JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1018/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. srpna 2008 o dovolání obviněného K. H., , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, č. j. 8 To 88/2008-312, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 101/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 2008, č. j. 5 T 101/2007-261, byl obviněný K. H. (společně s dalšími třemi spoluobviněnými) uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle § 247 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění H. R. B. a K. H.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 2008, č. j. 8 To 88/2008-312, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obžalovaných H. R. B. a K. H. zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zák. u obou obviněných a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. u obviněného H. R. B., rozhodl tak, že obviněnému H. R. B. uložil podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku a obviněnému K. H. podle § 247 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř roků. Pro výkon těchto trestů byli obvinění podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Proti citovanému rozsudku podal dovolání obviněný K. H.

V dovolání obviněný nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně hmotně právně posoudil skutek jako spolupachatelství trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zák. Skutek měl být podle jeho názoru posouzen jako trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. Uvedl, že do skutkového děje se zapojil až po dokonání krádeže spoluobviněnými a do té doby s nimi nebyl v žádném kontaktu. Je přesvědčen, že oba soudy neprokázaly jeho spojení s dalšími spoluobviněnými před krádeží peněženky. Nelze tudíž hovořit o tom, že do krádeže byl zapojen a že spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny. Má za to, že z hlediska těchto skutkových zjištění je pak právní kvalifikace jeho jednání jako spolupachatele organizované skupiny pachatelů trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zák. nesprávná. Zdůraznil, že skutek měl být posouzen jako trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. Domáhá se, aby Nejvyšší soud „přezkoumal soulad popisu skutku z výroku o jeho vině i na něj se vážící skutková zjištění s jeho hmotněprávní kvalifikací, aby přezkoumal též výrok o uloženém trestu a rozhodl tak, že podané dovolání je důvodné“. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Má za to, že již samotným porovnáním zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, tj. trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zák. a trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., v kontextu s popisem skutku, tak jak je vyjádřen ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, je zřejmé, že skutek byl správně subsumován pod ustanovení o trestném činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a),d), odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť z popisu skutku jednoznačně vyplývá, že obviněný se spoluobviněnými příslušeli k organizované skupině, v níž měli rozděleny jednotlivé role. Role, která v rámci kapesní krádeže příslušela K. H., je zcela zjevná a vyplývá z popisu jeho chování v době, kdy ostatní spolupachatelé byli kontaktováni policisty. Případy kapesních krádeží jsou skutkově nenáročné, avšak prokazování uvedeného druhu trestné činnosti je velmi obtížné, a to zvláště za situace, pokud u pachatele není nalezen předmět samotné krádeže. Právě pro tento účel organizovaně trestnou činnost páchají skupiny pachatelů, přičemž jeden z nich „jistí“ jiného ze spolupachatelů tím, že se pohybuje v blízkosti ostatních, kteří přímo samotnou trestnou činnost páchají, aby v případě jejich odhalení mohl kořist pokud možno nepozorovaně převzít. Proto se takový člen organizované skupiny nepohybuje v její bezprostřední těsné blízkosti, ale v podstatě nedaleko, tak, aby mohl pro uvedený případ včas zasáhnout. Právě tímto způsobem pracovala i organizovaná skupina v popsaném případě. Dodala, že sama organizovaná skupina nemusí ani vykazovat vyšší stupeň organizovanosti, vnitřní hierarchii pachatelů se vztahy nadřízenosti a podřízenosti, ani existenci nějaké vůdčí osoby skupiny. Není ani nutné nějaké formální přijetí pachatele za člena organizované skupiny. Mezi obviněnými, kteří byli v této trestní věci stíháni, existovala prokazatelně určitá součinnost, koordinovanost a dělba úkolů, přičemž jako hlavní pachatel vystupoval obviněný H. R. B., který sám provedl kapesní krádež, další dva spoluobvinění Y. B. a F. B. zastírali jednání obviněného, aby nebylo na první pohled odhalitelné a obviněný K. H. měl prokazatelně za úkol sledovat celou situaci a v případě komplikací zasáhnout, tedy skrýt samotný předmět krádeže. Trestná součinnost vyjmenovaných pachatelů tedy měla prokazatelně znaky členů organizované skupiny. Uvedené skutečnosti vyplývají zřetelně z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Skutek tedy byl správně právně kvalifikován a námitky obviněného uplatněné v mimořádném opravném prostředku nejsou způsobilé náhled na posouzení trestnosti jakkoliv změnit. Vzhledem k tomu navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Byť dovolání obviněného postrádá výslovný odkaz na zákonem stanovený dovolací důvod, slovně jej vyjádřil tím, že vytýká soudu prvního stupně, že „nesprávně hmotněprávně posoudil skutek“. Nejvyšší soud tedy vycházel z toho, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V intencích tohoto dovolacího důvodu se Nejvyšší soud námitkami obviněného zabýval.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Podle učiněného skutkového zjištění se trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zák. obviněný K. H. měl dopustit společně se spoluobviněnými H. R. B., F. B., Y. B. tak, že všichni společně „dne 28. 8. 2007 kolem 15.08 hodin v P., V. n., před vchodem do hotelu E., v prostoru letní zahrádky hotelu, využili nepozornosti zde přítomných hostů občanů N. a ke škodě V. S., tomuto odcizili z jeho saka přehozeného přes židli černou koženou peněženku s finanční hotovostí 700 Euro a dalšími osobními věcmi poškozeného, a to tak, že obviněný H. R. B., sedící u stolku v těsné blízkosti poškozeného svojí levou rukou vytáhl uvedenou peněženku z kapsy saka, přičemž obvinění Y. B. a F. B. stáli před vchodem v těsné blízkosti inkriminovaného místa činu a kryli svými těly jednání obviněného B., poté všichni tři obvinění ihned letní zahrádku hotelu opustili a pokračovali v rychlé chůzi k dolní části V. n., kde po cca deseti metrech od zahrádky stál obviněný K. H. a jejich jednání po celou dobu sledoval a následně se ke svým spolupachatelům připojil, přičemž v tuto chvíli zakročila hlídka Policie ČR, která po celou dobu jednání obviněných pozorovala, v průběhu tohoto zákroku se obžalovaný B. pokusil předat odcizenou peněženku poškozeného obžalovanému K. H., což se mu však nepodařilo, a proto tuto nakonec odhodil na vozovku pod zaparkované vozidlo, kde byla policisty zajištěna a následně vrácena poškozenému i s obsahem“.

Obviněný v dovolání namítá, že skutek ve výroku o vině měl být posouzen jako trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., a nikoliv jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zák., protože mu nebylo prokázáno, že by s členy organizované skupiny byl v kontaktu ještě před spácháním trestného činu krádeže. Tvrdí, že do skutkového děje se zapojil až po dokonání krádeže spoluobžalovanými, nemohl tedy spáchat trestný čin krádeže jako člen organizované skupiny.

Třebaže tuto námitku obviněný uvozuje tím, že popis skutku neodpovídá právní kvalifikaci trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zák., její podstatou je, že obviněný nesouhlasí se skutkovým zjištěním, že by trestnou činnost páchal v koordinaci s dalšími obviněnými. Ve skutečnosti tedy nejde o námitku právní, nýbrž o polemiku nad skutkovým dějem. Není totiž pravdou, že by se obviněný do trestné činnosti zapojil až po spáchání trestného činu krádeže. Jak vyplývá z tzv. skutkové věty výroku o vině, obviněný jednání spoluobviněných po celou dobu sledoval a následně se k nim připojil a protože v době, kdy zasahovala Policie ČR, nebylo z jejich pohledu jednání dokončeno, aktivně se na dokončení trestného činu podílel, což je vyjádřeno v popisu skutku tak, že „v průběhu tohoto zákroku se obžalovaný B. pokusil předat odcizenou peněženku poškozeného obžalovanému K. H., což se mu však nepodařilo a proto tuto nakonec odhodil na vozovku pod zaparkované vozidlo“. Z výpovědi svědků M. L. se podává, že se svým kolegou M. D. počínání skupiny tří mužů arabského původu nějakou dobu pozorovali. Obžalovaného H. si svědek M. L. všiml již, když šli po V. n., stál 15 m od zahrádky, kde došlo ke krádeži. Přitom obviněný H. se pořád rozhlížel. V okamžiku, kdy spoluobžalovaní peněženku odcizili, přidal se obviněný H. k nim. Výpovědi policistů potvrzuje záznam bezpečnostní kamery umístěné u hotelu E. Konečně z dalšího průběhu krádeže je postavení obviněného H. zcela zřejmé. Jeho úkolem bylo zejména zajistit „zdárný“ průběh krádeží. Od počátku pozoroval jednání spoluobviněných, svědčí o tom také skutečnost, že obžalovaný B. v konečné fázi s ním počítal, neboť ještě během zákroku policie se mu odcizenou peněženku snažil předat. Je třeba proto souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že nešlo o nahodilé seskupení osob. Naopak vyznačuje se plánovitostí a koordinovaností, což činí jednání obviněných vysoce společensky nebezpečným. Nepochybně je tím i zvýšena pravděpodobnost, že zamýšlený trestný čin bude úspěšně proveden. Není pochyb, že každý z členů organizované skupiny měl svoji úlohu. Obviněný H. též. Nadto je osobou, která byla opakovaně pro majetkovou a násilnou trestnou činnost odsouzena. Soud prvního stupně dokonce postavení obviněného H. připisuje vůdčí roli. Z uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud argumentaci obviněného přisvědčit. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 6 - 10 rozsudku). Podle názoru Nejvyššího soudu soudy správně vyhodnotily postavení obviněného v rámci organizované skupiny. Jeho jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině plně odpovídá právní kvalifikaci trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zák.

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy (byť tak činí způsobem, který by mohl navodit dojem, že primárně jde o nesprávné právní posouzení skutku). Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Nelze přehlédnout, že námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního stupně. I soud druhého stupně nemá pochyb o tom, že obvinění byli členy organizované skupiny, jednotlivé úlohy byly mezi nimi rozděleny, když jejich cílem bylo páchat trestnou činnost majetkového charakteru. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněný dovolání opřel o námitky ryze skutkové povahy, protože obviněný v dovolání poukazuje toliko na nedostatky mající původ v samotném skutkovém zjištění soudu, když brojí především proti tomu, že ze skutkového zjištění soudy učinily závěr, že jednal jako člen organizované skupiny. Je tedy zřejmé, že obviněný dovolání zaměřil výhradně do oblasti, která přezkoumání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodléhá. Jak bylo shora uvedeno, prostřednictvím dovolání nelze odstraňovat ani nedostatky ve skutkovém zjištění, dokazování doplňovat či provádět nové hodnocení důkazů. Takto pojaté dovolací námitky však nejsou primárně založeny na soudem prvního a druhého stupně zjištěném skutkovém stavu věci, nýbrž na jiném skutkovém zjištění, jehož změny se obviněný domáhá. Z dovolání obviněného zřetelně plyne, že se podstatně mírnější právní kvalifikace, totiž právní kvalifikace jako trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. domáhá na podkladě skutkového zjištění, které by za dané situace muselo doznat značných změn. Lze proto uzavřít, že obviněný dovolání neopřel o námitky právní, nýbrž o námitky ryze skutkové, které z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou obstát.

V této souvislosti musí Nejvyšší soud opětovně zdůraznit, že je vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněný nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Protože z obsahu dovolání je patrno, že obviněný se neztotožňuje s hodnocením důkazů, přičemž zpochybňuje to, jak se skutkový děj odehrál, Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za potřebné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného K. H. uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. srpna 2008

¨

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 21. August 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin