvědčit. Je sice pravdou, že v daném případě ke vzniku následku nedošlo, nikoliv však přičiněním samotných obviněných, ale v podstatě zásahem dalších osob. Úmysl obviněných lze dovodit ze samotného způsobu útoku. Poškozeného bili pěstmi do obličejové části hlavy, do zad, do břicha a následně poté, co poškozený P. N. upadl na zem, obviněný M. P. několikrát do něho kopl (společně se spoluobviněným). Útok byl opakovaný a jak v podstatě vyplývá ze skutkových zjištění soudů, gradoval. Nadto se skutkový děj odehrál v delším časovém úseku. Na úmysl je třeba pohlížet na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a ve vztahu ke všem rozhodným okolnostem, za kterých k útoku došlo. Úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák. lze dovodit ze způsobu útoku, a to konkrétně z úderů pěstí na obličejovou část, které byly opakované, z kopů do ležícího poškozeného a ze skutečnosti, že tyto útoky tak, jak jsou popsány ve skutkovém zjištění, gradovaly. Jednalo se o útok dvou obviněných jednajících v opilém stavu. Ve svém souhrnu lze pak podle názoru státní zástupkyně učinit spolehlivý závěr, že úmyslné jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení určitého následku trestného činu, který zůstal ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněných považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř., zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Podkladem pro učiněný výrok o vině trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem pokusu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obvinění „dne 16. 4. 2005 v době od 19. 10. do 19.20 hodin M. P. v L., okres Š., v restauraci U R. na nám. M., v podnapilém stavu, vulgárními výrazy urážel servírku I. Š. a hosta P. N., bytem L., V., následně P. N. fyzicky napadl, uchopil ho zezadu pod krkem, cloumal s ním, když se poškozený začal bránit, tak ho začal bít pěstmi do obličejové části hlavy, do zad, do břicha, následně se k fyzickému napadení P. N. přidal i M. P., který byl rovněž v podnapilém stavu a který poškozeného P. N. bil pěstmi do těla, kdy v důsledku napadení P. N. upadl na zem a na zemi jej několikrát kopli do těla, v dalším napadání poškozeného jim bylo zabráněno hosty restaurace, kterými byli vyvedeni na chodbu restaurace, následně M. P. chtěl poškozeného udeřit židlí, která se mu vysmekla z rukou a nikoho nezranila, a následně na chodbě a venku před restaurací na náměstí M. oba obžalovaní v napadání P. N. pokračovali, kdy jej M. P. opět údery pěstí do obličeje a těla napadal, přičemž při jednom úderu do obličeje poškozený P. N. úder pěstí opětoval a to na obličej obžalovaného M. P., přičemž došlo k sesmeknutí úderu a zasažení hranou páté záprstní kosti pravé ruky poškozeného do obličeje obžalovaného M. P. a tak došlo ke zlomenině dolního konce 5. záprstní kosti pravé ruky s malým posunem, což si vyžádalo lékařské ošetření, kdy na ruku mu byla přiložena sádra s dobou léčení v pracovní neschopnosti po dobu 6 týdnů, M. P. pak pokračoval v napadání poškozeného N. v době, kdy ležel na zemi, nejméně zásahem nohy do těla poškozeného bez zjevnějších následků a dalšímu napadání se poškozený vyhnul tím, že využil možnosti ukrýt se za vraty jednoho z domů na náměstí, přičemž při shora uvedeném napadání P. N. došlo v restauraci k rozbití a poškození zařízení ve výši 1.000,- Kč ke škodě K. p., Š. M., L., B., přičemž opakovanými údery pěstí zejména do obličejové části poškozeného N. ze strany každého z obžalovaných bezprostředně byl poškozený ohrožen způsobením zranění a to případného otřesu mozku s dobou léčení v trvání nejméně jeden týden, avšak ke způsobení faktického zranění poškozeného N. přímým zaviněním obžalovaných nedošlo“.

Podstatu dovolání obvinění spatřují v tom, že skutek neměl být kvalifikován jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák., a to vzhledem k tomu, že jejich jednáním žádný vážný následek poškozenému nezpůsobili, ani mu žádný nehrozil. Uvedli, že intenzita jejich útoku nebyla taková, aby mohli poškozenému ublížit na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. Další námitku obvinění vznesli k subjektivní stránce trestného činu. Podle jejich názoru nemohl jejich úmysl směřovat k dokonání trestného činu, protože neměli v úmyslu žádný trestný čin spáchat. K těmto námitkám považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující:

Správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví anebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na podkladě lékařského nálezu nebo posudku. Pro takové závěry není pro soud směrodatné, jak se poškozený po útoku cítil. Při právním posouzení jednání pachatele, který útočil proti zdraví občana, není možné vycházet jenom z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla tímto útokem způsobena, ale je třeba přihlížet i k okolnostem, za jakých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. 16/1964 Sb. rozh. tr.).

Je zjevné, že v dané věci podstatnou roli sehrály okolnosti, za jakých se útok stal, jakým způsobem obvinění proti tělesné integritě poškozeného útočili a v neposlední řadě soudy vycházely ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví – soudního lékařství. Ze skutkového zjištění se (ve stručnosti) podává, že to byl obviněný M. P., kdo rvačku vyprovokoval. Obviněný M. P. se pak k útokům přidal. V napadání poškozeného P. N. se pak buď střídali nebo tak činili současně, přičemž od svého jednání neupustili ani poté, co byli hosty restaurace vyvedeni na chodbu. K dalším útokům na poškozeného došlo před restaurací. Poškozený byl opakovaně udeřen přímo do hlavy. Není pochyb, že v důsledku těchto úderů mu bezprostředně hrozil otřes mozku. Obviněný M. P. nejprve poškozeného uchopil zezadu pod krkem, cloumal s ním, když se poškozený začal bránit, bil ho pěstmi také do obličejové části hlavy, do zad, do břicha, k čemuž se přidal i obviněný M. P. Následně poškozený P. N. upadl na zem a v útoku obvinění pokračovali, použili přitom i kopy nohou. Na to byli vyvedeni hosty restaurace na chodbu. Obviněný M. P. chtěl ještě poškozeného udeřit židlí. Poškozenému se však podařilo mu ji vykopnout z ruky. Před restaurací se oběma obviněným opět podařilo poškozeného dostat na zem a kopat do něj. Poškozený v tomto směru vypověděl, že když ležel na zemi, ten starší S. se mu snažil dupat na hlavu. Dostal nejméně deset až patnáct ran, byly to facky, kopačky, snažili se mu šlapat na hlavu, kopali ho do noh, do břicha, po celém těle. Nakonec se poškozenému podařilo se jim vysmeknout, utekl přes náměstí, kde ho za vraty schovala svědkyně MUDr. Ž. Svědkyně I. Š. viděla, jak S. ještě venku poškozeného honili po náměstí. Svědkyně MUDr. Ž. potvrdila, že pomohla poškozenému se schovat za vrata jejich domu, protože obvinění chtěli poškozeného stále napadat. Z takto učiněného skutkového zjištění je nepochybné, že obvinění chtěli poškozenému úmyslně ublížit. Ke zranění, které by mohlo spočívat v otřesu mozku, nedošlo, protože v restauraci byli obvinění vyvedeni ven hosty restaurace a také proto, že poškozený se důrazně bránil. Útok židlí se nezdařil, protože se mu podařilo ji vykopnout obviněnému M. P. z ruky. Musel se bránit natolik aktivně, až při jednom úderu si způsobil zlomeninu dolního konce 5. záprstní kosti. Před dalším útokem byl nucen se schovat. Nic z uvedeného tedy nenaznačuje, že obvinění nechtěli poškozenému ublížit. Právě naopak. Neodradila je ani reakce hostů v restauraci. Nebezpečnost jejich jednání je dále zvyšována tím, že v útoku proti tělu poškozenému pokračovali hned v několika fázích, když v každé z těchto fází měli možnost v napadání přestat, což neučinili. Zřejmá je rovněž převaha útočníků. Poškozený proti dvěma útočníkům měl minimální šanci se ubránit, aniž by nedošlo k žádnému jeho zranění. Zlomeninu si způsobil, když se útokům obviněných bránil. Takové jednání obviněných zcela jednoznačně směřuje k ublížení na zdraví jinému. Po subjektivní stránce svědčí o přímém úmyslu spáchat trestný čin podle § 4 písm. a) tr. zák. Nicméně závěr o nepřímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. učinily soudy na podkladě zjištění, že obvinění se nacházeli v podnapilém stavu, což znamená, že i v tomto stavu věděli, že svým jednáním mohou jinému ublížit na zdraví, a pro případ, že k následku dojde, byli s ním srozuměni. Lze jen dodat, že pojmovým znakem pokusu trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je úmysl spáchat trestný čin. Není přitom rozhodná forma úmyslu, postačí i úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák. Z těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal nic, co by měl na závěrech soudů měnit. V popisu skutku jsou obsaženy veškeré znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák. Správný je i závěr soudů ohledně subjektivní stránky trestného činu. Námitkám obviněných Nejvyšší soud proto nepřisvědčil a dovolání obviněných shledal zjevně neopodstatněnými.

Jen na okraj je možno uvést, že námitky, které obvinění uplatnili v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění těchto rozhodnutí (na str. 6 – 8 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 4 – 5 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nemá důvod závěry soudů nižších stupňů zpochybňovat. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných M. P. a M. P. podaná s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 21. August 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-