JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 1002/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. září 2006 o dovolání obviněného K. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2006, č. j. 3 To 15/2006-263, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 130/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7. 12. 2005, č. j. 2 T 130/2005-235, byl obviněný K. Z. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. Podle § 250b odst. 3 tr. zák. a podle § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.

Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 2. 2006, č. j. 3 To 15/2006-263, napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., když mu podle § 250b odst. 3 tr. zák. a podle § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. uložil peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Odvolání obviněného odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. se podle skutkového zjištění odvolacího soudu obviněný dopustil tím, že „jako starosta města D. K., okres B. –v., při výkonu své funkce, zaslal v průběhu druhé poloviny měsíce ledna 2001 jménem města D. K. na M. p. m. r. ČR žádost o účelovou investiční dotaci z „Programu podpory výstavby nájemního bydlení a technické infrastruktury“, datovanou dnem 19. 1. 2001, v níž požadoval na novou výstavbu 10 bytových jednotek na ul. B. v D. K., na pozemcích parc. č. a v katastrálním území D. K., dotaci ve výši 3.200.000,- Kč a zároveň i dotaci ve výši 800.000,- Kč na výstavbu technické infrastruktury“ k uvedeným 10 bytovým jednotkám, ačkoliv věděl, že na uvedených pozemcích bude provedena výstavba domu pouze s 9 bytovými jednotkami, přičemž na základě uvedení této nepravdivé skutečnosti byla městu D. K. poskytnuta dne 25. 10. 2001 ze strany M. p. m. r. dotace v požadované celkové výši 4.000.000,- Kč, z níž nechal na ulici B. v souladu se stavebním povolením vybudovat dům s pouze 9 bytovými jednotkami a částku 400.000,- Kč, připadající na 1 nezbudovanou bytovou jednotku včetně infrastruktury, použil blíže nezjištěným způsobem v rozporu s účelovou investiční dotací, čímž způsobil České republice, zastoupené M. p. m. r. ČR, se sídlem P., S. nám., škodu ve výši 400.000,- Kč“.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu obviněný podal dovolání. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdí, že mu jako fyzické osobě nebyla prokázána skutečnost, že by jako starosta města D. K. spáchal trestný čin úvěrového podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák. Podle jeho názoru nebylo objektivně prokázáno, že by skutkovou podstatu spáchal v přímém, popř. v nepřímém úmyslu. Dodal, že město D. K. při získávání a poté i při vlastní realizaci státní dotace od M. p. m. r. ČR se dopustilo celé řady administrativních nedostatků, které vznikly „neustále se měnícími podmínkami, jenž byly tímto státním orgánem postupně vydávány“. Domnívá se, že tyto skutečnosti odvolací soud nikterak nezohlednil. Upozornil na to, že jako fyzická osoba ve funkci starosty města D. K. nikdy nejednal sám, neboť veškerá rozhodnutí byla vždy řádně projednávána v radě města D. K. jako kolektivním výkonném orgánu. Je přesvědčen, že z tohoto pohledu nelze dovozovat jeho trestněprávní odpovědnost. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne „8. 2. 2006, sp. zn. 2 T 30/2005“ /pozn. rozsudek odvolacího soudu má sp. zn. 3 To 15/2006/, a aby obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se k dovolání obviněného vyjádřil. Uvedl, že odvolací soud vyšel jednak z rozhodných listinných důkazů (žádost o poskytnutí dotace ze dne 19. 1. 2001, objednávka na projektovou dokumentaci ze dne 18. 12. 2000, stavební povolení ze dne 10. 5. 2001, vyhlášení výběrového řízení ze dne 11. 5. 2001) a současně i svědeckých výpovědí P. K., ing. arch B. P. a JUDr. V. Podle názoru státního zástupce odvolací soud správně učinil závěr o vině obviněného. Je toho názoru, že provedeným dokazováním bylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, že pokud by obviněný v žádosti o poskytnutí dotace uvedl pravdivé údaje, tj. že bude vybudováno pouze devět nových bytových jednotek včetně infrastruktury (o čemž prokazatelně věděl), byla by ministerstvem pro místní rozvoj poskytnuta dotace v celkové výši pouze 3.600.000,- Kč, a nikoliv v částce 4.000.000,- Kč. Jak státní zástupce konstatoval, je zřejmé, že obviněný dovolání zaměřil převážně do oblasti skutkových zjištění. Domnívá se, že jeho námitkám nelze přiznat povahu právně relevantních námitek z pohledu uplatněného (ani žádného jiného) dovolacího důvodu. Domnívá-li se obviněný, že se nemohl jako fyzická osoba ve funkci starosty města D. K. trestného činu dopustit, protože veškerá rozhodnutí byla projednána kolektivním orgánem – radou města D. K., nelze podle názoru státního zástupce obviněnému přisvědčit. Podle § 90 odst. 2 tr. zák. v případě, kdy je konkrétním nebo speciálním subjektem právnická osoba, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Jde o zajištění přímé aplikace příslušných ustanovení zvláštní části trestního zákona na jednání fyzické osoby, ačkoliv z hlediska znaků konkrétního nebo speciálního subjektu tyto znaky naplňuje právnická osoba, za kterou fyzická osoba jedná. Trestně právní důsledky určitého jednání dopadají přímo na fyzickou osobu, která svým jednáním, byť v rámci zastupování právnické osoby, naplnila všechny znaky skutkové podstaty některého trestného činu – v posuzovaném případě trestného činu úvěrového podvodu podle „§ 250b odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák.“ /ačkoliv státní zástupce odkazuje na odst. 2 písm. a), trestní zákon toto ustanovení neobsahuje/. Za této situace státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem státního zástupce, že pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, obviněný primárně brojí toliko proti skutkovému zjištění. Nepřímo tato skutečnost vyplývá i ze závěrečného návrhu obviněného, neboť má za to, že mu nebylo prokázáno, že by tento skutek spáchal a proto navrhuje, aby byl ve smyslu § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn. Je zřejmé, že ačkoliv subjektivní stránka trestného činu je otázkou právního významu, v daném případě tomu tak vzhledem k uplatněným námitkám není. Obviněný se odvolává na to, že nepravdivé údaje v žádosti o poskytnutí dotace neuvedl záměrně, nýbrž v důsledku toho, že podmínky pro poskytnutí dotace se neustále měnily. Nejvyšší soud sdílí názor odvolací soudu (a též soudu prvního stupně), totiž že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Nasvědčuje tomu řada důkazů. Listinnými důkazy bylo prokázáno, že jako starosta města podal dne 19. 1. 2001 aktualizovanou žádost o poskytnutí dotace, v níž uvedl, že dotace bude čerpána na výstavbu deseti nových bytových jednotek v rámci bytového domu na ulici B., ačkoliv věděl, že v uvedené lokalitě bude provedena výstavba pouze devíti nových bytových jednotek, včetně technické infrastruktury. Jak vyplývá ze svědecké výpovědi svědka JUDr. V., smlouva o dílo na výstavbu bytového domu ze dne 11. 6. 2001 se taktéž týkala výstavby deseti bytů v bytovém domě na ulici B., a to i přesto, že stavební povolení bylo vydáno na výstavbu pouze devíti bytů. Svědek JUDr. V. navíc potvrdil, že tato smlouva byla koncipována na základě výslovného požadavku obviněného. Ačkoliv se počet bytů změnil z původních deseti bytů na devět bytů odsouhlasených na radě města, je zjevné, že v konečné fázi obviněný věděl, kolik bytů může být postaveno, aby město D. K. mohlo čerpat dotaci na výstavbu bytů. Lhostejno zůstává, že podmínky pro poskytnutí dotace se neustále měnily, protože na trestní odpovědnost obviněného tato skutečnost nemá vliv. Veškeré okolnosti byly totiž obviněnému známy, což potvrdily i svědecké výpovědi svědků P. K. a ing. arch. B. P. Nejvyšší soud proto shledal, že v této části dovolání obviněný nesouhlasí s objektivně zjištěným skutkovým stavem a domáhá se nového, resp. jiného hodnocení důkazů, zásadně odlišného od skutkového zjištění, k němuž dospěly soudy nižších stupňů. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nezbytné upozornit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení. V této části dovolání bylo dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a pokud by obviněný neuplatnil jinou (právně kvalifikovanou námitku), musel by Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Za právně relevantní námitku nelze podle názoru Nejvyššího soudu považovat ani tu část dovolání, kde se obviněný domnívá, že nemůže být trestně odpovědný jako fyzická osoba, jestliže veškerá rozhodnutí byla vždy řádně projednávána v radě města D. K. jako kolektivním výkonném orgánu. Je zřejmé, že obviněný v okamžiku, kdy v aktualizované žádosti o účelovou investiční dotaci z „Programu podpory výstavby nájemního bydlení a technické infrastruktury“ prezentoval požadavek na výstavbu deseti bytů, a nikoliv devíti bytů, jak schválila rada města D. K., překročil rámec své pravomoci, protože nejednal v souladu s usnesením rady města. Obviněný se dopustil trestného činu jako fyzická osoba ve funkci starosty, zde je třeba dodat, že zákon nevyžaduje, aby subjekt trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. byl nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, jak dovozuje státní zástupce s odkazem na aplikaci ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. Zde je potřebné poznamenat, že obviněný nebyl současně stíhán pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák., když k naplnění této skutkové podstaty zákon vyžaduje, aby se činu dopustil speciální subjekt – veřejný činitel.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž na jeho podkladě přezkoumal napadené rozhodnutí a předcházející řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 07. September 2006